Allison otevřela kufr svého auta a velkou tašku schovanou uvnitř. Kývla na Cass, ať se k ní připojí.
„Dobrá, tak veď. Já mám jen tohle,“ ukázala jí Cass dýku, když si prohlédla šípy, tyče a další výbavu v tašce. Nepříjemná zloba a napětí doprovázející čekání, frustraci z nicnedělání a z toho, že se ji pokusili vyšachovat, byly pryč. Stejně jako strach, jenž pocítila v bance. Bezprostřední nebezpečí pominulo. Kdokoli z alf, slečna Morellová, všichni se vypařili. Stejně jako Boyd, Cora, Derek a Scott. Byly tu samy. A měly cíl. Záchranářský.
„V první řadě potřebujeme místo. Nalákat je tam je potom snadné, ale musí to být dostatečně zabezpečené a hlavně prázdné.“
„Hmm. Nemáš v tom náhodou i popel?“
Allison přikývla na souhlas. „Ne moc, na jednu místnost by to mohlo stačit. Možná ale nebudeme mít šanci ji připravit, takže bych radši spoléhala na silné dveře.“
„A něco bez oken, aby do rána neutekli. Nejblíž je naše škola.“
„Tam je hromada oken.“
„Ne v suterénu. Jenže dveře do šaten jsou zase fórový, jenom plech.“
„Počkej, ale dole je sklad, pomáhala jsem tam mámě párkrát doplňovat tužky a sešity,“ alespoň tak to bylo kdysi. Když její matka ještě pracovala ve škole. A byla naživu.
„Jo, ten u kotelny, jednou jsme se tam se Stilesem schovali místo oběda, když-hej…“ šťouchla Cassie Allison do ramene, když se začala smát.
„Ujetý místo na rande.“
„Ne, když jsou to ujetý lidi. A hlavně jsou tam vyztužený dveře. Teda… hlavně pro náš plán, to nemělo s naším rande vůbec nic společného. A ani to tehdy nebylo rande.“
Allison se pořád smála, když z tašky vyndala pár nepotřebných věcí, zavřela ji a hodila ji Cass.
Připravit past na vlkodlaky jim netrvalo dlouho. Cass se víceméně řídila Allisoninými instrukcemi a ani to nebylo tak těžké. Nedokázala sice na zemi skoro v úplné tmě najít žádné stopy, jaké tam Allison údajně viděla, ale když z její tašky vytáhla brýle pro noční vidění, objevila úplně nový noční svět. Svou tepelnou stopu Boyd a Cora zamaskovat nemohli, ač s ostatními stopami jim to pořád ještě šlo. Bylo třeba jenom odhadnout, kde se zrovna nachází, a připravit návnadu.
Cassie nabídla, že to bude ona, kdo po sobě nechá krvavé stopy, aby dovedly oba vlkodlaky přímo tam, kam potřebují. Allison to zamítla. V jejich divokém stavu asi úplně nezáleželo na tom, jaká krev je přiláká, bohatě stačí, že ji ucítí z půlky lesa, ovšem nemohly ani úplně riskovat. Cassie je z rodiny čarodějek a o čarodějkách toho moc nevěděla. Co když by jejich krev znamenala nečekanou reakci? Proto se nakonec Allison lehce řízla do zápěstí, a jak utíkaly směrem ke škole a nechávaly za sebou ultrazvukové vysílače, klasickou loveckou výbavu, a nástražná lanka, aby bránily vlkodlakům měnit směr, a pokud by to nevyšlo, alespoň je dostaly na dosah k zemi, otírala krev o listy křoví. Vytvářela za nimi neminutelnou pachovou stezku.
Potom se obě ukryly u školní budovy a čekaly.
Čekaly.
Čekaly.
Žádný vlkodlak zjevně nejevil o Allisoninu krev ani jejich pach nejmenší zájem.
„Kde jsou?“
„Třeba jim chvilku trvá se přeorientovat na jiný cíl. Sice pořád vnímají i jako lidi, ale v tomhle stavu nebojují ani s úplňkem.“
„Nebo našli lepší cíl než tvou krev,“ poznamenala ponuře Cass. Nakonec s ní souhlasila. Její krev mohla nadělat spoustu problémů, jen ne z důvodu, jaký si myslela Allison. V ní se mohlo schovávat něco horšího než čarodějka, něco, co mohlo přinést problém Boydovi a Coře… nebo naopak jim.
Allison se zamračila. Taková možnost se jí nelíbila. „Možná je nakonec dostihli ostatní.“
„To nevím, ale kdyby se doopravdy vážně porvali, cítila bych to. Myslím, kdyby se se Scottem opravdu trhali na kusy, jak se všichni bojí.“
„Jak bys to cítila?“
„Dvojčecí věc. Když má zranění, vyslouží si ode mě další, protože to cítim taky.“
„Kvůli magii?“ Allison zvedla nechápavě obočí. O vlkodlacích toho díky tetě Kate a Gerardovi přečetla hodně, nicméně o dvojčatech, co cítí svá zranění, specificky u vlkodlaků, nic.
„Možná. Začalo to, až když Scotta pokousali, nejsem odborník,“ Cass pokrčila rameny.
