Výročí 2

Asi po půl hodině příjemné koupele se zabalila do modré osušky a pokusila se rozčesat a vyfénovat zacuchané vlasy. Při pohledu do zrcadla ji napadlo, že Don svým odchodem nevzal jen její štěstí a tátu Christine, ale něco víc z ní samotné. Jako by si vzal i všechno, co ji dělalo nějak zajímavou, výjimečnou, co jí dodávalo jiskru a tady zbyl jen matný otisk jeho andílka, kterého zapomněl.
Nepřipadala si už vůbec hezká. Spíš poněkud strhaná a přepracovaná. Mohla by se sebou něco udělat, ale proč, když se nechce nikomu zamlouvat a nepotřebuje být přitažlivá. Nechce lásku, když ji stará nepustila a pro sex být zase jako stará Jessica nepotřebuje. A zase! Je vše zpátky. Jeden pohled do zrcadla a klid je zase pryč. Dost. Snad se z toho šíleného dneška vyspí, když koupel na moc dlouho nepomohla. Musí, jinak se zblázní. Proboha jsou to dva roky. Jiní se vzpamatují skoro hned a ona? Hraje si na chudinku, každý den rovná jeho bývalý stůl, každý den vzdychá, jak jí chybí a už musí být nesnesitelná.

Oblékla si noční košili a prošla potemnělým bytem do ložnice.
Všude bylo naprosté ticho. Christine už nejspíš spala a ruch z dopravy skrz pevná okna nahoru neprorazil. Snad jen sotva postřehnutelné bubnování slábnoucího deště.
Lehla si do postele a zavřela oči. Předsevzala si už dávno, že v těchto chvílích na něj není místo. A tu jedinou věc opravdu plnila. Jediné, co chtěla, bylo usnout a probudit se, až bude dnešní chmurné výročí pryč.

Jenže zaslechla tlumené kroky. Nebylo to cupitání dětských nožiček, ale kradmé a opatrné kroky někoho cizího. Okamžitě se vymrštila z postele a šátrala ve tmě po zbrani v nočním stolku.
Když ji nahmátla, její ruka na ní ale jen zůstala strnule položená a Jessica téměř zapomněla překvapením dýchat.
Neznámý, jemuž patřily tiché kroky, strčil do dveří ložnice a ocitl se v pruhu mdlého měsíčního světla, dopadajícího dovnitř oknem.

"Done …"
Musí se jí to zdát. Vždyť to není možné, aby … po dvou letech … jen tak … najednou … "Done?"
Neodpověděl. Jessica nevypadala, že je schopná nějakého pohybu, takže udělal několik kroků k ní.
Nemohla se rozhodnout, jestli opravdu vidí to, co vidí. Ještě před chvilkou se trápila, že ho už neuvidí a teď je tady. Najednou je tady, stojí před ní, tváří se … snad jako by nikdy neodešel! Má být ráda? Má ho nenávidět? Má mít vztek? Má ten krok udělat a …
… a nechat ho, ať ji popadne do náruče, ať ji objímá, ať ji k sobě tiskne, ať jí nezastavitelně přepadne
pláč, ať už ji nikdy nepustí.
"Done tys … tys mi tak šíleně chyběl …" vzlykla s hlavou zabořenou v jeho kabátě. "Myslela jsem, že už … už nikdy … řekni něco, ať vím, že nejsem blázen!" vyhrkla najednou, jako by snad muž jejího života, který ji pevně objímá a líbá do voňavých vlasů, neexistoval.
Don ani tentokrát neodpověděl. Pustil ji, pomalu zvedl ruku, jemně ji chytil za bradu a políbil ji. Jeho ruce byly úplně ledové a stejně tak rty. Nejspíš strávil dlouhou dobu venku. Ale jí to bylo úplně jedno. Konečně mohla všechen smutek, sklíčenost, hysterii, všechno, co ji trápilo, hodit za hlavu. Měla ho tady, líbala ho, jako by nastal poslední den světa a nemohla se ho nabažit.
On jí stíral slzy z tváří, slíbával je a nevěděl, jestli pláče radostí nebo vzteky.
"Taky jsi mi chyběla."
"Proč jsi odešel?"
"Já musel … musel jsem …"
"Proč …" ozývalo se mezi polibky s hmatatelnou zoufalostí. Jessica nemohla přestat plakat a Don ji nedokázal utišit, protože se cítil stejně. Nepřestával ji líbat a ona se k němu nepřestávala tisknout a chtít cítit jistotu jeho přítomnosti, ale jejich jednání pramenilo z čiré zoufalé potřeby schovat dva roky do jediné minuty této chvíle.
"Tak najednou …"
"Kdyby to šlo jinak, miláčku … věř mi …" zašeptal, když se pomalu dostal od jejích rtů ke krku.

