Sense? (2010)

Seděla jsem u stolu a na něm měla položený otevřený notebook. Vlastně jsem mohla už dávno spát, ale nechtělo se mi. Byla noc, asi půl dvanácté. Zítra ráno mě čekala práce a ne že bych si mohla dovolit vstávat na devátou, dát si kafíčko, to mimochodem ani nepiju, a v deset se vyhrabat z domovních dveří. Ale spát se mi prostě nechtělo. Z nudy jsem brouzdala na různých stránkách, klikala na všemožné odkazy a ani vlastně nedávala pozor kam na svých webových cestách zabrousím. Každou chvilku jsem se vracela na facebook, kontrolovala novinky v online filmech a podobné nesmysly.

Záření monitoru bylo jediné světlo v celém mém bytě. Odráželo se od velkého zrcadla za mnou a od DVD pověšených na stěně zpátky. Hned vedle stolu bylo okno. Nevedlo na nějak moc rušnou ulici, ale klid na ní taky byl málokdy.

Další, co jsem pravidelně kontrolovala, byl skype. Ale i ten zel prázdnotou. Jak jinak, ostatní se chtějí vyspat na práci, jsou v baru nebo pracují. Jen já sedím znuděně doma. Chvílemi si za to chování připadám ublíženě a chvílemi se dmu pýchou, že mě nezlákali. K pití, kocovinám, ponocování, kouření.

Ještě před chvílí běžel přehrávač a v něm se střídaly smutné popové písničky s metalem a hard rockem. Vím, můj hudební styl je stejně zvláštní jako ten v oblékání nebo čemkoli jiném. Ale přátelé si zvykli. A na cizích nezáleží. Často kombinuji ty nejzamilovanější slaďáky či vážnou hudbu italských tenorů s death metalem, stejně jako někdy vyrazím v kůži s náramkem pobitým hřeby a jindy si mě spletete s hippies. Jednou rozšmajdané tenisky, podruhé jehly. Patrně nevyrovnaná osobnost, ale to jsem celý život. Ostatní říkají, že většinou jsem nezlomitelně veselá. Snažím se být.

Dlouho jsem se rozhodovala, kterou tvář si nechám. Jestli ledovou a nepřístupnou, nebo optimistickou. A nakonec zvítězil třídní klaun. Jo, já, ta tichá šedá myška, se stala třídním klaunem a to mi zůstalo. Ne, že by se ostatní smáli mně, ale smáli se tomu, jak jsem uměla komentovat všechno kolem, jak podat své názory a jak si dělat srandu ze života. Třeba to byla pravá tvář, třeba šlápnutí vedle. Ale neřeším to. Žiju svým vnitřním světem a spoustě lidem v okolí vadí, co všechno vypouštím. Že všechny každodenní obyčejné starosti jsou pro mě nepodstatné a neřeším je. Jako bych žila v jiném vesmíru. V pubertě jsem hodně tvořila, ať grafiku nebo psala povídky. Líbily se, myslím. A hodně lidí předhazovalo ať se stanu novinářkou nebo spisovatelem nebo tak něco. Prostě profesionálním tvůrcem textu. Nemohla jsem, i tvůrčí svět mi přišel příliš plný pravidel. Moje duše strašně toužila po svobodě. Byla jsem znechucená kariéristy, patolízaly, přetvářkou, a co hlavně, pravidly a řádem. Zůstalo mi to dodnes.

Ještě nevím jak moc budu muset tento život změnit. Ale zítra nastupuji do svého nového zaměstnání. Proto bych se měla vyspat, ale nechce se mi. Skoro nikoho tam neznám. Jen dvakrát jsem mluvila s budoucím nadřízeným, ale to je všechno. Poprvé jako přijímací pohovor, podruhé dnes ráno. Dostala jsem důležité věci pro mou práci a zítra nastupuji. Nemám trému. Už dlouho jsem nezažila nic, co by mě dokázalo jakkoli rozrušit. Události prostě plynou, já je prožívám, ale netěším se ani neděsím. Většinou je projdu se vztyčenou hlavou a jdu dál. A svět se přizpůsobí. Tak je to. Trochu egoistická a egocentrická. Nepřizpůsobuji se světu, svět přizpůsobuji sobě. A když to nejde, přestane pro mě existovat. Teď budu muset pár věcí změnit. Nevím co. Nevím, jací budou kolegové, nevím, jak náročná práce bude. I když bude hodně, to vím z univerzity. A bude tam až moc pravidel. A přísný řád. Svět potřebuje řád a přísná pravidla. Proto mám svůj vlastní. Nechci nad tím přemýšlet.

Nechci si nic představovat nebo malovat. Jaká bude, taková bude. Je to mé vysněné místo Vysněné ... ne to není správné slovo. Strašně dlouho jsem nevěděla, co v životě dělat. Potom mě napadlo pracovat s lidmi a jejich psychikou. Ale nepodařilo se mi dostat na medicínu ani filozofii a stát se psychologem. Tohle byla další volba. Ani jsem tolik neodbočila.

Další věc. Jak může někdo jako já pracovat s psychikou ostatních. Docela snadno. Měla jsem velmi dobře rozvinuté city, uměla jsem rychle chápat situace, vnímat pocity druhých a dokázala jsem předvídat spoustu věcí. A dokázala jsem ještě něco. Vnutit ostatním svou vůli. Ale nenápadně, vtírat jim své nápady, myšlenky, donutit je k něčemu tak, že to vypadalo, jako by si to vymysleli sami. Prostě druhé ovlivňovat.
S tímhle vším jsem si často nevěděla rady. Kolikrát ze mě vytryskl neudržitelný proud různorodých pocitů a myšlenky lítaly strašně zběsile, chaoticky a myslela-li jsem na nějakou osobu, přeskakovala mi před očima sem tam, jednou blízko, jednou daleko, vlevo, vpravo, mluvila na mě, ale já nerozuměla.
A často mi v takových večerech bývalo smutno. Odmítala jsem vracet se do vzpomínek, ale nešlo je zadržet.

Jednu výhodu ale tyhle celkem často se opakující stavy šílené nevyrovnanosti přinesly. Byla to ideální atmosféra na tvorbu. Díla byla sice smutná, depresivní nebo psychologická a ztuha pochopitelná, ale byla. A pokud se líbila mně, byla jsem s nimi spokojená. Moje druhá knížka se chýlila ke konci. Žila jsem si ve svém světě hrozně dlouho. Začala jsem pomalu ignorovat ten skutečný. Brala z něj pouze to, co mě samotné přišlo dostatečně vznešené, epické, prostě to, co jsem chtěla. A zbytek neexistoval.

Zítřejší ráno mě donutí tenhle svět opustit. Ne na trvalo, ale často se budu muset vrhat do skutečnosti. A žít v ní, přemýšlet o ní, dávat si ji do spojitostí, a co je to nejhorší, řešit ji. Každý jiný by se na mém místě bál o jiné věci. Zda bude úspěšný, zda nic nezkazí, protože v téhle práci by každá chyba mohla být ta osudová, jestli bude vycházet s kolegy, jestli se dokáže začlenit do kolektivu, dokázat, že svůj obor ovládá, ale já se děsila obyčejného řešení skutečnosti a všedních problémů. A bála jsem se, že se změním. Přijdu o své schopnosti tak dokonale znát pocity, které jsem nikdy nepoznala nebo ke kterým bylo daleko. Přijdu o svou schopnost vnímat svět jinak.

Bylo třičtvrtě na dvanáct. Zjistila jsem, že posledních deset minut dělám okružní jízdu po pěti prakticky neměnných stránkách, takže jsem notebook vypnula. Tím pohaslo poslední světlo v bytě. Už svítila pouze ta za oknem. A bylo jich nějak moc a byla barevná.

