Slza poprvé, konec naposledy (2010)

Poprvé se nadechl.
Poprvé otevřel oči.
Jeho malé tělíčko poprvé pochopilo, že žije a on se rozkřičel. Poprvé.
Ale nejen on, i svět ho spatřil prvně.

Byl hrozně malinký, tak křehký a zranitelný a všude kolem něj neznámo. Pak se utišil. Najednou byl zase v teple. Netušil kde a ani nemohl. Jeho mozek si ještě dávno nedokázal uvědomit, že se něco děje, na to, až se tak poprvé stane, je ještě spousta času.

Jeho matka ho držela v náručí.
Poprvé se mohla dotknout svého syna, poprvé ho mohla pohladit.
A poprvé taky ucítila na své tváři horké slzy a zvláštní drásavé štěstí.
Konečně věděla jaké to je být matka.
A také věděla, že brzy poprvé pozná jaké to je své dítě ztratit.
Její malý synek se narodil příliš brzy. A přes všechnu snahu bylo jasné, že nedokáže přežít. Stále doufala, všichni doufali, ale věděli, že marně.

Malý usnul. Poprvé na světě usnul.
Byl tu sotva pět minut a jeho tělíčko už poprvé začalo pociťovat, že tenhle svět není pro něj. Že je čas odejít.
Bděla u něj celou noc. Prožívala s ním všechna poprvé, které se mu mohly dostat. Poprvé jí stiskl prsty, poprvé se na ni podíval, poprvé na něj mohla promluvit.
Poprvé a naposledy.

Schylovalo se k ránu. Obloha za okny nemocnice světlala.
Malý ještě dýchal i když už nedokázal otevřít očka. Nedalo se nic dělat. Jen čekat, až po svém prvním nádechu vydechne naposledy.
Jeho první ráno. První a poslední.
Bedlivě ho s úzkostí, kterou nedokázalo zmírnit vůbec nic, sledovala.

Ještě jeden nádech.
Výdech.
Ještě nádech.
Ještě výdech.
Nádech …
…
Konec.
Poprvé.
A naposledy.