Turnaround to Blame 17

Konec debaty

"Takže co jsme si vlastně přivezli?" začala Jo Danville, když spolu s Macem stanula u stolu s rozloženými důkazy. Než se do nich pustí, potřebovala si všechna dosavadní zjištění shrnout.
"Tami byla oblečená a přichystaná, jako by čekala návštěvu, čemuž napovídají i dvě porce večeře z čínské restaurace. Jedna byla nedotčená, druhou začala Tami jíst. Jídla jsou na toxikologii, Tami na patologii, tady máme její mobil a otisky z bytu, DNA sebrané u ní a v koupelně je v laboratoři. Podle její sestry žila sama, ale to samozřejmě neznamená, že nemohla nikoho mít."
"A ten někdo mohl být pozvaný na večeři," kývla souhlasně Jo. "Taky víme, kde pracovala a kde o ní můžeme něco zjistit, třeba identitu někoho. A samozřejmě se musíme podívat i do té restaurace."
"Jo. Ale tam už dneska nikoho neseženeme. Myslím, že by bylo nejlepší zajet do hotelu, kde pracovala, ale možná by před tím bylo užitečnější zjistit, jestli jí někdo náhodou nevolal a mít tak hned dalšího do skládačky," zarazil Mac trochu nadšení své kolegyně.
Jo pokrčila rameny a pod jeho pečlivým dohledem zapnula telefon. Ten ale ani nehlesl.
"Je vybitý."
"Tak ho vezmi k Adamovi. Podívám se zatím, jestli jsme sebrali i cizí otisky. A potom pojedeme do hotelu."
"Teď? Skoro v noci?" podivila se Jo.
"Tami byla na recepci v noci, takže je nejpravděpodobnější, že o ní bude vědět někdo, kdo taky pracuje v noci," tedy pokud směny nestřídá, ale i tak Mac doufal, že něco zjistí.


"Takže jste se vážně rozhodli ten dům vzít?" June seděla na gauči v tureckém sedu s knížkou v ruce. Poslední dobou to byla její oblíbená poloha, zvlášť když Matt už spal a v bytě bylo ticho a klid.
Já ten den přišla výjimečně domů docela brzy, z největší části proto, že jsme za sebou měli poměrně náročné stopování sériového vraha probodávajícího srdce obětí v New Jersey, a šéf rozhodl, že dnes už všem, co viděli, bohatě stačilo. Zvláště jeho výslech byl totiž velký nápor na nervy a ani ne proto, že nás neustále nazýval zkurvenci, díky kterým tahle země špatně skončí.
"Jo," přikývla jsem.
"Ten v Murray Hill?" ujistila se June.
"Ano. Není to moc daleko od Central parku a bude v něm hodně místa. A chceme se stěhovat už co nejdřív. Měla ses jít podívat s námi. Před dvěma dny jsem tam byla ještě jednou."
S Ericem jsme totiž vymohli po sousedech, aby financovali opravu promočených zdí, ale nechtěli jsme dál zůstávat, a proto jsme se konečně rozhoupali k prohlídkám několika domů. Nebylo to snadné, oba máme málu času, ale vybrali jsme jeden, co se nám zdál nejvhodnější. Dvoupatrový dům s kuchyní a obývákem v přízemí, třemi pokoji v patře a půdou, ve které se dá s trochou světla a vody zařídit krásný podkrovní pokoj nebo pracovna, a zahradou na Manhattanu. Cena není vůbec nízká, ale utáhneme ji. Pokud se radikálně nezmění naše zaměstnání, k čemuž není nejmenší důvod, můžeme si dovolit zaplatit část ceny hned a zbytek několik dalších let po splátkách. Pořád se ale jedná o levnější možnou variantu.
"Na mně nesejde, je to váš dům."
"Ale ty v něm budeš bydlet taky. Ve vlastním pokoji. Aspoň zatím," dodala jsem, když se netvářila úplně spokojeně. Vlastně bych nikdy nebyla proti, kdyby se pokusila i s dítětem začít samostatně, ale dokud je jí jen sedmnáct a nedodělala ještě ani střední školu, není to možné. Navíc, když by měla zůstat sama.

"June, podívej, neměla bys to konečně probrat s tím … s otcem dítěte?"
"To nemůžu," odpověděla June rezolutně.
"Já vím, že ti není nejpříjemnější bydlet s námi, ale když táta se o tebe nepostará a tvoje matka tě ani nehledá, tak je jediný další, za kým můžeš jít. A navíc, ať to zní jakkoli, je to i jeho vina."
"Já vím, já vím, ale já Natea nemůžu …"
"Nate? Takže se jmenuje Nate?"
"Elektroinženýr Nathaniel Stark. Jo. Teda budoucí. Ale já ho tímhle nemůžu … shodit a zatáhnout ho do toho," zavrtěla znovu naléhavě hlavou.
"Jednak … má určitě právo to vědět … a jednak si nemůžeš nic ztěžovat tím, že budeš na dítě dobrovolně sama. Zbavit ho povinností."
"Když ty to nechápeš!"
"Opravdu ne. Jde o nějakýho … špatnýho kluka? Co by nebyl schopný postarat se a ani ti pomoc?" tipla jsem, co mě napadlo první. Protože dobrovolně se vzdát otce svého dítěte, při tom, co se stalo Mattovi a já o něj tak přišla násilím, to jsem pochopit nemohla.
"Ne, to ne, on má peníze, má … ale já prostě s ním … on je takový … Danny … jaký byl Mac?"
"Jak to myslíš, jaký byl?" nechápala jsem, kam tím míří. Tedy možná chápala, nebo mě alespoň několik možností napadlo, ale nebylo mi jasné, co chce slyšet.
"Jaký byl otec."

"Noo …" musela jsem se zamyslet, "nebylo to … špatný. On je původně voják a když jsem byla malá, ještě pořád jezdil na dlouho pryč, takže jsem ho často nevídala. Když potom máma odešla, seknul s tím a šel k policii, aby mě mohl vychovávat. Ale moc mu to nešlo, zjistil, že o moc víc času nemá. Ale snažil se. I když jsem ho samozřejmě v pubertě nenáviděla za to, že se nestará a není se mnou tak, jak bych si to představovala, teď musím uznat, že se snažil. Byl na to sám a potřeboval vydělávat na nás a navíc kriminálka je fakt náročná."
"Ale … byl s tebou aspoň někdy? Jak se k tobě choval?" ptala se dál, protože tahle odpověď zřejmě nestačila.
"To byl … když jsem měla nějaký problém, tak se to snažil řešit, pokud jsem mu to řekla. A … podporoval mě, abych se dostala až na vysokou. Nevím jak dalece to byla taková ta rodičovská povinnost říkat za všech okolností, že je dítě nejlepší, ale pořád tvrdil, že jsem chytrá a nadaná. No a pak mě víceméně nutil učit se, abych měla co nejlepší výsledky. Samozřejmě čím jsem byla starší, tím to mezi námi víc ochládalo, myslím … že oba jsme celkem … chladný typ, co city moc nevyjadřuje, ale předtím …"
"Podporoval tě, bral tě na výlety, hrál si s tebou a tak?"
"Jo, když nebyl v práci nebo unavený, tak jo … ale nemysli si, že to bylo často. Navíc jsem mu sabotovala většinu přítelkyň, takže to taky naše vztahy nevylepšovalo."
"Ale měl tě rád a dokazoval ti to," shrnula podstatu.
"To asi nemůžu popřít."