Stoupla jsem si k němu a dívala se ven. Kolem nebylo nic zvláštního, ale zelená, červená, modrá a samozřejmě žlutá záře šla z míst, kam už můj výhled nedosáhl. Byl tam i zvýšený ruch. Ulicí projelo policejní auto. Siréna neřvala, ale majáky svítily. Pak se jen přidaly k ostatním neidentifikovaným světlům.
Spát se mi stále nechtělo. Možná, že po malé procházce se bude chtít. Nevzala jsem si ani sluchátka, bez nichž se sotva kdy někam hnu. Pouze mobil, klíče, boty a vyšla jsem na ulici. Světlo z lampy nade dveřmi se zalesklo na mých prstýncích a dlouhé bílé jizvě na ruce.

Pomalu jsem kráčela za světly. A za ruchem. Nehádala jsem, co se děje. Děje se něco. To stačilo. Pomalu jsem došla k mírné tlačenici vedle několika policejních aut.
Nebyla jsem zvědavá ani rozrušená. Prostě jsem tam byla a dívala se. Spousta z okolo stojících lidí se zvědavě ptalo, nebo možná zděšeně. Těch emocí kolem bylo víc.
Dav byl až za policejními auty a sanitkou, ale za žlutou pásku se nikdo neodvážil. Tedy až na několik lidí s latexovými rukavicemi a tmavým oblečením. V jednom rohu stálo lehátko a na něm položený černý pytel.
Sanitka byla zavřená a připravená k odjezdu, hned vedle stálo auto s černým nápisem coroner. Pomalu jsem se prodírala až k černému nápisu, který důrazně všechny žádal nevstupovat.

Páska byla natažená v mírném odstupu od dveří čtyřicetipatrového domu. Dovnitř nevpouštěli nikoho krom obyvatel, ale ti patrně neměli o dění kolem žádné tušení nebo se prostě dívali z okna či dveří svých bytů. Před vchodem nebylo nic zvláštního. Jen obyčejný asfaltový chodník. Lidé s latexovými rukavicemi a ti s černým pytlem zmizeli uvnitř. Venku zůstalo pár policistů v uniformě. Podlezla jsem pásku hned u dveří a vklouzla do tmavé chodby. Šla pomalu nahoru, nechtěla jsem čekat na výtah. Věděla jsem, že poznám správné patro, až na něj narazím.

Bylo to hned to třinácté. Pouhé dva byty. Na každé z delší strany jedny dveře. První pevně zamčené a druhé dokořán.
Tady už žádná páska.
Vešla jsem nepozorovaně do svého bytu.
Prohlédla jsem si muže, co stál v hale. Viděla jsem ho dvakrát v životě. Měl zelené oči, krátké tmavé vlasy a černé sako. V jedné ruce stále svíral svůj kufřík. Je jen málo lidí, z nichž se nedá vyčíst co cítí. On patřil mezi ně.
Neproniknutelný výraz a kamenný pohled.

Byla tam s ním žena, kterou jsem neviděla nikdy. Měla kudrnaté vlasy. Skláněla se nad tělem. Stoupla jsem si vedle ní a dívala se tam, co ona. Má tvář byla celkem klidná. Rty se lehce usmívaly a oči vypadaly vyrovnaně.
Sehnula jsem se k ní a pomalu přejela prsty v krvi, která se rozlila všude kolem mého krku.
Usmála jsem se.

Stejně nepozorovaně jako jsem vešla jsem byt opustila. Sešla schody, vyšla na ulici, podlezla pásku a vydala se stejnou cestou domů.
Podívala jsem se na mobil. Dvě minuty po půlnoci.
Nacvičeným pohybem jsem odemkla dveře svého bytu, zula se, mobil položila na stůl vedle zaklapnutého notebooku.
Ještě chvilku jsem stála u okna. Světel neubylo.
Převlékla jsem se do pyžama a konečně zalezla do postele. Stále se mi nechce spát. Nechce. Ale musím.