Tolik let, celá kariéra, celá osobnost, celý svět, co ho obklopoval, může během jedné chvilky zmizet. A zmizel. Jedno špatné načasování, chybný pohyb, nešťastný odhad a všechno bylo v tahu.
Doslova.
Oficiální stanovisko znělo, že to nebyl úmysl. Ale nehoda. Omyl. Žádná prokázaná vina. Tolik snaha ho trochu povznést nad tím nešťastným dnem. Ale co na tom záleží, co je tohle všechno platné, když se vinou užírá sám?
Potřeboval to hodit za hlavu. Utéct co nejdál. Zmizet tomu a i všemu, co souviselo.
Ostatní, vlastně všichni v jeho okolí, kteří ho měli rádi, se mu pokoušeli pomoct. Ale neuspěli. Tak si našel pomoc sám. Radikální.
Nikdo z těch čestných a správných charakterních lidí, s kterými se stýkal, by nevěřil. Pokud by se k nim tedy vůbec zanesly zvěsti o jeho nynějším působení. Ale proč vlastně. Byl taky takový striktní hrdina všedního dne, co nikdy nepřekročil hranici, zkrátka patřil do společnosti těch "dobrých".
Ale jak dalece je celá ta společnost přetvářka? A on s ní žil jako s pravou tváří. A žil by tak možná do konce života, spokojeně a v poklidu. Vedl by svůj obyčejný život s vypnutou hrudí a odznakem. Kdyby se neobjevilo to velké nepřekonatelné ALE. Zlom, který neznamenal další mezník, ale který stvořil někoho úplně jiného. Někoho s pravou tváří, na které mu přestávalo záležet. Už nepotřeboval masku pro společnost. Vystačil si s nenápadným egoistickým já v dalším z mnoha koutů světa, posetých podobnými existencemi. Přetvořil hrdinu v odpadlíka.
Ráno v Pittsburghu bylo stejné, jako kdekoli jinde. Vytáhnout se z postele, najít kalhoty, které v noci náruživá mladá a hlavně naivní slečna v zápalu vášně kamsi odhodila, udělat si kafe a možná mrknout na fotky ze včera.
Akty to nebyly špatné. Kompozice byla skvělá. Nerušivé pozadí, kreativně použitý kontrast, dokonalá hra stínů. Skoro nepotřebovaly upravit. Jen ta holka vypadala trochu mdle a bez výrazu. Trochu jako by se styděla. Dělala drahoty, když se měla svléknout. Byla prkenná. A na to počítačová grafika nestačila. Do postele s ním ale vlezla víc, než ochotně a její tělo bylo najednou úžasně pružné a přizpůsobivé. Takové jsou všechny. V podstatě mu to nevadilo. Nic jim nenasliboval, jen je párkrát cvaknul, no a sex byl vlastně jen malý návdavek. V některých případech mohl zastoupit naturální platbu. Ale takové k němu nechodily. Spíš kokety, co si hrají na dámy. Nebo dá mi?
Nakonec vybral tři nejlepší kousky, vytiskl je a založil pro vyzvednutí. Kdysi by tuhle práci asi moc dobře neovládal, ale stačil celkem snadný kurz a zjistil, že o nic moc nejde. Obálku s akty položil k ostatním, které čekaly na své majitelky.
Po té noci byl trochu moc zmožený a kafe neúčinkovalo dost rychle a silně. Navíc, jak se tak díval na červenou židli, na které modelka včera seděla, začínaly se mu před očima rojit i jiné vzpomínky.
Stejně červené, avšak krvavé, bolestivé...prostě zlé.
Musel je nějak zahnat. Bojoval s nimi dlouho a dlouho nenalézal řešení. Jenže teď už recept na normální fungování měl. Pečlivě uschovaný v zamčeném šufleti za malým barem.
Konečně mohl zase nahodit svou obvyklou vyrovnanou a pohodovou tvář, odemknout mříž před vchodem, otočit cedulku na open, probrat se poštou, fakturami a obvyklou hromadou fotek. Některé z nich založil a už nikdy neměl potřebu vyndat. Byly to buď nepovedené kousky, nebo nevýrazné typy, co už si pro výsledek nedošly.
Pak tu bylo několik chuťovek, které ještě neodevzdal. Byly moc odvážné na to, aby na ně lákal ve výloze, a zároveň moc dobré na to, aby se jich potřeboval okamžitě zbavit. Ty ale pro dnešek také odložil, potřeboval změnit výklad a stále nemohl najít něco, co by se mu líbilo. Ten správný obličej, tu správnou linii těla. Nemohl přece inzerovat fotky na průkazy, to nenaláká nikoho, podobných "umělců" je spousta. On se sice za umělce také nepovažoval, ale většina zákazníků byla spokojena. Možná to měl připisovat tomu, že většinu zákazníků tvořily mladé ženy, ale tak docela bez talentu také nebyl.
Jen najít tu správnou. Tu bezchybnou...
Až se mu najednou sama nabídla.
Chvíli dumal nad několika kandidáty, když se dveře otevřely a před ním stála ne příliš vysoká blondýnka. Co ztrácela na výšce však mohla bohatě vystavovat jinde, a to v přesném provedení lahodícím mužskému oku.
Usmála se na něj, ale dřív, než stačila vyřknout svůj požadavek, sjel ji kritickým pohledem a promluvil sám.
"Doufám, že mě nezklamete a nejdete kvůli průkazu."
"Může být, proč?" nahodila vypočítavý kukuč.
"Měl bych pro vás speciální nabídku."
Kývla. Prakticky ihned. Jak byla malá, tak byla nabitá neutuchající sexuální energií, která z ní začala vyzařovat okamžitě, jen co odložila první kousek oblečení.
Focení samo o sobě dlouho netrvalo. Nebude-li brát v úvahu CD se snímky, které původně přišla nechat vyvolat. Jenže nezůstalo jen u něj. Když byl konečně spokojený, místo zaplacení a odchodu se však začali věnovat ještě další činnosti, jaksi již přesahující rámec zdanitelného plnění.
Dveře se znovu otevřely. Tentokrát trochu nejistě a pomalu. Dovnitř vešla žena, která se na první pohled snažila vypadat nenápadně, na druhý ztrápeně a na ty další ne tak moc poníženě, jako se cítila. Rozhlédla se. Pult s počítačem byl opuštěný, foťák připraven na stativu, pozadí naaranžované, ale nikde nikdo.
"Done?"
Žádná odezva.
"Done?!" zkusila to znovu, o něco hlasitěji. Ale stále nic. Přece má správnou adresu, tak co se děje?
"Haló? Je tu někdo?" prošla celým prostorem, ale jediné, co našla, bylo pár kousků něčího oblečení. To už slyšela i jakési zvuky. Dost podezřelé na to, aby neprotočila oči v gestu 'jak jinak'.
Potichu prošla krátkou chodbičkou, strčila do pootevřených dveří a opřela se o rám.
"Mohl ses aspoň zamknout," pronesla dost jedovatě.
Letmý pohled a náznak rukou, aby vypadla, jí nepřišli jako adekvátní reakce, proto si hlasitěji odkašlala. "Rozkrádaj ti ateliér a tobě je to fuk, hlavně že máš mladou fuchtli!"
To zabralo.
Blondýnka ho od sebe odstrčila a chystala se ostře, možná ručně, vyjádřit svůj názor. Don si však důkladněji prohlédl nezvaného hosta a překvapeně vydechl.
"A … asi bys měla jít, ty … fotky budou pozítří …" utnul protesty i možnou snahu pokračovat.
Blondýnka chvilku těkala beze slova nejistým pohledem z Dona na neznámou ženu, která mezi ně náhle vpadla a překazila slibně rozjeté dopoledne, poté se prosmýkla kolem, posbírala své věci a jak nejrychleji mohla, odešla.
Když dveře zaklaply na své místo a uvnitř zavládlo ticho přerušené jen tikotem hodin, našel Don konečně ztracenou půdu pod nohama. Taková vyrušení nesnášel. Dokonale mu rozladila soustředění a na chvíli paralyzovala myšlení. Jedna z daní, kterou obětoval pro potlačení celého detektiva Flacka.
"Sam co tady děláš?"
"Přijela jsem se podívat, jak si můj velkej bráška vede. No teda..mé očekávání to zrovna … nesplnilo," rozhlédla se po místnosti za ním.
"Ne, jako tady já nebydlim, to nahoře, v bytě …" snažil se hájit.
"Jasně … můžeš si aspoň zapnout kalhoty?" rychle našla svůj obvyklý tón, i když se zapřísáhla působit zkroušeně. Přece jen potřebovala, aby vyhověl.
"Tak co je, nikdy jsi mi ani nevolala a najednou se objevíš osobně?" rozhodl se přejít její poznámku mlčením.
"Víš Dony, o tom bych … si potřebovala promluvit. Ale někde trochu v soukromí …"
"Stalo se něco?"
"Tak trochu."
"No pojď," zamkl nakonec vchod a protáhl ji zadní místnůstkou k točitému železnému schodišti. Bylo černé a jednoduché a vedlo do prostornějšího bytu v patře. Pořádek v něm vládl asi stejně, jako dnešní ráno v Donově hlavě a už nějakou dobu se zjevně nikdo o nápravu nepokoušel.
"Hezký …" poznamenala a snažila se vyznít co nejupřímněji. Neúspěšně.
"Hm … tak o co jde?" usadil ji do jednoho ze dvou křesel na dřevěné podlaze. Za nimi ze zvedaly dva schody, které tvořily vyvýšený prostor pro postel. Něco mezi obývákem a ložnicí. Než se rozpovídala, všimla si ještě jedněch dveří vpravo a průchodu do další místnosti vlevo. Nebylo to nic velkého, ale s jeho nynějšími možnostmi to nejlepší. Celkem vzdušné a světlé.
"Kdo byla ta holka?" zeptala se místo odpovědi.
"Nějaká … holka … fotil jsem ji."
"Jo to jsem si všimla, když jsem vám překazila kompozici."
"Ale ne, ono se to nějak … no vyvrbilo se to jinak."
"Done to není tvůj první úlet se zákaznicí, co. Hele já … myslím, že bys toho měl nechat. To takhle klidně zatáhneš dozadu nějakou neznámou ženskou a-"
"Tak proto jsi tu? Přesvědčovat mě, ať se vrátím zpátky? Ať se vrátím dělat čest otcově jméně?" přerušil ji.
"Já bych byla přece ta poslední," ohradila se ihned.
"Tak proč jsi přijela? A nezkoušej mi říkat, že jako zdvořilostní návštěva."
"Stalo se pár věcí, co jsem nějak nezvládla," přiznala po pravdě.
"Vyhodili tě z práce?"
"Musím říct, že ti to pořád myslí. Jo. A už i z bytu, neměla jsem na něj. A teď prostě … nemám kam jít. Uznej, že jsem nemohla za nikým jiným."
"Aha … ale já nemám na rozhazování, nemůžu ti půjčit prachy."
"To po tobě nechci, Dony, spíš jako … já vážně nemám kde bydlet. Ani kde přespat," nasadila nejsmutnější pohled, jaký svedla.
"Tady je to sotva dost velký pro mě, není tu další místo na spaní, Sam neblbni!"
"Ať děláš co chceš, s kym chceš, kdy chceš a kde chceš, Done mně je to jedno, ale prosím, nemůžeš mě přece nechat jít pod most! Nebudu tě nijak obtěžovat, jenom bych tu přespala, než si třeba něco najdu …"
"Jako tady? V Pittsburghu?"
"Prosííím …"
"Ale mám tu už jenom jeden malej gauč …"
"Pořád lepší gauč než ulice. Mohla bych ti vařit … uklízet …"
"No tak jo. Co mám s tebou dělat," odmítnout nemohl. Snad hned tak nepozná, co dalšího ještě její milovaný a nenáviděný bráška dělá.
Žádné komentáře:
Okomentovat