"Jo, to díky. Už jsme se ale přivítat stihli, za dobu, cos tu nebyl," poznamenala Catherine kousavě.
"Vím, že jdu pozdě, omlouvám se. Sara je v nemocnici."
"Proboha, co se tady dělo?" vyděsil se Warrick.
"Pár dnů poslouchám místo kriminalistických klepů a Ecklieho štěbetání dvou puberťaček a už se to tu stihne přizabít!" přisadila si i Catherine.
"Menší chirurgický zákrok. Ještě dnes nebo zítra ji propustí. Myslím, že to bez ní zvládneme. Já a Nick máme rozdělanou vraždu z večírku."
"Z toho divokýho mejdanu, kterého ses účastnil, Nicky?" popichoval Warrick.
"Ha-ha-háá!" Nick po něm hodil nějaký časopis, co měl po ruce.
"Greg má svůj případ!" snažil se je přerušit Grissom.
"To jo, ale při vší úctě, nestíhám. Je toho fakt hodně, včera jsem tu byl 4 hodiny přesčas … a rád bych měl i svůj osobní život," zatvářil se Greg zmučeně při představě dalších hodin zkoumáním dvou popelářských vozů, kam někdo uklidil dvě části těla, přičemž popelářská firma na něj tlačí, aby je konečně uvolnil.
"Dobře, Warricku, pomůžeš mu. A Catherine," podíval se na poslední kolegyni. Pak mu ale přišla zpráva z laboratoře DNA. Rychle popadl svoje desky a mávl na Nicka. "...ty si něco najdi," pokrčil rameny, oba zmizeli za dveřmi a nechali překvapenou a rozčarovanou Willowsovou v zasedačce.
"Něco si najdi?" křikla ještě za nimi, ale nikdo ji už neslyšel.
Testy DNA ze vzorků z koupelny a z pod nehtů Jaqueline Bensonové byly hotové. Dokonce se našla i shoda v databázi.
Ross Chapman. Nikdy dřív se s ním nesetkali, ovšem policie už očividně ano. Jak však záhy zjistili, na nahlášené adrese nebyl. Brass našel pouze prázdný byt. Jestli to byl opravdu vrah, nebylo se čemu divit. Žádné jiné vzorky jinou neznámou osobu nepotvrdily. A protože výslechy nebyly k ničemu, když nikdo nic neviděl, museli se spoléhat, že policie pana Chapmana najde. A to brzo. Zbytek směny se prakticky nesnažili o nic jiného.
Gil v práci ale už nemohl vydržet. Netrpělivě odpočítával minuty do konce. Sice od Sary zbaběle utekl, ale umínil si, že se vrátí. Slíbil jí to. Navíc doufal, že by ji mohli propustit už dnes.
K Nickovi se choval čím dál odměřeněji a i s ostatními byly struny dost napjaté. Na konci dne konečně povolily a on jel přímo do nemocnice. Snad jako by někdo vyslyšel jeho přání, Sara na něj čekala připravená k odjezdu. Lékaři usoudili, že nehrozí nic, kvůli čemu by ji měli dál pozorovat a všechno zvládne domácí léčení.
Cesta do Gilova bytu probíhala mlčky. Oba na sebe ale každou chvilku vrhali kradmé pohledy. Chtěl se nějak omluvit za svůj útěk, ale nemohl nalézt slova. Když už se konečně zdálo, že promluví, auto zastavovalo.
Takže zase nic.
"Už je ti alespoň trochu líp?" zeptal se starostlivě, když byla opět pod jeho peřinou. Navzdory všem okolnostem jí bylo dobře. Bylo jí fajn, dokud se jí nezačalo dělat zle fyzicky. Jakmile zjistila důvod, hodně klesla zpátky duší a myslí. Pukla obranná stěna, kterou od té šílené doby jen díky výjimečné síle budovala. Tady se ale cítila v bezpečí. Když cítila jeho vůni, vnímala jeho přítomnost ve všem, co ji obklopovalo a hlavně po té přítomnosti toužila. Když věděla, že tady je.
"Asi ano … ještě mi ale nějakou dobu nebude nejlíp."
"Jo, já vím. Dostal jsem menší školení … jako tvůj přítel."
Usmála se. "Vážně si mysleli, že to dítě bylo tvoje?"
"Mysleli. A tys … tys řekla, že kdyby bylo, bylo by to lepší."
"Já vím."
"Jaks … jaks myslela, že by to bylo lepší a … že se stalo něco, co mi nemůžeš říct?" on ale tušil, co se děje. Bál se toho. Sedl si na kraj postele a Sara chytila jeho dlaň.
"Zůstaneš tu teď se mnou?" řekla místo odpovědi. V očích se jí zaleskly slzy.
"Neplač … zůstanu. Jestli chceš tak tu s tebou zůstanu celou noc," stiskl její dlaň. Už se ani nepozastavoval nad tím, co říká. Slova plynula sama a on je nechal plynout. Sara vypadala tak zdrceně, že nad nimi ani nemohl přemýšlet.
"Děkuju … za všechno ti děkuju," jen tak tak zase nepropadla pláči.
"Nechceš si trochu ulevit? Člověku pomáhá, když se vypovídá."
"Řekla jsem to zatím jen Jaqueline … a ta je mtrvá. Je pro mě hrozně těžký o tom mluvit."
Když zmínila Jaqueline, uvědomil si, že se bude muset Sary zeptat na člověka, co je zatím podle všeho hlavní podezřelý. Teď ale ne. Její problémy jsou důležitější, než práce.
"Jde o to, že to nebyl … šťastný vztah? Ublížil ti?" zeptal se rovnou.
Přikývla. "Vlastně … ublížil."
