Konečně se vítr utišil. Voda rychle opadla a počasí se uklidnilo. Lidé se začínali pomalu vracet do svých domovů, město počítalo škody, kriminálka oběti. Nemocnice, která evakuovala část pacientů, opět jela na plnou kapacitu a přijímala spoustu nových případů. Bylo po hurikánu.
Calleigh Duquesneová stála na prázdné chodbě před zavřenými dveřmi nemocničního pokoje. Mohla jít dál, ale viděla přicházet svého šéfa, poručíka Caina.
"Calleigh. Tak strašně rád tě vidím," došel k ní a krátce se objali.
"Já tebe taky. Vůbec ráda vidím denní světlo a nikde žádnou vodu," už se usmívala. Teď už mohla.
"Hledali jsme tě všude možně."
"Jo já … o to jsem se nebála. Věděla jsem, že mě hledáte. Ale pochybovala, že najdete."
"Eric zřejmě ne."
"On … on je …" nechtělo se jí vyslovovat víc, ale už se do toho zamotala.
"Jak je vůbec na tom? A jak jste se odtamtud dostali?" načal proto Horatio jiné téma.
"Nějak jsme se společnými silami dostali do auta a já ho odřídila sem. Nemocnice fungovala naštěstí celou dobu."
"Tos zvládla udržet na silnici hummera?"
"No jasně," usmála se a zatvářila vítězně. "Musela bych na tom být mnohem hůř, aby to nešlo. Eric utrpěl otevřenou zlomeninu holenní kosti a řeznou ránu na paži. Ale bude prý v pořádku, zrovna jsem za ním chtěla jít," ukázala na stále zavřené dveře.
"A ty? Jak jsi na tom?"
"Celkem jsem prochladla a byla dehydrovaná, ale nic mi není. Naštěstí nemám vůbec žádné následky. Co moji … únosci?"
"Počkej, Calleigh, únosci?"
"Ano … ti dva co se mě pokusili zabít."
"Dva? Máme jednoho, Garyho Resslera. Ke všemu se přiznal," Horatio tušil, že za tím bude stát i Danny, ale vůbec ničím na něj nenarazili.
"Byl tam ještě jeden, ale ten utekl někam za hranice. Aspoň to říkal."
"Najdeme ho, neboj se. Chceš být s naším hrdinou o samotě, nebo se můžu přidat?"
"Myslím, že tě rád uvidí. Ale já za ním zajdu až po tobě."
"Jak chceš," usmál se a jako první vešel do dveří. Když se ujistil, že Duquesneová chce vážně čekat, zavřel je za sebou. S úlevou zjistil, že Delko je vzhůru.
"Ahoj Ericu."
"Ahoj."
"Jak se cítíš?"
"Jako když mi někdo ohne nohu na druhou stranu …" ale zasmál se, což bylo dobré znamení.
"Mluvil jsi už s někým?"
"Ne … zatím ne. A pár věcí si nějak … nevybavuju."
"To je přirozené, neměj strach."
"Takže už je po hurikánu?" Eric se podíval k oknu, za kterém se skvěla jasná obloha.
"Ano. Nakonec nebyl tak silný jak se předpokládalo."
"Co Ray?"
"Ray je v pořádku. Dnes se vrátí Wolfe s Yelinou. A Calleigh," dodal, když viděl, že se Delko nadechuje k dalšímu dotazu, "čeká na chodbě."
"Jak …"
"To si budeš muset ujasnit s ní. Ale vypadá dobře."
"Jo. To jsem rád, že to nebylo zbytečný."
Caine se bez dalších slov zvedl ze židle a pustil dovnitř Calleigh. Jakmile vešla, opustil nemocnici a jel na místo, kde měl přistát vrtulník s posledními chybějícími členy jejich týmu. Natalia se vrátila dnes ráno.
Zaparkoval a v autě a čekal, dokud vrtulník nedosedl na zem. Potom se vydal naproti Ryanovi a Yelině.
"Ahoj Horatio," pozdravil jako první Wolfe. "Všechno dopadlo dobře. Otec se nakonec přiznal, že vraždil ve vzteku, zatkli ho a pošlou ho až začne soud."
"Výborně."
"Jo a co Calleigh a Eric? Slyšel jsem, že jste ji našli …"
"Našli. Oba jsou v nemocnici a budou v pořádku. A vy, pane Wolfe, byste se měl přidat k Natalii a pomoct s naší kriminálkou. Ellen trochu pocuchala budovu."
"Je to vážný?"
"Ne, ale potřeba je tam každý."
Ryan nasedl do objednaného taxíku. Čekal, že Salasová se přidá, ale nenasedla. "Já si ještě potřebuju promluvit o pár věcech, jeď sám."