"Tak vidíš! To je přesně … Nate to má taky tak!"
"Kam tím míříš?" zamračila jsem se, protože ani teď jsem z jejího chování nebyla moudřejší.
"On má … on žije s otcem a mají spolu prostě … perfektní vztah …" vydechla frustrovaně, jako bych byla úplně hloupá a pořád nechápala naprosto zřejmou pointu.
"Ale to je přeci dobře, ne?"
"Jasně! Jasně, že je dobře, že to je mezi nima fajn. Je dobře, že ho podporuje, že mu dovolí všechno, co chce Nate zkusit, že mu platí školu! Taky že mu říká, jak je dobrý, když něco zvládne, jak mu po maturitě dovolil vzít auto a odjet se spolužáky jen tak na Rhode Island!" vypadala, že k výbuchu nemá moc daleko. Nevím, jak dalece je June emotivní, ale teď nepochybně dokáže jako mávnutím proutku střídat nálady a být hodně citlivá.
"Tak … to má hodně hodnýho otce," poznamenala jsem.
"No právě! Mně by to máma nikdy nedovolila."
"Jízdu … se spolužáky na Rhode Island? To není zase tak zvláštní. Někteří rodiče jsou prostě jen opatrnější, než jiní," namítla jsem, ale konečně chápala, o co asi jde. Kdybych slyšela jen tuto jedinou poznámku o její matce, nebyla by mi divná. Jenže pár dalších věcí mi už řekla a hlavně v případě, kdy ji těhotnou nechala zmizet, působilo vše jasněji.

"Jenže ona mi nedovolila nikdy nic, víš? Nikam mě nepustila, musela jsem sedět doma, ale ne, že by vymyslela něco … nějakou aktivitu, prostě si mě pak vůbec nevšímala! Kašlala na mě! Myslíš, že jí zajímalo, jaké mám problémy a co je ve škole? Zajímalo jí jenom abych prospívala, zakazovala mi jinak počítač, televizi, přátele a žít!" vyštěkla poslední slovo. Já zůstala jen tiše sedět a čekala, až domluví. Přerušovat ji nějakými poznámkami nebo i obyčejným aha nikdy nenavodí takovou atmosféru naslouchání, jako prostě mlčet a nechat ji mluvit. A June také pokračovala: "On má … n to má s rodinou perfektní, ty jsi měla taky fajn dětství a j … já jsem nesměla nic, jenom se učit!" v očích se jí objevily slzy, aniž by si jich vůbec všímala, "A když jsem jí řekla, že s Natem chodím, předvedla hysterickou scénu, že žádní kluci, že se budu akorát kurvit, otěhotním a zatáhnou mě do drog! Dovedeš … dovedeš si představit její reakci na to, že měla pravdu?" kroutila hlavou a napůl tázavě a napůl vyděšeně nad tou vzpomínkou vykulila oči. Na tváři se jí při tom leskla tenká slaná stopa.
"No možná ano. Podle toho, co jsi o ní už řekla …"
"No! Ona mě prostě jenom shazovala! Nenávidím jí za to! A … a myslíš, že teď můžu jít za Natem, který měl dokonalý dětství a má se skvěle a je na úrovni a říct mu, že bude otcem a ať s tím něco udělá? Vždyť já ani nevím, jak rodina funguje! Já … já mu akorát záviděla jeho otce a teď ho nemůžu tahat k sobě, stejně by to byla akorát katastrofa!"

