Stiles na jednom z chromovaných operačních stolů před Danny a Deatona rozložil několik papírů s náčrtky, vytištěnými informacemi a fotografiemi okopírovanými nepochybně bez vědomí jeho otce z policejních záznamů, jako úvod do své teorie. Doktor Deaton měl pravdu, jak jim přiznal, něco ho napadlo.
„Takže, všechny tyhle symboly a věci, jako triskeliony, logo banky, popel jasanu horského, všechno, s čím jsme se v posledních dnech setkali, pochází od keltských druidů. Dokud jsme se dívali na každé zvlášť a v jiném kontextu, neuvědomoval jsem si, že to má vlastně jeden a ten samý původ. Tak jsem se do něj zavrtal. A bingo. Kdokoli, kdo si někdy vyhledal něco o lidských obětech, ví, že druidové měli celkem slabost k obětinám bohům. Slyšeli jste někdy o Lindowském muži? Dva tisíce let staré mumii nalezené v Anglii? Našli ho uškrceného, s rozmlácenou hlavou a rozříznutým hrdlem. Trojitá smrt, hm?“ gestem naznačoval, jak to je přece něco velmi povědomého. „Taky mu v žaludku našli pylová zrnka. Hádejte, ze které oblíbené rostliny druidů?“
„Ze jmelí,“ odpověděl Deaton okamžitě.
„...říkám všechno, co už víte, žejo?“ Stilesovo nadšení náhle výrazně ochladlo.
„Jak jsi říkal, tohle je snadné dohledat, pokud víš, kde,“ přikývla Danny. Spousta magických prvků měla kořeny v keltské mystice, vlkodlaci obzvlášť, a její vlastní výzkum lidských obětí ji velmi rychle zavedl stejným směrem. Deaton ze své podstaty musel tohle tušit ještě dřív než ona.
„Tak proč nám to neříkáte?“
„Možná proto, že jsme se posledních deset let neustále snažili něco odstřihnout. Odmítat. Nepřiznat si to. Stane se z toho celkem silný zvyk.“
Danny už pochopila, že Daetonův způsob vypořádání se s minulostí se výrazně lišil od jejího. Předstírání obyčejnosti a vystoupení z komunity, raději než pokusy předstírat, jak vlastně o nic nešlo. Jedno ale měli společné. Nechtělo se jim přiznat, že předstírání a zapomínání nezastaví následky. Že by je to naopak mohlo zhoršit.
„Posledních deset let? A ty jsi…“ Stiles ukázal na Danny, „tohle město muselo před deseti lety projít sakra traumatem. Každopádně když jsme teď na stejné vlně, tenhle chlap je teda druid?“
„Ne,“ Deaton zavrtěl hlavou. „Je to někdo, kdo kopíruje staletí starou praktiku lidí, kteří měli být chytřejší. Víš, co slovo druid znamená v gaelštině?“
„Ne?“ Stiles rozhodně neměl ponětí.
„Moudrý dub. Keltští druidové měli blízko k přírodě. Věřili, že ji udržují v rovnováze. Byli to filozofové a učenci, ne sérioví vrazi.“
„Jo no, tenhle je.“
„Navíc někdo – muž nebo žena, kdo se dokáže napojit na magickou sílu tak, jak to druidové nikdy umět neměli,“ vstoupila do vysvětlování i Danny.
„Jo? Jakto?“
„Druid rozumí přírodě a jejím zdrojům. Je s nimi spojený, proto je umí používat lépe než lidé a někomu to může připadat jako kouzlo. Ale neumí s nimi manipulovat jako čarodějka, neumí směrovat a korigovat magickou energii, protože s tou spojený není. Tehdy ale do hry vstupují oběti. Platba.“
„Platba za co?“
„S magií se buď rodíš, nebo za ni musíš zaplatit.“
„Takže o to tady jde! Ty oběti jsou proto, aby ten chlap – dobře, osoba, aby měla moc. Proto provádí obětní rituál. Takže teď jenom zjistit, koho dalšího si pro něj vybere. Jak rychle ho musí dokončit?“
Danny se zamyslela.
„To je horší odhadnout. Jsou rituály vázané na čas a jiné, kde záleží jen na splnění všech kroků, klidně i po letech.“
„Ty vraždy od sebe nedělí vždycky stejná doba, staly se rychle, ale v různých rozestupech,“ Stiles přejel prstem po svém seznamu obětí a dat. „Blíží se nějaký významný mezník?“
„Některé proběhly před úplňkem, některé po, dokonce i během něj. A nejsem si vědom jiného aktuálního data, snad kromě Halloweenu, ale ten je poměrně dost daleko. V tuto chvíli můžeme odhadnout, že pachatel si zatím určuje čas sám.“
„Pokud se neřídí nějakým jiným mezníkem. Víc osobním.“
***
„Tak když učitel nejde a nejde, co hodit řeč?“ Danny Mahealani se obrátil na Cassie. Znuděně postávala v učebně hudebky bzučící nehlídaným ruchem. Jako jediná ze souboru neměla svou stálou židli mezi ostatními hráči. Jejím nástrojem bylo piano. Za které si směla sednout jen za učitelského dozoru, jelikož na rozdíl od většiny ostatních nástrojů, tenhle byl školní a drahý. Většinou si proto ukořistila libovolnou volnou židli, nebo postávala u zdi, dokud jí jejich učitel nedovolil usednout za klávesy.
„A o čem chceš mluvit? Ethan si stěžoval?“
Danny si ji pár vteřin zkoumavě prohlížel s našpulenou pusou.
„Tak proto se tváříš ztrapněně a naštvaně?“
„Ztrapněně? Je to vůbec slovo?“
Danny pokrčil rameny.
Cass uvažovala, jak mu to vhodně sdělit. Proto ostatně dneska, při první zkoušce souboru, čekala u jeho místa. Danny netušil nic o vlkodlacích, ale to ho v Ethanově společnosti nedělalo bezpečnějším, spíš naopak. Jenže na něj taky nemohla vybalit, že se mu líbí maniakální alfa.
„Tvůj objev je prostě vůl. A divnej. Víš, co udělali Isaacovi, ne? Porvali se s Aidenem mezi sebou a hodili to na něj. Přes oběd ho zamkli v kumbálu, aby měl vážnej panickej záchvat…“
„Slyšel jsem, že mají z léta něco nevyřízenýho s Laheym. Ale nedramatizuješ to trochu? Ethan je fajn, jenom se rád předvádí. Cooož… uznejme, je můj typ.“
Cass zavrtěla hlavou. Tohle moc nezabíralo.
„Když jsem se jich ptala, o co jim jde, neznělo to, jako že se jenom předvádí. Prostě myslím, že bys měl být opatrný.“
Už než dořekla, pochopila, že ji Danny neposlouchá. Před ním se nejspíš Ethan podezřele nechoval, proč by vůbec, Danny se Scottem, natož Derekem neměl nic moc společného. A jestli se mu tak líbí, nebude chtít slyšet žádné námitky. Protočil oči, rozhlédl se po třídě, po tom, jak se spolužáci dívají na hodinky, jak reptají.
„Aspoň to není Stilinski. Mně někdo bude vyčítat vkus? Zatímco chodí se Stilinskim? Vážně? S tím, co nosí na hlavě?“ odfrknul si.
„Hej! Stiles není- Stiles je divnej. Ale roztomile. Ethan podezřele.“
„To tu nejsou nakonec sami,“ kývl Danny hlavou k řadě před nimi. Na jedné ze židlí seděla Lydia Martin. Cass jí doteď nevěnovala pozornost, byla zvyklá si jí zásadně nevšímat už od doby, kdy kdysi žárlila, že ona oproti ní nikdy nemůže mít šanci Stilese zaujmout víc než jen jako sestra jeho nejlepšího kamaráda. Navíc to byla první hodina hudebky a přibylo pár nováčků. Proč ne i Lydia? Ovšem Lydia nedržela žádný nástroj. Velice soustředěně něco kreslila do notesu, ale očima vůbec nepohnula. Vlastně se celá vůbec nepohnula kromě ruky létající po papíře.
„Nevypadá jako v transu? TO je divný.“
Měl pravdu. Nerušil ji ani nevázaný hovor všude kolem ní. Jako by vůbec nevnímala, kde je. Tohle nebylo poprvé, kdy se do takového stavu dostala, Cass to věděla. Tehdy, před pár měsíci, když ji Peter Hale využíval, aby mu pomohla zpátky na svět. Jenže teď za tím nemohl stát.
„Neměli bychom do ní šťouchnout nebo něco?“
Danny souhlasně přikývl, pak se naklonil těsně k Lydii přes dvě židle. Podíval se na její skicu velkého stromu.
„Páni, to je vážně dobrý.“
„Je, co?“
„Měla bys chodit do výtvarky,“ pokračoval přehnaně uznale.
„Možná.“
„Když nechodíš do hudebky.“
„-co?“ na to sebou Lydia škubla. Rozhlédla se po židlích a lidech. Doopravdy vůbec nevěděla, kde je.
„Je všechno v pohodě?“
Lydia se zamračeně podívala na piano.
„Patnáct minut!“ zahlásil za nimi náhle Dalton, zvedl se ze židle, protáhl se, následovaný rychle většinou třídy. I Dannym.
„Co je?“ divila se Lydia dál.
„Pravidlo patnácti minut. Učitel se neukázal, jdem domů. Měj se a uvažuj nad tou výtvarkou. Čau Cass. A jooo, neboj, dám si pozor,“ mrknul i na Cassie. Ta odevzdaně zakroutila hlavou.