"Volala jsem známým na sever …" začala, když taxík už nebylo vidět. Horatio ihned věděl, kam tím míří.
"Ehm … nechtěli jsme ti přidělávat starosti … a stejně bychom se asi nedovolali."
"Kde je Ray?"
"U mě. A je v pořádku. V naprostém. Hned jak sem dorazil, tak mi dal vědět a já ho vzal k sobě," ujišťoval ji.
"Přerazím ho! Mohlo se mu snadno něco stát …"
"Ale nestalo. A tohle přesně je důvod, proč jsme ti to nechtěli říkat."
Prudce vydechla, zvedla hlavu a podívala se mu do očí. "Děkuju. Za Raye."
"To … není za co. Je to přeci rodina. Chceš za ním?"
"Jo asi jo, taxík mi ujel a auto nemám," usmála se a nastoupila do hummera. Horatia v tu chvíli napadlo, že by ji mohl jako odškodné za způsobené starosti pozvat na večeři, ale bylo jasné, že na žádnou nepůjde. Ani dnes, ani zítra a jestli někdy ano, tak to stejně nebude nic znamenat. S tímto vědomím ji potom odvezl za Rayem, zase jen mlčel a sám odjel na kriminálku.
"Nazdar hrdino."
"Hrdino s přeraženou nohou," ušklíbl se Eric na svou přítelkyni.
"Ale, stávají se i horší věci," Calleigh si přitáhla židli k Ericově posteli.
"Asi jo. Jak je ti?" ptal se starostlivě.
"Dobře. Je mi fajn. Nebyla jsem zraněná, jenom trochu prochladlá. A ty škrábance se nepočítají. Co ty? Bolí noha? Jak se cítíš?"
"Mm, ta ani ne, spíš ruka. A cítím se zklamaně. Rozhodně jsem si nepředstavoval, že až tě najdu, budeš mě chodit navštěvovat v nemocnici."
"Takže ty sis představoval 'až mě najdeš'?"
"No jasně, přece to nemohlo dopadnout jinak. Jenom jsi nakonec musela zachraňovat ty mě," řekl naprosto přesvědčeně.
"Utopila bych se, kdyby ses neukázal."
"Jo a já bych se přerazil na betonu, kdyby ty ses utopila. Takže jsme vyrovnaní."
"No …" protáhla a nemohla zabránit úsměvu.
"Co?" Eric nechápal.
"Nejsme si tak docela vyrovnaní. Tys zachránil dva životy."
"Cože? Co tím myslíš? Vytáhl jsem tě z vody …"
"Jo, vytáhl jsi mě z vody. Jenže já už jsem několik týdnů těhotná."
"Těhotná? Call my budeme mít dítě?"
"Jo. Malýho Delka Juniora," sice si pořád nebyla jistá, co se za jeho překvapením skrývá, ale usmát se musela.
"Nebo třeba blonďatou princeznu Delkovou … teda … druhou pokud ty …"
"Co pokud já?" jestli se hodlal zeptat, jestli si to malé nechá, tak o tom nikdy nepochybovala.
"Pokud by sis mě chtěla …" v tom okamžiku jí došlo, na co se chce zeptat.
"Nee Ericu … teď nech budoucnost být. Není vhodná doba."
"A kdy bude, Call? Až se to malý narodí?"
"Třeba až se uzdravíš. Já se ještě dneska stavím, jo?" sklonila se k němu, políbila ho a odešla. Bodlo ho u srdce. Věděl, co si o něm všichni myslí. Ale kvůli ní se změnil. Ne ze dne na den, to nešlo. Ale pomalu a jistě se měnil.
Když se ty dveře znovu otevřely, byl už večer. Slunce zapadalo a do pokoje pronikaly oranžové paprsky odrážející se od Calleighiných blonďatých vlasů. A teď už věděl, že bude všechno v pořádku.
Yelina Salasová večeřela doma se svým synem. Horatio ji nakonec přeci jen pozval, ale ona odmítla. Možná mohla přijmout. Možná by i chtěla. Ale nedokázala to. Nedokázala kývnout na nabídku, která byla tak hrozně komplikovaná. A nepřinesla by nic jiného, než další komplikace.
O spoustu ulic dál seděl ve svém domě Horatio Caine. Sám jako vždycky. Sám ve ztichlém domě, kde se téměř nikdy neozývá víc hlasů než ten jeho a nejspíš nikdy nebude ozývat hlas toho, koho miluje.
Stál u velkého okna. Pomalu se začalo stmívat. Obloha tmavla a nad mořem mizelo slunce. Jeho poslední paprsky bledly z oranžové do stále matnější žluté a přízračně se odrážely od vodní hladiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat