22. září 2013

Vědět neznamená žít (2009)

Byla obyčejná šestnáctiletá dívka. Žila svůj život, ničím výjimečný, ničím nezkažený, dá se říct až nudně fádní, všední a jednotvárný.
Bydlela na vesnici a jezdila do školy do nedalekého města. Měla dva mladší bratry a pár přátel doma i ve městě. Nikdy se jí nepřihodilo nic, co by dokázalo monotónnost prostého bytí změnit.
Až jednou.

Měla první vizi.
Nedalo se tomu říkat vize. Neviděla dopředu letecká neštěstí, nevěděla, kde kdo zaútočí, nedokázala odhadnout přírodní katastrofy. Jen pár vteřin, později minut a ještě později hodin před tím, nějakým vnitřním instinktem věděla, že se tak stane.

Nejprve se jednalo o banality. Dokázala před hodinou určit, koho vyzkouší. Dokázala říct, kdo bude z právě položené otázky vyvolán. Když pronesla: dneska se tu porvou, strhla se rvačka. Pokud si ráno řekla: Dnes nestihnu autobus, nestihla ho, nebo vůbec nejel. Aniž by chtěla.
Tuto schopnost brala jako dobře využitelný dar.
Později začalo přituhovat. Z ničeho nic jí vyplula na mysl jasná myšlenka. Nenechávala se ničím znepokojovat.
Původně šlo jen o její milovaný seriál, kdy měla občas předtuchu, že tahle postava neskončí dobře, téhle nevydrží štěstí. Ano, přesně tak. Vždy se to týkalo smutku, smrti, ničeho veselého.

Po několika měsících, kdy si z její schopnosti nikdo nic nedělal, snad jen občas se spolužáci zeptali koho dnes vyzkouší, se jí rozlehla hlavou jedna věta. Viděla ji jasně napsanou, jako by ji měla před očima. Všechna slova se objevila najednou, náhle, bez předchozího varování nebo souvislosti.
Další bude babička.

A byla. Uběhlo pár dní. Zvláštní pocit pominul. Nechtěla svým předpovědím dávat význam, ne vždy se trefila. Ale její babička zemřela. Nikomu se nesvěřila, ale začala se bát.
Přijížděla domů a najednou věděla, že dnes zemře další člověk z jejich vesnice. Věděla, že zítra se stane nehoda její kamarádce.
A pak, když se tohle všechno vyplnilo, začali mít strach i ostatní. Vždy se stalo to, co řekla ona. Jak určila, tak bylo. Nechápali, že ona nic neurčuje, ona pouze ví.
To vědomí jí začínalo děsit. Najednou nezůstávala v tomto světě, ale stala se součástí propojení dvou různých dimenzí.

Někdy se jim svěřila, že cítí, že není doma sama i když dům zeje prázdnotou. Že slýchá kroky. Bouchání dveří. Vrzání podlahy, klíče v zámku, slyší téct vodu. Otevírat lednici. Cvaknout světlo. Věděla, že není sama.
Když se v noci probudila, viděla ve svém pokoji obrys postavy. Často se stávalo, že ráno měla na rukou krvavé šmouhy a nevěděla od čeho. Hledala pomoc, ale ten, kdo jí věřil, pouze pronášel věty typu: Děsíš mě, holka.

Začala se modlit, aby to přešlo. Aby už neměla nikdy žádnou vizi a přestala slýchat a vídat ty podivnosti, díky kterým šílela strachy. Místo toho se ale přidaly další.
V noci, když bylo i venku úplné ticho, slyšela domem prostupovat hudbu. Housle, klavír, vážnou hudbu, nabývající tím vším strašidelných tónů.
Po čase se přidalo i chrastění a šustění v místech, kde měla hlavní elektrickou zásuvku. Jako by tam ležela vysílačka, ale nikdy nenašla víc, než prázdné otvory vedení.

Nebyla sama.
A hrůza se stupňovala.
Nechápala, proč ona. Proč zrovna ona má být médium, propojující nic netušící živé s něčím, co nedokázala pojmenovat. Proč zrovna ona musí být ta, která ví.
Vědění samo o sobě je relativní pojem. Každý se o ně musí snažit a má ho velmi omezené. Omezené svou myslí a svým rozsahem.
Ale tohle bylo jiné vědění. Děsivé a nebezpečné. Přicházelo samo a už nikdy nechtělo odejít. Hlídalo ji na každém kroku, jen aby se ho nepokoušela zbavit.

