Turnaround to Blame 18

Ty cvoku!

"Dobrý den," Mac si stoupl k recepci hotelu a Jo zatím vedle něj.
"Dobrý večer, pane. Budete si přát pokoj pro dva? Nebo rovnou apartmán?" usmála se na něj hnědovlasá recepční přibližně ve věku mrtvé Tami.
"Ne, jsme od policie. Detektivové Taylor a Danville a jsme tu kvůli Tami Wingfieldové," Mac ukázal odznak a úsměv recepční trochu povadl.
"Aha. No Tami má ale dneska volno, jsem tu místo ní. Měla by přijít až zítra v půl osmé večer," pokrčila dívka rameny.
"Je nám líto, ale Tami už zítra nepřijde. Vlastně už nepřijde nikdy. Jsme tu kvůli její smrti," vložila se do hovoru i Jo.
"Cože? Je mrtvá? To snad ne!" recepční na ně vykulila nevěřícně oči. "A co se jí stalo?"
"To zatím nevíme, ale potřebujeme si promluvit s někým, kdo ji tu dobře znal."
"Jo, jo tak to vám asi já moc nepomůžu, víte já s ní střídala směny, takže o ní moc nevím. Ale … Myrna … myslím, že byly kamarádky."
"Kdo je Myrna?" zeptal se Mac.
"Pokojská. Pracuje tu stejně jako Tami v noci, většinou sama, protože v noci moc potřeba není, ale myslím, že si byly blízké. Já … já vám ji zavolám …"
"To byste byla hodná. A já bych rád mluvil i s Tamiyným nadřízeným."
"No … jistě, moment …" recepční zvedla sluchátko telefonu, který stál vedle počítače na pultě, a chvilku s někým hovořila.
"Hned tu bude. Já … seženu Myrnu," očividně byla trochu vyvedená z míry a neuvědomovala si úplně přesně, co dělá.
"Ne, víte co? Půjdu s vámi," ozvala se Jo, která měla za úkol vyslechnout kolegyně. "Vy mi zatím po cestě řeknete, co víte o Tami, ano?"
Recepční jen pokrčila rameny a zamířila s Jo v patách do chodby pod schodištěm.

Za několik minut, které Mac strávil rozhlížením po hale hotelu, a během kterých se recepční ještě nevrátila na své místo, se objevil asi čtyřicetiletý muž v šedém obleku.
"Vy jste ten detektiv?" zeptal se ho, protože nikdo jiný v přízemí nebyl.
"Detektiv Taylor," přikývl Mac.
"Dean Belby. Jsem hlavní manažer, ředitel bohužel není tak snadno k zastižení. Chcete prý mluvit o jedné naší zaměstnankyni."
"Ano, Tami Wingfieldová. Dnes jsme ji našli u ní doma mrtvou."
"Mrtvou … a sakra, co se stalo?" těžko říct, jestli za odkloněným pohledem pana Belbyho stála vzpomínka na recepční, kterou už tu neuvidí, nebo na nenadálý problém s její náhradou.
"Ještě přesně nevíme, ale vypadá to, že zemřela dnes večer a to ne z přirozených příčin," odpověděl Mac.
"Ale … co s tím máme společného? Já nevím, co dneska dělala."
"Netušíte, proč si vzala volno? Vaše druhá recepční tvrdila, že za ni dnes zaskakuje."
"Každý má nárok na dovolenou a mně není nic do toho, jak ji bude trávit. Tami si dnes zařídila volno a tím to pro mě končí, rozhodně nevím, s kým nebo kde měla být," pokrčil Belby rameny.
"A nevíte aspoň, jestli měla nějaké problémy?" ptal se dál Mac. Počítal s tím, že se vedení s plány na večer nesvěřila, ale pokud by existoval někdo, kdo toužil po její smrti, a ona to věděla, mohli to poznat.
"To ne, byla ještě mladá a taková … obyčejná žena. Pracovala tu druhý rok, loni ještě přes den, ale letos si brala většinou noční směny. A tady nikdy žádný problém neměla. Jestli v osobním životě, tak nám rozhodně nikdy nedala vědět."
"Žádné neočekávané výpadky z práce, absence, neodbíhala nikam?"
"Nesetkal jsem se s tím," Belby znovu vrtěl v nesouhlas hlavou a Mac si pomyslel, že vraždu takto vzorné zaměstnankyně jim asi její práce vyřešit nepomůže.

"Můžu aspoň vidět její věci?"
"Ovšem, tady vzadu je šatna, ale nevím, jakou měla kombinaci u skříňky."
"Neumíte to otevřít i bez ní?" Mac už trochu ztrácel trpělivost. Zatím se nedostal vůbec nikam a navíc po rozhovoru v autě neměl zrovna nejklidnější hlavu.
"Ano, ale vy nemáte povolení," oponoval Belby.
"Její smrt je dostatečné povolení a jestli to chcete zdržovat, tak prosím, půjdu ho sehnat."
"Dobrá, tak pojďte."


"Co … co je s Tami?" zeptala se mladá podsaditá žena v úboru pokojské, když zamykala pokoj, který douklízela po právě odhlášeném hostu. Recepční pospíchala zpátky na své místo, tak jen ukázala Jo, kde právě Myrna pracuje. Od ní samotné se nedozvěděla nic.
"Dnes večer jsme ji našli v jejím bytě mrtvou."
"Mrtvou? Ale ne, to snad ne!" vyjekla Myrna a upustila plastový pytel s odpadky.
"Bohužel, je mi líto. Vy jste se s ní prý přátelila, proto bych byla ráda, kdybyste mi o ní něco řekla."
"Ale jistě, jistě, víte, byla to moje kamarádka, vlastně mě hodně držela, protože od doby, co jsem se sem přestěhovala, jsem ještě nestihla poznat moc lidí a navíc jsem měla hodně hodně špatné manželství." přikyvovala se smutným a lítostivým pohledem.
"Kdy jste se přestěhovala?" pobídla ji Jo v pokračování, ale ani nemusela. I když Myrna vypadala velmi zasaženě, neustávala v hovoru. Nejspíš patřila k lidem, kteří rádi a rychle mluví.
"Není to ani rok. Naštěstí mě hned přijali sem, víte. A většinu směn jsem trávila s Tami, ono v noci sem moc lidí nepřijde, a spřátelily jsme se."
"Takže určitě víte, jestli měla Tami nějaké problémy. V práci nebo doma," narazila Jo na to, co ji zajímalo nejvíc.
"O ne ne ne, v práci neměla problémy. Když nekřičí na hosty a neutíká z recepce, tak nemůže mít problémy, a tohle ona nedělala, detektive."
"Dobře a v osobním životě?"
"No to já …" Myrna trochu zapřemýšlela, "to já nevím. Ona má sestru a ta má svojí rodinu a taky matku. Jenže tady nežijí, takže je tu sama. Ale jestli myslíte, že jí někdo ublížil třeba kvůli penězům, tak to určitě ne, nebo třeba drogy nebo zločin, to nikdy! Tami byla jako každá jiná."

"A měla nějakého přítele?" rozhodla se Jo potvrdit nebo vyvrátit svou teorii o problémovém milenci.
"Měla. Ale nikdy mi o něm nechtěla nic říct. Ujišťovala mě, že je v pořádku, že je to fajn chlap, ale nepověděla mi jak se jmenuje ani co dělá, nic," rozhodila Myrna bezradně rukama.
"Neukázala vám ani třeba jeho fotku?"
"Ne. A to jsem se mockrát zajímala, co je to za fešáka. Ale nechtěla. Počkat, vy myslíte, že … myslíte, že jí to udělal on?"
"V tuhle chvíli nemáme ještě žádného podezřelého," uklidňovala ji rychle Jo. "Vážně tedy nevíte o nikom, kdo by chtěl Tami ublížit, ani nic bližšího o jejím příteli?"
"Ne. Akorát asi jenom, že jim prý vyhovovalo, když měla Tami noční a oni spolu mohli být přes den. Asi taky pracoval na noční a nebo tak něco."

