"Tam … tam," ukázala na barikádu a v tu chvíli jí vůbec nenapadlo, jak to, že se tak přirozeně ptá na tak fantastického tvora. A proč se vůbec ON na něj ptá.
"Jdi pryč!" dal jí další rozkaz a ona si uvědomila, že v ruce drží pušku. Stejně jako několik dalších lidí, co mu bylo v patách.
"Co chceš dělat?!" našla svůj ztracený hlas, když se celé komando rozestoupilo kolem dveří a Evan se chystal odkopnout sedačky a zaklíněný vozík.
"Jdi odsud! Není to bezpečný!" zopakoval a uvolnil dveře.
Všechny hlavně okamžitě namířily do uvolněného prostoru a dinosaurus doslova vypadl ven. Rozevřel svá křídla jak mu to jen stísněná chodba dovolila a dřív, než stihl někdo z nich vystřelit, smetl nejblíže stojící k zemi.
Jane ani nepostřehla jak přesně se to stalo, všechno se odehrálo v několika málo sekundách a on měl najednou opět volnou cestu.
A znovu přímo k ní.
"Ne už ne!"
Někdo vystřelil. Netušila co po něm střílí ani kdo. Věděla ale jistě, že minul, neboť střela neškodně proletěla blánou jednoho z křídel a zmizela kdesi vpředu.
Rozzuřený dinosaurus už se nehodlal nechat zastavit. Začal se po zbylých střelcích ohánět ocasem a vyrazil proti Jane, odhodlaný zabíjet.
Viděla jasně lesk jeho zrůdných očí a hmátla znovu po zapalovači.
Amatérský plamenomet zahořel.
"CHCÍPNI!"
Semkla pevně víčka a namířila na rozevřený zobák. Někde za dinosaurem a jeho zběsile tlukoucím ocasem zatím Evan stačil nabít svou pušku nejsilnějším uspávacím prostředkem, jakým disponovali. Uskočil právě včas, aby mu ji ještěrův ocas nevyrazil z ruky, a vystřelil.
Látka fungovala téměř okamžitě.
Další výstřel a mohutné okřídlené tělo se sunulo k zemi.
Jane ale pořád se zavřenýma očima bránila svůj život plameny a ty nyní, když jim nebránil žádný dinosaurus, šlehaly dál.
"Aaaa!"
"DOST!" zařval na ni kdosi.
Jane upustila svou zbraň a otevřela oči. Prehistorický ještěr ležel bez pohnutí na podlaze a proti ní stál Evan s až na kůži propálenou bundou.
"Odkud přišel?" uhodil na ni jeden z jeho mužů znovu.
Pro ni najednou bylo po všem, ale jejich práce ještě u konce nebyla.
"Sklad. Ten … vedle," kývla ke skladu, odkud se vynořil.
"Fajn! Rychle, dokud je čas a dokud spí!" zavelel Evan a všichni ostatní se jali zvíře dostat odkud přišlo.
Jane jen nevěřícně zírala. Očividně dobře věděli, co dělají. Očividně to pro ně zdaleka nebylo takové překvapení, jako pro ni. A očividně má pan Cross mnohem víc tajemství, než čekala.
Dostat bezvládné tělo zpátky do skladu nebyl zrovna lehký úkol, zvlášť, když v něm překáželo rozmlácené vybavení za několik tisíc dolarů.
"Anomálie ještě nezhasla, rychle!" poroučela žena s puškou přes rameno, zatímco ostatní, včetně Evana, sunuli uspaného tvora zpátky k místu, kde se objevil. Ale obešlo se to už bez hluku a nenadálé ticho a klid tak znovu přilákalo několik z původních odvážlivců a hlavně ty, kteří dosud netušili, co se dole dělo.
July jako vždy pracovala v laboratoři se sluchátky s hlasitou hudbou v uších a nevěnovala nejmenší pozornost ostatnímu chodu a teprve teď zaregistrovala nenadálý rozruch.
Přispěchala tak k dokořán otevřeným lítačkám na začátku chodby. S otevřenou pusou přejela pohledem ze své sestry přes ozbrojenou skupinu k dinosaurovi.
"Ty vole … to je pterodaktyl!"
Všechny oči se najednou stočily k ní.
"Spíš arthurdactylus," opravil ji jeden snědý ozbrojenec. "Zůstaňte všichni kde jste. Nepřibližujte se, dokud není po všem."
"Ale … co to sakra znamená?! Jak se sem dostal?" ptalo se několik zmatených hlasů.
Evan zatím dohlížel na to, aby arthurdactyla dostali do skladu a zároveň na to, aby se tam nikdo nepřimotal.
"Už to zvládnem. Ty jsi zraněný, něco s tím udělej," oslovila ho jeho kolegyně a převzala velení u toho, co nazývali anomálie.