Seděli vedle sebe na posteli, ona mu položila hlavu na rameno. Objal ji.
"Máš pravdu. Musím to někomu říct … a už snad můžu i tobě."
"Jak chceš. Nenutím tě. Jestli ti ublížil, tak … je mi to vážně moc líto."
"Nebyl to vážně šťastný vztah. Ale nejsme spolu už víc než dva měsíce."
Ztuhl. Vážně to tak bylo. Muselo to tak být … ublížil jí. A těhotná byla jen pět týdnů.
"Nevím, proč se neukázal takovou dobu. Sem tam se ozval … ale vždycky jsem hovor hned ukončila a zprávy jsem nečetla. Myslela jsem, že ho to přejde a konečně mi dá pokoj."
"Ubližoval ti už předtím?"
"Ne, to ne. Ale stejně jsem udělala chybu, že jsem si s ním začala. Věděli jsme to oba."
"Takové věci se stávají …" hladil jí po vlasech. Konejšil její strach z živých vzpomínek a ani netušil, jak moc jí jeho blízkost pomáhá.
"Jo … stávají. A kolikrát skončí u nás."
"Ty ale budeš v pořádku. Najdeš si někoho lepšího … a na tohle zapomeneš …"
"Byla bych šťastná, kdybych už našla- …"
Dal jí polibek do vlasů. Byla o něj pevně opřená a přemáhala pláč, takže to možná ani nevěděla. "Najdeš."
"A zapomenu? Já nevím … na to se nedá zapomenout. Vidím to každou chvíli, pokaždé, když zavřu oči … jenom tady se mi to daří potlačovat. Protože nejsem sama. V nemocnici to bylo ještě horší," zase si představila večer před pěti týdny. Viděla, jak s ní praštil o zeď a potom se k ní přilepil a začal jí pomalu, bez možnosti na únik, stahovat triko.
"Chtěla jsem se bránit … nešlo to. Nešlo dělat vůbec nic … on … se prostě objevil … snad by mě i zabil, kdybych … snažila jsem se, ale … a potom mi řeknou, že čekám dítě … kvůli …" najednou zjistil, že pláče a vzlyky jí sotva dovolují mluvit. Nechtěla se na něj dívat, překryla si oči dlaní. Z pod víček se jí valily slzy, druhou rukou se tiskla k jeho hrudi. On jí pevně objímal, hladil po vlasech a utěšoval. Ne slovy. Ta v tuhle chvíli nezmohla vůbec nic. Mohl jí jen dodávat pocit bezpečí a jistoty, pocit, že on tu pro ni bude vždycky.
"Vidím ho pořád … a všude …"
"Hlásilas to?"
"Ne … byly by otázky a vyšetření … ne. Nezvládnu to."
"Zvládneš. Jsi silná."
"Dítě … ze znásilnění …" vyslovila slovo, které se oběma prohánělo hlavou ale oba ho zároveň potlačovali. Bylo to tak. Jenže přitom tak neskutečné a surové. Vždycky žila názorem - mně se to stát nemůže. Ne. Dávám si pozor. Vím, co dělám. Jenže stalo. Ve skutečnosti je člověk jenom bezmocné kuře v tmavém lese. Jen třeba s maskou tygra.
"Pšššt …" přivinul ji k sobě ještě víc. Po pár minutách se trochu uklidnila. Přestala se třást i plakat. Zklidnil se tlukot jejího srdce a zpomalil dech. Trochu se od něj odtáhla.
"Potřebuješ něco?" zeptal se starostlivě.
"Ne. Možná jen …"
"Povídej."
"Abys tu byl se mnou."
"Budu tu jak dlouho budeš chtít," chvíli to vypadalo, že ještě něco dodá. Nakonec ale nic.
"Cos řekl v práci?"
"Žes musela na jednu menší operaci."
"Fajn … Snad na to nepřijdou."
"Já budu mlčet. Cítíš se líp?"
"Když už to víš … tak mnohem líp."
"Obdivuju tě," řekl s pohledem upřeným na zeď.
"Proč?"
"Zvládlas to všechno … vyhořel ti byt, sta … ehm … a to všechno, a přesto se zvládneš tak krásně usmívat a žít."
"Musím. Zbláznila bych se. Ale uvnitř se pořád hrozně bojím."
"Nemáš čeho. Už se ti nic nestane. To nedovolím."
Vděčně na něj pohlédla. "Stačí mi, když jsi mě poslouchal. Asi to zní po dni vleže v nemocnici divně, ale chce se mi zase spát," usmála se.
"Tak spi. Nikdo ti nebrání."
Lehla si na polštář a pořád držela jeho ruku. Odmítala jí pustit, takže si musel lehnout vedle. Usnula celkem rychle. Nemohlo to být únavou, ale spíš citovým vypětím. To, co mu tady přiznala, už patrně nebude schopná nikomu zopakovat. Leda po dlouhé době.
Změnila se. Suverénní a jistá Sara někam odešla. Muž, jehož jméno nezná, ale jehož nenávidí, ji tehdy umačkal u té zdi a nenávratně zničil. Zůstala jen tahle vyděšená a o život sama se sebou bojující žena, kterou nikdo z nich neznal. Tolik by jí chtěl pomoct, ale nevěděl jak.
Stačí, žes mě poslouchal...jedno přání, neodcházej.
Neodešel. Teď už ne. Ani nepustil dlaň, která se ještě před chvílí chvěla jako celé tělo, i když její stisk ve spánku ochaboval.
Když spala, vypadala klidná a vyrovnaná. S lehkým úsměvem na rtech, bez starostí a strachu.
Políbil ji na čelo.
Úsměv byl ještě o něco spokojenější.
Žádné komentáře:
Okomentovat