"Nenávidím tě!" zahřmělo vlastně i uvnitř.
"Už zase?! Dloooouho to tu nebylo!"
Potemnělé nebe rozčísl blesk. Ozářil tak šedé mraky a mokrou zemi pod nimi. Ta byla bičovaná neustávajícími provazci deště a prudkým větrem.
"A jak jinak?! Neustále mi jen ubližuješ! Nezajímáš se o mě ani o náš vztah! Problémy místo řešení hážeš velkoryse na mě!"
"Zato ty jsi přímo zlatá!" po jeho slovech, snad na jejich důkaz, ji ozářil další blesk, následován ohlušující ranou.
Bouře byla přímo nad nimi.
Byla všude kolem.
Byla v nich.
"Každou chvíli trajdáš venku, ale ne s kamarádkama, s chlapama! Já na tebe kašlu? Ty už sis našla náhradu!"
Jak banální.
Jak známé.
Jak časté.
Jak nevyhnutelné.
Horké napětí.
Jeden impuls.
Bouře.
Každý den jich někde desítky vypuknou. Rychlé či dlouho běsnící.
Mraky však vždycky zase přejdou a za nimi se skrývá usměvavé slunce.
"Jo?! Tak to si myslíš?!"
"Ano! Mám oči!"
Ale vždycky zanechá nějaké následky. Někdy mírné, skoro žádné. Jindy katastrofu.
"Aha! No možná už bylo načase!"
Prásknutí hromu.
Prásknutí dveří.
Jak rychle přišla-
-tak ustala.
Žádné komentáře:
Okomentovat