Jeden den lorda Voldemorta (2011)

Vaše Ann Taylor poctila rozhovorem samotného Pána Zla. Nebudu tady klást žádné otázky a zveřejňovat odpovědi, spíš to koncipuji do souvislého vyprávění o tom, jaký má den. A aby to bylo opravdu autentické, zachováme i první osobu a všechno přesně tak, jak říkal. Nevymyslela jsem si absolutně nic. Zatím ještě nedospěl do královského plurálu, ale jeden nikdy neví. Neomezená moc ve spojení s počínající stařeckou senilitou by pro vás, milé kouzelnické obyvatelstvo, mohla být mnohem nebezpečnější, než přišlápnout mu plášť.

Ráno bývá většinou tak půl čtvrté, když se probudím. Je to hrůza, protože se člověk … co člověk, Voldemort! Pořádně nevyspí a potom ten den nestojí za nic. Navíc jsem slyšel, že spánek je i důležitý pro pěknou a pevnou pleť, no a uznejte, takhle si ji neudržím! Copak by to šlo, abych jednou předstoupil před smrtijedy a měl kruhy pod očima a vrásky? To bych musel zabít každého, kdo by mě v takovém stavu viděl, aby nic nevykecal. Já je znám, třeba Peter Pettigrew je hrozná drbna. Mně osobně vyžvanil, kde najít Potterovi. A zkuste mu potom věřit.

Přesto, že se mi tedy začínají dělat vrásky, se ale staře necítím, i když to vstávání už taky není, co bývalo. Však to znáte, pánové, ne, ranní erekce, je to normální a navíc důkaz funkčnosti. Na druhou stranu, někdy si říkám, jestli to nebude tím, že už se mi skoro nemá co postavit a co fungovat. Přiznejme si to, ono to znovuzrození mohlo být trochu lepší. Maso služebníka … nebude on Pettigrew nakonec převlečená ženská?
Snape jednou řekl, že to bude možná i tím, že si stáří vybírá svou daň. Vysvětlil jsem mu, že takhle není vhodné mluvit, a od té doby neřekl už ani slovo. Možná proto, že s ústy plnými hlíny a zatíženými mramorovou deskou se mluvit moc nedá.

No tak to už jsem se vyhrabal z postele. Je taková velká a tmavě zelená. Nagini říká, že se jí ta barva líbí, ale ona je skoro barvoslepá, takže nevím, čemu vlastně věřit.
Na řadě by měla být snídaně, ale víte, já většinou nesnídám. Říká se, že snídaně je nejlepší start do nového dne. Tedy říkával to Brumbál. A já přece nebudu poslouchat Brumbála. Navíc podle mě je mnohem lepší start jedna čerstvá Avada. Ale to má svá úskalí. Třeba lidi, nechápu proč, tyhle radovánky nemají rádi. Hlavně teda ti, které vraždím. Podivné, že.
Po snídani většinou jen tak přemýšlím, co je ještě třeba doladit. Musím přiznat, že už mě moc věcí nenapadá, ale občas s něčím přijde některý ze smrtijedů. V tu chvíli bych ho nejradši předhodil Nagini, ale nakonec ho velkoryse nechám, aby problém vyřešil sám. Buď se mu to povede, nebo cruciatus. To je docela elegantní řešení.
Někdy ale bohužel na nedostatky přijdu já. Rád to probírám s Nagini, protože můj miláček ví, že jí ani v největším afektu nezabiju, jelikož je můj drahocenný viteál. Mrcha. A proto bývá dost upřímná a drzá. Ale protože už svět ovládám dlouho, takových chvil moc nebývá.

Pak je většinou oběd. Upřímně, jsou to blafy. Nemám vůbec tušení, kdo to vaří. Možná se tu, po mém sídle, potlouká pár skřítků, nebo se sem možná vloupal nějaký můj odpůrce a chce mě otrávit. Celkem by to té chuti odpovídalo. A nebo se možná Bellatrix učí vařit. Ta ženská mi někdy přijde jako cvok, víte. Ale neříkejte jí to, je taková útlocitná duše, určitě by zase někoho vzteky zabila.

Odpoledne bývají porady. Ty miluje Nagini, protože se vždycky vyplazí na opěrku mého křesla, pozoruje smrtijedy a baví se tím, jaký mají strach. Přiznávám, že mě už to trošku unavuje. Pořád stejné tváře a jeden vyklepaný neschopný ratlík vedle druhého. Všiml jsem si, že čím zapálenější smrtijed, tím větší blbec. Až na Bellatrix. Ta je schopná. A chytrá. No protože jsem ji učil já!
Kdybych měl ale učit každého hňupa se znamením zla, jak má držet hůlku, můžu si rovnou nechat narůst vousy, vzít si brejle a jít hlásat lásku.
No a protože většinou nikdo nic neumí, všichni mají strach, kdo zase bude muset něco udělat. Připomíná mi to mudlovskou školu, kam mě posílala ta baba ze sirotčince. Taky se každý tvářil jako při popravě, když měl něco udělat. Ale copak já je popravuju?! Vždyť jenom někdy!