Stejně jako Lydia čekala, až se všichni vyhrnou ven. Lydia proto, aby se vzpamatovala, Cassie pro jistotu. Na druhou stranu, odpadnutí hudebky se dneska docela hodí. Nestávalo se to zrovna často, ale byli s učitelem už roky takhle domluvení. Když se neukáže do patnácti minut, něco mu do toho vlezlo a oni na něj nemají čekat. A ona má dneska ještě zajímavější program. Cass si proto přehodila tašku přes rameno. I Lydia se zvedla. Nemířila ke dveřím, pomalu procházela přes třídu.
Cass ji s nelibostí sledovala. Tušila, že bude litovat, pokud prostě nevyjde ven. Mohla tu ale Lydii takhle nechat? Takhle divně se motat? Nebyly kamarádky, ani zdaleka. Lydia jí většinu školní docházky opovrhovala, nebo se tak aspoň zdálo. Dneska jí už několik lidí řeklo, aby se do nich přestala cpát, protože nejsou kamarádi. Lydia by to dokázala ještě arogantněji. Povzdechla si.
„Lydie? Všechno v pohodě?“
Odpověď nepřišla. Lydia se zastřeným pohledem malými krůčky došla až k pianu. Jako by nebyla při smyslech.
„Lydie?“ Cass se vrátila doprostřed třídy. Stála teď proti ní za pootevřeným víkem. Zase žádná odpověď. Pro něco se natáhla. Cass obešla víko zakrývající jí výhled, a spatřila, jak Lydia něco hledá na mobilu položeném na notovém pultu. Spustila na něm hudbu. Uvedenou jako nahrávka piana, část třetí. Nic zvláštního, jen hudba. Možná plánovaná na dnešní hodinu.
„Co tam je?“
Ani Lydii se zřejmě ta nahrávka nijak zvlášť nezamlouvala. Přejížděla prstem po displeji, posouvala nahrávku dopředu. Podle Cass úplně náhodně, bezmyšlenkovitě. Jakoby mimochodem, jako by pořád doopravdy nevnímala, co dělá. Potom ji znovu pustila. Musel to ale být konec, po pár notách zůstalo ticho. Jen nepřítomný pohled v Lydiiných očích najednou vystřídal děs.
„Co slyšíš?“
Třeba se vážně pomátla?
Lydia zesílila zvuk. Nová hudba dolehla i ke Cassie. Dunění. Rytmické dunění. V podivné, znepokojivé melodii. A hluboké, táhlé, úderné zvuky. Slova. Nerozuměla jim. Ale obě zamrazilo.
***
Stiles ukončil hovor, který přerušil jeho hlasité přemýšlení o teoreticky možném časovém úseku, jaký si mohl pachatel stanovit pro dokončení rituálu. Nikam se tím nedostával, věděli to všichni tři, ale cítil se lépe, pokud mohl pracovat alespoň s něčím. A Danny ani Deaton ho nezarazili, ačkoli Danny už vypadala unaveně. Zdála se o něco bledší, než když přišel. Nebo jí trochu ztmavly kruhy pod očima? Asi by pak plynule přešel k motivu, k němu měl také pár připomínek. Jenomže mu volala Cassie o nějakém strašidelném dunění a o zmizení učitele hudebky. Právě teď.
„Mohl bych vás poprosit ještě jednou o malou pomoc?“
„Stejně to uděláš,“ konstatovala Danny.
„Jo, no musíme jet do školy. Ten pachatel tam udeřil dneska někdy po obědě, muselo to být před chvílí, možná můžeme konečně něco najít.“
„Ale už neřídím. A nejedu tvým jeepem, Stilesi, nehodlám ještě rodit.“
„Když mi půjčíte klíče?“ nabídnul se Daeton. Danny mu je hodila.
„Takže už mě nepodezíráš?“ zeptala se ještě na parkovišti před veterinou Stilese, než naskočil do svého jeepu.
„Vždyť jsem neříkal, že bych tě podezíral.“
„To jsi ani nemusel.“ Viděla to na něm. Dávalo by to smysl. Vyšetřoval všechny možnosti. To mu neměla za zlé.
„Když tenhle druid – nebo rádobydruid,“ opravil se po rychlém mrknutí na Deatona, „musí provádět rituální obětiny, aby měl magickou moc, a to ani nepočítám, že patrně zaútočil i teď, když jsi byla se mnou ve stejné místnosti, tak asi ne. Ty máš magickou moc normálně.“
„Správná dedukce,“ pochválila ho, jednou rukou se opřela o střechu svého auta, druhou si podepřela záda. „Nicméně neúplná.“
Stiles vyvalil oči. Zatvářil se zoufale.
„Co mi jako ještě uniká? Jsi čarodějka, můžeš kouzlit jak chceš!“ frustrovaně rozhodil rukama.
„Jsou jistá kouzla… jistá cesta, za jejíž projití musíš platit, ať jsi kdokoli. Třeba pokud chceš tvořit nebo brát, není to zadarmo. Manipulovat s energií, vypouštět magii, takový potenciál je v každé čarodějce. Jenže tohle je specifická, zatracovaná oblast. Nebezpečná a drahá.“
„Takže to pořád může být čarodějka?“ už zase tomu nerozuměl. Nestrávili posledních pár desítek minut rozborem, že je to druid? Nebo psychopatický druid nebo jakkoli, jak to chtěl nazvat Deaton?
„Ne, to si nemyslíme. Keltskou symboliku nepoužívá náhodou. Má k ní blízko. Má důvod, proč si vybral tenhle rituál a ne jakýkoli jiný,“ odpověděl mu Deaton rozhodně.
„Ty znáš nějaký jiný rituál?“ obrátil se znovu k Danny.
„Hmm.“
Stiles našpulil pusu, jak její přiznání chvíli zvažoval. „...ta kletba Gerarda. Ten… mrtvý lovec ve škole!“
„K takové kletbě byla třeba jistá oběť a on se mě snažil zastřelit, ale v podstatě. Tohle je jiné.“
Alespoň v provedení. Jinak to také byla zkrátka krvavá magie, zatracovaná, drahá. V ředitelně chtěla původně zaplatit vlastní krví, on jen přišel vhod a prakticky si o svou oběť řekl, když po ní střelil. Nikdo ji nemohl usvědčit, nenechala po sobě stopy. Ani ji to neznepokojovalo. Nenáviděla Gerarda, ovšem měla chladnou hlavu a přesně věděla, co dělá. Že bere. Ničí. Ne jako poprvé. Tehdy panikařila. Nezvládla to. Je to docela paradoxní, protože tehdy chtěla tvořit, zachraňovat. Ale nebylo to dost.
„Zkrátka, pamatuj, jsou věci, za které musí platit každý. Otázka jenom je, jestli a jak je ochotný to udělat.“
***
„Jste si teda jisté, že se učitel pohřešuje?“ ujistil se Stiles, jakmile o několik minut později vletěl do třídy, kde čekaly Lydia a Cassie. Všude jinde byl klid, odpoledne už měly zkoušky jen umělecké soubory, ve škole téměř nikdo jiný nezůstal. Doktor Daeton a Danny zatím postávali u dveří.
„Nejen pohřešuje, někdo ho unesl,“ trvala na svém Cass. Lydia na to všem třem příchozím přehrála poslední záznam ze zapomenutého mobilu na pianu. Slovům nerozuměl asi nikdo, nicméně všichni z něj cítili zlověstnou urgenci. Stiles okamžitě přispěchal ke Cassie, ani si neuvědomoval, jak ji pevně, ochranitelsky bere rukou kolem pasu. Deaton se zamračil. Nepřemýšlel ale nahlas, jen se zeptal:
„Můžeme od toho dostat kopii?“
„Hm? Je to důležité? Menší pomoc by byla, však víte, nápomocná,“ zkusil ho trochu popohnat Stiles.
„Ano, lze usoudit, že nezmizel jen tak,“ uvolil nakonec. Chtěl vykročit k pianu pro telefon.
„Ne, počkejte!“ zarazila ho Danny nataženou rukou. „Můžeme zkusit ještě něco. Možná to nepomůže, stejně se už nehýbejte, nikdo.“
„Fajn, proč…?“ Stiles i Cassie už byli trochu zvyklí. Pokud něco rozkázala, protože chtěla jednat, bylo lepší couvnout. Lydia zůstávala zmatená.
„Abychom viděli, co se tu dělo. Nedivte se ničemu, není to skutečné, jen obraz.“
Danny vstoupila do třídy. Rozhlédla se po všech stěnách, stropě, podlaze, pokynula Deatonovi, aby zavřel dveře. Postavila se před tabuli. Sledovali, jak se velice zhluboka nadechla. Nebo to tak vypadalo, protože nemohli cítit, jak do sebe vtahuje atmosféru celé místnosti, jak do sebe kromě pouhého vzduchu zároveň dostává i otisk každého jeho pohybu.
Potom z plných plic vykřikla. Zcela neslyšně. Cassie na okamžik ucítila proud energie, prudkou vlnu, která do ní narazila. Lydia se otřásla a semkla víčka, jako by ten výkřik uslyšela.
Pak se vrátila k pianu, znovu se zděšením zírala na displej mobilu. Akorát skutečná Lydia se vůbec nehnula. Stála za tou druhou, pomalu natahující ruku. Cassie, rovněž bez pohnutí, obešla piano na druhou stranu. Trhli sebou, jak se rozlétly stále zavřené dveře a pozadu se dovnitř nahrnuli jejich spolužáci. Žádný si jich vůbec nevšímal. Masa těl bez zaškobrtnutí rychleji a rychleji procházela přímo Deatonem. Sedali si na židle, vybalovali své nástroje. Bavili se mezi sebou úplně stejně, jak si Cassie pamatovala před několika málo minutami. Vůbec jim nepřipadalo zvláštní, že už tu tohle dnes jednou zažili. Bez ustání brebentili, dívali se na hodinky a mobily, ladili přístroje. Jen nakonec… nevypadali přece jen úplně stejně, nebo ano?
„Kruci,“ sykla Danny. Všimla si toho první, po ní i Cass. Studenti se vesele bavili dál, Lydia, nebo otisk jejího minulého já, najednou seděla na židli, soustředěně čmárala do notesu. Nikoho z nich nevyvádělo z míry, že jim při tom z tváří i oblečení rapidně ubývá barva. Čím víc jich dorazilo na své místo, tím bledší vypadali. Danny, s vlasy tak šedivými, jaké skutečný Danny rozhodně nemohl mít, se zrovna otočil na Cassie, na tu ani ne půl hodiny starou verzi Cassie, aby s ní zavedl řeč o Ethanovi. Opřel se rukou o opěradlo židle, ignoroval, že mu ruka prostě úplně zmizela.
Nemizely už jen barvy. Všechno začalo pohlcovat statické šumění. Polykalo jednu postavu za druhou, měnilo je na rozmazaný obraz, jako na velmi staré, zažloutlé, nekvalitní fotografii. Když za okamžik nastal další šrumec, jak se studenti opět balili, aby se vrátili před zvonění, už neslyšeli víc než slábnoucí, nerozeznatelné bzučení. Poslední obrysy se vypařily. Stiles, Cass, Lydia i Daeton překvapeně zaostřili na zase pevné, barevné, ale prázdné židle v současném okamžiku.
„Co to… co to sakra bylo??“ vyjekla Lydia.
„Ozvěna. Kouzlo,“ vysvětlila Danny. Podle jejího výrazu by dívka potřebovala poněkud důkladnější vysvětlení. Na to rozhodně nebyl prostor. Čelili většímu problému. Nevyšlo! „Ber to jako, když přehráváš nahrávku pozpátku. Jenže ji neustále přemazávají nové záběry. Po zmizení vašeho učitele bylo uvnitř moc lidí, dělo se tu moc věcí, přemazaly otisky dostatečně, aby se ozvěna už vyvolat nedala.“
„Takže to nic staršího neukáže?“ ujistila se Cassie.
„Mamá by to možná dokázala, ale pochybuju. Každá minuta aktivity vytlačuje starší okamžiky z prostoru pryč, až se úplně rozplynou. Ozvěna děje nemůže být statická.“
„Tak potom to tu musíme prohlídnout, ne? Muselo tu zůstat něco, co nám napoví, proč on. Už víme, že nejde o panny, ty byly jen tři, tohle jsou dva další, jiní.“
Stiles se postavil k pianu, podíval se pod křídlo, ohmatával spodek klaviatury.
„Víc než samotné místo by ti měl napovědět výběr oběti. Pokud se jedná o rituál s odlišnými skupinami obětí, každá skupina by měla mít svůj vlastní účel, vlastní druh síly,“ oponoval mu Deaton. „U Keltů jsou obvyklé panny, pak například léčitelé, filozofové, bojovníci…“
„Počkat, počkat, počkat,“ skočila mu Cassie do řeči. „Mohl by být bojovníkem i voják?“ a vytáhla z první zásuvky katedry, kde měl učitel uložené osobní věci, jeho fotku v uniformě.
„Rozhodně.“
„Kyle byl s Boydem v juniorském sboru důstojníků v záloze!“ uvědomil si Stiles, co mu Boyd během oběda prozradil. „To musí být ono. To je ten vzorec. Kde je Boyd?“
„Teď už nejspíš doma. Zkusím mu zavolat?“ Cass vytáhla mobil.
„Lydie? Děje se něco?“ všiml si Deaton, že Lydii ale došlo víc.
„Ne. Jen mě napadl někdo jiný spojený s armádou.“
„Kdo?“
Lydia beze slova vyšla z učebny hudebky. Cass zase vrátila mobil do kapsy a fotku na stůl. Všichni Lydii následovali. Jen o pár dveří dál, do učebny, kde dnes strávili poslední hodinu před obědem.
„Harris?“
„Netajil se tím, že byl v armádě, proto se vždycky choval tak pedanticky.“
„To je jen jedna z možností. Klidně mohl prostě i odejít domů,“ navrhl ještě Deaton po rychlém přehlédnutí prázdné místnosti. Nebral nic na lehkou váhu, jen museli zvážit všechno.