„O tom jsem nikdy neslyšela.“
„Jo, to ani Derek. Buď ráda, že ses se Scottem rozešla dřív, než jsi mohla slyšet o všech těch nových šílenostech v naší rodině.“
„Jako by naše rodina byla lepší.“
Cassie se podívala přímo na Allison. „Vlastně je o dost horší, ale chápu, jak to myslíš.“
„Možná… když mluvíme o rodině-“ Allison nedořekla původní myšlenku, místo toho ukázala na záblesk na kopci nad školou. Stejný, jaký vydávaly jejich vysílače.
„Tudy jsme přece nešly.“
„Zatraceně, musí tam být táta!“
„Scott asi jednou přemýšlel, bezva. A- dozadu, stranou, pojď!“ Cass popadla Allison za rukáv a táhla ji dál podél budovy, když si všimla přijíždějícího auta a kousek za ním dvou běžících mužů. Podobně jako ony dvě do země zabodávali vysílače, a to až k hlavnímu vstupu do školy. Zatímco Allison a Cassie poslední z nich umístily z opačné strany, odkud přišly, u parkoviště, a měly v plánu spoléhat na krev a na to, že u školy už vlkodlaci ucítí přímo Allison.
„Mají stejný plán jako my,“ zašeptala Allison, když její otec chvatně vystoupil a on, Scott a Derek vběhli do budovy.
„Jo, ale Cora a Boyd ne,“ strčila do ní Cass a ukázala nahoru. Na školní střeše se tyčily dvě postavy.
***
„Přííírodo, proč nespíš?“ Danielle se zarazila a chytila se boku knihovny, jakmile vešla do své pracovny, rozsvítila a hrozně se lekla. V jejím křesle za psacím stolem totiž seděla postava, kterou až v další vteřině rozpoznala jako schouleného Matta. Chtěla si rozepsat všechna zjištění o zhlédnutých obětech a vytáhnout záznamy o krvavých rituálech s kompletním obětováním, než půjde spát. Druhý den měla strávit pár hodin v Eichenově domě, a kdyby to neudělala hned, to místo a pacienti, u nichž měla provést reevaluaci – spíš zvláštní chovanci paralelního trestního systému, jak si rychle uvědomila – by jí všechny nápady a myšlenky úplně vytěsnili a ona by mohla něco přehlédnout. Nebyla však asi sama, kdo ještě neplánoval jít do postele.
„No… byl tam slyšet… vyli tam vlci.“
To sem přece nemohlo být slyšet. Ti vlkodlaci řádili v úplně jiné části města. Danny se posadila na pohovku pod oknem a poklepala na ní. Matt slezl ze židle, rychle k ní doběhl, tričko dinosauřího pyžama, které si předtím přetáhl i přes kolena, vytahané, a stulil se vedle.
„Jací vlci?“
„Mně se zdálo…“ zamračil se, jak už si nedokázal na sen vzpomenout, „něco. A potom tam byli vlci a já to slyšel. Ale doopravdy, ne jenom ve snu.“
„Je úplněk, kvůli tomu třeba slyšíš o něco líp. Ale nemusíš se vůbec bát. Mohl to být sen, někdy si myslíš, že se to muselo stát doopravdy, ale je to sen. A navíc jsi tady. Náš dům je pevnost, to jsme si říkali, že? Žádní vlkodlaci ani nikdo jiný se sem nedostane, a kdyby to zkusili, tak toho budou moc litovat. Není se tu vůbec čeho bát.“
„Ale to pak už nebyl sen. To bylo jako když jsem to slyšel v létě.“
Danielle ho pohladila po hlavě.
„Jenže… víš,“ Matt hlavu zvedl a podíval se na matku, „já myslel, že to vytí, jak to znělo, já jsem měl pocit, že… nemůže to být táta?“
Daniellina ruka se zarazila. O něm mu vyprávěla. Nikdy mu nelhala, zařekla se, že mu nikdy nebude lhát. Jen mu podala poněkud… zjednodušenou verzi stravitelnou pro dítě. A rozhodně mu nepřiznala, že je skutečně tady. Potom ho pohladila znovu.
„Ani toho se nemusíš bát.“
„Ale on je přece zlý. Znělo to strašidelně. Jako by byl zlý. Ti vlci byli zlí.“
Zase si lehnul, chvíli přemýšlel, než se znovu zeptal. „Musí být vlkodlaci zlí?“
„Jasně že ne, vůbec. Scott je přece fajn. A tvůj táta taky nebyl zlý vždycky, až po všech zlých věcech s lovci. Vyprávěli jsme si to.“
„Já chci být vlkodlak. Ale nechci být jako on. Nebo oni. To vytí bylo zlé.“
Vlastně by nedokázal vysvětlit, jak to ví. Jen to z něj cítil.
„Tak nebudeš. Vlkodlaci můžou být klidně moc milí a hodní.“
„Hm,“ zabručel.
„Pojď sem, opři se o mě. Chceš slyšet, jak umí být vlkodlaci fajn? Můžu ti povědět, jak jsme se poznali.“
„A jak jste se poznali,“ opřel se o její ruku. Nechtěl se jí opírat o bok, protože se mu nelíbilo, když slyšel nebo cítil, jak se tam jeho sestra hýbe. Bylo to divné, cítit uvnitř někoho jiného.
