Ještě ten den si pro mě přišli. Respektive přišla sestra a odvedla mě na můj nový pokoj. Bylo to poprvé, co jsem se zvedla z postele. Chvíli jsem se jen dívala na své nohy. Vůbec nebyly opálené, takže asi moc nechodím ven nebo nenosím krátké kalhoty.
Zaklaply dveře psychiatrie a objevil se znovu doktor Schmidt. Teď už jsem ho vnímala víc. Procházka nekonečnými chodbami, sledování ostatních pacientů a nepřemýšlení o ničem mě docela probralo. Musela jsem vnímat.
Já nejsem blázen. Dozvěděla jsem se, že proto tu mám určitou volnost. Můžu se dle libosti pohybovat po oddělení, můžu se podívat ven. Před budovu. Bylo mi to jedno. Venku se stejně nic nového nedovím. Já Švýcarsko neznám. Nebo si nepamatuji, že bych ho znala, to bude přesnější výraz. A chodit po chodbách? Když jsem zjistila, že všechny jsou stejné, plné oštítkovaných dveří, identických křesel a palem, někdy živých, někdy umělých, nechtělo se mi.
Prý budu mít zítra první sezení s psychologem. Neřekl sice, že to bude on, ale předpokládám, že ano.
Tak a zůstala jsem o samotě. Pokoj byl stejně neútulný, neosobní a nemocniční jako všechny ostatní. Nabídli mi nějaké časopisy nebo knihy, ale nechtěla jsem. Dnes ne. Odhodlávala jsem se k něčemu jinému.
Když mě doktor opustil, seděla jsem v nemocniční košili na posteli. Jediný můj majetek byly kalhoty, triko a svetr, co jsem měla při převozu na sobě. Nechtěla jsem to pořád nosit, i když jsem nemusela zůstávat v tomhle erárním hadru. Zítra, až se budu cítit na sezení, dostanu alespoň pyžamo, ať se tu, dle slov sestry, nemusím prohánět v košili.
Spustila jsem nohy na zem a nechala je vklouznout do pantoflí. Zvedla jsem se, otevřela dveře pokoje a prošla chodbou s bílými stěnami zdobenými pouze nástěnkami a sem tam obrazy. Došla jsem před další dveře.
WC a sprchy.
Tak. Otevřít, vejít. Stoupla jsem si před umyvadlo a zavřela oči. Co asi uvidím? Sbírala jsem odvahu podívat se do zrcadla.
Nemělo smysl to protahovat. Čím více oddalujeme bod, z kterého není návratu, tím pravděpodobnější je, že ho nikdy nepřekročíme.
Otevřela jsem oči.
Za další vteřinu jsem byla nucena odvrátit hlavu a zase je zavřít a chvilku sbírat odvahu k dalšímu pohledu. Nevím, co mě tak vyděsilo.
Snad zjištění, že jsem zapomněla i jak vypadám?
Další pohled. Už jsem neustoupila.
Prohlížela jsem své dlouhé hnědé a teď celkem neučesané vlasy. Prohlížela jsem si je zelenýma očima propletenýma modrými nitkami, s jasným, čistým bělmem.
Sledovala jsem své rty. Dolní ret o něco větší a plnější než horní, ale ten byl zase vykrojený do dokonalého srdce.
Můj obličej byl celkem pobledlý. A působil vystrašeně, zmateně. Hrozně zmateně. Jestli jsem měla předtím nějakou barvu, teď jsem ji ztratila. O to více potom vyniklo pár pih na vystouplých lícních kostech.
Nebyla jsem ošklivá. Ale to bylo teď to poslední.
Znovu jsem zavřela oči. Pomalý nádech a prudký výdech. Tak tohle jsem já.
Teď jsem se dívala důkladněji. Zkoumala jsem vrásky a rysy obličeje, který neznám. A přitom kdysi mi byl velmi známý, byl nejspíš ten nejznámější. Zkoušela jsem odhadnout můj věk. Těžko říct, ale přes dvacet mi asi bylo. Možná tak do pětadvaceti. Víc asi ne. Ale pokud si nevzpomenu, nebo snad.. mou identitu nikdo nezjistí, přesný rok narození nikdo neurčí. Zatím jsem doufala, že brzy zjistí, kdo jsem. Brzy se budu moct vrátit ke své rodině, ke svému životu, škole nebo zaměstnání. Prostě ke svým. Netušila jsem, kdo jsou ti mí. Ale stýskalo se mi. Hrozně.
Téměř celý zbytek dne za mnou nikdo nepřišel, nikdo se mnou nemluvil. Zůstala jsem zavřená mezi čtyřmi skoro holými stěnami od chvíle, kdy jsem se vrátila z umývárny.
Můžu snad být švýcarka, když rozumím jazyku? Nebo němka, rakušanka, kde se ještě mluví německy? Ano, přesně tak. Musím svou hlavu procvičovat, musím zjistit, co vlastně umím. A nějak se tak propracovat k věcem, které odsunuly mou osobu hluboko do podvědomí. Nevěřím, že bych někde v sobě mou identitu neměla. Mám, určitě, jen ji kvůli něčemu skrývám.
Už se pomalu stmívalo a po krátkém zaklepání se dveře mého pokoje znovu otevřely. Vešel už známý doktor Schmidt a spolu s ním neznámá žena. Představila se jako poručík Langová.
"Musím udělat několik snímků vaší tváře a také odebrat vaše otisky a DNA, souhlasíte slečno?" zeptala se a snažila se o příjemný tón. Proč se mnou každý mluví jako s nepříčetným cvokem? Nejsem blázen, nemůžu za to, že jsem kde jsem. Prostě tu jsem.
"Jistě."
"Nebude vám to vadit?" zeptala se znovu.
"Ne nebude," zněla má odpověď.
Nejdřív udělala asi pět snímků mého obličeje. Nepřemýšlela jsem nad tím, jak se tvářím, prostě ať fotí. Poté si vzala i otisky a vzorek DNA a asi za deset minut byla pryč. Neptala se na nic. Patrně ji upozornili, že nic nevím. Doktor Schmidt se před odchodem mírně usmál a řekl: "Uvidíme se zítra." Bude tedy můj psycholog. Psychiatr. Něco. Bude mě mít na starosti.
A opět samota. Chtěla jsem se podívat z okna a zjistit, jak vůbec vypadá mé okolí. Nakonec jsem ale jen položila hlavu na polštář a pomalu a se snahou nebát se, usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat