Upírčin deník 2

14. září 1864

Zápis včerejšího dne chybí, i když jsem doufala, že budu mít dostatek času poznamenat si vše, abych si mohla později připomenout a znovu vychutnat celou mou pomstu, a hlavně abych se neztratila ve vlastních lžích, jak se někdy může těm, co musí předstírat, stát.
Ale včera času nazbyt nebylo.
George Lockwood se rozhodl ukázat nám jejich rozlehlé panství.
Tvrdil, že nejlépe jej člověk pozná z koňského hřbetu, ale to jsme musely odmítnout, tak jsme se vymluvily na nedostatečný um jízdy na koni.
Není to pravda. Já na něm docela jezdit umím. Ale cizí koně nás špatně snáší. Vycítí nadpřirozené a temné síly a musí si dlouho zvykat a musíme dlouho dokazovat, že jim od nás nehrozí nebezpečí.
A krom neustálého předvádění majetku, jako by to ten muž dělal velmi rád, s námi chtěl přirozeně řešit i naši budoucnost.
Ach jak jsou ti lidé někdy krátkozrací. Spíše vždy. Snažil se vymyslet, jak seřídit náš život pro následující roky a nikdy ho nenapadlo, že až ty skončí, i když je ještě dosti mladý, my zde budeme dál. Že my zde budeme trávit náš čas, i když on bude již dávno práchnivět.
Proto jsem příliš jeho plánům nevěnovala pozornost. Beztak se skládaly pouze z úvah o seznamování s více či méně majetnými a více či méně vzdálenými známými pana Lockwooda, nepochybně za účelem vdavek.
O to jsme se vůbec starat nemusely, neboť i kdyby si situace vyžadovala podlehnout tomuto nátlaku, nejdéle za čtyřicet let by byl daný muž mrtvý, pokud bychom se ho nerozhodly zbavit dříve. A čtyřicet let je proti věčnosti jako tenká větvička v otepi dřeva. Není to ani půl století. A století za sebou máme já i sestra už spoustu.

Navíc za mnou přišla Thyre, má sestra, kterou jsem v tomto novém deníku dosud nejmenovala, že začíná pociťovat hlad. Dlouho jsme se nekrmily a cesta sem byla pířliš vysilující. Uvědomila jsem si, že i já jsem hladová.
Takže jsem nemohla psát ani v noci, neboť jsme se musely vykrást ven a lovit.
Zatím jsme se neodvážily ulovit žádného člověka, musely bychom ho totiž zabít, abychom uspokojily potřebu nás obou, a navíc by to zatím bylo příliš nebezpečné.
Naštěstí se les kolem hemží hlodavci a vysokou, takže nám nečinil problém skolit srnce.
Na zvířecí krvi se nedá žít příliš dlouho, ale pro nejhorší hlad postačí. Bývaly i doby, kdy mi bylo velmi odporné krmit se krví zvěře, jako bych samotná byla zvíře. Ale nouze si nikdy nevybírá.
Doufám tedy, že si alespoň nikdo nevšiml naší krátké nepřítomnosti.

Dnes mám již větší klid.
Myslím, že si zde začínám zvykat.
Občas sice narazím na služebnictvo, jak si potají šeptá, že jsme já i má sestra Thyre zvláštní, a že téměř nejíme, co nám předloží, (ve skutečnosti, abychom nebyly podezřelé, snídaně, nošené nám do pokoje, z části vyhazujeme a při společných jídlech předstíráme, že nám stačí velmi málo) ale jinak se mi panství Lockwoodových líbí.
Stojí na místech, která jsem před dlouhými staletími znala a která se hodně změnila. Ale příroda a divokost jsou tu pořád.
Vlastní rozlehlá pole a lesy. Jako stvořené pro dlouhé projížďky či jako úkryt před lidmi. A navíc z každého koutu zde sálá zvláštní napětí a nadpřirozeno. Možná stále to, co jsme zde zaseli my. Oni to možná necítí, ale já velmi. Vždy, když padne tma. Vždy, když vyjde měsíc.
Nic tady není tak prosté a jednoduché, jak by se mohlo zdát...

Zvláštní věta, řekla si, když se na zápis podívala. Ani nevěděla, proč ji napsala a jak jí přišla na mysl. Ale uvědomila si, že je pravdivá.

Dopoledne přinesl posel pozvánku od Salvatorových.
Nečetla jsem ji, ale slyšela jsem, jak po něm George vzkázal, že se nepochybně dostavíme, a že by bylo báječné, kdybychom se s Katherine spřátelily a blíže seznámily s mladými pány.
O tom vůbec nepochybuji.
Mladí pánové mne příliš nezajímají a přátelit se s Katherine chci stejně, jako přátelit se s leklým lososem. Ale možnost dostat se k ní blíže uvítám. Zatím snad není příliš opatrná.
Tentýž názor sdílí i Thyre. Mluvila jsem s ní hned ráno a také si myslí, že bude nejlepš přiblížit se k ní a najít vhodnou příležitost udeřit. Nesmíme nic uspěchat.
I když bychom obě rády co nejdříve zmizely. A myslím, že jsem přišla na způsob, jak to provést.
Po její smrti bude už jen záležet na tom, zda zjistí, že byla upír. Pokud ano, přesvědčíme George, že se zde necítíme bezpečně, a odjedeme. Pokud ne, budeme předstírat žal nad ztrátou nové přítelkyně, který pouze prohloubil již tak dost pochmurnou minulost, a řekneme, že již nechceme, aby nám cokoli vše připomínalo, a též odjedeme.
Uvěří. Každý člověk uvěří všemu, co řekneme. Vlastně to není docela lež, jen je ta pohnutá minulost mnohem starší, než pouhých několik měsíců. Ale věrohodná výmluva je i tak velmi důležitá. Jen se to nesmí zvrtnout. … Není to Klausův plán. Neměl by se tedy zvrtnout. (Kdyby toto Klaus slyšel, nejspíš ho popadne šílenství a vztek, ale je to pravda.)

