O nějakých dvacet minut později už naši dopraváci uzavírali mosty a tunely. Krom nich začalo město povolávat všechny bezpečnostní složky, které mohly pomoct zajistit okolí, ošetřit raněné a hlavně prohledávat trosky a nacházet živé. Vyšetřovatele nepotřebují. A až budou, určitě se postarají federálové. My jsme páté kolo u vozu. Ale stejně jsem se konečně sebral a vyrazil. Bylo mi jedno, jestli je vůbec možné se tam dostat. Musel jsem ji vidět. Určitě je živá, evakuovali ji a jen se jí rozbil mobil. Určitě už čeká venku, nebo už je úplně pryč. Chlácholil jsem se tou myšlenkou, zatímco ostatní bez dechu sledovali projev prezidenta. Nezajímal mě. Nebylo důležitější nic, než najít ji. A já ji určitě najdu.
Cesta mi trvala dlouho. Město bylo ucpané, zprávy se šířily rychle, z velké dálky šlo již vidět, jak věže zahaluje oblak dýmu. Dostat se až k nim se jevilo jako téměř nemožný úkol.
Zastavila mě dlouhá kolona aut, kolem které se rojili lidé.
Snažil jsem se jimi prodrat dál. Přes varování. Přes pásky. Přes policisty. Snažil jsem se dostat ke Claire. Doufal jsem, že tam někde je, třeba někde v sanitce, ale že je venku a bude v pořádku. Nedoufal jsem, vlastně jsem tomu věřil. Přesvědčoval jsem se o tom. Jenže pak se, bez jakéhokoli varování, ozval hrozný rachot.
Jedna z věží se zřítila jako domeček z karet.
Ze všech stran jsem slyšel křik, až poděšený řev. Stovky nohou utíkaly pryč. Vlna šedého prachu se neúprosně řítila ulicemi a pohlcovala vše, co jí stálo v cestě. Musel jsem si něčím zakrýt obličej a zalézt zpátky do auta, abych se neudusil.
V deset ráno zahalila Manhattan tma a i když se po chvilce nejhorší nápor prachu zvedl, v ulicích zůstal šedavý dusivý příkrov.
Konečně jsem opět viděl obrys díla zkázy. Druhá věž stála. Hořela, ale stála. A já zaháněl paniku falešnou jistotou, že je právě v ní. Že pokud není někde venku, je v ní. A živá. Z druhé věže stále ještě prchali evakuovaní.
S provizorní rouškou proti prachu jsem se rozběhl opačným směrem, než se prodírali všichni ostatní. Bloudil jsem mezi záchranáři a hledal.
Nikde žádný známý obličej. Nikde záblesk jejích vlnitých vlasů. Nikde její krásné oči.
Byl jsem tedy přesvědčen, že je v druhé věži. A bez rozmyslu jsem k ní vyrazil.
"Kam jdete!" zastoupil mi cestu policista se zarudlýma očima podrážděnýma prachem.
"Musím dovnitř! Pomáhat s evakuací!"
"Nemůžete tam! Je to nebezpečné! Okamžitě se vzdalte!"
"Je tam moje žena!" zařval jsem na něj. Nikdy jsem se neoháněl tím, kdo jsem, ani tady jsem nechtěl. Ale soucit zjevně nebylo něco jemu vlastní, "Jsem detektiv a chci dovnitř!"
"Buďte si třeba papež. Ale já tam nikoho nepustim!" zařval se stejnou intenzitou. Mohl jsem tedy jen pozorovat záchranáře, kteří se opatrně vrhali do zbytků první a občas vyvádí někoho z druhé. Za každým pohybem jsem ji viděl. Strach, co jsem prožíval, nejde slovy popsat.
Občas jsem zahlédl někoho matně známého, jak tahá ven a odvádí další a další živé a odhání zvědavce, kteří, zahaleni prachem, nechtěli dobrovolně odejít. A stále jsem také hledal skulinku, kudy proklouznout dovnitř.
Všichni měli spoustu práce, ale vždycky se našel někdo, kdo mě nevybíravě posílal do bezpečné zóny a nereagoval na mé poznámky, že to zvládnu, že jsem bývalý voják, že jsem kriminalista.
"Macu! Panebože, tady to vypadá …" to se ke mně přiřítila Stella. Nejprve jsem si ani neuvědomil, že je to ona.
"Já vím, že je uvnitř, Stello musím ji jít najít! Hned!" potřeboval jsem, ať aspoň ona pochopí.
"Ne! Nech to na záchranářích! Něco se ti stane!"
"Jak to … co tu vůbec děláš?"
"Povolali všechny dobrovolníky, máme pomáhat udržet co největší pořádek venku a odvádět lidi do bezpečí. Udělal bys nejlíp, kdybys šel taky!"
"To je totéž, jako bych ji odepsal! Ale jsou tam živí a ona je mezi nimi! Cítím to!" nechtěl jsem na ni vyjet, ale ani jsem si neuvědomoval, jak křičím.
"Cítím to, Stello! Chápeš?"
V tom se ozvalo dunění a rachot. A já tušil, co přijde. Pomalu jsem se otočil. Neslyšel jsem naprosto zděšený křik ani si nevšímal ustupujícího davu.
Jediné, co jsem viděl, jako ve zpomaleném filmu, byla druhá věž, která se sunula k zemi. Vzduch se naplnil prachem a štiplavým kouřem, kousky skla a zdí. Nedalo se dýchat, nedalo se nic vidět. Já ale snad ani nedýchal ani neviděl. Snad ani nežil.
Spolu s věží se octl během několika vteřin v troskách i hotel vedle, ale ten nebyl podstatný. Nebylo podstatné vůbec nic. Claire zůstala uvnitř. Moje Claire leží ve smrtící změti, která se rychle skládá z posledních stojících trosek a pohřbívá ji hlouběji za němého sledování a hrobového ticha. Všechen zvuk polkl prach a všechnu naději mi z těla vyrvaly nosníky ležící na zemi.
Teď bych měl zemřít. Jestli je po všem, tak bych měl zemřít. Nějaký hasič, který okamžitě vyrazil s kolegy prohledávat trosky, dokud je naděje, mi cestou vrazil do rukou masku. Ale mně bylo vážně jedno, jestli se udusím. Mají naději, tak hledají, ale já se musel silou vůle burcovat, abych uvěřil, že nějaká je.
"Macu sakra POJĎ!" Stella mě táhla pryč. Nikdo nevěděl jistě, zda nevypukne požár, zda něco nevybuchne, zda se nezřítí další budovy, silně poškozené. Ale já musel zůstat. Musel jsem si proklestit cestu k záchranářům a vydupat si vybavení. A pomáhat. Nutili mě opatrovat živé. Ale to nebyla nikdy má práce. Nenechal jsem se odbýt a jejich výčitky i se Stellou nechal za sebou.
V tuhle dobu jsme měli být skoro na obědě. Po čase zase jako tým. Ale co na tom sejde. Nějaké jídlo, nějaký hloupý oběd, může na tom teď záležet? Můžu snad pociťovat hlad? Obyčejný hlad obyčejných dní? Hlad je něco tak prostého, že teď jsem ho nemohl znát. Nebo jsem si to namlouval, protože jen představa přízemních každodenních starostí byla hrozně vzdálená.
Kdo mohl, prchal. Já opatrně procházel nejbližší trosky a pátral po jakémkoli znamení, že je tady. Většina hasičů si klestila cestu až dovnitř, tam jsem se ale neodvážil. Tolik rozumu jsem si uchoval, ačkoli srdce chtělo jednat jinak.
Každému, kdo mě chtěl vyvést jsem stále opakoval, že ji musím najít a že musí žít. Každá myšlenka se točila kolem jediného a nedokázal jsem ze sebe vypravit víc. Nechali mě tam, nevyvraceli mou snahu, ale všichni říkali, ať nemám moc nadějí. Ať se k nim neupínám.
Jako říct dítěti, že nejspíš nevyroste. Jako oznámit vězni, že ho asi popraví. Nebo zkoušet orlům stříhat křídla.
Kdybych alespoň tušil, kde byla. V jakém patře, v jaké části, kdybych měl jistotu a věděl, kde hledat. Mohl jsem pouze hádat a stále víc a víc se připravovat o rozum. Nějak jsem se přesvědčil, že určitě musí být v těžko dostupných částech, proto ji ještě nevynesli.Tam už mě ale nikdo nepustil. Vlastně i doteď jsem se v troskách místo pomoci spíš pletl a motal, ale nikdy bych si to nepřipustil. Hnala mě touha zachránit ji. Občas jsem dokonce měl před očima obraz, kdy ji vytáhnu, po pár dnech se uzdraví a společně na všechno zapomeneme.
