"Michael Bowers?" zeptal se Warrick, když mu na první adrese otevřel nákladně oblečený muž.
"Ano. Co si přejete?"
"Lasvegaská kriminálka. Žijete tu sám?"
"Teď už ano. Pánové, co se děje? Já nemám zrovna moc času. Víte, spěchám na schůzku představenstva."
"To si čas raději udělejte. Jak myslíte, že teď už sám?" pokračoval nevzrušeně Warrick.
"Tak o co jde? Já vážně …"
"Vyšetřujeme únos," přerušil Bowerse Taylor.
"Já někoho unesl? Že to ani nevím."
"Máte bratrance?" ignoroval jeho poznámku.
"Ne. A nikdy jsem neměl."
"Říká vám něco jméno Charles Weller?"
"Ne. Slyším to prvně. A když dovolíte, už musím. Je mi líto, ale nepomůžu vám!" vyšel ze dveří, zamkl, obešel oba kriminalisty, nasedl do audi Q7 a odjel.
"Jsme se moc nedověděli," utrousil Warrick, když sledoval vzdalující se auto. "Ale náš člověk to nebude," dívali se do míst, kde stříbrná Q7 zmizela do zatáčky.
"V tom případě ten druhý na 95 % ano."
"Co těch zbylých 5?" obrátil se Warrick na kolegu.
" V případě, že si Weller nebo Evans vymýšleli pohádky, nebo jde o některého z méně pravděpodobných Michaelů …"
"Ten druhý, Deckree, má prý manželku a dítě. To by se propůjčil zločinu?"
"Nevíme, jestli tam jsou. Jen že tam měli namířeno. Navíc báchorku o tom, jak vám sestra svěřila dítě, spolkne okolí lépe, pokud máte rodinu, než když jste samotář bez sebemenší zkušenosti," vysvětlil mu Mac svou domněnku.
"To je fakt. I když mně by nikdo dítě nesvěřil nikdy."
"Nemáte rodinu?" Taylora to vlastně nezajímalo, ale nějak cesta uběhnout musela.
"Ne. Nějak se k tomu nedostalo. Vy máte?"
"Měl jsem," odpověděl po krátkém zaváhání. "Rodinný život se mi zhroutil stejně, jako věže WTC."
"Co ta kolegyně, s kterou si tak často telefonujete?" nadhodil Warrick. Vlastně stejně jako on zabíjel čas během cesty a už se tak nebál.
"Moje zástupkyně. Ale není to předmětem vyšetřování, pokud se nepletu," pousmál se Mac sám pro sebe.
"Pardon."
A je hezká? Proč to nepřiznáte? Co Catherine? Jak se znáte? Ještě tolik otázek ho pálilo, ale cítil, že není vhodné teď se vyptávat na detaily osobního života. A to kohokoliv. Nemluvě o tom, že u detektiva Taylora to nebude vhodné nikdy.
Na druhé adrese se nacházela nízká vilka s velkou zahradou. Před garáží stála Kia sportage. Z ní právě vystupovala mladá černovlasá žena s nákupními taškami. Když si všimla auta s policejním znakem na boku, viditelně znejistěla.
"Tak Gregu, zjistil jsi něco?" vyrušila detektiv mladého kriminalistu od práce.
"Jjjjjjo. Burns si byl povyrazit ve dvou podnicích, vlastně ve dvou kasinech, abych byl přesnější. V prvním platil jen jedno kolo rulety, nic nepil, nic nejedl. To druhé je zajímavější. Několik skleniček skotské, irské, červeného, ferneta. Víc nepotřeboval."
"Mluvil jsi s někým odtamtud?"
"Ne, tohle mi řekly kreditky. Zajedu tam. Měla bys asi taky," zvedl oči z výpisu k Sofii.
"Jistě."
"No tak, jedem!" galantně čekal, až dáma vyjde ze dveří. Nebo prostě nechtěl mít Sofii za zadkem.
"Pokud konečně řekneš co je to za kasino, tak s radostí."
"A jo, promiň," mírně znachověl ve tváři.
Catherine psala zprávu za poklusu. Ona sama zatím prohlížela šaty Brendy Colletové. Jak předpokládala, tělesné tekutiny. Určitě od stejného dárce, takže testy budou zdržovat jen kvůli soudu.
Jedna část případu téměř u konce. Viníka ale už nikdo nepotrestá a oběť si ponese následky do konce života. Možná se nevrátí do Bellagia, možná už do žádného hotelu ve městě.
Alkohol, drogy, sex, hazard. Las Vegas si na tom vybudovalo svou existenci z ničeho. To se musí uznat. Každoročně sem přijíždí tisíce turistů. Užít si, vyhrát jmění, poznat neonovou Ameriku. Taky zemřít. Vegas dokáže vrazit nůž do zad komukoliv a kdykoliv. Vidí to na každém případu. Nejsou ale nadlidé nebo něco podobného. I kriminalisté jsou úplně obyčejné tváře davu a ona jen čeká, kdy bodne i jí. Už několikrát štrejchlo. Někdy dost hluboko. A dost možná se znovu napřahuje.
Směna téměř končila. Bylo jisté, že přetahovat budou všichni. Minimálně na dvojitou. Nick možná i víc.
"… třicet dva, třicet tři … nic a NIC!"
"Jak to pokračuje?" strčil Ecklie svou plešatou hlavu k Nickovi.
Sakra kdy se tu někdo naučí jinou větu než 'Co máš?' 'Jak to jde?' 'Jak pokračuješ?' a kdy se tu lidi naučí klepat!, měl na jazyku, ale věděl, že není moudré něco z toho říct. Nahlas tak zabručel pouhé: "Vůbec."
"Vůbec?"
"Ten nový vzorek je na DNA, bude se porovnávat asi s deseti dalšími a co mám přešetřovat já. Pokud to bude možné. Těch třiatřicet různých otisků prstů znovu prohlížet? Nebo co? Jde jen o testy a až poté se uvidí. Navíc jsem je fakt prohlídnul a nic novýho."
"V podstatě ano," souhlasně kývl Ecklie.
"V podstatě? Nechceš mi říct, že se Grissomovou dvouměsíční prací musím do detailu vrtat dokud není jisté, že je to třeba, což bude znamenat asi … určitě víc než týden mojí indispozice v dalších nových případech a žádnou šanci dodělat ty staré?"
"Počkej na testy, do té doby pracuj i na tom, na čem máš mimo."
"Fajn. Ale právo zříct se případu jako podřízený prvního vyšetřovatele mám, ne?"
"Ovšem. No a teď mě omluv."
Tak přece jenom může domů. A rozhodně toho využije. Už jen pár posledních chvil a konečně balí.
"Co si dáte?" zeptal se barman hned, jak se Sofia s Gregem ukázali u pultu. Sofia vytáhla svůj odznak.
"Kdo tady byl včera v noci?"
"Já," odpověděl prostě. "Pokud vím, nic se tu ale nestalo."
"To se ještě uvidí. Znáte tohoto muže?" ukázal mu Greg fotku jejich oběti.
"Jasně. Burns. Častý návštěvník. Včera tu byl taky, pěkně se zmastil," ušklíbl se barman.
"Byl tu sám?"
"Ne. Asi dvě hodiny s ním seděl jeden … já ho neznám, ale nebyl tu prvně," zamračil se a snažil se vzpomínat.
"Můžete ho nějak popsat?"
Barman se rozhlédl po okolí. "No to můžu. Sedí u tamtoho automatu."
"Nikdo jiný s panem Burnsem nebyl?"
"Hele, nemůžu mít oči všude. Mluvíme o noci a víte, jak to vypadá v kasinech. Tenhle s ním byl dlouho, proto si ho pamatuju. Víc nevím."
"Tak díky."
Zamířili k člověku, kterého barman označil.
"Ahoj," upozornila na sebe Sofia, když k němu došli.
"Hm … neobjednal jsem si žádný duo striptýz," přeřvával hudbu.
Sofia ukázala odznak, Greg se ušklíbl. "Tak abychom šli jinam ne?"
Nebyli si jistí, zda muž správně pochopil situaci. Proto dodala ještě: "K výslechu."
Zvedl se a v čele malé skupinky se proplétal návalem návštěvníků do klidnější části.
"Vaše jméno?" začala Sofia v klidnějším koutě kasina.
"Dámo, pokud nejste od podniku, co ode mě chcete?"
"Momentálně vaše jméno. A jestli nebudete mluvit, pojedeme na stanici."
"George Lucas. Jako ten slavnej."
"Byl jste tu včera?"
"Ne," zavrtěl hlavou.
"Lžete. Byl jste tu a pil s Paulem Burnsem."
"Jo to … slabý dvě hodinky. Ale to nepočítám. A co?"
"Váš společník je mrtvý," ukázal mu Greg fotku mrtvého Burnse.
"Není to společník! Jen známý."
"Ale mrtvý! Tady pil a někdo mu do těla dostal drogy. Sám by si je nevzal."
"To jako že já jo?" podivil se Lucas.
"To tvrdíte vy. My nic netakového neříkali," bránila se Sofia.
"Co se tu tedy dělo?"
"Sešli jsme se. Náhodou. Já jsem tu téměř denně, ale včera to tak být nemělo."
"Proč ne?"
"Moje věc."
Sofiin výraz vyjadřoval, že je jí to jedno, stejně to tak jako tak řekne.
"Dobře. Někde se peníze shánět musí. Obchody."
"Proč jste to neřekl hned?"
"Jste tu kvůli čistě smrti Burnse?" ujišťoval se.
"Ano."
"Nebyly tak úplně legální," procedil mezi zuby.
"Aha. Tak jste se setkali. Co dál?"
"Co dál … pili jsme. Hodně."
"V tu dobu začaly figurovat drogy. Neměl vpichy ani jiné stopy po konzumaci. Někdo mu je dal do pití,"
Greg věděl, že do jídla ne. Coroner potvrdil, že aspoň osm hodin před smrtí nejspíš nic nejedl.
"No a co? Proč zrovna já?"
"Víte snad o někom, kdo by se vyskytl také v jeho blízkosti?"
"Ne. Heleďte a co barman? Drogy do pití by dostat mohl, ne."
"Mohl, ale proč by to dělal? A vy jste teď hlavní podezřelý."
"A proč bych to dělal já?" bránil se.
"To se dovíme."
Na to už neodpověděl. "Já ho nezabil."
"Vaše slovo pro nás nemusí moc znamenat. Neopouštějte město, ano? Ještě jsme neskončili," vyšetřovatelé opustili kasino.
"Madam!" zavolal Taylor na ženu, která se je pokoušela ignorovat.
"Co potřebujete … detektivové, pokud se nepletu."
"Jste paní Deckreeová?"
"Ano," byla na první pohled nervózní a očima stále těkala k domu. "Co tedy potřebujete? Ode mě?"
"Nekontaktoval v posledních dnech vašeho manžela tento muž?" ukázal podobiznu Wellera.
"Proč?"
"Kontaktoval, nebo ne?"
"Zeptejte se manžela. Je doma," kývla ke dveřím.
"Teď se ptám vás. Byl tady, měl s sebou uneseného chlapce a vy jste ho tu museli nechat. Váš manžel se uvolil pro svého bratrance, nebo vás donutil."
"Prosím vás, já … nechci, aby se něco stalo mně nebo synovi. Promluvte si s manželem, je uvnitř."
"A pan Weller?"
"Já nevím."
"Teď lžete. Běžte domů a zavolejte manžela. Ale ani slovo o tom proč."
Když už byla paní Deckreeová z doslechu, poslal Warricka k druhé straně domu. Sám došel ke dveřím, které se za ženou zavřely. Předpokládal, že únosce se ukrývá uvnitř, i s obětí, pokud se malého Aarona už nezbavil, a bude chtít utéct. Nesmí ho nechat, když mají tak blízko.
"Detektive, chtěl jste se mnou mluvit?" Michael Deckree byl typický američan. Na svých asi 180 cm měl tak 100 kilo, vůči policii nepřátelský tón.
"Podle našich zdrojů vás měl kontaktovat váš bratranec."
"To je toho. Který?"
"To jich máte tolik?"
"Tři," ukázal detektivovi počet na prstech.
"Charles Weller. S malým dítětem."
Neodpověděl. Následoval rychlý sled chaotických událostí.
Ohlédl se do bytu, vystrčil Taylora ze dveří a zabouchl.
Pár vteřin na to se ozvala střelba. Taylor si nebyl jistý, jestli uvnitř nebo venku. Každopádně v místech, kde byl Warrick.
Ostrý zvuk proťal vzduch, poté ještě jednou...a znovu.
Dvě pistole.
Tři střely.
Ticho.
Žádné komentáře:
Okomentovat