Kohoutek na toaletách netěsnil. Každou vteřinu ukápla jedna kapka. Voda pomalu odměřovala čas zbývající do konce směny a dne, přestože od začátku neuběhla příliš dlouhá doba.
Kapky padaly, tříštily se o bílý porcelán plochy umyvadla a stékaly do výlevky.
Catherine stála opřená o stěnu, poslouchala rozléhající se zvuk vody a snažila se alespoň pár minut na nic nemyslet.
Nešlo to. Čím více se snažila, tím častěji se jí vybavovala Lindsey v bezvědomí v nemocnici a Gil, snažící se jí proti svým zvyklostem utěšit.
Další kapka … tempo se zpomalovalo.
O mnoho kilometrů dál, ve stejném okamžiku, se o zem roztříštila rudá slza padající z tváří nehybného těla.
Kapka vody …
Kapka krve …
Kapka vody …
Kapka krve …
… také se ji nikdo nesnažil zastavit.
Zvonil telefon. Melodie, která každou vteřinou narůstala na hlasitosti, se rozléhala prázdným prostorem. Narušovala hrobové ticho a úplně přehlušila zvuk odkapávající krve.
Zvonil telefon. Zvuk vody v té melodii zanikal. Pouze ale na pár vteřin. Willowsová sáhla do kapsy a hovor přijala.
"Cath, kde jsi?"
"Na kriminálce. Proč?"
"Protože tě nemůžu najít. Prý nezvedáš telefony a přitom se ti stále snaží dovolat."
"Kdo?"
"No z … musíme to řešit ve stejné budově po mobilu? Přijď prosím do mojí kanceláře, ano?"
Přisvědčila a zavěsila.
Melodie utichla. Volající asi pochopil, že nikdo neodpoví. Snad doufal, že zavolá později, že nemá mobil u sebe. Nebo si snažil ověřit, vytvořit alibi.
"Tak kdo se mi nemohl dovolat?" ptala se Catherine Grissoma.
"Nemocnice. Proč jsi jim to nezvedala?"
"Nemocnice? Já … neměla jsem náladu na cizí číslo … co chtěli? A jak to, že volali tobě?"
"Nevím, proč si sestra umanula, že je Lindsey moje dcera, proto volali. Na chvíli se probrala, snad to bude tedy lepší. Ale teď už zase moc nevnímá, chtěli tě jen informovat."
"Dobrá zpráva. Díky bohu!" vydechla s velkou úlevou.
Grissom se usmál. "Nepojedeš za ní?"
"To se mě chceš mermomocí zbavit?" ale také se usmívala.
Vstal, přešel k ní. "Jen tě chci donutit, aby sis odpočinula od práce. Máš toho moc," díval se jí do očí podmanivým pohledem.
"Sám tvrdíš, že práce je nejlepším odpočinkem," pohledem, kterému nemohla odolat.
"Určitě ne teď a pro tebe."
"Nezdá se ti, že se o mně staráš až moc?"
"Ne. Nezdá. A chceš ještě něco vědět?" byla už na odchodu, protože odpověděl až po delší pauze. Teď se ale otočila zpět.
"Povídej."
"A … asi jsem se zamiloval."
"To mě těší."
Dělá, že neví? Hodlá si hrát? On není hračka. Podmanivý pohled přešel do ještě podmanivějšího polibku.
"Vidíš? Já ti to říkal," plácl do zad Nick Grega, když mu přišla zpráva o nalezené mrtvole.
"Nojo. A předpokládám, že mě bereš s sebou."
"Tvůj šestý smysl nezklamal. Bal se," zakřenil se Stokes.
Na ohlášeném místě našli kriminalisté Brasse, který si zapisoval, co mu říkal nějaký muž. Přesněji ten, co našel tělo. Působil dojmem, že místo zakrvácené mrtvoly viděl jen rozbitý vysavač, ale každý nemá nervy a žaludek z rosolu.
Detektiv ukončil zápis slovy: Když bude třeba, ozveme se, a věnoval se kriminalistům.
"Nazdar. Tělo je v prvním patře. Amy Sullivanová."
"Sullivan … to mi něco říká …" snažil se Nick vzpomenout.
"No jasně, majitel jednoho … no spíš více night clubů, co se nedávno oženil se svou tanečnicí poté, co vykopnul manželku. Byla toho plná média," vybavil si Greg.
"Ta tanečnice tam teď leží mrtvá?"
"Ne. Dcera. Je jí dvaadvacet," dovysvětlil Jim.
"To je gól. Stejný jméno … tady musely být vztahy napjatý jako struny."
"A někdo na ně asi zabrnkal. No pánové, konec řečí a do práce."
"Uf … to brnkání bylo pořádný. Až jí prorazilo lebku," prohlédl si tělo jako první Greg.
"Tak se podívej po něčem, čím to mohl udělat."
"Jime, koho si může mladá holka pojmenovat 'myšák' ?" zvedl Stokes ze země mobil a podíval se na nepřijatý hovor.
"V jejím věku a týhle době kohokoliv."
"Ten kdokoliv jí volal před třema hodinama, což je, podle tady Davida, chvíli po smrti," kývl ke coronerovi, čekajícímu na povolení k odvozu těla.
"Zahrajem si na kocoura … myšák," převzal Brass od Nicka mobil a odjel pokusit se toho dotyčného najít.
Vyšetřování se prostě rozjelo na plné obrátky.
Sara zaujala své obvyklé místo u stolu. Teď tam byla sama. Ne, že by jí to vadilo. Nikdo nerušil její myšlenky. Napadlo jí, za čím se vlastně lidi ženou. A ať se ženou za čímkoli, nemá to smysl. Někdo se žene za penězi, udělá to, co Weller a skončí na pitevně. Někdo za slávou a nakonec uklízí v baru. Někdo za mocí a poté bez cizí pomoci ani nevstane. A jsou i tací, co se snaží, aby jim narostla křídla a potom zjistí, že stejně neumí lítat.
Klepání na dveře.
Zvedla oči od desky stolu.
"Ricku! Tebe už pustili?"
"Přece jste si nemysleli, že tam budu tak dlouho tvrdnout," usmál se široce na kolegyni Warrick.
"Ale co to rameno?"
"Žádná katastrofa."
"Pozdravuje tě Taylor. Už odletěl."
"Mm … doufal jsem, že ho ještě chytnu. No nevadí. Sama, sama?"
"Jo. Kluci mají výjezd. Ty ale doufám nejdeš pracovat?"
"Ne. Jenom musím odevzdat papíry. Proto jsem tu."
"Tak si to užij," usmála se a podívala na mobil.
"Ty mě opouštíš?" zeptal se na oko dotčeně.
"Vartann si mě žádá. Loupež. Tak se měj," odešla rozproudit vyšetřování.
Gilovy a Catherininy rty se od sebe po nekonečné chvíli, sestávající pro zbytek vesmíru pouze jen z několika vteřin, oddělily.
"Proto se starám," nasadil svůj vševědoucí úsměv. Catherine byla příjemně překvapena a trvalo pár okamžiků, než se zmohla na slova. I tak ale nevěděla, co říct. Cítila se báječně. Tahle zpráva byla ještě lepší, než dobrá. Byla přímo neuvěřitelná. Nějakou dobu už cítila, že se něco děje s ním a věděla, že se něco děje i s ní. A nejen ledacos. Ale tak rychlý spád z jeho strany nečekala. Po tom, co se stalo, najednou vyzařovala takové šťastné vlny, že Grissom nutně musel vnímat, jak proplouvají okolím.
"Miluju tě," přerušil nastalé ticho, stále se stejným úsměvem a teď už jen jeho Catherine v náručí.
Taylor seděl ve vrtulníku. Celé jeho tělo bylo napjaté. Atmosféra nebyla nejlepší. Necítil se moc dobře opět v roli svědka rodinné události. Na druhou stranu se těšil domů. Až nehorázně se těšil do svého prostředí, mezi své lidi. Dokonce i na zločiny ve svém městě.
Už brzy by měli přistávat. Letí přece minimálně...a, zjistil, že hodinky nemá na ruce. Sáhl pro ně do příruční tašky. Zrak mu nepadl jako první na ně. Místo toho našel něco, co tam rozhodně nedal. Ani si nevzpomínal, že by tu obálku vůbec kdy viděl.
Váhavě ji vzal do prstů, bedlivě pozorován Dennisem Mitchellem, otcem Aarona. Zadíval se mu přímo do očí a druhý muž ty své odvrátil.
Mlčky hleděl na neposkvrněnou obálku dalších pár vteřin. Poté konečně našel hodinky. Poněkud zbytečně, neboť vrtulník začal klesat a pilot upozornil posádku na přistání. Mac dopis zasunul do kapsy saka a hodlal se jím zabývat později.
Když vystoupil z vrtulníku a opustil pichlavé pohledy Mitchellů, nasedl za stálého mlčení do přivolaného taxi. Mířil rovnou na kriminálku. Zbavit se stříbřitého odlesku Vegas. Snad už opravdu naposled.
Ujeli sotva pár kilometrů a detektiv se vzpomněl na předmět ve své kapse.
Z obálky vyndal popsaný list.
Zvedl pohled k řidičově zpětnému zrcátku a setkal se s hnědýma očima černošského taxikáře. Oba v ten okamžik upřeli pozornost jinam.
Začetl se do dopisu. Přelétl řádky psané rukou Catherine Willowsové.
"… moment … pojedeme jinam," a sdělil mu jinou adresu, adresu svého bytu. Po tomhle nemohl zajet hned do obvyklých kolejí. Zavřel oči.
Skutečně musí být i pouhá návštěva Las Vegas jako bodnutí do života? Bodnutí nožem, který už nikdy z rány nepůjde vyjmout?
Možná ano, protože teď, i po všech slibech sám sobě, nebude moci na prokleté město hříchu zapomenout.
Macu,
nenašla jsem odvahu ani vhodnou chvíli, kdy bych Ti mohla říct něco, co mě už od Tvého setkání se mnou před pár dny pálí. Už k tomu ani vhodná chvíle nebude a myslím, že ani ty nebudeš v důsledku litovat. Nechci po Tobě žádné řešení, žádnou reakci. Nemůžeš ale taky žít v nevědomí něčeho, na co máš právo.
Všechno je v podstatě velmi prosté. Má dcera Lindsey …
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat