Obsidián pochází ze žhavého nitra Země, sopečná činnost jej vynesla na povrch a stejně jako nezkrotná sopka a žhavá láva působí. Zavádí nás do našich vlastních hloubek a vlastního "podsvětí", vynáší je na povrch a činí je vnímatelnými. Tento černý kámen nás konfrontuje s očistným ohněm a světlem neznámých hloubek nevědomí a všech nevyřešených rozporů, jež byly odsunuty do podvědomí. Tak nás spojuje se skrytým světlem, z něhož vznikl veškerý život, a které dál září v nejhlubším nitru všech lidí.
Sem tam se za malým zamřížovaným otvorem v těžkých kovaných dveřích bez zámku objevil něčí obličej, když vězeň pocítil tu nepatrnou změnu a snad doufal, že se něco bude dít.
V křídle, kde měl dnes Dawlish službu, byli všichni odsouzeni na doživotí. Málokterý stanul před skutečným soudem a žádný z nich před spravedlivým. Doba a režim si to ale žádaly. Každý z nich představoval nebezpečí, i když mnohdy nepatrné, a to musí být odstraněno. Občas se ptal sám sebe, proč takové lidi nemůžou rovnou zabít. Ušetřit si další práci a odstranit riziko, že utečou, nebo že se něco nepovede. Nahlas to ale neříkal. Nikdo už nic neříkal nahlas. Všichni poslouchali lorda Voldemorta a jeho pobočníky a ti měli prostě vždycky pravdu.
U krajní cely se otočil a chtěl se honem vrátit, jen aby měl svou službu konečně za sebou. Očima sklouzl k posledním zamčeným dveřím. I odsud na něj zíral bledý a propadlý obličej. Měl už na jazyku něco, čím by zavřeného muže usadil na jeho místě. Možná by to ale ani neřekl. Tohle ponuré prostředí zamklo každému jazyk za zuby. Ale přesto musel jít blíž a podívat se vězni z příma do očí. Váhal, jestli mu několika slovy ukázat svou nadřazenost, nebo prostě jít. Ale neudělal ani jedno.
Vězeň promluvil sám.
"Vysněná práce každýho bystrozora," utrousil stejně chladně, jako kdyby promluvil kámen z hrubé zdi.
"Cože?" Dawlish mu věnoval další znechucený pohled. Copak si z něj chce začít utahovat on?
"Dělat slouhu. Vysněná práce. Ustrašený slouha," i on sám byl bývalým bystrozorem. Ale ty časy byly dávno pryč.
"Cos to řekl?"
"Že jsi vězeň stejně jako já. Akorát zatím můžeš běhat venku."
Dawlish si odfrknul a už se jím nehodlal zabývat.
"Tak zruš patrona a ukaž, že to tak není. Ukaž, že ty jsi víc než já!"
Začínal zuřit. Nikdy neměl rád, když se mu ostatní vysmívali. Nesnášel to. Dokázal kvůli tomu ubližovat. Nasupeně namířil hůlkou na dveře a ty se rozlétly. Vešel do cely a hodlal opovážlivce krutě ztrestat.
Jenže dřív, než se v cele stačil rozhlédnout, padl k zemi. Hůlka se mu vykutálela z ruky, stříbřitý patron na chodbě zmizel a o zem zazvonil těžký kámen zamazaný jeho krví.
"Draco, už nechci slyšet ani jediné slovo odporu! Ani slovo!" dupla Bellatrix na důraz svých slov do mrtvé trávy před pevností.
Draco se se staženým hrdlem podíval nad sebe. Vysoko nad nimi kroužily černé zrůdy v dlouhých pláštích, ale jejich moc dosahovala až k nim dolů.
"No tak pojď. Pojď, Draco. Ukážu ti, jaká lůza by nám vládla, pokud by se všichni chovali zbaběle a neudělali nic! A ty jim ukážeš, kde je jejich místo! Musíš pochopit, že tohle všechno se děje pro nás. Pro naše dobro! Musíš pochopit, co je správné."
"Já to chápu," odpověděl mdle. Začínala ho zahlcovat úzkost. Jeho teta byla ve svém živlu. Byla šťastná a naprosto v extázi z pomyšlení, že bude moci mučit další bezbranné oběti. Oproti němu neměli mozkomorové šanci ji jejího štěstí zbavit.
"Zřejmě ne moc dobře! Tvá matka mluvila o tom, že se nechceš podvolit plánu pána Zla a odmítáš se přidat k těm, co zajistí následovníky do jeho armády!"
"Ale proto sem přece nemusíme! Ti ubožáci tady stejně umřou."
"Vychovávají z tebe zbabělce! Jdeme!"
Tohle chování ji rozčilovalo. Lucius byl neschopný břídil a Narcissa příliš … příliš nechápavá a Draca stahovali s sebou. Proti tomu musí zakročit. Musí ho donutit uvědomit si, o co je život po boku pána Zla lepší. O co je lepší zbavit se všech mudlovských šmejdů a kříženců a odpůrců čistokrevné ideje. Musí ho donutit zapálit v sobě znovu hrdost na svůj původ. Musí získat znovu to, co v něm Narcissa udupává. A pokud to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Po velmi zlém pro některé vězně.
Potichu se plížil chodbami. S uloupenou hůlkou se mu podařilo vykouzlit dostatečného patrona, aby dokázal bez úhony projít. Ale věděl, že jakmile se dostane na dosah svobody, může být všechno ztraceno. Mozkomorové nemohli poznat, co se stalo. Cítili jeho přítomnost a cítili Dawlishovu přítomnost. Neměli jak zjistit, že muž, který v bezvědomí nebo možná mrtvý leží na podlaze v jedné z horních cel není vězněm. Jak bylo jednoduché vyprovokovat ho a omráčit. Vždycky se říkalo, že Dawlish je nejhorší bystrozor všech dob. Asi to byla pravda. A on měl štěstí, že dnes hlídkoval sám. Kéž by mu vydrželo až k bráně, odkud snad dokáže ukrást něčí koště. Byl skoro u východu. Bude muset vymyslet, jak projít, ale když půjde všechno pořád stejně hladce, neměl by to být velký problém. Čím dál více k němu doléhaly hlasy lidí. Srdce mu bušilo až v krku. Možná by měl ještě vyčkat. Třeba se to tam uklidní a bystrozorové se rozejdou.
"Madam Lestrangeová!" vykulil oči jeden ze strážných, kteří hlídkovali u vchodu. Nebo se spíš nudili, protože brány Azkabanu zůstaly většinu času nehybné a bez povšimnutí.
"Pusťte nás. Přišli jsme se podívat za několika vězni," štěkla na ně Bellatrix.
"Víte, že návštěvy jsou zde zakázané," nehodlal jeden z nich ustoupit z cesty.
"Víte, že mě to vůbec nezajímá! Jdeme dovnitř a vy nám v tom nebudete bránit! Nebo snad nechcete, aby se přišlo na to, že vám tu nic nefunguje?"
"Všechno funguje, madam!"
"Jakou zvláštní náhodou?" prohodila sarkasticky, bez dalšího povšimnutí se prosmýkla kolem strážců a za sebou táhla odevzdaného Draca.
Uvnitř, hned za branou, bylo více lidí a mezi nimi ladně proplouvala různorodá stříbřitá stvoření, která zajišťovala úplně jinou atmosféru, než vládla všude kolem. Bzučelo to mezi nimi živým hovorem.
Jakmile ale za Bellatrix zapadla brána, všichni okamžitě stichli a jeden nebo dva patroni zmizeli.
"Madam Lestrangeová …!"
"To má být kontrola?"
"Co tady potřebujete?"
"Není to mladý Malfoy?"
A podobné zmatené dotazy se začaly ozývat ze všech stran.
"Posílá nás plán pána Zla a vám do něj nic není!" zpražila je všechny sobě vlastním pohrdavým pohledem.
Všichni se zase jako na povel utišili. Bellatrix chtěla vykročit k celám, ale někdo odtamtud proklouzl k nim do vstupní síně.
Čekal tak dlouho, jak jen se odvážil. Bál se, že jeho šance se víc a víc zmenšuje. Nakonec ale přece jen hlasy utichly. Slyšel také bouchnout nějaké dveře. Nemohl víc riskovat. Jednoho nebo dva snad přemoci dokáže. Nemá co víc ztratit. Musí jít. Potichu otevřel a hodlal se vyplížit ven.