„Přejela jsem ho autem.“
Matt se zarazil. „Nene.“
„Jo. Tehdy jsem řídila mizerně.“
„Strejda Freddy říkal, že pořád řídíš mizerně.“
„...Freddy řídí auto s majáčkem, tomu se to kecá. Ale když byl malej, napálil kolem přímo do obrubníku, přeletěl řídítka, proletěl plot, zlomil si nos a nadával, že ten obrubník blbě postavili.“
Matt se zasmál.
„Ale řídila jsem hůř než řídím.“
Obzvláště couvání nesnášela. Nikdy nedokázala pořádně zkoordinovat obraz v zrcátku, zadním okně, pravou, levou a vztah mezi otočením volantu a natočením kol. Na druhou stranu, tohle nikdo nemohl hodit jen na ni, on také zrovna nedával pozor! Takže když sebejistě couvala a couvala, najednou ucítila prudký náraz, drcnutí a něco pod zadkem auta.
„Do prdele!“ okouzlující první slova, jaká od ní kdy slyšel.
Ještě jednou se podívala do zpětného zrcátka, ale nic neviděla. Pochopitelně, když jí to cosi muselo ležet přímo pod autem. Něco. Ať je to jen mýval! Rozhlédla se kolem, a když si nevšimla žádné policie ani spěchajících svědků – nějací lidé na druhé straně ulice šli po svých, asi si ničeho nevšimli – vystoupila. Obešla auto, děsící se, co uvidí. Nemohlo to být přece tak zlé, couvala a ne rychle, možná něco nebo někoho srazila, ale tohle ho nemohlo zabít? Možná mohlo, kdyby to byl nějaký králík nebo čivava nebo holub s už tak vyvrtnutým krkem, ale to by sotva cítila takový náraz. Hlavně, ať to není nic vážného. Mýval, prosím, mýval! A jestli je je, ať aspoň neumírá, aby mohla dotyčného donutit nechat se ošetřit magicky a pak na všechno zapomenout. Ať tam neleží rozmlácená kaše, ať-
Ležel tam muž. O něco málo starší než ona, hnědovlasý, nedokázala říct, jaké má oči, protože je měl zavřené, jak se zapřel o auto, aby vyprostil svou nohu. Respektive soukal spodní část těla z pod auta ven. Doopravdy ho doslova přejela. Vedle něj ležely kusy mobilu, jak se mu při pádu rozpadl kryt a vypadla baterka. Ha! Nedával pozor na cestu, není to její vina! Možná.
„Zatraceně, nenene... To… já vás vůbec neviděla!“
„Protože jsem tak nenápadnej? Stál jsem přímo za váma!“
„Já jsem- ...je vám něco? Řekněte, že vám nic není, ta noha-“ klekla si na zem a oči se jí trochu zděšeně rozšířily. Takhle asi nevypadá přirozený úhel, jaký může svírat koleno. Okamžitě položila ruku na zadní nárazník a nadechla se, aby vyslala energii k posunutí auta. Onen muž se ale konečně dokázal zapřít i druhou, zdravou nohou a chytil ho také.
„Ne, ne, to není tak zlý jak to vypadá, vůbec nic to není jenom to nechte-“ a v tu chvíli se auto skutečně posunulo, možná o něco dál, než plánovala. Zdálo se jí, jako by ho prostě odstrčil, určitě on, ne její kouzlo, takže ztratila rovnováhu a zakymácela se. Cítila, jak ji popadl za paži, aby neletěla za autem.
V tu chvíli také ucítila ještě větší magický výboj. Jak se zakymácela, přestala se soustředit, proskočil mezi nimi, projel její paží a do jeho dlaně. A za jeho očima, které si konečně mohla prohlédnout, viděla rudou.
Už chtěl dodat, že se mu vlastně nic nestalo a ať hlavně nevolá sanitku, protože jakmile se uvolnila jeho noha, škubla sebou a všechno se začalo vracet na místo a rychle srůstat. Ovšem v tu chvíli mu došlo, že to poznala. A ucítil něco jako elektrický výboj.
„Určitě to nic není?“ podívala se rychle na nohu, která už vážně vypadala zase ve správném úhlu a pomalu nad ní přejela rukou. Ale pořád se pohledem vracela k němu. Měla by vyvádět. Srazila ho a byla to nějaká alfa, to je docela zlé samo o sobě, ne? Rozhodně by si neměla připadat tak zvláštně a neměla by se tak připitomněle usmát. „Nikdy jsem nemusela léčit vlkodlaka.“
Zdálo se jí to, nebo od ní taky nemohl odtrhnout pohled a netvářil se už naštvaně, dokonce se ani nesnažil poskládat dohromady ten mobil, ačkoli musel řešit něco dost důležitého, když se vůbec nesoustředil rovnou na celé auto, které se na něj řítí?
„Mně zase ještě nikdy neporazila čarodějka.“
Každý, včetně jeho smečky a její sestry, by si musel klepat na čelo, nicméně tohle byl skutečně začátek jejich prvního rande. Nějak se to stalo, mimo jejich kontrolu. Tehdy ještě nevěděla, co ten divný pocit, co je tak náhodně, rozhodně ne úplně přirozeně spojil, doopravdy znamená.
Když domluvila, Matt se na ni podezřívavě díval. Nad něčím hluboce přemýšlel. Jeho obavy se tak docela nerozplynuly, ale rozhodně ho od nich odvedla dost daleko.
„Na co myslíš?“ šťouchla ho loktem.
„Ale já se můžu naučit s autama zacházet normálně, žejo?“
***
„Jak je teď donutíme slézt dolů? Nechce se jim ani sledovat ostatní,“ Cass kriticky přehlédla scénu. Boyd a Cora pochodovali po ploché střeše, vrčeli, ale ne a ne seskočit dolů.
Allison popadla toulec se šípy a Cass podala dva vysílače.
„Vezmi to odsud, jenom je tímhle odrazuj, aby neběželi sem. Já je budu nahánět z druhé strany ke vchodu. Když bude nejhůř, prostě jim to vraž do obličeje, ten zvuk nesnesou.“
Cassie si převzala vysílače a rozběhla se dál od budovy, aby hlídala únikovou cestu. Allison vyrazila o kus dál, vyšplhala na střechu školního autobusu, a když si všimla, že se oba vlkodlaci zmateně blíží směrem k ní, vypálila své světelné šípy. Oba se hned otočili a zamířili na druhou stranu. Cassie zamávala vysílači, jedním v každé ruce. Všimla si, že se tváří naštvaně, skoro až zuřivě, ovšem rozmysleli si to. Nerozběhli se k ní. Nakonec seskočili ze střechy dolů a rozhodli se konečně schovat do budovy, kde cítili další kořist. Dveře za nimi hlasitě zaklaply.
Cass oběhla budovu zpátky k hlavnímu vchodu a k Allison. Ta slezla ze střechy autobusu. Z jednoho zaparkovaného auta také vylezl Isaac Lahey, ale sotva si ho všímala. Allison možná považovala práci za dokončenou, když ji Isaac popadl za paži, aby jí zabránil vejít do školy – však už se o ně postarají Derek se Scottem, ale Cassie nehodlala znovu jen čekat. Musí je dostat do skladu a zamknout je tam až do rána. Nebude se spoléhat na to, že Derek a Scott skutečně měli úplně stejný nápad, nebo že ho zvládnou dotáhnout bez pomoci. Co když se tam teď mlátí někde na chodbě a ti dva prostě utečou zase ven? Vtrhla dovnitř, přes Isaacovy protesty a Allisoninu prosbu, ať víc neriskuje. Ne, nehodlala čekat, až ucítí, že se pustili do Scotta.
Podle toho, co zaslechla z ozvěny po chodbách, ale dokázali ti dva nalákat Coru a Boyda do suterénu. Protože se vrčení a potom velká rána ozývaly odněkud zespodu. Vyrazila ke schodišti a potom přímo dolů.
„Ne, nechoď sem!“ prohodil k ní Scott přes rameno. On i Derek stáli u dveří do kotelny – či spíše skladu a drželi je pevně zavřené. Ač se nezdálo, že by se jimi někdo mohl probourat ven.
„Jsou tam? Oba? Chytili jste je?“
Derek přikývl. Potom rachot za dveřmi odezněl.
„To se uklidnili?“ nezdálo se Cass. Nevypadali, jako že se můžou prostě uklidnit. Nepustili se nakonec doopravdy do sebe navzájem?
Scott k ní zvedl ruku, aby ji umlčel.
„Co slyšíš?“ zeptal se Derek.
„Tlukot srdcí, obou,“ uklidnil je, než ještě jednou zmateně přitiskl ucho ke dveřím. „Vlastně… slyším tři.“
„Proboha, vy jste tam s nimi někoho zavřeli?!“ Cass těkala pohledem z jednoho na druhého. Kdo tam je? Isaac zůstal venku, tak kdo, Peter? Argent? Ti sotva!
„Někdo tam musel omylem zůstat.“
Derek vzal za jištění dveří.
„Co to děláš?“
„Zavřete za mnou dveře a nechte je zavřené.“
„Když tam půjdeš sám, buď zabiješ ty je nebo oni tebe,“ zdůraznil Scott zjevné, čemu se dnes od začátku chtěli vyhnout.
„Proto tam jdu sám. Postarám se o to.“
„Dereku, ne, to nemůžeš, nemůžeš se nechat rozcupovat!“ Cass ho chytila. Rozuměla jeho argumentu, jenže také neviděla jiný možný výsledek a bez ohledu na to, kdo přežije, pro Dereka to bude konec!
„A mám nechat rozcupovat kohokoli, kdo tam zůstal? Nevinného člověka? Jdi domů. Scott bude hlídat dveře, pro tebe to skončilo.“
„Pro mě-… jasně, jdeš se nechat zabít a Scott to možná přežije, když ty dveře udrží, ale pro mě to skončilo. Možná bych si o tom měla do háje rozhodovat sama!“
„Cassie… tady už víc nezmůžeš,“ přidal se k němu o dost jemnějším tónem Scott.
Cass zavrtěla hlavou, naposledy stiskla Derekovi rameno, do Scottova praštila pěstí a rozběhla se po schodech zpátky nahoru. V půlce se ještě otočila, aby viděla, jak Derek vchází do skladu a jak za ním Scott zavírá. Praštila do zdi. Frustrace se vrátila. Může o ně všechny přijít, ale má jít jen tak domů! Zase! Prostě ji vyškrtnou, jako by byla nikdo. Jako by nebyla důležitá. Jako by nebyla jedna z nich, rodina. Jen proto, že není zatracený vlkodlak. Ale co potom vlastně vůbec je! Kam patří! Když není vlkodlak, není Grimm, není čarodějka, co nepovedeného s hnusnými drápy a rudým pohledem je? Kde o ni vůbec budou stát?!
Vyšla zpátky do tmy venku. Zjistila, že Allison naštěstí pořád ještě neodjela a vybavuje se s Isaacem. V tu chvíli jí to bylo jedno. Požádala ji jen, ať ji odveze na Derekovu adresu, kde parkovalo její auto. Pokud tedy bylo její a ne jen půjčené, jak vůbec to teta s autem myslela, ale i to jí teď bylo jedno. Asi to z ní šlo i snadno vyčíst. Allison ji opravdu odvezla a ona za pár minut seděla za volantem s klíčky v ruce.
Bez dlouhého přemýšlení se rozjela, ani neplánovala, kam. Zkrátka jela, po paměti, automaticky, až zastavila před domem, kde se v horním patře svítilo. A teprve když zazvonila, pořádně si uvědomila, kde je. Namísto útěku do auta si ovšem uvědomila i něco dalšího. Neexistuje jiné místo, které by teď mohla potřebovat víc.
Stiles nevypadal, že by spal, akorát se zjevně připravoval jít do postele. Otevřel jí ve zmuchlaném šedém tričku, boxerkách a sešlapaných pantoflích. Cassie kolem něj beze slova prošla dovnitř. Šerif nebyl doma, jako obvykle ve službě.
Stiles se na ni rovněž beze slova díval a pak kývl, aby pokračovala nahoru. Bylo to… podivné. Nemluvili, Cassie jen popadla své tričko, v němž tu běžně spávala, tedy jedno z přivlastněných Stilesových. Stiles zase jen kývnutím naznačil, ať si klidně zabere koupelnu. Potom seděli na jeho posteli, každý na jednom konci, a víceméně zírali před sebe. On s obličejem v dlaních, Cassie s mokrými vlasy. Ráno bude alespoň vypadat jako čarodějnice, pokud si je neusuší, ovšem ani na tom jí teď nezáleželo. Oba dva pálila hromada otázek, zatímco je něco otupovalo natolik, že se vlastně nechtěli ptát. Kdykoli jindy by Cassie běželo hlavou, jak pitomý nápad zjevně byl sem jet. Stilesovi nejspíš totéž.
Cassie konečně hlasitě vydechla, posunula se, aby se mohla o rám postele opřít i nohama a schoulit se před světem. Takhle si to zrovna nepředstavovala.
„Derek se nechá roztrhat a jestli znova utečou, tak Scott taky. A já to mám podle nich ignorovat. Jen tak. Že je můj kamarád a bratr ve smrtelným nebezpečí. Prostě jeď domů, Cass,“ sdělila mu potichu, přiškrceným hlasem.
Stiles otevřel pusu. Chtěl říct, jak se Derek nenechá roztrhat a Scottovi se nic nestane. Popřít, že by jim mohl někdo ublížit, že by je mohl někdo zabít. A pak si vzpomněl, co před chvílí viděl. Byla by to jen prázdná slova a oba to věděli.
„A přijelas sem.“
„Kam jinam?“ otočila se na něj.
„Cassie, já-“
„Já vím. Nebudeme o tom mluvit. Už o tom nebudeme mluvit,“ nechtěla poslouchat další omluvy, ujišťování, nic o včerejším večeru, tak bezvýznamném v porovnání s dneškem. Unavovalo by ji to. Před pár hodinami to pro ni bylo důležité, teď to bylo jako z jiného světa. Po matraci pomalu sunula ruku k jeho. Mohli to hodit za hlavu. Měli by.
„Heather je mrtvá.“
„Co?“ zase ji rychle stáhla. Šokovaně se na posteli narovnala, takže klečela přímo proti Stilesovi.
„Heather a nějaký plavčík. Viděl jsem je v márnici. Někdo je zavraždil. Heather hned, co zmizela, jeho dneska večer. A zatratila se ještě jedna holka, dneska v lese. Nikdo nic neví, ale…,“ Stiles si ponuře odfrknul, „nakonec ji najdou, jako ty dva.“
„Proboha… když jsi je viděl, mohli to udělat-?“
Zavrtěl hlavou. „Nebyli to vlci. Je tu vrah, a hledá si oběti,“ sdělil poměrně otupěle a bezradně sebou plácl na záda.
Na to Cassie neměla vůbec co říct. Křičela na něj a hádala se s ním úplně zbytečně kvůli holce, která mezitím někde ležela zavražděná. Někým, pro koho byla jen jedna z mnoha. Jen tak. Někým dalším vedle šílených vlkodlaků. Ti chtějí přece zabít jenom její nejbližší. Ucítila v hrudi tlak, rostoucí tlak, zoufalství, jež se doteď snažila udržet pod kontrolou. Nikdy to neskončí. Můžou zvládnout jedno nebezpečí, přežít jednoho šílence, ale vynoří se další a další a další, jako v nějaké šílené pouťové hře přenesené do skutečného života. Vždycky se to obrátí k nim. Je lhostejné, koho se budou snažit uchránit, jak daleko budou chtít zůstat, vždycky to tak bude. A oni, chtěně nebo ne, tomu půjdou naproti. Stiles určitě. Nejspíš i ona. Jako vždycky.
„Stilesi…“ přisunula se k němu. Stiles odtrhl pohled od doteď hrozně zajímavé praskliny ve stropě. Chviličku váhala, potom ho pevně objala. „Buď opatrný. Prosím, prosím, prosím, buď opatrný.“
Přikývl. Cítila, jak mu bije srdce. Zběsile a zmateně jako jí. Nebo to bylo její? Záleželo na tom? Ten hrozně zoufalý pocit ji nepouštěl a byla si jistá, že to cítí stejně. Nemohli vůbec nic udělat. Stáli uprostřed jezera krve a nejistoty bez člunu nebo alespoň záchranného kruhu. S břehem v nedohlednu a se stoupající hladinou. S každým úderem srdce byla blíž a chaos v její hlavě byl silnější. Musela zastavit, nebo se utopí. Tak udělala přesně to, co ji Stiles učil. Políbila ho.
Stiles jí to oplatil. Oplácel. Ruce jí ovinul kolem pasu, jako by ona byla ten záchranný kruh. Tisknul se k ní, soustředil se jenom na její rty, na to, jak je chce ochutnat víc a víc, jak chce ji, bál se, že když ji pustí, oba se utopí. Oba je pohltí mrtví, mrtví, mrtví. Tak ji chytil pevněji. Na zádech pod tričkem ho zastudily ruce. Vždycky měla studené ruce. Naskočila mu husí kůže. Pak se ten studený dotek přesunul dopředu. Skoro mu vyrazil dech. Byli spolu tak blízko už tolikrát a nikdy se mu tolik nezamotala hlava. Nikdy ho nechytila tak naléhavě. Tahání za tričko. Bez přemýšlení a bez studu ho ze sebe stáhl. Žádné pochyby, žádné topení, dneska si je odmítají dovolit.
Cassie udělala totéž. Nepřemýšlela o tom, odmítala se bát, odmítala si připustit, jak neví, co dělá. Potřebovala jenom mít Stilese u sebe, ještě blíž, hned teď, bez jakékoli překážky, vnímat jenom jeho, jen je dva. Všimla si, jak se Stilesovi zrychlil dech. Chvilku se bála, že zazmatkuje a odtáhne se jako… nu, jako Stiles. Podívala se mu do očí. Viděla v nich ale jen stejnou potřebu a touhu udržet jeden druhého nad hladinou. Viděla, cítila, že dneska v noci chce totéž a nehodlá se bát, jestli je u toho nemožný. Znovu ucítila jeho váhu a jeho rty. Na krku. Zaklonila hlavu, nabídla se mu, jak to ještě nikdy neudělala. Zoufalství odplouvalo pryč, uvolňovalo místo touze. Jezero, celý oceán, mizelo. Bylo to její srdce nebo jeho, co ji úplně ohlušovalo? Propadala se někam, kde to neznala, z ledu do plamenů. A pak jeho ruce a… panebože, potřebovala ho. Hned teď a víc než kdy předtím.
***
Ráno přišlo až moc rychle a oba dva odjeli do školy. Oba svým autem. Cassie si nebyla zrovna jistá, co si teď myslet. Bylo to… divné, to co udělali. Tedy, vyspali se spolu, měla by nazývat věci pravými jmény. Poprvé. Ale bylo to… divné. Pokud si to někdy představovala, ne takhle. Nebyla to žádná divoká vášeň, romantika, žádné zamilované objetí, nic světoborného. Akorát si připadala lépe. Včera v noci byla nejvíc ze všeho zoufalá. Bála se o spoustu lidí, bála se i o Stilese. Vlastně pořád nevěděla, jak noc dopadla, jen Scott jim skoupě napsal, že je doma a o Dereka a ostatní je postaráno. Včera to jen bylo horší a chtěla na to všechno zapomenout. Jakkoli. Nejspíš stejně, jako on. Tak to prostě… udělali. Bez plánování, bez rozmýšlení, přemohl je okamžik, nutnost udržet se pohromadě a… instinkt, možná? Co jiného dělat, když jste v posteli a nevíte, kudy kam? Byli neohrabaní, skoro, jako by je ovládalo něco jiného než oni sami, bylo to zvláštní. Příště by si měli nejdřív promluvit a určitě by neměli být vyčerpaní a na pokraji možností. I tak se necítila nespokojeně. Chtěla ho, v tom teď měla nezlomnou jistotu. Před domem se drželi za ruce, políbili a neodjížděli spolu jenom, aby nemusela nechávat u Stilinských auto. Přesto… jo, měli by si promluvit.
„Hele, madam McCallová,“ zaslechla, když vypnula motor a otevřela dveře auta na plnícím se školním parkovišti. Po jejich včerejším nočním dobrodružství tu nebylo ani stopy a jakkoli to dopadlo uvnitř, nikdo neječel, nesjížděla se sem policie, nezněla siréna, všichni se museli zase dostat ven. Živí nebo mrtví.
„Danny,“ nasadila úsměv. Rozhodně se jím však nemohla vyrovnat úsměvu Dannyho Mahealaniho, atraktivního, oblíbeného a o rok staršího studenta. S většinou starších ročníků se nikdy moc nebavila, Danny byl výjimka. Jednak si z ní nikdy neutahoval, jednak od toho odrazoval Jacksona a jednak spolu od jejího nástupu do školy chodili na hudebku a hráli ve školním souboru.
„Začínají zase zkoušky souboru, tak doufám, že se na nás ani letos nevykašleš.“
„Jako bys nevěděl, že tam chodím jenom kvůli tobě,“ vystoupila, zavřela dveře, opřela se o auto.
„Jo? Že mě poslední dobou zanedbáváš,“ opřel se bokem vedle ní. Popichovali se tak běžně.
Cass protočila oči. „Vždyť je sotva první týden školy. Navíc sis zjevně stihnul najít náhradu,“ kývla hlavou ke klukovi tyčícímu se za ním. Nevzpomínala si na něj, musel být nováček, ovšem dost… vysoký, svalnatý nováček s koženou bundou a helmou v ruce. Zcela nepochybně Dannyho typ. Tu domněnku Danny potvrdil, když se usmál ještě víc, na okamžik sklopil pohled a představil ho.
„To je Ethan, přestěhovali se sem před začátkem roku s bratrem.“
„Aha. Tak to jsou vaše naleštěný drahý motorky, na který tak žárlil Scott?“
Ethan se ušklíbnul. „Jo. Ale ty rozhodně taky nemáš nejhorší auto.“
„To je fakt. Kde jsi ukradla porsche?“ Danny o krok ustoupil, aby si auto pořádně prohlédl.
„Teta mě nechala si ho vzít.“
„Tyjo, jen tak ti dala porsche?“
Cass se zarazila. „Vlastně… nevím, jestli mi ho dala. Prostě řekla, ať si ho vezmu.“
„A nechtěla by mě adoptovat?“
„Zešílel bys ze svých nových příbuzných, za to porsche nestojí,“ Cass ho poplácala po tváři, zamkla a vyrazila k hlavnímu vchodu.
„Ale za lambo bych to risknul!“
Měli se se Stilesem sejít až uvnitř, protože Stiles zaparkoval o kus dál a čekal, až se ukáže Scott. Potřeboval z něj konečně dostat, jak včerejší noc dopadla, když jeho zprávy byly tak skoupé, a také s ním chtěl probrat jednu věc, kterou nemohl dost dobře probírat s Cassie. Po včerejší noci v ní měl docela jasno. Byla to podivná noc. Cítil se… dobře, ale vlastně až ráno si zase začal připadat sám sebou. Jako by v noci, přímo při tom, jako by to nebyl on. Jako by nebyl on, kdo se s Cassie vyspal, jako by jen něco ovládalo jeho tělo a… takhle to neplánoval, všechno mělo vypadat úplně jinak, až se konečně jednou odhodlá. Nicméně se mu pročistila hlava a uvědomil si jednu důležitou věc. Kterou snad Scottovi dokáže vysvětlit, protože jestli se velmi ošklivě nemýlí, znamená to pro ně ohromný problém.
Scott se také objevil docela rychle na svojí motorce, jako obvykle se trochu závistivě podíval po drahých motorkách nových studentů, sundal helmu a došel ke Stilesovu jeepu.
„Derek bude v pohodě. Udržel oba dva do východu slunce ve škole, nenechal je nikomu ublížit, všichni to přežili. Myslím, že jsou teď u něj. Upřímně, dopadlo to mnohem lépe, než jsem se bál.“
„Všichni přežili až na nalezené oběti?“ Stiles povytáhl obočí.
„Jasně, promiň, to jsem nemyslel. Ale Boyd a Cora stoprocentně nejsou zodpovědní. S tím, cos mi ještě včera volal, jsem o tom přemýšlel, a jsem si jistý, že se nepřiblížili k bazénu. A ta holka z lesa, Emily, necítil jsem tam žádnou krev ani nic dalšího, co by poukazovalo na útok vlkodlaků. Pobíhali kolem, ale žádná oběť.“
Stiles přikývl. „Nakonec ji najdou. Je další z nich. Emily, Heather, ten kluk, kterého Lydia našla u bazénu. Všichni byli panny nebo panicové-“
„Jak to víš?“ podivil se Scott.
„Heather mi to řekla, mluvil jsem s přítelkyní Emily a ten kluk měl prsten čistoty. Byli. A všichni tři budou mít stejná zranění. Budou uškrcení, budou mít rozřízlé hrdlo, rozmlácenou hlavu. Říká se tomu trojitá smrt.“
„Chceš říct, že to nejsou náhodné útoky? Tak co jsou?“
Stiles se nadechl. Teď přichází ta komplikovaná část.
„Oběti. Lidské oběti. A nejsem si ještě úplně jistý vším, ale…“ podíval se na Scotta a opravdu, opravdu doufal, že se rozhodne ho vyslechnout, „vím, kdo to dělá. Tvoje teta.“
„Kámo…“ Scott na něj vyvalil oči. Znal Stilesovy šílené teorie a nápady, jenže tohle docela hrubě překračovalo jejich obvyklý limit.