Nakonec jsem alespoň po velmi dlouhé době víceméně nečinnosti pomohl odnést tři těžce zraněné manažery, které se povedlo vytáhnout z úzkého prostoru pod nakupenými kusy zdí. Jakmile je odvezly připravené sanitky, chtěl jsem se vrátit. Nalezení těchto tří přeživších mi vlilo do žil novou sílu a novou naději. Určitě nejsou poslední živí.
Šlápl jsem ale na něco velmi ostrého a pocítil náhlou bolest. Ta věc mi prořízla botu i nohu a zasekla se v podrážce, takže jsem musel odkulhat bos. Za sebou jsem nechával krvavou stopu.
Něco mi to připomnělo. Krvavé stopy a pád. Zahrada měnící se v ruiny. Můj dnešní sen.
Zíral jsem na krev, která se vsakovala do země pode mnou, v ruce třímal svou proraženou botu a nevěřícně kroutil hlavou. O tom se mi přece nemohlo zdát!
Potom se mě někdo chopil a zakřičel na dalšího, aby mi ránu vydesinfikoval.
Když jsem tedy konečně seděl na provizorní stoličce a nechával kohosi narychlo ošetřit mé banální zranění, všiml jsem si, že se co nejblíž snaží dostat zástupci snad všech televizí. Až teď jsem si tedy uvědomil, že po celé zemi musí běžet záběry zkázy spolu s účastnými soustrastnými komentáři moderátorů. Musí to sledovat každá domácnost, každá kancelář, dokonce i naše laborka bezpochyby tají dech. Ale to mi bylo naprosto jedno. Claire pořád nikdo nenacházel a já vyděšeně vzpomínal na zvláštní sen, který opravu nepředznamenával nic dobrého.
S postupem času, který se rozhodl pracovat proti nám a běžet dvojnásobnou rychlostí, se ozývaly čím díl zoufalejší výkřiky, že živí už tam určitě nejsou a určitě ne v části, kde jsem ji tušil. Neztotožňoval jsem se s nimi a hned, jak jsem se opět dostal na nohy, se chtěl i přes mírnou indispozici znovu vrhnout do práce. Stella mě ale zadržela. Přesvědčovala mě, abych to nechal na záchranářích. Jsou to přece profesionálové, na rozdíl ode mě ví, co dělají, ví, jak postupovat a určitě ji najdou. Její slova se ovšem nějak nechtěla dostat přes zatvrzelou slupku posledních nadějí. Argumentoval jsem, že záchranářům je přece jedno, koho konkrétně vytáhnou, kdo přesně to přežije, jde jim o všechny stejně, a co když před ní dají přednost někomu s větší šancí. Dokud se nad několika místy nezvedly malé obláčky rozdrolených částeček zdí a pak nevynesli ven mrtvého v uniformě. Okamžitě mě zatlačila zpátky k provizorní ošetřovně, kde jsem čekal, až přejde bolest, a vmetla mi do tváře, že tak jsem mohl dopadnout já. I na mě mohlo něco spadnout a Claire bych tím v nejmenším nepomohl.
Seděl jsem tedy na nějakém pomačkaném boxu a bezmocně sledoval velké šeredné nic, co zbylo.
Mně i Stelle potom zazvonil telefon. Starosta Giuliani pořádal od třičtvrtě na tři tiskovou konferenci a požadoval i přítomnost vedoucích všech složek, kteří se mohli dostavit. Vztekle jsem telefonem praštil. Já mu kašlal na nějakou konferenci! Slovíčka soucitu jsou na dvě věci. Možná ani na to ne. Nakonec jsem ale poslal Stellu, protože jsem si byl jistý, že pokud odsud někdy odjedu, na pozdější Sinclairovy výčitky určitě nebudu mít náladu.
Její místo u mně vystřídal po několika minutách starší hasič se špinavou tváří, zaprášenou uniformou a helmou na hlavě.
"Viděl jsem tě tu. Ještě čekáš?"
Znal jsem ho. McCormac se jmenoval.
"Nachází čím dál víc mrtvých. Živý už skoro vůbec. Nevěří, že tam ještě někdo bude. Lidi, co tu zůstali, už ztrácí naději."
"Ona určitě žije," proč bych měl informaci od hasiče věřit víc než informacím od chaotického davu, jemuž jsem nevěřil?
"Taky doufám, kéž by. Nikomu to nepřeju. Musím zpátky. A ty odjeď. Buď ji najdeme … a nebo bude lepší, když to neuvidíš."
Tak tohle byla rána. Vážně jsem měl začít ztrácet veškerou naději? Vážně jsem měl přistoupit na jeho přesvědčení? Vážně jsem měl odjet, abych neviděl, že je mrtvá? Rozum souhlasil. Bylo to pravděpodobné. Ale srdce si přálo, moc si přálo, přálo si tak, jako by na jejím životě závisel i můj.
Zůstával jsem už jen jako jeden z mála. Nečistoty v ovzduší těžce bránily v dýchání a každý se tam vystavoval nebezpečí onemocnění dýchacích cest. Ale i kdybych měl rovnou na místě umřít, neodjel jsem. Zvláštní, o vlastní smrti jsem ten den uvažoval až příliš často. Naopak ale o smrti Claire jsem uvažovat odmítal. Bylo mi špatně. Bylo mi špatně ze slov McCormaca i ze všeho, co se dělo. Tolik mrtvých. Tolik raněných. Tolik stále pohřešovaných. Bylo mi možná špatně i hladem a žízní, ale to jsem si nepřipouštěl. Nějaký oběd? Týmový oběd? Na ten jsem si ani nevzpomněl. Spolu s tím, jak prach a kouř bránil paprskům slunce prorazit až k nám a trvalo permanentní dusné šero, jsem si ale vzpomněl na něco jiného. Na večeři, kam mě Claire pozvala. A poprvé mě přepadla reálná děsivá myšlenka. Co když už znovu nepozve. Co když už žádná večeře ani snídaně nikdy nebude? Co když už zůstanu sám? Co když má McCormac pravdu?
Okřikl jsem se, takhle jsem přece nesměl uvažovat.
Televizní reportéři se stále i přes špatné podmínky rojili víc a víc a odchytávali každého, kdo jim mohl poskytnout rozhovor. Využil jsem toho, že Stella odjela a kulhavě se přikradl blíž. Byl jsem rád, že jsem sám. Chtěl jsem už, ať ji najdou. Chtěl jsem to tak moc, že jsem se sotva udržel na nohou. Když jsem si ji bral, věřil jsem, že spolu budeme napořád. Udělal bych pro ni všechno. Zemřel bych pro ni. A teď?
Po všech hodinách byli téměř všichni evakuováni. A já stál a díval se na dílo zkázy, na marnou snahu záchranářů projít co možná největší část trosek, najít ještě někoho živého.
Byl jsem unavený. Moc unavený a tělo si žádalo odpočinek. Z nepopsatelného strachu a chaosu jsem plynule přecházel do apatie. S ústy a nosem chráněnými proti prachu a popelu jsem pozoroval všechno hemžení a nepřikládal mu žádný význam.
Byl jsem zničený. Vážně zničený. Naprosto psychicky vyčerpaný. Cítil jsem se nejhůř za celý svůj život. Neměl jsem sílu na nic víc než zůstat stát a sledovat. A při tom nevidět. Jediné, co mě mohlo probrat, byla ona. Ale ona nebyla. Vlastně byla. Někde pod troskami, někde snad umírala. Čistě ze zvyku jsem se podíval na hodinky. Ještě fungovaly navzdory nánosu špíny a ukazovaly skoro půl šesté.
Zvedla se další vlna chaosu, která otřásla zbylými, tedy bezpečnostními složkami. A zřítila se další budova. Nižší. Budova číslo 7. Ale to už šlo dalece mimo mě. Byla evakuovaná, stejně jako zničené okolí. Už nikdo nemohl čekat a doufat, že jeho manželka ještě nepodlehla. A něco mi říkalo, že už ani já bych neměl. Nevrhl jsem se už ani do záchranářských prací, jako předtím.
Stmívalo se a já věděl, že kdyby byl dnešek jen trochu jinak, jsme spolu, jsme šťastní a nic nám nechybí.
Jenže přišli teroristi a já jsem sám, chvíli se bráním slzám a chybí mi vše.
Živé už se nedařilo nacházet. Udušení, uhořelí, umačkaní zdmi. Občas je vynesli ven. Jestli byl někdo z nich živý, možná jeden na deset mrtvých.
A já dál čekal na milost nebo zázrak. Nebo snad konec. Prostě už na něco.
Vídal jsem i další, kteří čekali na své blízké. A kteří se hroutili v návalu pláče, když spatřili jejich těla. Občas se podívali i oni na mě. Mohl jsem jim závidět jejich jistotu? Mohl jsem z jejich pohledů vyčíst, že říkají, že se taky dočkám?
Jeden z hasičů, tento byl úplně neznámý, si unaveně sundaval helmu. Všiml si mě i on.
