Naše práce je těžká, náročná a bere nám skoro všechen čas. Je taková, že díky ní jsem se naučil omezit svůj osobní život na minimum a skoro všechno, co v něm dělám, stejně dělám pro ni.
Cvičení, správné jídlo, střelba, zájmy kolem toho, co všechno musím umět, odmítání nátlaku otce, abych se vrátil do armády, nezávazné vztahy a žádná vlastní rodina. Hlavně to poslední se mi v těchto měsících připomínalo víc a víc. A úplně nejvíc od doby, co k nám nastoupila Jenna.
Je to taková drobná holka, kdekdo by se divil, co mezi námi dělá studentka a poslal by ji leda do prváku na vysoké. Ale ona už má školu dávno za sebou a střílet umí líp, než někteří z nás.
Po několika týdnech zvládla umlčet pochybnosti a po několika měsísích se potom stala naprosto přirozenou součástí našeho mechanismu. A nejenom toho.
Taky se stala součástí mého života.
Líbila se mi už dlouho. A že je hezká určitě musí uznávat všichni ostatní kolegové. A je i fajn, ačkoli za začátku jsme spolu tak docela nevycházeli a museli jsme se naučit, že k optimistům, kterých se máloco dotkne, nepatří.
Nešlo ale jenom o to. Nešlo o proměnu nováčka v součást kolektivu. Vlastně šlo o proměnu nováčka v někoho, kdo má část svých věcí roztahanou u mě v bytě, v někoho, jehož byt často okupuju já, v někoho, kdo se mnou sdílí postel a zakázanou lásku.
Věděli jsme, že náš vztah je nepřípustný. Od začátku. Jsou tu velmi přísné předpisy a vůbec i z logiky samotné práce je to jasné, ale nedokázali jsme si pomoct. Byli jsme nastěhovaní jeden u druhého, jako bychom oba měli své dva domovy, a byli jsme šťastní. Nedali jsme nikomu nic najevo, nikdo to nevěděl, skrývali jsme se, neprojevovali jsme se ani venku a zatím nám to stačilo. Stačilo nám to několik měsíců.
Jenže jednou jsme si pozor nedali. Jednou jsme se zapomněli a odhalil nás Greg. Byl mírnější, než mohl být. Vlastně to celé nechal na nás, ale i tak nás už dávno odsoudil.
Jenna nedokázala pokračovat. Ihned to ukončila. Rozešla se se mnou. Poslala mě k vodě. Řekla, že mě miluje a potom mě poslala do háje.
Já ji chápal. Věděl jsem, že to musím chápat, a že je to tak správné, jinak přijdeme o práci a o všechno, co máme, jenže jsem jí odpustit nedokázal. Nebyla to domluva, nebylo to žádné romantické sáhodlouhé bolestné vyznávání citů s podtextem rozchodu, byla to krátká a hned uzavřená záležitost. A přes to jsem se nemohl přenést hodně dlouho.
Možná až příliš dlouho jsem jí to dával najevo. ve svém ublížení jsem se k ní začal chovat hrozně, ale kompenzoval jsem si tak to, co mi udělala. Kompenzoval jsem si, že to ukončila ona a tak rázně. Dokazoval jsem si, že mám pořád navrch.
Takže mi vlastně ani tak nevadilo, když sem povolali cvokaře a nechali nás prověřovat. Pohovor s ním byl jednoduše blamáž. Jenže jsem se tehdy nebál. Všechno bylo za mnou, Jenna se mnou nechodila, neohrožoval jsem tým ani civilisty, ona popřela, že by si se mnou znovu chtěla začít, takže ani tuhle hrozbu Titanic Toth nezaznamenal.
Když jsem potom odcházel z kanceláře, opět v rozpoložení hluboké uraženosti, které jsem se chtěl zbavit, ale nevěděl jak, byl jsem přesvědčený, že tahle situace potrvá ještě dlouho, a jestli nastanou po prošetřování našeho týmu nějaké změny, přímo mé osoby se asi nedotknou.
Nevěděl jsem, jak moc velký zlom Toth znamená.
Když už bylo po všem, poslali nás domů, zatím bez jakéhokoli náznaku výsledku. Poslušně jsem šel a kdo ví, jestli bych ten den neseděl až do večera otupěle v křesle, kdyby někdo nezazvonil.
Byla to Jenna.
A já si najednou nedokázal vybavit ten pocit rozhořčení a ublížené nenávisti, který jsem pociťoval, kdykoli jsme se od rozchodu ocitli o samotě. Možná, že i kdybych to náhodou dokázal, neudělal bych to. Vypadala totiž tak zlomeně, že bych jí nedokázal víc ublížit.
Nebylo potřeba víc, než jedné věty. Vlastně vůbec nebyla potřeba slova.
Toth se mě ptal, jestli bych znovu stál o vztah s Jennou Simmonsovou a navázal ho, kdyby se naskytla příležitost.
Odpověděl jsem ano.
A to odpoledne to i dokázal.
Žádné komentáře:
Okomentovat