Někdy nebývala daleko od absolutního zešílení. Stíny pohybující se za ní tak, aby je tušila. Mizející šmouhy, jakmile pootočila hlavu. Ale žádné halucinace. Skutečný svět, který se prolíná s naším, a který jen několik málo vyvolených zná.
Nestála o něj. Byla do něj uvržena jako hadrová panenka. S nesmazatelným nápisem VÍ.
Své rodiče a bratry neměla příliš v lásce a snažila se před nimi tohle skrývat. Úspěšně, protože jakmile byl někdo z nich v její blízkosti, cítila se bezpečněji a její posedlost jí opouštěla.
Rok žila v neutuchajícím děsu.

Bylo několik málo dní po Vánocích. Přes chladné lednové počasí na ulicích neleželo mnoho sněhu, obloha byla zatažená a pomalu se stmívalo.
Seděla u svého počítače. Matka volala, že večeře je hotová. Původně ji chtěla jako často bez zájmu vzít do svého pokoje a pokračovat v práci a hovory s přáteli.
Najednou ale věděla, že musí jíst s rodinou. A něco udělat. Protože jestli zítra její otec sedne do svého auta, už nikdy nepřijede.

Nebála se. Byla odhodlaná, ač ho už téměř nenáviděla, udržet ho doma ze všech sil a aspoň jednou nad hrůzyplnou nezvladatelnou vyšší mocí vyhrát.
Zvedla se ze židle a odcházela z pokoje. Ohlédla se. Měla pocit, že se na ni někdo nebo něco posměšně dívá a zároveň vysílá poslední varování.
Ona jen ví. Do osudu nemůže zasáhnout.
"Dejte mi už pokoj!" nevydržela a zařvala na celý dům.
"Tak hele! Drž klapačku, taky to jíst nemusíš, nikdo se tě neprosí!" zařval její otec. V tu chvíli měla chuť, jako už tolikrát, mu hodně ublížit.
"To bylo na počítač!" řekla jenom a sedla s ostatními ke stolu.

Začaly se klepat talíře.
To neuděláš. Naskočila jí okamžitě před očima jasně viditelná věta.
"Táto," začala. Neuděláš.
Rozklepaly se hrnečky, židle, stůl.
"Co? Hele … kterej blbec zas co dělá? Tady přece nejsou zemětřesení!"
"To … v pondělí ne …" rozklepala se celá podlaha a ze zdí spadaly všechny poličky.
Neuděláš!
"Nemůžeš do práce …"
Roztříštilo se všechno sklo. Z ostatních místností se ozýval zvuk padajícího nábytku.
Neuděláš!
"Nesmíš jet!"

Vznesla se prázdná židle a prolétla nad jejich hlavami. Totéž lednička, veškeré skleněné a dřevěné vybavení se rozlétávalo drobnými výbuchy na kousky.
Od podlahy se odtrhl sporák a s obrovským třeskem vybuchl. Kuchyně začala hořet.

Všech pět se snažilo ukrýt a štítit čímkoli se dalo. Zásuvky, vystřelené z linky jako ze samopalu, prorazily okno a druhým se vrátily zpět. Skleněné ostré střepy se vrhly na členy rodiny.
Popadla svého nejmladšího bratra a zaštítila ho vlastním tělem, zatímco matku probodaly nože, vytažené z příborníku. Ještě chvíli se potácela, než přilétl ten největší a zabodl se přímo do levého oka. Poté se zhroutila mezi bramborový salát.

Oheň rozzářil celý dům. Na druhého bratra zaútočil sekáček na maso, přízračně a pomalu plující ze spíže.
Ozval se jeho řev, když se posledním skokem vrhl do ohně a za pár vteřin proměnil v odpornou směs černého masa poskládanou na hroutící se lidskou kostru.

Uklouzla na něčem vlhkém.
Otcova krev, líně si razící cestu přes střepy a třísky ke zvětšující se díře v podlaze. Jeho hlava ležela rozdrcená pod těžkými dveřmi a zbytek těla byl zasypaný bílým povlakem skla a mouky.
Bez dalšího otálení chytla bratra za ruce a táhla k dalšímu oknu. V místě, kde stáli, už plály vysoké plameny.
Vzala ho do náruče a následováni posledními kusy nábytku proskočili rozbitým oknem.

NEUDĚLÁŠ!
Utíkala nocí, ponožky promočené sněhovou břečkou, bratra vlekouce za sebou, lidé, jako by je neviděli. Jako by nikdo z nich neviděl hořící dům, neslyšel smrtelné výkřiky hrůzy, řev a praskot.
Až o mnoho minut později zaslechla hasičské sirény. To už zvonila u jedné své kamarádky.
Neuvědomovala si, jakému nebezpečí ji vystavuje.

S její rodinou se neměla příliš v oblibě a nebylo jí to nijak příjemné. Musela se ale postarat o bratra a sama utéct.
V triku, teplácích, promočených ponožkách a bez bot ale dalekou cestu podniknout nemohla. Teď si ani nepřipouštěla, že rodiče a druhý bratr jsou mrtví. Neviděla před sebou stejně jako mnoho jiných svědků jejich těla, děs v očích, krev, nepronásledovala ji jejich smrt.
Pronásledovalo ji něco horšího.

Ona je ta, která ví. Ne ta, která má právo měnit běh světa. Jen ví. A smysl tohohle úkolu není přežít.
Nevybrali si ji stejně, jako ona nevybrala je. Všechno přišlo samo, dávno určené dějinami, které nikdo nezaznamenal. Dané někým, kdo nikdy neexistoval. Nesmazatelně zapsané do místa, které nikdy nebylo.
Byla, paradoxně této situaci, naprosto vyrovnaná.

Nenáviděla oheň. Jako malá mívala noční můry o upalování, ohni, nesmyslných zákonech, do kterých se nehodila, kde jí často šlo o život. Málokdy si ho zachránila, ale nikdy se v tom snu nedočkala vlastní smrti.
Uvědomovala si, že už tenkrát mohla vědět a že to všechno byla jen předzvěst skutečných událostí. Už tehdy ji ovládalo něco nezvladatelného, ale zatím se neodvažovalo ukázat. A teď se tomu chtěla vzepřít.

Dalo se říci, že stejné "sympatie" jako ona k nim, cítila rodina její kamarádky k ní. Nemohli ji ale teď vyhodit, takže jí i jejího bratra přijali a alespoň jim dali něco k jídlu. Zrovna chtěli zasednout k večeři.

Vědět neznamená přežít!
Někdo jí položil ruku na rameno a přitlačil k židli. Ohlédla se. Nikdo za ní nestál.
Slabounký rachot skleniček.
Ne. Ne.
Neznamená!
"Vstaňte … prosím běžte všichni …"

Řeč, započatou slabým roztřeseným hlasem nedokončila. Bez jakéhokoli varování vyšlehl ze sporáku oheň a během mžiku zachvátil úplně všechno. Nábytek začal jako šílený prorážet zdi a okna, útočit na všechny přítomné a snažil se je zabít.
Šílený smích prostupující každý kus prostoru zesiloval a sklo praskalo.

Teď nečekala na nic. Už nesledovala svou vinu na smrti a marné zásahy do jejího seznamu. Chtěla nahmatat bratrovu ruku. Nenašla ji. Zběsile hledala záblesk jeho zelených očí, aby ho znovu zachránila a znovu se pokusila zpřetrhat pouta světa mrtvých.
Nikde nebyl. Postupné výbuchy elektrospotřebičů ji donutily k radikálnímu řešení.
Nechala zemřít i jeho. Další skok z okna, další útěk do tmy.

Oheň. Všude byl oheň. Živel, který nenáviděla, milovala a měla k němu největší úctu. Smrt v ohni, nejhorší, jaká v jejích představách existovala.
Utíkala, nevěděla kam. Zoufale chtěla žít. Žít a nevědět.

Pomalu se rozednívalo. Bylo pondělí. Netušila jak to dokázala, ale došla až do města, ve kterém se nacházela její škola a zbývající přátelé.
Lidé si jí opět vůbec nevšímali. Jako by nikdo neviděl, co se stalo. Jako by ji nikdo neslyšel, nevnímal její zdevastovaný vzhled katastrofy. Byla na pokraji šílenství.

"Co to … cos dělala?" otočila ji k sobě známá tvář.
"Jdi … jdi ode mě pryč. Jdi!" vytrhla se.
Smysl není přežít!
"DOST!" prorážela se čím dál hustším davem lidských těl.
Víš. Jen víš. Jsi ta, která ví. Jen VÍ! Vědět neznamená žít!

Už absolutně netušila, kde je. Věty, které jí cizí moc psala do myšlenek jistou rukou zmizely a nové nepřicházely.
Nepoznávala jediné místečko, jedinému člověku neviděla do tváře. Tlačili se všude kolem ní, ale neviděli ji.
Protlačila se o pár kroků dál. Pak na druhou stranu. Ještě dál. Všechno úplně neznámé.
"Prosím vás …"
"Pane …"
"Haló slečno …"
"Můžete …"
Neviděli ji. Kde je? A kdo vlastně je?

Žádné komentáře:

Okomentovat