Flack zvonil u dveří úplně obyčejného newyorského bytu, jakých byly okolo stovky.
Asi po deseti vteřinách se dveře otevřely. Před sebou ale detektiv nikoho neviděl. Podíval se dolů a uviděl asi čtyřleté děcko opírat se o futra.
"Ahoj. Máš doma tatínka nebo maminku?"
"Plooč?"
"Já jsem od policie a potřebuju s nima mluvit," sklonil se k němu.
"A ploč s nima ceš mluvit?"
"O tvojí sestře Ashley. Určitě jí hledáte."
"Ale já nesmim mluvit s cizíma. A s cizíma policajtama i dyž mají oznak," ukázal na Flackovu placku.
"Tak mi zavolej rodiče."
"Ale ty seš cizí! A já s tebou nesmim mluvit."
"Víš co, když mi rodiče zavoláš, tak ti ten odznak půjčím."
Prcek se otočil, zabouchl dveře a Don slyšel akorát jak běží do bytu. Za chvíli se dveře znovu otevřely a za nimi stál patrně pan Denver.
"Přejete si?"
"Detektiv Flack, NYPD. Jsem tu kvůli vaší dceři Ashley."
"Víte o ní něco?"
"Ano … můžu dál?"
Z jeho tváře poznal, že si myslí, že ji našli mrtvou.
"J-jistě," poodstoupil. "Tohle je moje žena Catherine," ukázal na ženu za ním.
"Vaši dceru Ashley jsme našli v parku. Je v nemocnici."
"Takže žije? Co se jí stalo?" promluvila paní Denverová.
"To vlastně tak úplně …" něco ho zatahalo za nohavici.
"Já ci ten oznak."
"Bene!" okřikl ho hned otec.
"To je v pořádku, my se domluvili, viď? Ale nesmíš s ním nic udělat," podal mu odznak a pokračoval v rozhovoru. Sem tam se po očku na chlapce podíval, ale ten si předmět jenom zaujatě prohlížel.
"My vlastně nevíme, co se jí stalo. Ležela na lavičce v bezvědomí. Zatím laboratoř zkoumá důkazy. Ona sama si nic nepamatuje."
"Můžeme za ní?"
"Samozřejmě. Budu ale potřebovat vědět, co se dělo, než odešla do parku."
Asi za deset minut měl všechny informace. Vybojoval si zpátky odznak, a zatímco rodina vyrazila do nemocnice, vrátil se na stanici. Byl si jistý, že ještě žádnou pořádnou stopu nemají, protože jinak by o tom dávno věděl. Takové případy skoro na konci směny vážně miloval. Pokud se důkazy našly, měl hned další, pokud ne, nechali ležet případ v začátcích a šéf byl zase o něco mrzutější.
A dneska byl ten druhý případ. Šéf byl skutečně mimořádně protivný. Zastavil ho na chodbě a dřív, než měl Flack čas nějakou výmluvu alespoň vymyslet, stroze na něj uhodil: "Neviděls dneska detektiva Angellovou?"
"A proč?"
"Doneslo se mi, že chodí pravidelně pozdě."
"O tom nic nevím. Nevšiml jsem si, že by chodila pozdě," snažil se ji krýt.
"Začala s tím hned jak se vrátila z dovolené."
"A co s tím mám společného já?"
"Jen jestli sis toho nevšiml."
"Ne," dál už se jím nezabýval a odešel. Čekal, kdy bude mít Angell problém a ten teď vypukl. Nenapadal ho jediný důvod, proč se začala v poslední době chovat divně. Dvakrát jí zkoušel po práci někam pozvat, ale vždycky mu řekla, že nemá čas. A když se zeptal na další den, ani ten neměla volný. Chápal by to, kdyby měla přítele. Jenže když se jí zeptal na tohle, řekla, že nemá.
Sice ho mrzelo, že ho téměř ignoruje, ale je to její boj. Upozorňoval ji několikrát a nebyl jediný.
Teď mu práce končila a on měl taky jiné starosti. Slíbil svojí sestře Sam, že se na vlastní oči přesvědčí, jak je schopná najít si práci a dostat se ze závislosti na alkoholu. A předtím musel ještě kvůli nějaké zaručené hlouposti, kvůli níž si ho předvolali, do banky.