"Co tu ještě děláte? Všichni mají být pryč, je to tu nebezpečné i pro nezraněné. Všechny, koho jsme mohli najít, jsme našli. Pokud někoho vyprostíme, dáme vám vědět."
"Možná ještě někoho najdete. Není to u konce. Stále hledáte," jen další z těch, co mě chtěli poslat domů. Kdy konečně pochopí, že se odbýt nenechám? Že nemůžu odejít, dokud ji nenajdou?
"Snažíme se, ale už je marné tu čekat."
"Já počkám," neustupoval jsem.
"Překážíte nám!"
"Nevšiml jsem si."
"Proč prostě neodejdete jako ostatní?"
"Je tam moje žena. Chci vědět, jestli to přežila!"
"Tam dole? Tam už jsou všichni beztak na kusy! Tak tu nezaclánějte!"
"Tak jděte ty kusy okamžitě hledat!" vyjel jsem i já na něj. Od rána, od třičtvrtě na devět, kdy celý dnešní den začal a zároveň skončil, se ve mně vše hromadilo. A asi jsem se potřeboval vybít. Popadl jsem jeho helmu, kterou odložil, a hodil ji po něm. "Já tu zůstanu. A osobně si ty kusy přepočítám!!" nevěřil jsem mu. Určitě tam musí být ještě živí. Vždyť i po hurikánu, zemětřesení, se po celých dnech nachází přeživší.
Jenže jsem musel připustit, že tady je něco jiného. Že tady spadla spousta pater plných lidí jako domeček z karet. Naskládaly se na sebe a všechno živé i neživé mačkaly do posledního dechu tuny materiálu.
Hasič se na mě nevraživě podíval a bezpochyby mi chtěl oplatit stejnou mincí. Dřív, než se odhodlal, k němu ale přispěchal kolega. Udýchaně mu sděloval, aby se vrátil, že možná našli místo s dalšími lidmi. V ruce jako důkaz třímal něco, co bývalo mobilem. Hypnotizovaně jsem zíral na předmět, kterým mával v ruce, a nabýval stále silnějšího pocitu, že patřil Claire. Možnost, že ji ještě zachrání, tady tedy je! Určitě je!
Oba se hned rozběhli zpět a mně se rozbušilo srdce novou nadějí.
Určitě ji každou minutou vynesou ven.
Z minut ale byly hodiny.
Když celý Manhattan pohltila tma a nad místem, kde kdysi stálo hrdé WTC se vznášelo ticho přerušované pouze přehazováním sutin, projel mnou jako nůž náhlý hlasitý zvuk odněkud z útrob zbytků věží, kam se vydali pátrat po někom, o kom jsem byl přesvědčen, že musí být ona.
Cítil jsem šílený tlukot až v krku a čekal. Stále jen čekal. A netušil, čeho se dočkám.
Konečně vylezlo ven několik hasičů. Bylo jich méně. Křičeli na sebe. Utěšovali se. Někteří tam zůstali.
A oni už dovnitř nemohli. Všechno se propadlo a dovnitř už nesměl vstoupit nikdo.
Bylo po všem.
Nikdo tam s největší pravděpodobností už nemohl přežít.
Dovnitř nikdo nemohl vstoupit.
A mně se potvrdila slova všech, kteří mě vyháněli a vše, co jsem odmítal přijmout.
Ještě jsem chvíli marně doufal, že nějak cestu k nim zprůchodní a alespoň vynesou mrtvé. Alespoň budu vědět.
Někde uvnitř mě něco uhasínalo. Nechtěl jsem jí tu naději vzít. Jí ani mně. A dokud to něco ve mně hořelo, možná tu ještě byla. Možná jsem ještě doufal.
Naivně.
Nepřežila. V to už nešlo doufat. Nepomohlo by nic, prosby, sliby, modlitby, nic. Vzpomněl jsem si, co říkal neznámý hasič. Že z ní nejspíš zbylo pár kusů. A pak se všechno propadlo. A já vlastně nechtěl vědět, co z ní zbylo. Nechtěl jsem ji tak vidět. Chtěl jsem ji živou. Nebo si ji uchovat jako živou. Už s netajenými slzami v očích jsem si uvědomil, že nic jiného po ní nezbude.
Půlnoc. Padla půlnoc. Celý den od chvíle, kdy jsem se šťastně probudil vedle mé milované. Jeden den a už nikdy se vedle ní neprobudím. Jeden den a všechny naděje pohasly. Jeden den a mně pohltila naprostá prázdnota. Jeden den a nikdy jí neřeknu ani sbohem. Je po všem.
Žádné komentáře:
Okomentovat