Pak konečně přišlo odpoledne u Salvatorových.
Obávala jsem se, že návštěva bude probíhat opět stejně nudně.
Ale zmýlila jsem se.
George Lockwood a Guiseppe Salvatore zůstali uvnitř, popíjeli a něco zdlouhavě prodiskutovávali, a nás poslali v doprovodu Stefana a Damona prohlédnout si zahradu.
Jací jsou jsem již popisovala. A stále s tím souhlasím. Stefan většinou mlčel a Damon vykládal, co ho zrovna napadlo. Spíš se ale pouze chvástal.
Oba jsou svým způsobem docela roztomilí. Stefan je takový...nevinný. Možná ještě až moc dítě. A Damon má naopak uhrančivý pohled a záhadný úsměv. Jenže není vůbec upřímný.

Oba ale znovu věnovali pozornost brzy pouze a jenom Katherine, která se k nám na krátkou chvíli připojila.
Stále si nejsem jista, zda o nás ví. Vypadala bezstarostně. Ale také si myslím, že o citech, které k ní oba chovají, ví velmi dobře, a že si s nimi hraje.
Nechává je koketovat s ní a směje se jejich snaze přetáhnout ji tomu druhému.
Tato procházka mi proto zatím přišla velice nudná. Navíc nepřinesla nic. Katherine zase brzy zmizela do svých pokojů a já neměla jedinou příležitost zůstat s ní o samotě.
Pouze jsem si všimla, kde nosí svůj lapisový amulet proti slunečnímu světlu. Její prsten je mnohem masivnější a nápadnější, než můj nebo Thyre. A napadlo mně, že kdyby takovýto prsten nosil svého času náš bratr Elijah, (podle všeho se ho Klaus zbavil stejně jako ostatních) bylo by to to první, čeho by si na něm ostatní všímali.
Ale ani to není příliš užitečné, těžko se mi povede zbavit ji za dne uprostřed zahrady prstenu.

Ale přepočítala jsem se, když jsem předpokládala nudný den. Konečně přišel důkaz. Následně jsem se totiž velmi dobře pobavila a myslím, že i Thyre měla co dělat, aby neslušně nevyprskla smíchy.
Damon Katherine doprovodil k brance, a když se s ní rozloučil, elegantně a zdvořile polibkem na hřbet ruky, Stefan k němu naklusal a polohlasně se začali dohadovat.
Mysleli si, že je neslyšíme.
Ale my se přímo královsky bavily.
Stefan se pustil do svého bratra s výtkami, že se zbytečně snaží dvořit se Katherine, a že ho ona nikdy nebude mít tak ráda, jako má jeho, a že si ho stejně nevybere, neboť je to jen rozmazlený fracek, který sám neví, co chce, který se vykašlal na školu, a kterého by otec nejraději vyhodil z domu.

"Podívej, Stefane, jen proto, že jsem přitažlivější, oblíbenější, chytřejší, hezčí a starší, nemusíš žárlit na každém kroku," odpověděl s naprosto netečnou tváří Damon.
V tu chvíli vše nasvědčovalo tomu, že ho Stefan praští. Prudce zvedl ruku a chtěl udeřit. Jenže Damon ji včas zadržel.
"Můžeš jí klidně zase spustit. Netrefil bys mě, ani kdybych byl jako stodola. A navíc mě v životě nepřepereš. Smiř se s tím, Katherine tvoje nebude. Nebo jsi zapomněl, že má otec úplně jiné plány? S tebou?"
Stefan ho alespoň probodl nenávistným pohledem.
"Taky nemusí být vždy po jeho! Kdyby bylo, už dávno tě vyhodil."
"Že by se hodný pan syn rozhodl vzdorovat? Nedej se vysmát. Ty mu kývneš i na vlastní výprask," ušklíbl se Damon, obešel svého bratra a vrátil se zpět k Ethel a Thyre.

Jaké plány má Giuseppe (nemyslím, že je nezbytně nutné nazývat je tak, jako v řeči, pan Lockwood a pan Salvatore, zvláště, když je nežádoucí, aby si tento deník kdokoli přečetl) jsme se nedozvěděly. Ale možná mě začínají zajímat.
Nakonec vymýšlet pouze způsob vykonání pomsty na Katherine a vypustit okolní svět, když se zdá býti tolik zábavný, by určitě byla chyba.
Když už tu musím být, měla bych si to i užít. Pozdní návrat domů by si měl každý užít. A toto byl můj domov mnohem dřív, než sem tihle hašteřiví prostí omezení lidé přišli.