Poslední dobou ale porady nebývají dlouhé. Je to tím, že většinu věcí už máme vyřešenou a taky tím, že je pořád těžší dívat se jim všem do obličeje. Všimli jste si někdy, jak vypadají? Rád tu uplatňuji rčení, že krasavec si za přítele šeredu volí. Tím chci samozřejmě říct, že si je já vybírám, ale to jste všichni určitě dobře pochopili, ostatně jediný, kdo kdy zpochybnil mou krásu, byl Potter a všichni víme, že ta malá veš nosila silné brýle.

Pak se všichni ti otrapové rozejdou. Všichni vždycky hrozně pospíchají. Nevím, čemu to připsat, jestli se jim u mě nelíbí, nebo možná mají výhrady k tomu, že … ne, nohy jsem si přece včera myl! No každopádně, jakmile porada skončí, jsem tu s Nagini opět sám.
A je tu hrozná nuda.

Párkrát jsem se v převleku vydal mezi mudly. Byla zábava pozorovat, jak byli důvěřiví a najednou bylo po nich. Nebo se udělat neviditelným a sledovat, jak poděšeně prchají, když o sobě najednou dáte vědět. Je to chátra. Neuměli by si přivolat ani párátko. No uznejte, že s takovým materiálem se nedá dělat nic jiného, než ho pěkně šupem spotřebovat.
Jednou jsem dokonce zabloudil v převleku do budovy, kam se hrnula spousta lidí. Nad vchodem byl nápis kino, ale já nikdy v takovém zařízení nebyl. Když jsem vešel dovnitř, tak tam stála spousta sedadel a velké plátno.
Brzy jsem pochopil, že ty obrázky, co se na něm střídají vypráví nějaký příběh. Asi pohádku, protože všude seděla spousta dětí. Ale řeknu vám, byla to krutopřísně hustá pohádka.
Byl tam jeden superzloun a ten se mi vážně líbil. Sice měl takové Brumbálovské rysy, jako vousy a plášť a bílé vlasy, ale stejně měl úžasnou moc. A sloužily mu nádherně oddaní skřeti. Jo, takhle kdyby se mi někdy povedlo vycvičit opravdové skřety. Gringottovi jdou pořád jen po pokladech a nějaká loajalita je netankuje! Jedna věc se mi ale nelíbila. Vypadalo to, že ten chlápek slouží takovému velkému oku. To oko tedy byl asi hlavní vládce a hlavní držitel moci, ale tomu jsem nemohl fandit. Vždyť to bylo jen oko. Jasně, někdo může říct, že je fajn působit jen jako velké oko beze všech lidských omezení a mít moc nad celým světem, ale ono bez těla to nestojí za to a za chvíli se na váš každý vykašle. Věřte mi, byl jsem třináct let míň než duch, takže vím, co je tohle za pakáž.
Jenže, věřte nebo ne, nakonec ty úžasné skvělé zloduchy porazil jeden ničemný hnusný skrček. Takže jsem odtamtud zase rychle vypadnul, jelikož mi připomněl Pottera. Dokonce jsem nezabil ani toho protivného mrňouse, co za mnou pořád chroupal nějakou bílou hmotu, jak jsem byl rozčílený.
Od té doby už mezi mudly nechodím. Nechávám ostatní, ať s nimi dělají, co jim patří.

Večery tedy často trávím jen s Nagini. Občas si čtu, ale zdá se mi, že písmenka ve všech knihách se zákeřně zmenšují. Jinak si nedovedu vysvětlit, že je stále hůř vidím.
Nějak se tedy donudím tak zhruba do desáté hodiny. Nagini chodí spát brzy, protože ji vysiluje pohyb. Nedivím se, já bych se asi na břiše plazit neustále nemohl.
A taky by někdy mezi tím mohla proběhnout večeře. Tu občas vynechám. Jsou to stejné blafy jako oběd. Upřímně přemýšlím nad tím, že koupím Bellatrix kuchařku.

Ale to usínání.
Když si konečně lehnu, tak se snad ještě desetkrát musím zvednout a jít tam, kam i vládce kouzel musí pěšky. A já jsem vládce kouzel, že jo. Dolohova jednou napadlo, že to můžou být problémy s prostatou, které jsou ve stáří běžné. Tak jsem mu ukázal, jak takový problém vypadá. Už se ani nestihne posadit. Ale je to vážně nepříjemný, na druhou stranu byste řekli, že ty cesty člověka aspoň unaví.
Jenž tůdle! Když se zdá, že konečně můžu spát, tak ne a ne zabrat.

A když konečně usnu, honí mě ve snu Potter s obrovskou bonboniérou, a když si nechci vzít bonbon, tak mě píchne špendlíkem. Přísahám, kdyby nebyl mrtvý, tak ho zabiju. všechny jsou totiž KARAMELOVÝ!