"Nemusíš opakovat stejné chyby, co už se staly."
"Jenže já je zopakuju, když mu to řeknu!" urputně mrkala. Teď, když už řekla vše, co mi mohlo vysvětlit, jak je zničená, brečet přede mnou nechtěla.
"Ale on o tobě přece tohle všechno ví, ne?" napadlo mě. "Jak dlouho jste spolu chodili?"
"Rok a něco. Jo, počítáš správně, on si skoro ve dvaceti nabrnkul šestnáctku. Ale já nebyla ta pitomá puberťačka, co se chodí opíjet s makeupovou maskou na obličeji, víš?"
"Tomu věřím. Taková ty nejsi. No ale za rok už přece poznal, jak tě tvoje máma nutí žít, nebo ne?"
"Snažila jsem se, aby s ní přišel co nejmíň do kontaktu a vlastně … vlastně po nějaký době jsem byla mnohem víc u něj, než doma. I přes noc. Měla jsem takovou domluvu s kamarádkou a ta mě před mámou kryla. Tohle mi dovolila až když jsem jí sama předvedla šílenej hysterák a málem skončila v nemocnici kvůli odmítání jídla, víš? Naštěstí jí nikdy nenapadlo volat kamarádce a chtít mě k telefonu, no tak nám to vycházelo. Prakticky … prakticky jsme spolu s přestávkama bydleli."
"Tím spíš bys to měla Nateovi říct."

June se nadechla, na chviličku zarazila, pak zavrtěla hlavou a vstala. Poměrně svižně a bez problémů. Brzké těhotenství na ní zatím ještě vůbec znát nebylo.
"Jdu si lehnout," nečekala na odpověď a odešla do pokoje. Původně ho měla společný s Mattem, ale nakonec jsme nejnutnější vybavení maličké pracovny přesunuli do ložnice a June si mohla ustlat alespoň v nějakém soukromí. I to bude v novém domě změna, protože tyhle stísněné pokoje vystřídají velké místnosti.


"Takže neznámé číslo říkáš?" ujistil se Mac, když se svou kolegyní usedl do auta.
"Adam se ještě pokouší něco zjistit, ale říkal, že to patrně nějakou dobu potrvá, protože si někdo dával záležet na šifrování. Jinak několik dnů staré hovory od sestry, jeden od matky a asi dva pracovní. Zbytek seznamu byl vymazaný. Zprávy jsou na tom podobně," přisvědčila.
"To vypadá docela zajímavě. Co se týče otisků, nemůžu nic moc říct. Vypadá to, že v jejím bytě byly jen jedny, ale na krabičkách od jídla z koše několik dalších. Což není nic divnýho, jsou z restaurace."
"Takže musíme porovnat kuchaře, poslíčka, pomocnou sílu, každého, kdo se mohl jídla dotknout," povzdechla si Jo.
"Možná zbytečně, pokud najdeme tajemného volajícího. Třeba o něm budou Tamiyny kolegyně něco vědět."
Měl rád, když věděl, kam namířit pozornost a když před sebou měl spoustu důkazů, které mohly případ vyřešit. Ale když se rozdělil na několik větví, jako v tomto případě, a on musel stále brát v úvahu několik různých míst, konkrétně tady restauraci, hotel a neznámého, která spolu vůbec nijak nemusela souviset, dráždilo to jeho pozornost."
"Třeba to byl milenec, co se jí chtěl zbavit," nadhodila jen tak Jo.
"A nebo taky ne. Neměla bys nepromyšleně nadhazovat žádné verze a žádná třeba."

"Macu, co s tebou poslední dobou je?" podívala se na něj, když jí kvůli banalitě nezvykle prudce odpověděl.
"Nic. To je osobní."
"Všimla jsem si. A taky jsem si všimla, že jsi kvůli tomu pořád nervozní. Nepotřebuješ … pomoct? Nebo radu?" nabídla se. Už několik dní byla odhodlaná z něj problém dostat. Všimli si toho všichni a nejspíš jen Delko tušil, o co jde, ale k řešení se dosud nedostalo a proto věděla, že je nejvyšší čas něco s tím udělat. "Víš, že mi můžeš věřit. To bychom si navíc měli. Věřit si a pomáhat, jinak nebudeme jako tým stát za nic."
Mac se nadechl a rychle zhodnotil, jak dlouho by mohla ještě dotírat a kdo další by se mohl přidat. Věděl dobře, že na sobě nechává moc znát a taky věděl, že Delko není robot na heslo. Možná je vážně na čase s někým si promluvit.