Stiles se zatvářil pochybovačně. S Cassie v závěsu začal zvedat papíry a otevírat zásuvky v Harrisově stole. Lydia se rozhlížela po učebně, Danny přešlapovala u dveří. Opírat se o ně jednak ulevovalo jejím zádům a jednak už se chystala všechny okřiknout, ať se zastaví a nechají ji pracovat dřív, než tentokrát ozvěnu zničí sami.
„Ha, nemohl odejít domů bez tohohle,“ ozval se vítězně Stiles, než to udělala.
„Co to je?“ došla tedy zvědavě za nimi. Stiles a Cassie rychle po stole rozkládali listy ručně popsaného papíru. Testy, podle toho, jak se na některých v pravém rohu skvěla velká, rozmáchlá známka.
„Tenhle test je oznámkovaný jako R,“ podivila se Cass.
„A na tomhle je H?“ vytáhla Lydia další. To přece nebyly žádné známky. Harris si sice uměl ze studentů nepříjemně utahovat, ale rozhodně neměl dostatečný smysl pro humor, aby mizerný výkon oznámkoval zbytkem abecedy. Navíc v tom neviděla žádný vtip.
„Ale tyhle jsou normální, A, D, C, A…“
„Stilesi, pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že druid znamená v gaelštině moudrý dub?“ Deaton oznámkované testy sebral a začal je na stůl vyskládávat v jiném pořadí. D, A, R-
„Jo.“
„Pokud se druid ocitl na špatné cestě, na té, kterou musíš platit, jak ti vysvětlila doktorka Delgado, občas se říkalo, že se z moudrého dubu stal temný dub. I pro to v gaelštině existuje slovo. Darach.“
„Doktorko…?“ obrátil se potom k Danny. Ta přikývla. Promnula si oči. I na pohled snadná, nenucená magie mohla být namáhavá, pokud se cítila unaveně. Teď byla nepochybně unavená a bílá. Potřebovala jíst. Ne, pít. Přesto postoupila o pár kroků dopředu a vyslala stejnou vlnu jako před chvílí.
Byli připravení sledovat toho, kdo vejde dovnitř. Kdo možná potáhne Harrise. Mohli mít identitu vraha na dosah. Rozhodně neočekávali temnotu.
Že něco náhle odstřihne všechno světlo. Zastíní celá okna. Že celou místnost zahalí dusivý mrak. Přesně jako kdyby sledovali přetáčené video, se ale rychle zase začal rozpadat. Rozbíjela ho spousta malých křídel narážejících do sebe, tisíce a tisíce ševelících šupinek přehlušujících zoufalé lidské zařvání. Zmenšoval se, až se soustředil jen kolem katedry. Až zase, stále jasněji a jasněji, viděli Harrise. Oháněl se před náporem tlukoucího hmyzího hejna. Upuštěné pero mu vletělo zpátky do ruky. Ruce prudce položil zpátky na desku stolu. A vyděšenýma očima za obroučky svých brýlí ztuhle zíral na velkou hnědou můru.
Nikdo chvíli nevěděl, co říct. Co to vlastně viděli. Náhlé ticho po zrušení kouzla, po němž všichni stáli kolem znovu prázdné katedry, přerušila až rána do zdi. Někde venku.
Cass se najednou ohnula a popadla za břicho. Stiles ji okamžitě starostlivě vzal za ramena. Ona ho jen setřásla, zavřela oči a vztekle zavrčela.
„Idioti!“
S jednou rukou pořád na břiše vyběhla ze třídy.
„Počkej!“ Stiles za ní.
Cass si ale Stilese nevšímala. Nenechala se jím chytit. Než ji mohli doběhnout ostatní, ne, že by se všichni snažili, Danny se zůstala opírat o dveře učebny, slyšeli ji vztekle křičet.
„Říkala jsem dost!“
U zdi se ze země sbíral Scott. Držel se za břicho. Nad ním se tyčil...o něco, co Danny ještě nikdy neviděla. Vlkodlak se zřetelným, ohyzdným srůstem uprostřed, jakoby ho kdysi někdo rozsekl vedví, přímo od prostředka obličeje, a sešil. Právě ten se chystal naběhnout i přes Scotta proti dalšímu vzteklému vlkodlakovi, jenž se sbíral o kus dál. Jenže se zarazil.