Místnost před ním byla plná lidí a uprostřed stála v celé své kruté šílenosti Bellatrix Lestrange. Žena, které se kouzelnický svět bojí víc, než kterékoli jiné. Bylo mu okamžitě jasné, že nemá šanci dostat se ven. Ale teď už nemohl couvnout. Musel se probojovat ven a nebo zaplatit. Pevně sevřel Dawlishovu hůlku v ruce.
Stočily se na něj pohledy přítomných. Některým chvíli trvalo uvědomit si, že není jedním z nich.
Bellatrix už na něj ale mířila a pobaveně se smála.
"Oo to ne. Přišli jsme zrovna, když ses pokoušel utéct? Tak ty sis myslel, že utečeš? To je ale skvělá náhoda!"
Těkal pohledem od ní k bráně. Cítil, že musí něco udělat. A musí to udělat hned, nebo bude pozdě.
Bleskově napřáhl hůlku a vyslal rudý paprsek do davu. Netušil, jestli někoho zasáhl, ale určitě zasáhl zeď, ze které se s velkým rachotem vysypalo několik kamenů. V nastalém zmatku a prachu se rozeběhl. Bellatrix ale jeho kouzlo v mžiku oplatila. Snažila se ho zasáhnout vlastními paprsky omračovacích kleteb a pouty a bylo jí jedno, kolik dalších při tom skolí k zemi.
Vězeň se bránil. Kryl se za úlomky zdí, které se množily čím dál víc, protože k Belle se přidali ostatní a spousta kouzel nenašla jiný cíl, a vysílal proti nim vše, co byla ukradená hůlka ochotna poskytnout. Několikrát zaslechl výkřik, to když zbloudilé kouzlo zasáhlo některého z přítomných.
Nikdo nedokázal přesně mířit, ale Bellatrix na tom nezáleželo. Nechtěla ho nechat uprchnout a v zápalu boje zaměřila svá kouzla na pouhé jedno. Z její hůlky nyní létaly jen zelené smrtící kletby.
Vyslal další kouzlo. Z mužského výkřiku poznal, že zasáhl. Pokusil se udělat ještě několik kroků ke kýžené svobodě, ale nedokázal to.
Jeho tělo padlo na zem v dalším okamžiku. Mrtvé.
Boj ustal a prach z pobořených zdí se začal usazovat.
"Tak všechno funguje!" zaječela Bellatrix do nastalého ticha. "O tomhle se pán Zla doví! Jak je možné, že odsud může někdo utéct?! Jak můžete dovolit, aby se vězni dostali na svobodu?!" ječela dál. V očích měla dosud šílený výraz a zírala na mrtvolu neznámého vězně. Prudce dýchala, jako po dlouhém běhu. Jakmile se dostala do boje, vždycky do něj dala všechno.
"Madam ale … vy jste … odsud taky přece dokázala uprchnout."
Prudce sebou trhla k osamělému hlasu a vyslala proti němu ve svém vzteku omračovací kletbu.
"O VŠEM TADY PODÁM ZPRÁVU A VY BUDETE RÁDI, POKUD VYVÁZNETE ŽIVÍ!" soptila a každé její slovo doprovázela sprška jisker z hůlky, která byla stejně odhodlaná, jako její paní.
"Draco, jdeme! Zmýlila jsem se, tahle chátra je ještě horší než-Draco?" všimla si, že její blonďatý synovec nikde není. Až potom ho spatřila ležet na zemi vedle jednoho z omráčených bystrozorů.
"DRACO!" přiběhla k němu. Všichni ostatní, co ještě zůstali na nohou, nelenili, a až příliš horlivě se snažili mladého pana Malfoye přesvědčit, aby nabyl vědomí a neuvrhl je tak do ještě většího problému.
"Žije … no tak Draco …" přejela mu po bledé a bezkrvé tváři. "Pomůžete mi ho dostat domů! Tak rychle!" rozkázala neadresně. Hned na to se ho chopily dva páry rukou a co nejopatrněji pod bedlivým dohledem Bellatrix ho nesly ven.
Nepřiznala by to, ale měla strach. Vždycky doufala, že alespoň z něj bude správný smrtijed. Snažila se ho na tu cestu navést. A svým způsobem ho možná měla i ráda. Doufala, že tohle zvládne. Že se co nejdřív probere a bude v pořádku. Toho vězně, který to způsobil, už nemohla potrestat víc. Ale jakmile bude mít možnost, potrestá i ty, co způsobili jeho útěk. A krutě.