"Mám dceru."
"Hm … já vím. Já jí znám," zavrtěla Jo nechápavě a z kabelky vytáhla sušenku.
"Jo, Danny, samozřejmě, ale … ještě jednu."
"Počkej …" Jo se velmi překvapeně zarazila, "ty někoho máš? A už tak dlouho?" rychle se snažila přijít na jakýkoli náznak v posledních devíti měsících.
"Je jí sedmnáct, Jo. A posledních sedmnáct let jsme se … nějak neviděli. Jenže teď najednou přijela, protože utekla od matky, která jí o mně nikdy nechtěla říct."
"Wow. Tak to bych asi nehádala. A proč je teď tady?"
"Protože to vypadá, že najednou budu mít další vnouče," teď, když o všem mluvil s někým nezaujatým, vyjadřoval se o poznání snáz.
"A … hádám správně, že té části tvojí rodiny, kterou znám, se to … netýká, že?"
"Dá se říct. Vlastně i týká, protože June se k nim nastěhovala a Danny se postavila na její stranu. Což znamená víceméně proti mně."
"Aha. No … jestli ti můžu něco říct, i když vás neznám tak dlouho, jako ostatní, myslím, že je prostě moc hájíš. Je mi jasný, co jsi tady udělal. Když se tvoje dcera … a teď i ta druhá … rozhodla pro něco, co se ti nelíbilo, byl jsi hned v opozici. Nevěřil jsi jí. Já to znám, vím, jaký to je vychovávat někoho, kdo už není dítě. Možná bys měl přejít spíš … na podporu. Víš, co myslím. S jejich rozhodnutím stejně už nic nenaděláš. Ta … June jsi říkal?"
"Říkal."
"Tak ta už se sem nastěhovala a už je těhotná. Tak to přijmi a nestůj proti ní, potřebuje pomoc, když si tě našla. A co se týče toho věčného sporu, o kterém tu všichni víme, s Ericem, zkus to akceptovat. Vždyť tam je všechno v pořádku."
"Jenže je přece nemůžu nechat úplně bez-" začal namítat.
"To taky neříkám. Dej jim prostě prostor a důvěru," pokrčila rameny a dodala: "Tady doleva."
Mac podle instrukce zatočil.
"Pokusím se. Když ty si vezmeš na starost kolegyně Tami. Já bych si rád promluvil s jejím šéfem," zakončil Mac rozhovor ohledně svých potomků.
"Tím jsi jako chtěl říct svůj ke svému a šéfovsky naznačit konec debaty?" pokárala ho v dobrém Jo a pohodlně se po zbytek cesty opřela do sedačky.


Já se se opřela poněkud nespokojeně. Představa, že June bude následovat svou matku a nakonec možná skončí jako ona, se mi vůbec nezamlouvala.
Ale pak se ozvaly jiné dveře, než dveře bývalé pracovny.

"Ahoj, ty už jsi doma?"
"Jo. Protože jsme my, zkurvysyni, toho nepochopeného zachránce země dostali, přišla jsem dřív," usmála jsem se na Erica. Pořád si ještě úplně nezvykl, že všechny urážky a invektivy od našich pachatelů, kteří jsou mnohdy nemocní a laik by řekl úchylní, neberu vůbec nijak osobně nebo vážně, tak se trochu zarazil. Ale hned navázal, protože věděl, že je to stejně nejlepší cesta: "To je moc dobře. Před chvílí jsem totiž volal panu Targettovi."
"A?" zase jsem ze sedačky vyskočila, protože i přes nedostatek času a všechny náročné potíže, které stěhování znamenalo, jsem se na něj těšila.
"A můžeme se nastěhovat klidně okamžitě. Říkal, že všechny smlouvy má připravené, stačí je podepsat."
"Takže nechce peníze ještě předtím?"
"Mm," Eric zakroutil hlavou, "asi je nepotřebuje tak nutně. Tvrdil, že se smlouvou podepíšeme splátky a je to hotovo. Tedy ta jednodušší část."
"Faaaajn, takže kdy to provedeme? Protože ta složitější část bude složitá … asi pořád stejně." zeptala jsem se.
"Napadlo mě, že bych si vzal po víkendu pár dní volna a to by mohlo na to nejnutnější stačit. Objednáme stěhováky a malovat se všude nemusí."