Bylo něco po desáté, když vešel do nového pracoviště své sestry. Bylo tam jako obvykle v podobných podnicích narváno.
Chtěl zamířit rovnou k baru, za kterým by měla Samantha být, ale nejdřív se trochu ledabyle rozhlížel kolem. Nepochyboval, že kdyby tu byl služebně, našlo by se pár lidí, které by klidně mohl zatknout.
Málokdo si tu dával pozor. Došel skoro až k baru a všiml si nějaké dívky s dlouhými vlasy v přiléhavých krátkých šatech. Byla k němu otočená zády a zaujatě popíjela s nějakým mužem. Vypadala takhle celkem atraktivně, na všechny kolem vrtěla zadkem a lepila se na onoho muže. Když došel až vedle nich, Sam byla zrovna na druhé straně, oba se odlepili od pultu a chtěli někam odejít. Konečně jí viděl do tváře.
"Jess?"
"Co … Done?" očividně ho tu vůbec nečekala a navíc byl ten poslední, koho tu i vidět chtěla.
"Hele dej si zpátečku já platim, já si jí vodvedu," zatvářil se výhružně muž po jejím boku.
"Platí? Jess?!"
"Done nech to být jo? Tohle se tě vůbec netýká."
"Fajn … fajn." Tak ona dělá kurvu. Ona je prostitutka! Zatmělo se mu před očima. Tohle nesmí v žádném případě dopustit. "Kolik ti dal?"
"Proč? Hele dej si už odchod!" ozval se znovu neznámý.
"Dám o stovku víc."
"Máš smůlu! Já tu byl první!"
"Hele ještě se začněte prát," objevila se za barem Samantha. "Jestli na sebe chcete řvát, můžete venku. Ahoj Done."
"Sam já … přijdu jindy jo?"
"Nevěděla jsem, že se po barech přetahuješ o lehký holky."
"Ne tohle není tak jednoznačný."
Krátkého rozhovoru využili Angell s oním neznámým a chtěli se konečně vytratit. Nebo spíš ten muž ji chtěl odtáhnout pryč a ona chtěla co nejdál od Flacka.
"Hele moment! Dej od ní pracky pryč!"
"Chceš snad přesvědčit ručně, že dneska je moje?"
"Fajn, dám o dvě stovky víc."
Jessica pochopila, že Flack neodejde, dokud ona nekývne.
"Tak fajn. O dvě stovky víc beru," vytáhla bankovky, které jí předtím zaplatil neznámý a podala mu je. "Až někdy příště."
"Hele kotě! Co jako …" nechtěl se přece jen vzdát.
"Neslyšels? Odprejskni!" postrčil ho Flack směrem ke dveřím a Angell popadl za ruku a odtáhnul kousek dál. Už mu nedali šanci.
"Zbláznila ses? Víš vůbec co děláš? Prostitutka? Za to tě můžu zavřít!"
"Ale nezavřeš."
"Já bych tě …" nemohl najít správný výraz.
"Co bys mě? Říkala jsem ti, aby ses nezabýval mnou! A neřvi!" snažila se působit klidně, ale vůbec nebyla klidná. Flack byl zrovna ten poslední člověk, kdo ji takhle měl vidět. Musela se hlídat, aby sama nekřičela.
"Angell tohle musí přestat! V každém případě."
"Tohle je moje věc a moje starost."
"Jsi příšerně tvrdohlavá. Ale já tě zatknu jestli toho nenecháš."
"Ty mi v první řadě dlužíš."
"Vždyť jsi neudělala nic, za co bych ti měl platit."
"Ušlo mi pěknejch pár dolarů. A slíbils mi dvě stovky navíc."
"Nedlužím ti nic."
Nejdřív se na něj dívala naštvaně. "Dlužíš. A já ty prachy chci."
"Vydělej si je," řekl dost provokativně.
"Jak prosím?"
"Chceš ty peníze … tak si je zasluž," pořád provokoval. I když vlastně nevěděl, co to vůbec provádí.
Podívala se na něj vzdorovitě a s ďábelskými jiskřičkami v očích.
"Tak ať je po tvým," se stále stejným výrazem ho začala táhnout někam dozadu. Prodírali se lidskou skrumáží pořád dál, dokud Jess nenarazila na nějaké dveře. Už se tady velmi dobře vyznala.
"Kam mě táhneš?"
"Chci si vydělat. A ty nechceš být vidět se mnou. Nebudem to zbytečně protahovat," nalepila se na něj a otevřela. Nedala mu moc šancí sledovat okolí.
"Tady?"
"Máš snad něco proti?" k dalším slovům ho ale nenechala dojít. Natlačila ho do jedné kabinky. Vcelku jí bylo jedno, jestli se o nich teď někdo doví. Zavřela za nimi a ať myslel své provokace jakkoli, nedala mu šanci k úniku.
"Ty jsi ještě tady?" promluvila Stella na muže v nemocničním křesle, když se vrátila ze své pravidelné obchůzky po chodbě, která jí stejně nemůže přinést nic nového. Operace jejího syna bude trvat ještě několik hodin.
"Jistě. Ty jsi tu taky a úplně stejně zbytečně jako já," odpověděl.
"Macu dobře víš, že se odsud nehnu."
"Chápu tě, ale měla by ses prospat. Vypadáš unaveně."
"Ne, nechci," sedla si do druhého křesla, které stálo vedle Taylorova. "Nejdeš zítra do práce?"
"Jdu, samozřejmě. Mám případ té napadené dívky."
"Tak proč tu místo spánku sedíš se mnou?"
Zavrtěl hlavou. "Proč jsi mi nikdy neřekla, že s tebou mám syna?"
"Přišlo mi to … jednodušší. A lepší. Odešla jsem a nechtěla ti komplikovat život."
"Taks ho zkomplikovala sobě?"
"Ne, ne to ne," bránila se okamžitě. "Máme se celkem dobře, nekomplikovaně."
"Ty ses nechala přeložit do Bostonu kvůli tomuhle?"
"Ten vztah mezi námi už stejně … uvadal. Nevydržel by moc dlouho. A mít dítě se svým šéfem, navíc v mém věku...nepřišlo mi to jako nejlepší vizitka jak pro laboratoř tak pro mě samotnou."
"Tak jsi utekla bez toho, abys nám řekla důvod."
Neodpovídala. "Teď už je to jedno."
"A … asi máš pravdu." další dlouhou chvíli mlčeli. Skutečně byli v nemocnici úplně zbytečně, Nickova operace bude trvat možná celý zbytek noci.
"Stell?"
"Hm?"
"Řekni mi něco o Nickovi …"
Koutky úst se jí zvedly k mírnému úsměvu. "Je mu šest … má za sebou první třídu. Šel do školy dřív. Hrozně miluje piráty a Simpsonovi. A má tvoje oči. Strašně mi tě připomíná," nevěděla, co by o něm měla říkat.
"Ptal se někdy na otce?"
"Jo jistě, jistě že se ptal."
"Cos mu řekla?" měl tak trochu obavu, aby si jeho syn nemyslel, že je opustil nebo že je to kdovíjaký parchant. Nezřídka se s takovým přístupem svobodných matek setkával.
"Že jsem nastoupila do nového místa a rozešla se s ním," což byla pravda. "Víc by nepochopil."
Možná ale malý Nicholas nebyl sám, kdo by to nepochopil. Přece od něj nemusela odcházet, nemusela se stěhovat, všechno mohlo být úplně jinak.
"Nemáš tu … jeho fotku?" zeptal se potichu. Stella se usmála a vyndala jednu z peněženky.
"Je asi tři měsíce stará."
Mac si prohlížel chlapce s naprosto stejnýma očima jako má on. Očividně ho zajímalo něco úplně jiného, než objektiv foťáku, protože zaujatě zkoumal předmět v ruce. Měl hnědé vlasy, trochu vlnité, zabraný výraz a odřený loket. Typický šestiletý kluk. Chvíli mlčel.
"Myslíš, že byl dobrý nápad tohle udělat?"
"Já nevím … stalo se a prostě tak žijeme. Ty se svou prací a já svým synem."
"Naším synem …"
"Macu …" povzdechla si, "jsem ti vděčná, žes … tak zareagoval … a pomohl mu."
"To je v pořádku …"
Ticho. Opět dusivé mlčení. Byla noc a oba věděli, že by měli jít spát. On kvůli zítřejší práci, ona kvůli … kvůli čemu vlastně. Ani jeden ale nechtěl. Stella stále kontrolovala dveře sálu a Mac pomalu vstřebával čerstvě nabyté otcovství. Už se pomalu ale uklidnil a spíš přemýšlel nad tím, co to pro něj znamená. Doteď jeho syn neznamenal vůbec nic. Ani o něm nevěděl. A změní se to?
"Jak dlouho říkali, že má ta operace trvat?" ozvala se opět netrpělivě Stella.
"Několik hodin. Kdyby byl problém, už bys o něm věděla. Uvidíš, že všechno bude v pořádku," jak tak seděli vedle sebe, chytil ji za ruku. Snažil se tak být podporou jak jí, tak sobě.
"Nemůžu se zbavit dojmu, že nebude. Všechno bylo tak strašně rychle … nikdo nikdy neměl ani podezření … a pak mi najednou řeknou, že má nádor a během chvíle jsme tady. Vlastně jsem neměla čas s ním ani mluvit, neměla jsem ani čas se bát."
"Ale bude, jen tomu věř."
Ani jednomu se stále nechtělo domů. Uběhla další dlouhá doba. Mac, v ruce Nicholasovu fotku, seděl a přemýšlel. Stella, unavená dlouhou cestou a strachem, spala opřená o jeho rameno.
Z myšlenek ho vyrušilo otevírání dveří sálu. Opatrně, aby nevzbudil Stellu, vstal.
Nejdřív vyšla ven sestra.
"Pan a paní Bonaserovi?"
"Em … ano." přikývl rychle. "Jak je na tom?"
"Operace je úspěšně za námi. Nick se statečně držel a teď ho převezeme na pokoj. Neměly by nastat žádné komplikace," usmála se na něj. A jemu se hodně ulevilo.
"Můžeme za ním?" nebyl si jistý, jestli by tam zvládl jít on, ale nepochyboval, že Stella odsud dřív neodejde.
"Dnes už je to zbytečné, probere se nejdřív zítra ráno. Běžte se domů vyspat a přijďte zítra. To si s vámi promluví i doktor Fuller," domluvila a zase vešla za dveře, kam ostatní nesměli.
"Stello? Stello," snažil se jí Mac probudit. Prakticky okamžitě otevřela oči a chvilku kolem sebe zmateně koukala.
"Už je po operaci."
"Co? A co Nick? Kde je? Jak to dopadlo?"
"Bude v pořádku, vezou ho na pokoj a probere se zítra. Všechno dopadlo dobře."
"Chci za ním."
"Teď to prý není dobrý nápad. Ale zítra už můžeš."
"Je to můj syn, nebudou mi říkat kdy ho můžu a-"
"Stell poslouchej, jsi unavená a potřebuješ se vyspat v posteli a ne na křesle na chodbě. Máš tu zařízený hotel?"
"Jo … mám tam věci."
"Chceš tam vzít?"
"Ne, mám tu i auto, to je dobrý …"
"Fajn, takže teď půjdem. Ty pojedeš do hotelu a pořádně se vyspíš."
Nezbývalo, než souhlasit. Nemohla ale popřít, že se jí velmi ulevilo.
Celý dnešek byl jako z bláznivého snu. Přijela do New Yorku, její syn ležel několik hodin na sále a jeho otec, s kterým se tolik let neviděla, jí teď drží kolem pasu a vede do auta.
Mac se celou dobu snažil být oporou. Jakmile ale dojel k sobě, zavřel dveře, zhasl světla a lehl do postele, všechno mu zamlžila jediná dokola vířivá myšlenka. Jako by na něj plný dopad dneška dolehl až teď: Já mám syna.
Žádné komentáře:
Okomentovat