Rukou jí při tom zajel pod košilku. Byla to přesně ta, co ho dokázala rozpálit vždycky, když se kolem něj jen provokativně mihla. Ani teď tomu nebylo jinak.

Když se dotkl ledovou rukou jejího stehna, neodtáhla se, spíš naopak. Okamžitě jí naskočila husí kůže, prsty zaryla do jeho kabátu a prudkým pohybem mu ho strhla z ramen. Bylo to jako ten pravý spouštěcí knoflík. Už se neomlouval, jako před chvilkou, kdy ji něžně objímal, už si s ní začínal hrát. Začínal ji jazykem škádlit konturu rtů, prsty jedné ruky chytil ramínko košile a přejížděl po něm tak, aby se jemně dotýkal její kůže. Druhou rukou jel dál po jejím stehně, stále stejně ledovou a čím dál víc nenasytnou.
Začínal si sjednávat kontrolu nad jejím tělem a jí samotné ji brát, jak to dokonale uměl jen on. Ale dnes ne. Dnes nebude ani smutná, ani odevzdaná.
"Nelži," vydechla prudce, když jí konečně stáhl jedno ramínko. Znovu ho vrátila na původní místo a odstrčila ho možná větší silou, než bylo potřeba.
"Hlavně mi nelži."
Slzy už jí usychaly na tvářích, Don zaraženě sledoval, jak ho obešla a zvedla jeho kabát, ten položila na šatník a vrátila se k němu
"Nelži."
"Musel jsem … ale nechtěl."
"Tak proč ses nevrátil dřív!" znovu do něj silně strčila, až zavrávoral o dva kroky dozadu. A znovu. Tentokrát ho shodila na postel.
"Proč ses vrátil až teď!"
"Já se snažil, ale nemohl jsem dřív," zůstal ležet a pokoušel se bránit jejímu náhlému útoku. Nevěděl, co udělal špatně, ale vypadala, jako by ji najednou vyprovokoval.
"Tshe, snažil. A vrátil se po dvou letech!" klekla si nad něj. Její košilka nebyla na podobnou situaci šitá, takže mu poskytla výhled, kterému nedokázal odolat. Opět se jí pokusil dotknout, ale Jessica mu přimáčkla zápěstí do polštáře.
"Vrátíš se a myslíš si co? Že ti padnu do náruče? Možná jsem padla, ale myslíš, že si se mnou budeš hrát? Že si se mnou budeš dělat co chceš? Ne. Už nikdy ne. Už nikdy. Jestli mám něčeho litovat, ať je to kvůli mně. Už nechci být já ta, co jenom čeká."

Ruce mu nepustila. Nechtěla dovolit, aby on určoval tempo, kterým se vydá. Ale začala ho znovu líbat. Pomalu, chtivě, přisála se mu na rty a dokud si nebyla jistá, že mu začíná vadit, jak musí být pasivní, nepřestala. Potom se začala se stejnou pečlivostí věnovat jeho čelisti a krku. Nemohl dělat víc, než ležet, vnímat, jak se občas na jeho klíně schválně zavrtí a nechat se vzrušovat.
Až se dostala k prvnímu knoflíku košile.
Pustila ho, aby ji mohla rozepnout a dostat se tak k dalším a dalším částem Donova těla, kterého se tak dlouho nemohla dotknout. Toho ale využil, protože mu musela uvolnit ruce.
Vzal ji za boky, až vyrhnul krátkou košilku. Neprotestovala, přestože teď se rozhodl provokovat on. Naprosto přesně věděl, co ji spolehlivě připraví o sebeovládání. Už tak se snažila, aby byl rozpálenější než ona, aby ho vytrestala za odchod, aby si ho mohla vychutnat. On ale naopak chtěl dokázat, že neodešel kvůli ní a že ji stále potřebuje.

Jessice se začala podlamovat kolena a začala ztrácet sílu, když jí špičkami prstů pomalu a sebejistě putoval z boků pod košilku a po stehnech až k nejcitlivějšímu místu. A když konečně zajel dovnitř, zapletly se jí prsty, takže nebyla schopná dostat ho z oblečení, o což se doteď snažila. Po chvilce už nebyla schopná ani ničeho jiného, než se čelem opřít o jeho hrudník, prsty zarýt do košile a dávat alespoň minimální průchod svému vzrušení tlumeným vzdycháním.
Když se začala jeho intenzita stupňovat stejně jako nedočkavé svíjení Jessicy, přestal, znovu ji chytil za boky a přetočil se nad ni.
Jessica oddechovala, ve tváři trochu červená, a tvářila se skoro zmučeně.
"Nepřestávej s tím …" vydechla, přitáhla si ho blíž, nehty mu roztouženě zaryla do zad a začala ho znovu líbat. Naléhavěji než předtím. Chtěla ho. Chtěla ho jakkoli a alespoň na chvíli, ale hlavně chtěla cítit, že je tak blízko, jak to jde, že je její, že tam opravdu je. Potřebovala definitivně zahnat veškerý dnešní stres a splín, což se dařilo jen s narůstajícím vzrušením a touhou.

Když se ale Don neměl k pokračování, chtivě ho kousla do rtu a nehty ho škrábala po zádech a hrudníku, až po nich zůstávaly bílé, pomalu rudnoucí cestičky.
"Doneee …" zavrněla, když ji i teď nechával čekat, i když měl sám co dělat, aby se udržel.
"Mhmm?" stáhnul jí košilku z ramen, nechal spadnout až do pasu a položil ji zpátky na polštář. Nemohl se ubránit tomu, aby si ji chvilku jen tak neprohlížel. Za celou dobu se vůbec nezměnila. Pořád byla stejně krásná a pořád stačil jeden pohled, aby mu zaplavila celou mysl. Až mu přestalo stačit jen se dívat. Když se chtěl ale znovu sklonit a ochutnat její nahou kůži, začala mu překážet jeho vlastní košile.
Kleknul si a rychle ji ze sebe začal strhávat. Jessica nečekala, přisála se k němu a zasypávala jeho hruď polibky. Při tom se pustila do Donova pásku a zipu u kalhot. Uvědomovala si, že i on v nich už musí docela trpět a chtěla mu ulevit. A hlavně už akutně potřebovala ulevit sobě, protože po tak dlouhé době ji jeho pouhé dotyky přiváděly k šílenství. Jeho příchod jí vyrazil dech a od té chvíle už jí nedovolil se znovu nadechnout.
"Počkej …" zarazil jí, než ho stihla úplně osvobodit. Jestli ji měl v úmyslu zarazit a znovu všechno prodlužovat, nevěděla, jestli ze všeho nahromaděného vzrušení nevybuchne.
On se ale jen posunul níž.
Jessica cítila na břiše jeho dech doprovázený jazykem. Pomalu, aby ji dostal až na nejvyšší únosnou mez, směřoval dolů. Ani si neuvědomovala, že si lehá, aby mu k sobě usnadnila přístup, a že se mu nepokrytě nabízí.
Nepřemýšlela, nevnímala, jen ho chtěla víc a víc.
S každým kouskem, o který se posunul níž, zasténala. Celou dobu si nepřála nic jiného a teď ho má.
Teď je tady. Je jenom její. Přivádí ji do extáze a dělá to, po čem sama touží. Už to nedokázala vydržet...

"Maminko, ty blečís?"
Otevřela oči.
Malá postavička její dcery stála v pootevřených dveřích a snažila se prokouknout tmu.
Prudce se posadila.
"Ne zlato … Jak to, že nespíš? Běž do postýlky," vydechla. Dveře se zase zavřely.
Ložnice byla tichá a až na ní prázdná.
Peřina, zamotaná kolem nohou, simulovala váhu druhého těla, měsíční světlo ozařovalo šatník, na kterém neležel žádný kabát.
Jessica sebou praštila zpátky na polštář, jednu ruku položila na druhou půlku postele, která byla stejně studená a netknutá jako poslední dva roky a nechala horké slzy kanout už bez snahy je zastavit.
Bylo jí ještě hůř, než před chvílí, kdy usínala. Bylo jí možná hůř, než tehdy, když se dívala na jeho tělo na Sidově ocelovém stole. Hůř, než když ho pohřbívala.
O moc hůř, protože odešel podruhé.