"Muž, o kterém tu mluvíte, je to on?" ozvalo se za Jo, když se chystala Myrně odpovědět. Byl to Mac, který se vrátil z prohlídky Tamiiny skříňky a nesl jednu fotografii, původně upevněnou na dveřích.
"Nevím, nikdy jsem ho neviděla. Ale když je tu s Tami, tak asi jo. Ona tam vypadá tak šťastně … a říkáte, že teď je už mrtvá …"
"Bohužel. Ale kdybyste si na cokoli vzpomněla, určitě nám zavolejte," zakončila Jo výslech Myrny, který jim nepřinesl příliš informací.
"Určitě, detektive. Určitě musíte najít toho, co jí to udělal. Chudinka Tami …" pronesla na někoho tak statného a ostříleného nepodařeným manželstvím až příliš nevinně, možná s trochou dětské naivity.
"Uděláme, co budeme moct," s těmito slovy se s pokojskou Myrnou oba detektivové rozloučili a rozjeli se zpátky do laboratoře.
Než pokročí dál, tedy než pojedou na nejdůležitější místo - čínskou restauraci, ze které vzešlo jídlo, které oběť pravděpodobně otrávilo - rozhodli se přes noc nechat laboratoř pokusit se identifikovat muže na fotografii.


Jenže do rána se nic vyřešit nepodařilo. Obličej na společné fotografii s Tami neměli v policejních databázích zachycený a nepatřil ani žádnému jménu, které se kolem ní vyskytovalo. Detektiv Taylor začínal být silně rozladěný, když jeho pátrání zatím nevedlo žádným směrem. A totéž platilo i o jeho dceři, agentce Taylorové, která jako obvykle odvážela Matta do školky, ale na rozdíl od jiných dní, vůbec nepromluvila s Ericem. Ještě pořád byl uražený.

A June to moc dobře věděla. Moc dobře slyšela jejich hádku a moc dobře si uvědomovala, že je jednou sice z více příčin, ale zato ta nejzávažnější. A rozhodně už dál nechtěla překážet a být důvodem k napětí a výbuchům.
Nikdy neplánovala, že by u své novopečené sestry zůstala, ale doteď vůbec netušila, co dělat. Domů se nemohla vrátit, s otcem se už nechtěla pokoušet o rozumnou řeč a její babička, marně si něco nalhávat, se možná postará o ni, skoro dospělou, ale určitě ne ještě o novorozeně.
Nechtěla sem ani tahat Natea. To už řekla své sestře. Jenže ona měla pravdu v tom, že je to i jeho vina, a že spolu rok chodili, a to už něco znamená.
A hlavně ho pořád milovala, což teď pocítila mnohem silněji, než za celou dobu od útěku z domova.

Když odcházela z Maine a nasedala na autobus do New Yorku, nepřemýšlela o ničem. Hlavně chtěla být co nejdál od matky, která jí nadávala a křičela, že toho malého bastarda si nesmí nechat. Ona si ho ale nechat chtěla. I kdyby si měla zničit život. A tak ani neřešila, že utíká ze školy, že ji budou shánět přátelé a hlavně, že mizí od Natea.
Až teď, když slyšela, jak by ji Eric nejradši dostal z bytu, když je takový problém v jeho plánech, když cítila, jak je čím dál víc na obtíž, zatoužila po něm. Pro něj nikdy nebyla na obtíž. Měla neurotickou matku a nebyla nijak bohatá. On má skvělého otce a úplně všechno. Ale rozuměli si, milovali se a potřebovali být spolu. Jenže si za téměř dva roky zvykli, že jsou spolu pořád. Přítomnost toho druhého brali jako krásnou samozřejmost. Teď ho neměla a potřebovala ho víc. Potřebovala obejmout a ujistit, že všechno bude v pořádku.
Cítila se mizerně. Chtěla být někde, kde ji přijmou, a kde se bude cítit dobře. Ale tady to zřejmě není. Věděla, kde by mohlo být. Věděla, že on ji neodmítne. Ale nechtěla ho nutit chopit se tak moc brzy tak velké zodpovědnosti. Nechtěla ho svázat.
Ale potřebovala ho.
Jen zmateně uvažovala, co může udělat, kterou stranu vybrat, co jí z toho dostane. Pak si ale uvědomila, že vůbec neví, co se s ním teď děje.