„Nikdo z nás!“
Cass to obrovské, srostlé monstrum zjevně nějak vyvedla z míry. Cloumal s ní vztek. Pořád cítila tu pěst v žaludku. Podle toho, jak vypadal, ji před chvílí totiž schytal Scott. K tomu si bolestně uvědomovala, že přibyli dva další mrtví. Bylo jí hrozně líto učitele hudebky, nemohla se úplně přimět litovat Harrise, nicméně byli v háji a tímhle tempem by také mohl někdo vyvraždit půl města do konce příštího týdne. Tempem, které se zvyšuje, pokud to nebyla jen příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou. Doslova. K tomu sem napochoduje FBI, možná s jejich vlastním, odcizeným a rozhodně nemilovaným otcem v čele. Někdo zabíjí přímo tady ve škole za bílého dne. Ať dělá co dělá, není to dost. Když už si myslí, že vyzrála sama na sebe, zase nefunguje. Chtěla jedno odpoledne. Jeden večer. Prostě se Stilesem zapadnout domů. A teď ještě tihle dva nemůžou ani na chvíli přestat blbnout! A co sakra znamenaly ty můry?! Potřebovala do něčeho praštit! Potřebovala, aby jí dali DESET MINUT!
„Řekla jsem vám to!“ odstrčila Stilese, v další vteřině překonala pár kroků mezi ní a dvojčaty, která se v jednom vlkodlačím těle chystala k útoku proti Isaacovi. Sevřela ruku v pěst, rozmáchla se a zarazila ji přímo do monstrózního hrudníku. Nepřemýšlela o tom. Pálil ji vztek. Rozprsknul se jí před očima. Pálila ji kůže. Pálily ji prsty. Jak jimi na okamžik proletěly rudé žilky.
Aiden a Ethan, už zase ve svých vlastních, samostatných podobách, od sebe odskočili.
Cass prudce dýchala. V uších jí hučela krev. Každý úder srdce z ní však adrenalin i odhodlání zase rychle vyplavoval. Cítila na sobě upřené pohledy. V šokovaném tichu skoro slyšela kolektivní myšlenku – Co se to právě stalo? Jak? Udělala krok zpátky. Rozhlédla se kolem. Zírali na ni. Jenže ani ona tomu úplně nerozuměla.
Do překvapeného ticha zaznělo pravidelné klepání. Klapání. Z druhého konce chodby k nim pomalým krokem mířil muž. Měl tmavé brýle, v ruce držel bílou hůl, vypadal skoro úplně obyčejně. Všichni, i Cass, ale dokázali vycítit, že není. A nejen proto, že ta hůl zůstávala složená a on se pohyboval s naprostou jistotou a klidem. Připadalo jí, že ji propaluje pohledem. Jenže to přece nemohl, ne? Nemohl ji vidět? Nemohl vidět, co se právě stalo. Přesto se na ni nějak díval, protože… ano. Náhle ji hrozivě napadlo, že dokonce viděl ještě víc než všichni ostatní. Ale to už bylo úplně absurdní. Nebo ne?
Jestli ji pozoruje nebo ne ale nijak nedal najevo. Klidně dokráčel až k nim, zdánlivě si nevšímal ani Isaaca, jemuž se už zase rozčilením zvyšoval tep, ani překvapeného Scotta. Postavil se mezi dvojčata. Ani jeden už nepůsobil sebevědomě nebo horlivě, připravený vystartovat. Cítila z nich… nebyl to strach. Potom zatáhl za vršek složené hole. Sotva to postřehla. Stříbrný záblesk, švihnutí. Bylo to tak rychlé. Aiden i Ethan prudce strhli hlavy na stranu. Na tváři se každému okamžitě otevřela dlouhá, úzká rána, a nůž byl už zase ve svém úkrytu. Zamračila se. Zjevně tu nebyla jediná, kdo měl jejich chování za dětinské. I když neřekl ani slovo. Oba se tvářili provinile. Konečně pochopila, co z nich vyzařuje. Ponížení.
Potom, stále stejně klidně a jistě, zamířil zase pryč. Dvojčata poslušně za ním. Zastavil se jen na vteřinu, aby se ještě jednou natočil k jejich hloučku a k otevřeným dveřím učebny. Tentokrát si Cass nemyslela, že se dívá – ne, to přeci nemůže - na ni. Ohlédla se na Deatona a svou tetu. Pak Deucalion odešel.
***
Stiles zaparkoval jeep před domem Stilinských, vypnul motor, rozepnul pás. Otočil se na svého spolujezdce. Po představení s dvojčaty a Deucalionem se už nikomu nechtělo zůstat a bádat nad dalšími oběťmi, o kterých zjistili jen to, že kolem nich, nebo alespoň kolem Harrise, lítaly nějaké můry. Jak to pomáhalo? Stiles od začátku nepochyboval, že je to celé magické, takže magické můry nemohly být krok kupředu. Navíc, jakmile si uvědomil, že to už jsou tři válečníci, zase na chvilku ztratil půdu pod nohama. Znamenalo to začínat s novou trojicí s jakýmkoli spojovacím článkem. Hlavně ale nikdo z přítomných nemohl přejít, co udělala Cassie. Nejméně ze všech Cassie samotná.