„A Melissa to ví.“
Scott na vteřinu ztuhnul, potom proti němu rozhodně namířil ruku. „Hej, Stilesi, ne, zastav! Máma by nikdo nic takovýho nenechala projít!“
„Ne? Třeba se jí bojí. Myslím, že se jí bojí, včera mi tak připadala. Nechtěla, ať s vámi má něco společnýho. Nechtěla ji tady. A viděls, jak to bylo na hřišti, když se ukázala poprvé.“
„Teta není vraždící psychopatka! Proč by sis to vůbec myslel? Notak, Stilesi, kámo, vím, že tě to zasáhlo, ale tohle fakt přeháníš.“
„Znáš ji tři měsíce, do tý doby sis sotva uvědomoval, že existuje. A zabila toho lovce ve škole.“
Scott prudce vydechl. Rozhlédl se kolem, jestli je vážně tady a jenom se mu to nezdá.
„Nikdo nikdy nepotvrdil žádného podezřelého.“
„Scotte, cítil jsi ji tam,“ připomněl mu. Vzpomínal si dost jasně, jak spolu ten šílený večer mezi Argenty a jejich lovci na konci minulého školního roku rozebírali. Už tehdy ho to zarazilo. Mrtvý lovec ve dveřích tehdy Gerardovy ředitelny, s ránou skrz krk, žádný střelný prach, žádná střela, u těla jen malá kuše, nejlepší odhad policie by byl, že se střelil sám, kdyby to nebylo tak absurdní a kdyby se našla alespoň šipka.
„Mohla to být sebeobrana! Byl to přece Gerardův lovec! Navíc se nikdy nenašla vražedná zbraň.“
„No právě. Něco mu prorvalo krk a zmizelo. Pak Gerarda proklela, ještě hůř, než cos udělal ty. Ne, že by mi ho bylo líto, jenže vidíš, dělá černou magii. A znáš ji jen tři měsíce. Nastěhovala se před třemi měsíci. Jako kdo?“
Scott zamračeně o krok ustoupil.
„Chceš ji obviňovat, že má něco společného se smečkou alf?“ došlo mu to hned. Podle Dereka a Isaaca alfy dorazily už před letními prázdninami, před třemi měsíci.
„Peter si to myslí. ...Dobře, Peter si myslí spoustu věcí a všem by nám prokázal službu, kdyby se vrátil do stavu, kdy myslet nemohl, ale… tohle jsou sériové rituální vraždy. Ona je čarodějka. A má v tý svý děsivý knížce i návody na lidské oběti, prakticky to sama potvrdila. I její pitomý stromy jsou krvežíznivý!“
„Ty tam vysázel už její abuelo. A dobře, jsou to sériové vraždy,“ připustil Scott docela zjevný fakt, když se Stiles zase chystal protestovat. „Ale magický rituál?“
Stiles se podíval na Scotta s tvrdou jistotou.
„To potvrdila přímo. Včera v noci. Byla se podívat na ta těla, dost se jí nelíbilo, že mě Melissa zavolala taky, a že chci mluvit s přítelkyní Emily, víš, očitým svědkem. A když si myslela, že už ji neslyším, potvrdila to Melisse. Chtěla, ať mě Melissa hlídá.“
Scott pomalu vrtěl hlavou. Nemohla to být pravda, muselo mu to samotnému přece znít přitažené za vlasy!
„Stilesi… ne, tohle nedělají. Možná jsi neslyšel všechno. Moje teta a moje máma… chápu, že se bojíš, když oběti spojuje panenství, ale…“
„Nebojím, nemám důvod, a to není pointa!“
Tentokrát se Scott zasekl o trochu déle. „… ne. Nenene, tys… a moje sestra… tak o tom nechci slyšet vůbec nic! Moje sestra!“
„O tom teď nemluvíme, snažím se ti vysvětlit, proč je tvoje teta hlavní podezřelý a tvoje máma v tom buď jede taky, nebo je korunní svědek!“ Stiles se po tomhle připravoval na ránu. Zkoušel Scottovu trpělivost. Od rozvodu jeho rodičů byl citlivý na narážky na Melissu, v poslední době se také snažil být co nejvzornější syn. V rámci možností. Teď po něm chce, aby akceptoval svou matku jako pomocníka k brutálním mordům. Hůř, krvavý problém uprostřed rodiny, s níž to konečně začínalo fungovat. Rána však nepřišla.
„A ty zatím… ty děláš… věci s mojí sestrou!“
„Scotte, kámo, prosímtě, zapomeň na to, nezdá se ti, že je tu důležitější průser, i když oběť patrně tentokrát nebudeme my dva?“
Scott ho ale už neposlouchal. „Kdy?“
„Co kdy?“ nechápal Stiles.
„Kdy jsi ty a ona…!“
„Takže jsi… to necítil? Nic jsi necítil? Jako když cítíš její vztek, tak jsi necítil… ehm… ani… hmm…?“
Scott na okamžik zůstal zcela bez výrazu. Se skoro až vypnutou tváří. Potom ji zkřivil. „Konec debaty. Ne, ne!“
Žádné komentáře:
Okomentovat