"To by bylo … skvělý, ale … nebude ti vadit, že já si dovolenou vzít nemůžu?" zatvářila jsem se trochu kajícně.
"Budeme to muset přežít. Já vim, že teď ti jí nedají. Ale … nemyslíš, že už by se měla tvoje práce trochu urovnat?"
"S administrativou navíc už končím, takže urovná," kývla jsem.
"To by bylo fajn. Budeme mít velký dům, dostatek peněz, Matt je už docela dost velký …"
A je to tady, pomyslela jsem si. Nebylo to poprvé. "Na co narážíš?"
"Na to, že si v ne tak daleké budoucnosti můžeme dovolit ještě jedno dítě."
Já věděla, že i se všemi výstřelky a aférkami od jeho dospívání zhruba do nástupu do New Yorku, je rodinně založený. Ale v tu chvíli mě napadlo, že zrovna moc nepřemýšlí.
"Můžeme? Nemůžeme. To v tuhle chvíli nemůžeme ani nadhodit."
"Jasně, když se nám zrovna daří, nepočítám teď přesčasy, nemůžu myslet na to, že bych chtěl vlastní dítě."
Znělo to dost chladně a hádavě. Většinou jsem na téma vlastní rodina musela být obezřetná, protože Eric pořád jasně cítil, že Matt není doopravdy jeho, že ho táta neuznává a když jsem si nedávno postavila hlavu se hřbitovem a Matthewem, stal se ještě háklivější. A teď nejspíš přišel jeden z výkyvů všech těchto skutečností, které ho podvědomě ohrožovaly v jeho roli.
"Prosím, chvilku uvažuj. Ne všechny podmínky jsou teď ideální."
"Počkej, jaké ne? Co ti vadí? Že na to máme dost prostředků, že by mělo pro změnu vlastního otce, tak by to nebyl takový adrenalin, nebo rovnou, že bych to byl já?"
"Slyšíš se vůbec?" to už jsem se neudržela. Nesnáším sebelítost a už jsem ho nechtěla po tisícáté uklidňovat, že ho miluju.
"Já jo. Slyším dost!"
"Asi ne dost. Já tu přece neříkám, že s tebou nechci žádný další dítě! Já říkám, že nedokážu říct, jestli to v dohledný době bude možný!" po přemlouvání June, aby otce svého dítěte kontaktovala, jsem už žádného otce řešit nechtěla.
"Jasně. V dohledný době to možný ještě není a za deset let už to možný není. Chápu." založil si ruce na prsou v jasném gestu.
"Na rovinu. Víš, co mi šéf otevřeně řekl? Řekl mi: Dítě už máte, tak vás beru! Potřebuju se aspoň trochu zajet, nějaký rok spolehlivě fungovat, než se budu moct nechat bez obav na několik týdnů vyřadit! A taky je tu June a její dítě, chceš mít najednou v domě dvě mimina?"
"Ta tam snad nebude napořád!" oponoval.
"Ale ještě není schopná postavit se na vlastní nohy a rozhodně jí k tomu nemůžeme nutit! Navíc … teď je před námi stěhování, tohle, prosím, teď smažeme."
"Jasně. Smažeme všechno, krom tvojí práce, která je teď střed vesmíru a tvojí rodiny. Já se tomu samozřejmě musím podřídit!"
"Ericu …" cítila jsem se dotčená. Já si přeci dobrovolně tolik nenabrala. Ale on mě už nenechal nic říct. Stejně, jako před několika minutami i June, utnul rozhovor svým odchodem do ložnice.