Byly to dvě ohromné alfy. Chtěly útočit a vychutnat si to. A ona je prostě… uzemnila. To něco v ní, co ráno fungovalo na Morrellovou, jenže pak už vůbec ne na Aidena. Najednou se to zase probralo, jako by to živil její vztek, frustrace. A on to určitě poznal. Deucalion. Byla si jistá. Také si odepjala pás a zavrčela.
„Nestihli jsme to všechno probrat, ale teď bychom mohli mít trochu času. S tvou tetou a Deatonem jsem přišel na pár věcí, potřebuju je rozepsat a podívat se na to trochu s odstupem. Rozhodně bychom si měli najít, co pro Kelty znamenají můry. Taky mi zopakuješ, co bylo, než jste objevily tu nahrávku, jako co jste viděly, co Lydia viděla, vypadala přece v transu, ne? A musíme sestavit možnosti dalších troji-“
„Ne, ne, Stilesi dneska už ne!“ zastavila ho prudce. Začínal znít jako detektiv. Jindy by jí to asi přišlo i roztomilé nebo sexy, ne dnes odpoledne. Všechno, co říkal, i co se stalo, jí pořád dokola vířilo hlavou. Nepotřebovala o tom dál přemýšlet, potřebovala to zastavit.
„Promiň. Nechtěl jsem o tom úplně mluvit, taky se mi nelíbí, jak se tam objevil, zrovna v tu chvíli, kdy jsi… no, zastavila jsi je, než mohli roztrhat Scotta, protože jako je to můj nejlepší kámoš, ale buďme upřímní, roztrhali by ho, to je přece dob- ne? Ani to ne?“ zarazil se tentokrát sám, jakmile postřehl její pohled. „A o čem teda chceš mluvit?“
Cass se k němu naklonila. Položila mu ruku na tvář. Skoro se svým nosem dotkla jeho.
„Nechci mluvit.“
Vystoupila.
Stiles se vteřinu ani nehnul. Pak mu obočí náhlým pochopením vystřelilo skoro do vlasů a pospíchal za ní. Jasně, copak je idiot? Kdyby byl upřímný, vedle druidího vraha poslední dva dny nemyslel vůbec na nic jiného.
Sotva za nimi zapadly vstupní dveře, Stiles k sobě Cass otočil a políbil ji. Byl si už docela jistý tím, co má dělat, aby se o něj opřela, zavřela oči, aby oba vypustili celý zbytek světa. Shodila z ramene tašku, přitiskla se k němu a oplácela mu to. Trochu hladově. Přesně tohle dnes chtěla. Žádní vlkodlaci, žádní darachové, žádný vztek. Teď jenom Stilese. Být s ním, cítit ho, vidět zase, jak se tváří, jak se celý napne, když-
„Stilesi?
Odskočili od sebe, jako by je to zvolání popálilo. Z kuchyně vyšel šerif Stilinski. To je zrovna dnes večer doma?!
„Cassie? Přespáváš?“
„No… jo,“ přikývla. Přešlápla. Uhladila si lem mikiny. Znovu přikývla. „Říkala jsem si…“ mrkla na Stilese. Byli tak zvyklí tu oba společně přespávat, ač dosud naprosto nevinně, že nikdy nemusela vysvětlovat proč. Šerif se neptal ani teď. Jen ji k tomu něco nutilo. Trochu zčervenala. Co všechno asi viděl? „Že musím dohlídnout, aby Stiles nestrávil celou noc hledáním sériového vraha. Tak jsem tu.“
„Fakt, jo?“ Stilesovo obočí zase vyletělo nahoru. V očích mu zajiskřilo.
„Napadá tě snad někdo lepší? Zatím, šerife, máme spoustu úkolů,“ popadla Stilese za rukáv a táhla ho ke schodům a nahoru.
Šerif se nadechl, nakonec ale raději zůstal bez komentáře.
„Uvědomuješ si, že takhle se ráno stoprocentně pokusí zase mít Ten Rozhovor?“ poznamenal Stiles už bezpečně v jeho pokoji. „Měl být pryč!“
Byla spousta věcí, jaké teď chtěl udělat. Jaké chtěl s Cassie udělat. Jenže svému tátovi pod nosem? Ve vedlejší ložnici?
„Tak pokud je to až takový problém, zase půjdu? To je příjemnější varianta?“ Cass se zarazila s napůl svlečenou mikinou. Asi by také měla brát šerifovu přítomnost v úvahu. Akorát prostě nebrala. Nehodlala odcházet.
Stáhla si mikinu úplně. Důkladně se při tom prohnula v zádech. Potěšeně sledovala, jak z ní Stiles nespouští oči. Kousla se do rtu, pomalu si stáhla i tričko. Pocítila, že trochu rudne. I tak si sáhla dozadu na zapínání podprsenky. Rozhodně ji nenechá jít.
Pak zacvakl zámek.
„Cassiopeio, jsi ďábelská.“
Žádné komentáře:
Okomentovat