Hned ráno proto vzala telefon a vytočila číslo, které ji ještě před několika dny prozvánělo, a z něhož jí přišlo několik zpráv, stejně jako od něj. Neodpověděla ani na jedinou. Ani jemu, ani jí.

"June! Konečně! Konečně mi to bereš! Co se sakra děje? Tvoje máma říká, že jsi odjela pryč, co se děje?" vychrlila na ni její kamarádka ze školy, Heather. Trochu vyčítavě, ale víc zvědavě.
"Jo, to je pravda. Já … s mámou už jsme to nemohly vydržet, takže jsem teď u … jsem u táty," odpověděla June trochu vyhýbavě.
"Ale vždyť jsi nikdy …"
"Já vím, já vím, Heather, prostě jsem potřebovala vypadnout a našla jsem ho. Je to tu celkem … v pohodě." zalhala.
"A kde jsi?"
"V New Yorku, ale to teď není důležité. Myslím, že mi už školu přerušili, ale to mě taky nezajímá, poslouchej … mluvilas někdy s Natem?"
"Takže jsi mu taky ještě nic neřekla, co? Ptal se mě chvíli po tom, co jsi zmizela, ale teď už těžko, počkej … ty to teda asi nevíš …" nechala Heather vyznít do prázdna zřejmě důležitou událost.
"Co nevím? Co je s ním?" vyjela June okamžitě. Ihned jí téměř přestalo bít srdce, protože ji napadlo, že je těžce zraněný v nemocnici, nebo měl nějakou nehodu a zemřel.
"Bylo to ve všech našich novinách. Jeho otec má nějaké problémy se zákonem, možná ho zatkli, to nevím, ale Nate se musel odstěhovat k matce," uklidňovala ji kamarádka rychle.
"Ta přece bydlí …" June si uvědomila, jak neuvěřitelně blízko teď Nate je a hned zatoužila rozběhnout se za ním přes všechny rozpory.
"Přesně, v New Yorku. Ty cvoku, vy jste ve stejnym městě! Musíš mu hned zavolat, jestli jsi to ještě neudělala!"
"Jo … jo …" přikyvovala June a v duchu si slibovala, že to okamžitě udělá.
"Ale možná ho hned neseženeš. Víš, než zmizel z Maine, tak se mi ještě ozval. Ptal se, jestli ses neozvala ty a kdyby ano, prý ti mám vyřídit, že ho matka bere pryč, dokud se všechno neuklidní. A že by moc rád slyšel vysvětlení, a že tě vážně nechápe, a že jestli se s ním chceš rozejít, máš mu to říct do očí. Říkal, že ale na Vánoce bude určitě u ní doma."
"Takže ho … stejně teď neseženu …" June zase posmutněla.
"Ale zavolat mu musíš! Rozejít se přece nechceš, ne?! Má o tebe strach, cvoku. Takhle narychlo se přestěhovat a nic neříct! Vrátíš se sem někdy? Nebo … co teď vůbec děláš, dělej, mluv!" chrlila na ni Heather a June sotva stačila všechno zachytávat.
Nate se tedy také odstěhoval do New Yorku, ale zatím tu není k sehnání. Navíc si myslí, že ho chce opustit, že už ho nemiluje, jeho nechala se hloupě bát, nebo že prostě zmizela. Odhodlanost ji opouštěla a věděla, že pokud ho nenajde teď, nejspíš zase zvítězí strach. Co asi udělá, až se dozví, proč mu zmizela? Musí mu napsat. Prostě musí.

Zatímco odvykládala Heather svůj smyšlený příběh o tom, jak přestoupila na jinou školu, bydlí s otcem a všechno je stokrát lepší, než u hysterické matky a nakonec ji ujistila, že až vyřeší všechno s Natem, pozve ji k sobě, vzala svůj stařičký notebook a pokusila se o co nejneutrálnější omluvný e-mail. Zatím chtěla jen zjistit, jak moc se na ni zlobí a ujistit ho, že ho neopouští. To horší přijde až potom.