K sídlu Malfoyových dorazili po značně dlouhé době. Ve stavu, v jakém byl, se nemohli s Dracem přemístit a celou cestu byli nuceni letět. Často zastavovali, ale jen proto, aby se Bellatrix přesvědčila, že se jeho stav nezměnil. Neprobral se, ale dýchal.
Přistáli přímo před tepanou branou, která se pod Bellatrixiným dotykem otevřela. Za okny domu se svítilo. Narcissa nepochybně čekala, až se její milovaný syn vrátí, protože ho sotva stačili donést ke dveřím, když se rozletěly a stála v nich ona.
"DRACO! Co jste s ním provedli?! Bellatrix cos udělala? CO SE STALO!"
Bella své sestře neodpověděla, odtáhla ji od dveří a mladého Malfoye nechala pronést dovnitř.
"Napadl ho jeden uprchlík. Snad bude v pořádku. Žije."
"Doneste ho do jeho ložnice!" zavelela Narcissa pisklavým hlasem plným strachu, jako by sestru neslyšela. Běžela před bystrozory, kterým ukazovala cestu, až do jedné z mnoha ložnic.
Bellatrix zůstala stát ve vstupní hale. Tahle výprava se nevydařila, to věděla. Ale ona vinu nenesla. A musí to Cisse vysvětlit. Jak dlouho ještě bude muset přede všemi obhajovat to, co je tolik jasné?
Narcissa se ale vrátila až za několik dlouhých minut. Hlavu měla skloněnou a pomalu došla až k Belle.
"Bude žít. Spí. Zkusila jsem ho dát dohromady. Ale měl na mále. Bello co se stalo!" poslední větu vykřikla. Už v sobě nevydržela všechno dusit.
"Jednomu z vězňů se podařilo dostat ven. Napadl ho."
"Napadl ho vězeň … ano. Díky tvému šílenému nápadu vzít Draca do Azkabanu! Jaký to mělo mít význam? Jaký má význam tohle všechno?"
"Aby konečně pochopil, co je důležité, Cissy!"
"Ale je to můj syn! Já vím lépe, co je pro něj důležité!" oponovala jí.
"A je to na něm vidět!" neudržela se ani Bella.
"Jak to myslíš?"
"Je to slaboch! Tvůj vliv na něj je až příliš velký! Kdyby mu nikdo nestál za zadkem, nic nedokáže! Je jen malý ufňukánek! Snažila jsem se ho něco naučit! Snažila jsem se mu vštípit potřebné hodnoty, ale ty …"
"Varuju tě, Bello …"
"Ty se svou odjakživa ustrašenou duší, která se nikdy neprosadí? Ty s manželem, který vždycky spolehlivě zklame? Lucius je podlézavá chátra, co si hraje na krále! Jaký příklad může něco takového dát Dracovi? Jediná tvá omluva je, že je ten ubožák čistokrevný!"
Ruka Narcisse vystřelila, ale Bella ji zachytila dřív, než se vůbec dotkla její tváře.
"Ani nejsi smrtijedka. Nechápeš snad už vůbec, o co se snažíme? Co tvůj syn musí podpořit? Nechceš snad být věrná pánovi Zla?"
"Ne, to ty vůbec nic nechápeš!" Narcissa vyprostila ruku z jejího sevření. "Zapáleně mluvíš nám do výchovy, mluvíš do všeho a přitom nevíš O ČEM vlastně mluvíš! Sama nemáš žádné děti, jen neschopného a hloupého manžela."
"Lucius není o nic lepší!" pronesla tak pohrdavě, jak od ní Narcissa ještě neslyšela.
"Alespoň mám Draca. A toho tvým plánům už nepropůjčím!" zadívala se jí tvrdě do očí. Už nemínila ustoupit ani o píď. Pokud by mělo jít jejímu synovi o život jen kvůli tomu, co si Bellatrix vymyslí, neustoupí.
"Jsou to plány pána Zla. Pokud nejdeš s nimi, jdeš proti nim. Jdeš proti němu. A tací špatně končí!" Bella se varovně napřímila. Znělo to jako čistá výhružka. Najednou si byly až nesmírně podobné. Jako by všechna zloba podtrhla rod Blacků.
"Uvidíme."
Žádné komentáře:
Okomentovat