"Všichni klid! Jsme kontrola dravců. Byla to … otevřená časoprostorová anomálie, kterou prošel, už se to na několika místech stalo. My ho teď pošleme zpátky a anomálie se uzavře. Už je po všem!" začal tedy Evan klidnit přihlížející, když mu ostatní nedovolili dokončit práci. A potom syknul bolestí, neboť se spálenou paží otřel o zeď.
Podíval se na ni a viděl obrovskou díru v rukávu, kousky látky přiškvařené k jeho vlastnímu tělu a cosi, co dřív bývalo kůží, ale teď se stalo velkým rudým flekem pokrytým puchýři. Jako by si teprve teď uvědomil své zranění a ten pohled odstartoval bolest, zatnul zuby a sykl znovu.
"A to je všechno?" Jane se začínala uklidňovat. Když jí dinosaurus zmizel z očí, její tělo se zase rozpohybovalo a její mozek zapnul. Nevšímala si své sestry, ačkoli když se ozvala, také na ní upřela zrak, a stoupla si před Evana.
"Tak to je," přisvědčil on a chytil se za loket. Jako čert ho už pálilo celé rameno, ačkoli zasažená oblast nebyla velká.
"Časoprostorová anomálie? A ty s tím máš společnýho co?"
"My se staráme o uniklá zvířata," procedil skrz zuby. "Asi se sem podívá ještě zvláštní útvar armády, ti se mají starat o svědectví, a tady je ho hodně."
"Jasně … kolik toho ještě je, co nevím?" pronesla spíš řečnickou otázku a zadívala se na jeho zranění. "Pojď to ošetřit."
"To bude v pohodě," přikyvoval horlivě. Věděl, že lékařský zásah potřebuje, ale raději by se mu podrobil až na osvědčeném místě. Jako vždycky, když se někomu z nich něco stalo.
"Jo, až tě ošetřím," nekompromisně ho za zdravou ruku táhla k rozbitým dveřím čekárny.
"Ty?"
"Né, ten Artur, co jste ho složili!" ztrácela s ním trpělivost. Pořád se o něm dozvídala nové a nové ne zrovna příjemné věci a pořád jí ubližoval. A teď mu to mohla vrátit.
"Proč ty?" vzhledem k tomu, jak ošklivě spálenina vypadala, by raději uvítal zkušeného doktora.
"Proč? Nooo protože jsem tě popálila? Protože mám službu? Nebo protože tě miluju?"
Znovu se zarazil, jako když řekla, že ona ho ošetří. Jen trochu víc. A neodpověděl. Neřekl ani slovo.
On jí má samozřejmě rád, má. A navíc o něm ví nejvíc, protože se spolu vídali, mluvili, on se jí otevíral. Ale bál se zamilovat kvůli tomu, co se stalo. Bál se někoho mít, tak se nechal unést Aubry. Ta to asi bere vážněji a ne jako rozptýlení, jako on, vlastně ji asi ani nemá rád, Jane má určitě mnohem raději, není to jen kamarádka. Ale nemůže dopustit, aby se zase něco stalo. Zvlášť teď, když se ohrožení objevilo v nemocnici přímo před ní a zase o ni mohl přijít.
Nevěděl, jestli je to tím, že se do všeho vrhnul, nebo něčím jiným, ale připadal si, jako by k sobě špatné události přitahoval. A nikdo mu nemohl zaručit, že s tím, co dělá, bude v bezpečí. A proto jí nedokázal odpovědět.
I když něco čekala.
Asi po deseti vteřinách mlčení pochopila, že se nedočká. Stáli mezi vyvrácenými dveřmi čekárny a on se díval někam do neurčita za ni.
Povzdechla si. Opravdu byla naivní. Poslední pokus ztroskotal. Alespoň si je jistá.
"Pojď už."
S úlevou zjistila, že ambulance samotná zůstala nedotčená. Usadila proto Evana na lehátko a začala připravovat náčiní.
"Hlavně … buď opatrná," zabručel, když si stahoval zničenou bundu a to i s kouskem kůže.
"NEŘÍKEJ-mi, co mám dělat," zasyčela na něj. "Jdi pryč, není to bezpečný, zmiz odsud, buď opatrná!"
"Bál jsem se o tebe …" nechápal její náhlý výbuch.
"Bál? Jsem mladá a emancipovaná a umím se o sebe postarat sama!"
"Jasně, tak, že zapaluješ kyslíkový bomby, to už není o čem mluvit!"
Šlehla po něm naštvaným pohledem.
"Jo!" vzala pinzetu a odstraňovala mu z rány kousky látky. Ne nepotěšeně si všimla, že zatíná zuby a prsty zdravé ruky zarývá do lehátka.
"Co ty máš vůbec společného s dinosaury? Dobře, chápu, jak se sem dostal. Ale nechápu, jak ty. Ty máš přece softwarovou firmu."
"Já zase nechápu, proč ses mi tak dlouho neozvala a nebrala mi telefony."
"Neměla jsem čas," odsekla mu. "Tak co ty s tím vším máš co do činění? Pane ajťáku?"
"No … firma mi vydělává a já tak můžu s ostatníma, cos je tu viděla, jaaaau …" nedopověděl a vyčítavě na ní vykulil oči. Tušil, že by dokázala být i jemnější, ale že si to zrovna moc nezasloužil.
"Můžeš co?" dělala, jako by se vůbec neozval a dál se mechanicky věnovala spálenině.
"Můžu jezdit na místa, kde nějaký dinosaurus z anomálie vyběhne, a dostat ho zpátky, kam patří. A pak vystrčit na pomalou armádu prostředník."
"Ale jak víte, kde se to stalo a že se to stalo?"
"Máme na to speciální … detektory. Vždycky nám ukážou místo, kde začala pracovat anomálie."
"A to vždycky přijedete, uspíte je puškou a hodíte zpátky?" sáhla po obvazu, protože víc pro něj udělat nemohla. Alespoň pro jeho ruku. Pro něj by ráda udělala víc, ale ty naděje už pohasly.
"Jo, tak nějak. Máme svoje vybavení."
"Mám hádat, kdo to platil?" nadhodila. "No a jak ses k tomu dostal?" pokračovala, když jí neodpověděl.
"Prostě jsem se o to začal zajímat a vzniknul náš tým," odseknul jí. Přeci jen jí nechtěl říkat všechno, když cítil, jak vůči němu ochladla. Nedivil se jí. Ale na druhou stranu se ani nepokusil vysvětlit, že o ní má prostě jen strach a nechce, aby dopadla jako jeho manželka.
"Má s tím co dělat to, co se stalo tvojí ženě?" jako by mu četla myšlenky.
Zareagoval prudčeji, než čekala. Neměla ani ponětí, jak citlivého místa se dotkla a o co je citlivější právě dnes, když se historie málem zopakovala a když se krom trhliny otevřela i stará, nikdy nezahojená rána.
"Můžu už jít?" zvedl se a vyškubnul se z jejích prstů, které upevňovaly obvaz.
Přikývla. Trochu nerozhodně. Chtěla na něj být naštvaná, ale jakmile se on sám rozčílil, zkrotla. Vzal jí vítr z plachet.
Evan popadl zbytky své bundy, kterou chtěl při nejbližší příležitosti hodit do popelnice, a vydupal z nemocnice pryč.
Jeho minulost, krvavá minulost, otázky a otázky! Spolehlivě ho dokázalo zničit, když na ni musel myslet a vzpomínat na celý ten útok a masakr. A teď s tím přišla rovnou Jane!
Ptal se sám sebe, proč u toho musela být, proč se musela ptát, proč jí nedokázal nic vysvětlit tak, jak to dobře chápe a jak se bojí?
A jako úplný hřeb odpoledne ho miluje. Vždyť on viděl, že to mezi nimi zachází příliš daleko, právě proto se nechal svést Aubry, nemohl riskovat! A teď mu to snad vyčetla. Vyčetla mu, že ho miluje. A čekala nějakou odpověď. Mohl jí snad odpověď dát? Netušil, co na to říct.
Začal přemýšlet, co vlastně on cítí. Přátelství? To se vyklubalo už dávno. Náklonnost? Přitažlivost? Cítí, že by se za ní chtěl vrátit? Cítí snad, že ho mrzí a bolí, když je tak naštvaná a láme nad ním hůl?
Už věděl, že o něm a Aubry ví, zjistil, že jsou kamarádky. Nebo spíš byly, ve světle všech novinek. Žárlí na něj? Možná. Je schopný rozhodnout se pro ni spíš, než pro Aubry? Může vyhrknout určitě?
Přece jí musí něco říct. Musí zareagovat. Bože nepozvala ho přeci do klubu nebo do kina, myslela to vážně, je to vážné. Nemůže to brát na lehkou váhu! Asi to musí urovnat. On a nikdo jiný. Kdyby to neudělal, klidně mohl nechat arthurodactyla zničit celou nemocnici, protože by o ni přišel tak jako tak. Ranil by ji a už by ji nikdy nemusel vidět. A ačkoli ještě nepřišel na to jedno slovo, na tu konkrétní odpověď o svých citech, věděl, že to nesmí dopustit.
Jenže omlouvat se a snažit se o odpuštění není zrovna jeho parketa. On umí získávat a je si jistý, když má navrch. Teď zoufale nevěděl, co dělat.
V noci ani nemohl spát. Částečně kvůli zranění a částečně kvůli vzteku na vlastní neschopnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat