"Velké ideály nepotřebují jen křídla, ale i terén, odkud by mohly vzlétnout."
(úvaha)
Každý člověk má a vždycky měl ideály. Velké nebo malé. A každý by je také rád realizoval, ale málokdo ví jak.
V historii najdeme spoustu realizovaných ideálů. Mnoho z nich se bohužel vymklo kontrole. Například různé politické ideologie.
Jak už název vypovídá, vznikaly z ideálů a nepochybuji, že původně to byly představy o lepším světě. Ať už rovnocenném, složeném z lepších lidí, bez omezujících zákonů, nebo jakémkoliv jiném.
Ač měly dobrý terén pro rozmach, ač vzlétly, co se z nich vyklubalo v moci manipulativních lidí?
Fašismus, komunismus, anarchismus. Při jejich vyslovení se určitě mnohým z nás vybaví vraždění, útisk, bezmoc.
Samozřejmě z jiných ideálů se vyvinuly i prospěšné věci.
Někdy ale nemají nejen terén, ale ani křídla. Realita a zajeté koleje všednosti jim je už v zárodku ustřihnou a donutí změnit původní směr vzhůru na přízemní plazení, či dokonce zánik.
Dobrá. Řekněme, že za těmi velkými ideály a cíli si lidé opravdu pevně stojí a ta pomyslná křídla narostou. K čemu by ale byla, pokud by s nimi naprázdno mávali, nebo oslňovali nejužší okolí? Musí najít terén, aby vzlétla. Na ovívání v horkých dnech stačí dost dobře i papírový vějíř.
Mnozí z nás doufají, že můžou sedět doma a příležitost si je najde sama. Přijde za nimi jako hora za Mohamedem ve známém výroku.
Myslíte, že se to opravdu stane? Dnes, kdy si musíme své místo vybojovat? Kdy světem hýbou peníze, moc a hlavně rychlost? Kdy první bere vše?
Nikdo nebude čekat právě na nás, sami musíme místo pro vzlet hledat.
Představme si několikadenní ptáče. Aby přežilo, létat musí. Proto je pták.
Pokud mu někdo měkce vystele hnízdo, jejž má samo pro sebe, a vydláždí cestu pohodlím, odvykne si, nebo se vůbec nenaučí samo postarat o potravu a bezpečí. A najednou je vystrčeno z hnízda ven. Už se nemůžeme starat. Jdi. Dělej, co umíš.
Dopadne tvrdě na zem a je bezmocné. Odjakživa žilo v přesvědčení, že ono je středem vesmíru, jen ono má vždy pravdu, jemu se každý podřídí, jemu se nikdy nic nestane.
Na zemi pozná až příliš pozdě svůj omyl. Celý život padá jako domeček z karet a ten skutečný, velký, neznámý, na ně začne doléhat.
Vlastně za nic nemůže. To ostatní v něm živili tyto představy. 'Ale co? Co mám dělat? Nikdo mě nic nenaučil! Kdo se postará teď?' ptá se samo sebe. Ale ptá se liška, jak bylo vychováno? Zajímá se poštolka, v čem žilo? Lituje ho lasička? Ony mají přece jen hlad. Také za to nemůžou. A na rozdíl od něj svůj svět dobře znají. V divočině platí zabij, nebo zemři.
Na vedlejším stromě bylo ještě jedno hnízdo. Překřikovala se v něm tři ptáčata, rvala se o každý kus potravy, snažila se být lepší a lepší než ostatní. Od narození se učila, co znamená život. Když byl čas vyletět, bez obav roztáhla křídla, vznesla se z tvrdých větviček a odlétla do výšin.
Použité přirovnání však neznamená, že pouze ten, kdo od malička tvrdě bojuje, může své ideály někam dotáhnout. Vůbec ne. Musí jen znát své možnosti, vědět, co ho čeká a hlavně nepolevovat ve snaze. Až tohle všechno bez hlubokých mezer shromáždí, tehdy bude mít dostatečný povrch pro start.
Zkoušet vzlétnout s krátery v informacích, bez zvláštního zájmu, bez vědomostí, je jako vzlétat z vody. Umí to jen kachny.
Vezměte obyčejnou kostku a hoďte ji na beton. Odrazí se. Co udělá, když místo tvrdé země dopadne na vodní hladinu?
Potopí se, odpoví každé malé dítě.
Stejně tak utápíme ideály, pokud je stavíme na terén, který je pro ně nestabilní. Ať už mají křídla, nebo ne.
Bez pevné půdy pod nohama ptáci přece také nelétají. Vlastně někteří ano. Ale to jsou výjimky mezi nespočtem dalších. Výjimky se najdou všude, ale někdy spíš proto, aby měl zbytek práci ještě těžší a mohl se jim snažit vyrovnat.
Vyvstává otázka, jak vhodný terén najít. Podle čeho posoudit, zda je připraven zrovna pro nás.
To nelze posoudit. Musí se zkoušet a zkoušet, hledat jiný, pokud tenhle nevyjde. Mít berle, které nám pomohou, když spadneme zpět na zem, o které se můžeme opřít při nezdařeném pokusu.
Takové nejsilnější berle jsou sebedůvěra. Věřit, že jednou to dokážu. Jsou sice vratké a někdo je může nebezpečně podrazit. Při pevné vůli se ale znovu dají dohromady, ještě silnější. Nikde je ale nekoupíte, sami si je musíte vypěstovat.
Není nic horšího než se celý život snažit, aby mým ideálům narostla křídla a potom mávnout rukou a říct:
"Stejně se nenaučím lítat."
Žádné komentáře:
Okomentovat