"Není to jisté. Teď vůbec nic není jisté."
"Ale kdyby k tomu došlo, tak … jak přesně jsi to myslel?"
Mac jí přejel prstem po zápěstí. "Tu sraženinu nebo co to je má tady. Takže pokud mu nezprůchodní cévu, přijde patrně o tohle všechno," kroužil názorně po její dlani a zápěstí. Naskakovala jí z toho husí kůže.
"To by tady skončil, že."
"Bezpochyby. Ale nechci, abyste teď mysleli jen na to. Případy se nezastavily."
"Já vím. To ty jsi ale ten, co u něj tráví velkou část času. Aiden pochopím, myslím, že ho má víc než jen ráda a doufá, že by to tak mohlo být i naopak. Ale ty?"
"Těžko se to vysvětluje. Promiň. Bude lepší, začneme-li konečně pracovat."
"Nezamlouvej to. Je to kvůli tomu, že jste ten kolotoč vlastně roztočili vy dva a odnesl to on? Že … místo toho, kdo prapůvodce všech problémů obvinil, skončil v nemocnici ten, kdo ho "jen" zatkl? Macu tak už to chodí. Můžeš být rád, že to nejsi ty."
"Možná."
"Určitě. Jak dlouho jsi kvůli tomu nespal? A jak dlouho nemyslíš na nic jiného?"
"Už ani nevím."
"Tak já ti to řeknu. Hned od první minuty jeho únosu. A vydrží ti to ještě dlouho, potom se ale sesypeš. Jsi člověk, přiznej si to."
"Jsem člověk. On ale taky. A lidi strašně jednoduše umírají."
Neměla co dalšího mu už říct. "Jenom ještě, má smysl za ním chodit? Jestli mě tam pustí, jestli bych s ním mohla mluvit …"
"Zkusit to můžeš, ale opravdu nevím. Možná by ale bylo lepší zeptat se Hawkese, jak by to teď mohlo vypadat. Doktoři ti neřeknou vůbec nic. Stále se shánějí po jeho sestře. Každopádně až-"
"-bude po práci. Neboj," dořekla za něj. "Joo a abych nezapomněla, jedeme spolu na letiště."
"A kam letíme?"
"Máme tam podezřelého a dalších pár věcí," usmála se, vzala ho kolem ramen a vstoupili do útrob budovy.
Prudké sněhové přeháňky se střídaly se slunečnými dny jako na běžícím pásu. Paprsky dopadaly na hromady sněhu podél chodníků, odrážely se a oslepovaly chodce i řidiče. Dopravních nehod bylo požehnaně, protože New York takovou nadílku už dlouho nepamatoval a nikdo na ni nebyl připraven.
Dnešní ráno byla doprava ochromena dalším přívalem nyní už všem protivného sněhu. Letadla měla omezený provoz, částečně kvůli kalamitě, částečně kvůli probíhajícímu vyšetřování.
Bonaserová s Taylorem a Messerem procházeli letištní halu, což už samo o sobě byla práce na pěkně dlouhou dobu, Hawkes dokončoval svůj starý případ mrtvoly na střeše a Burnová se z kriminálky vytratila, jak nejdříve to šlo.
Nejrychlejší cesta v téhle situaci byla po svých. Znamenala sice promáčené vlasy a kabát, jelikož s deštníkem ve sněhu nechodila ráda a připadala si jako idiot, ale taková oběť je v porovnání s možná několika hodinami v autě v kolonách nicotná.
Do nemocnice dorazila za šera, protože dnes bylo co dělat celou směnu.
Když se zahlédla v odraze prosklených dveří, měla chuť návštěvu ihned zabalit a jít domů. Nakonec si ale přece jen narychlo pod sušákem na ruce aspoň trochu usušila vlasy a jak to jen mizerné podmínky dovolovaly, trochu se polidštila.
Došla před velmi dobře známý pokoj. Chvilku váhala, zda jít dál. Doufala, že ji nepotká žádná sestra nebo lékař, protože by ji bez váhání vyhodili.
Zhluboka se nadechla a vzala za kliku.
Ruku měl pevně zavázanou, vedly z ní dvě hadičky a celé to vypadalo dost bolestivě. Ačkoli tentokrát byl vzhůru. Všimla si, že už není na kyslíku. Takže v otázce přežití to vypadá velmi nadějně. Infekce zřejmě tělo nepřepadla.
"Ahoj … můžu dál?" nakoukla nesměle.
"Hm," zaznělo lhostejně.
"Už se ví něco o tvojí ruce?" mluvila pomalu a nejistě. Nechtěla ho naštvat nebo rozrušit.
"Ne," další úsečná odpověď.
"Aha … pořád máš takové bolesti?"
"Ani ne."
"A … a jak se jinak cítíš? Co ostatní … zranění?"
"Cítím se tak, že nevím, co bude," a hele, patrně nejdelší odpověď, co z něj vypadne.
"Trochu se snaž a zvládneš to."
"Hm."
"Chce to čas. A ty ho máš."
"Nevím."
"Něco se vědět musí. O něčem s tebou mluvit museli a ty sám něco musíš mít v plánu na budoucnost."
"No jasněě. Vstanu, obleču se, do jedný ruky snídani, do tý DRUHÝ hrneček s kafem, pak sednu na motorku, odjedu někam kde to je fajn, zapálim si cigáro, což odjakživa dělám LEVOU, nebo si možná půjdu zastřílet, najdu si nějakou holku s kterou bych si užil, mimochodem třeba na rozepínání knoflíku jsou bezva prsty na LEVÝ ruce. No pak bych se mohl ukázat v práci a sepisovat hlášení. Jsem LEVÁK pro informaci. Nebo se prostě probudím, zjistim, že se mi to zdálo, budu si tu pohodlně ležet bez tý zkurvený ruky, čekat až mě po propuštění odsud vyhoděj od policie, co pak? Asi dřepět doma a těžko si otevřít i blbý pivo!"
Po vyčerpávajícím výbuchu se relativně zdravou rukou chytil za přikrývku v místě, kde měl obvaz na ráně na břiše. Na chvilku zavřel oči.
"Život tím přece nekončí. Jsou i mnohem horší konce. Tohle ale není konec. Žít se dá s postižením, co si ani neumíš představit. Mimo to, že tohle není postižení."
"Ne? A co to teda je? Na toho dotyčnýho, co bude sedět doma a umírat nudou, budu jím mimochodem já, se tak všichni budou dívat!"
"Můžeš si postupně vzít všechno, co tě dělá tebou. Všechno, co má rád Don, kterýho jsem znala. Nemůžeš si ale vzít sám sebe. Pořád to budeš ty. Sice úplně prázdnej, ale ty. Prázdnej vlastní vinou. Práce u policie přece není všechno."
"Pro tebe možná ne," probodl ji pohledem, ve kterém se snad měla utopit.
Zakroutila hlavou. "Zapomínáš, že s rukou může být všechno v pořádku, ale není to jediná věc, co se ti stala. Tak se nerozčiluj, nebo si ublížíš."
"Hm," vrátil se k odsekávání.
"Pevně doufám, že ti zůstane. A ty si dáš to tvý cigáro, jízdu na motorce a ženskou na jednu noc."
Když znovu otevřel oči, poté, co povolil tlak v žebrech, byla místnost prázdná. Nepochyboval, že po takovém výstupu by ho bez léků na utišení bolesti museli znovu držet a uspávat. Nesnesl by to. A Aiden za nic nemohla.
Cítil, jak mu pulzuje v ruce, jak se krev snaží prorazit do ztuhlých prstů. A jak obvaz na rameni nasákl trochu krve. Přístroj o něco zvýšil výkon. Zašitá rána na břiše se ozvala tupou bolestí. Takovou, co se spíš než jako nepřetržitý pocit vracela ve vlnách. Podíval se na své dlaně. Obě nesly jasné stopy po bodných ranách. Nebo je mohl pod obvazy minimálně tušit. Nechtěl vzpomínat na to, jak se to stalo. Nechtěl myslet na tu noc. Nechtěl si vybavovat tvář, sladký kočičí pohled a jemňoučký hlas bestie. Nechtěl myslet na to, co bylo. Když horší ještě může být.
Bez ruky. Bez odznaku a bez pistole.
Nebe bez hvězd.
New York bez mrakodrapů.
Život bez dechu.
Oceán bez vody.
Konec bez začátku.
Bez ruky. Bez odznaku a pistole. Kdo z nich to potom dokáže?
Žádné komentáře:
Okomentovat