Turnaround to Blame 10

Zklamání a jistoty

"Já jen doufám, že si něco pamatuje," zavrtěla hlavou kriminalistka Messerová následující ráno před nemocničním pokojem číslo 104 B.
"Doktor říkal, že v tomhle ohledu žádné problémy nemá, takže by měla. Ale i když je teď naše jediná stopa, netlač na ni, Lindsay," upozornila Jo svou kolegyni. Nespokojené s průběhem vyšetřování byly obě. Krom DNA z ulomeného nehtu zaseknutého v kapsičce trika oběti neměli nic, co spojit s identitou pachatele, jenže s vědomím, že analýza bude až za několik dní, takže velké naděje vkládaly do výslechu, který mohl konečně proběhnout. Jadu LeSardo, napadená mladá dívka, se probrala k vědomí.
"Já vím. To nikdy nedělám," podívala se na ni Lindsay trochu uraženě. Podle svého mínění svou práci vykonávala dobře a i teď věděla, jak postupovat, proto podobné poučování neměla ráda. A navíc nejnovější kolegyni nastoupivší na místo její kamarádky Stelly ještě úplně zcela nepřijala.
Ale hned znovu nasadila příjemný úsměv a otevřela dveře.


"Dobrý ráno. Jaký je postup v případě bezhlavé oběti?" Mac vešel do společné oddechové místnosti, kde u potichu puštěné televize seděli Danny Messer a Eric Delko s téměř dojedeným sandwichem.
"No, Ethan je pořád ve vazbě a jeho rodiče si povolali advokáta. Uvidí se na jeho šikovnosti, ale nejspíš ho budou soudit za spoluúčast. Možná ho vysekaj, ale to není moc důležitý, nemůžeme vůbec nijak dokázat, že tam to lanko nastražil on a navíc vážně neměl žádný důvod. Jenže kdo ho tam dal, toho se nemáme jak dobrat," pokrčil Danny rameny a Eric mlčky přikývl.
"Prošli jste kamery? Mohly něco zachytit. Přinejmenším někoho, kdo nese podezřelé věci nebo toho kluka na čtyřkolce."
"Má je v práci Adam, chceme dokázat, jestli tam Ethan před společnou jízdou s obětí byl nebo nebyl a uvidíme, jestli budeme mít štěstí," odpověděl tentokrát Eric. "Jinak jsme zkoušeli přijít na nějaké eventuální nepřátele Kyry, ale jsme ve slepé uličce."
"Přesně. Dojdu se mrknout za Adamem, třeba má už aspoň něco. Chce někdo kafe?" zvedl se Danny a když se nedočkal kladné odpovědi, odešel.
Mezi zbylými muži panovalo chvíli celkem dusivé mlčení. Dokud ten starší nezačal s palčivým osobním problémem. Což Eric tak trochu očekával.
"Co … víš něco o June?"


"Dobré ráno, jsem Lindsay Messerová, tohle je Jo Danville. Jsme kriminalistky NYPD. Vy jste Jadu LeSardo?" uvedla sebe a svou kolegyni Lindsay pobledlé dívce ležící v nemocniční posteli.
Dívka se na Lindsay podívala a přikývla. Neusmála se ani jinak nezměnila svůj výraz. Očividně jí stále bylo zle fyzicky a především psychicky.
"Můžeme s vámi chvíli mluvit?"
"Stejně jsem čekala, kdy sem přijdete."
"Takže asi i chápete, o čem chceme mluvit," Jo došla až k posteli Jadu.
"O tom, co se mi stalo. Víte už něco? Máte ho?" zeptala se se značnou nadějí v hlase.
"Bohužel. Ale dostaneme ho s vaší malou pomocí. Když nám řeknete, co se stalo. Vzpomínáte si na to?"
"Bohužel … jo," povzdechla si a rukou si přejela po zavázaných ranách na břiše.
"Dobře. My víme, že jste hlídala malého Matta Taylora a když usnul, odběhla jste. Proč jste odcházela?" začala se Lindsay ptát.
"Já si občas … chodila nakoupit. Když usnul, protože jsem jinak neměla čas, abych se včas dostala domů, jenom jsem si odskočila na patnáct minut, kousek za domem je supermarket."
"Takže jste si šla nakoupit, nenašli jsme u vás ale vůbec nic, nákup, peněženku, doklady, klíče …"
"Já jsem totiž do obchodu nedošla, chtěla jsem proběhnout tou uličkou dozadu, je to nejkratší cesta, víte, ale někdo tam byl," vykládala pomalu, na co sami neměli šanci přijít.

"Vzpomínáte si na něj? Jak vypadal nebo kdo to byl?" Jo se posadila na volnou židli kousek od postele.
"Já ho neznám, ale myslím … .myslím, že byl zfetovaný, že to byl nějaký feťák, chtěl po mě peníze a když jsem mu žádné nedala a chtěla prostě utéct, tak vytáhl nůž. A pak si pamatuju … děsnou bolest."
"To je nám moc líto, Jadu. Ale naštěstí se z toho dostanete. A určitě ho zavřeme. Vzpomínáte si ale, jak vypadal? A co říkal?"
"Pořád jenom opakoval, ať mu dám prachy, že chce peníze. Byl docela zmatený, ale já mu nechtěla nic dát. Měla jsem u sebe peněženku s asi šedesáti dolary, doklady, kartou a jízdenku do metra. A nechtěla jsem o to přijít, já myslela … myslela jsem, že mu uteču …"
"To je v pořádku, v pořádku, Jadu, vy jste nic špatného neudělala," snažila se ji Lindsay utěšit.
"Jo, jo, takže …" Jadu se snažila navázat ve výslechu a silněji si stiskla obvazy, když jí rány začaly znovu bolet, "… byl blonďák. Rozcuchaný, zarostlý, strašně hubený, možná metr osmdesát. Měl takové … vytahané oblečení, takovou … modrou mikinu nebo bundu a kalhoty. Vypadalo to zašle už na první pohled, takže jsem se hned vyděsila … smrděl … potem a zatuchlinou …"
"Dobře, to nám určitě hodně pomůže. Máme totiž jeho DNA a s touhle podobou to určitě dáme dohromady," usmála se na ni povzbudivě Jo. "Teď vás necháme zase odpočívat. Doufám, že se brzy uzdravíte."
"Moment," zastavila ještě kriminalistky, které se chystaly k odchodu, "a malému Mattovi se nic nestalo? Když jsem se tak dlouho nevracela?"
"Ne, o něj si nedělejte starosti, ten je v pořádku," usmála se ještě jednou a s Lindsay nechaly Jadu o samotě.


Eric se na Taylora překvapeně podíval. Zřejmě nečekal, že se ho zeptá tak přímo.
"Jo. Hlídá nám po školce Matta, takže … bude nejspíš v pohodě," snažil se zachovat svou neutralitu, protože do rodinných vztahů detektiva nikdy nejspíš neměl mluvit. Bez ohledu na to, že k nim patřil.
"A neříkala nic? Ohledně sebe nebo otce toho dítěte?" ptal se dál.
"Ne. Jenom u nás bude možná bydlet. Zatím. Občas. Asi," nemohl říct určitěji, protože sám by byl asi radši, kdyby ne. "Nepřijde mi, že je moc nadšená z toho, co v New Yorku našla," ale v tomhle už se jí ani moc nedivil. Jeho biologický otec taky nebyl rozhodně vzor všech ctností, ale na rozdíl od Maca měl důvod ho za jeho činy upřímně nenávidět. June na tom byla přece jen lépe. Mac si s mafií nikdy nezahrával.
"Dobře, to … je dobře," vypadal, že se mu ulevilo, že bude mít jeho nezletilé dítě nějaký dozor a zázemí, ale nepochybně chtěl ještě něco. Jenže ne přes Erica. "A Danny?"
"Má tu novou práci v BAU. Má toho teď hodně," trochu usekával Eric. Nerad se s ním bavil o rodině, i když už několik let byl skoro jeho zetěm. Nikdy to nedopadalo dobře. Proto se snažil i teď rozhovor příliš neprodlužovat.
"To vím. Tak se snaž, ať jí to nic nekomplikuje," ani jemu nebyly rozhovory s Delkem na podobné téma příjemné. Jenže nechtěl, aby si i on myslel, že se o June nehodlá zajímat.
"My to zvládneme, Macu. Není třeba si dělat starosti. Nejspíš se půjdu podívat za Adamem a Dannym, hodilo by se něco najít."

Ovšem doopravdy si tak jistý nebyl. Ohledně June ano. Jako chůva mu připadala dobrá a nejspíš se snažila naučit žít s dítětem. A bydlení se nějak vyřeší. Jenže ohledně zbytku si dělal starosti. Ani ne kvůli případu, který se pro dnešní den opravdu dostal do slepé uličky, ale kvůli odpoledni, na nějž měla plány Danielle.
Protože ještě nebyl pevně ustaven nový pracovní tým FBI a hotové vnitřní prostory, měla čas udělat něco, co chtěla, a co on považoval za ukvapené, šílené a ne příliš vhodné.
Navíc se bál, že to bude mít nepříznivý dopad i na něj samotného. Ale nedokázal jí to vymluvit.
Jejich noční debatu si až moc přesně přehrával stále dokola, zvlášť cestou domů.
"Jsi si jistá, že tohle je to správné? Upřímně se mi to vůbec nelíbí."
"Ne, Ericu, nevím, jestli je to správné, ale má právo to vědět."
"Ale není na to ještě moc brzo? Je mu čtyři a půl, vážně to pochopí?" otočil se na svou partnerku s co nejvíc prosícím výrazem, jakého byl schopen.
"Pořád lepší, než kdyby se to dozvěděl moc pozdě, v patnácti, začal ti vykat, říkat pane a nenávidět nás za to, že jsme mu to tajili. A nechci ani riskovat, že mu to prozradí v záchvatu vzteku na tebe někdo jiný." řekla dost rázně, protože, jak věděl, tohle byla věc, které se vážně bála. A "jiným" při tom oba mysleli velmi konkrétní osobu.
"Ale pořád mu to můžeme vysvětlit až nastoupí do školy, až mu bude deset, až bude … aspoň chápat, co znamená biologický rodič. Vždyť teď sotva akorát chápe, co je smrt," nechtěl se hádat, ale přesto to řekl dost prudce. Možná by nejradši vyletěl, že je to zkrátka pitomost, co ho vyšoupne úplně mimo.
"Myslím, že sám víš dobře, jak je nepříjemné dozvědět se, že tví rodiče k tobě nebyli upřímní a něco závažného je jinak. Pochopí to. A sžije se s tím snadno."
"Stejně se mi to nelíbí," kroutil dál hlavou.
"Když se to dozví teď, bude to pro něj přirozenější a tebe dál bude brát jako otce. Já to … my to musíme udělat. A čekám tvou podporu, Ericu. Je potřeba, abys tam taky byl. Bez tebe to nejde," tvrdohlavě si stála za svým a navíc ho začala vehementně přemlouvat. A i když pochybnosti přetrvaly, odpor už dál nezvládal.

A teď se to mělo stát.
Trvala na tom.

"Tatí, kam jedeme?" dožadoval se Matt už potřetí ze své sedačky vysvětlení neplánovaného náhlého odpoledního výletu.
"Maminka se rozhodla o někom ti něco povědět," odpověděl trochu úsečně.
"A o kom, to uvidíš až tam, jak jsem ti říkala už třikrát, Matty," doplnila jsem ho já dřív, než se zeptal dál. Věděla jsem, že Eric s tím příliš nesouhlasí. Ale já už nechtěla dál tohle setkání odkládat a věřila jsem, že Matt takhle lépe přijme skutečnost za svou. Bez výstupů, bez velkých emocí. Zkrátka jako fakt. Tak to většinou malé děti mají. I když přiznávám, že jsem vymyslela trochu drastičtější metodu, protože návštěva newyorského centrálního hřbitova rozhodně není jako přednáška doma na gauči.
"Ach jo a kdy už tam budem …" zabručel ještě, ale odpovědi se nedočkal. Navíc už za pět minut jsme zastavovali na malém ale prakticky neobsazeném parkovišti.

Já vystoupila a začala Matta odpoutávat ze sedačky.
"Víš, kde teď jsme?" zeptala jsem se ho. Kousek od nás stála brána otevírající cestu na rozlehlé místo pokryté souvislou udržovanou zelení s řadami hrobů generací newyorčanů. A jeden z nich jsem chtěla svému synovi ukázat.
"Ne, kde?" rozhlížel se kolem sebe.
"Na hřbitově. Víš, k čemu je hřbitov, že?"
"Tam se dávají lidi, co umřou?" odpověděl trochu nejistě. Měl to znát. Už jsme navštívili jeho babičku, mou dvaadvacet let mrtvou matku. Ale nevím, zda si ještě přesně vzpomínal. Nedivila bych se. Neznal ji a neměla pro něj žádný význam. Nechápal to. Tohle bylo ale důležitější.
"Přesně tak. A chci ti povědět o někom, kdo už také zemřel a je tu pochovaný," postavila jsem ho na zem a ze zadního okna vzala černou stuhou převázané lilie. Nějak mi vždy přišly vhodnější, než růže nebo karafiáty.
"A táta půjde s námi?" už se ho chtěl chytit za ruku a rázně vyrazit, ale Eric, opřený o otevřené dveře auta, se zřejmě nechystal.
"Ne, tohle určitě zvládnete vyřídit sami, co, chlape?"
"Tak jo," Matthew horlivě přikývl, protože když mu někdo svěřil důvěru, že něco zvládne sám a projevil, že ho považuje za velkého kluka , hned se hrozně veliký a důležitý i cítil. Jenže já se na Erica vyčítavě podívala.
"Měli bychom tam být oba. Musíme tam být oba."
"Danny, můj názor znáš. Nemyslím si, že je to vhodné. Očividně na tom ale nesejde, rozhodla sis. Tak to udělej. Ale beze mě. Nezdá se mi, že ještě jsem potřeba."
Teď jsem nevěděla, jestli je vážně uražený, hraje uraženého, nebo jen neví, jak se zachovat a proto se distancuje. Ale cítila jsem jeho jednání jako podraz. Jenže už nešlo couvnout.
"To není pravda a ty to víš. Nic se nemění. Pořád jsi ty a nikdo jiný. Ale poznat ho je jeho právo."
Vzala jsem Matta za ruku a když se Eric ani po několika dalších vteřinách nepřidal, zamířila s ním na místo, kde jsem před pěti lety prožívala jeden z nejhorších dnů v životě.

"A kdo to teda je?" dožadoval se Matty konečně pořádného vysvětlení.
"Je to … byl to člověk, který pro mě byl moc důležitý. Ale zemřel a jeho hrob je tady. Přímo … tady," pomalu jsme došli až k němu. Mramorový náhrobek, Matthewovo jméno, datum narození a úmrtí a pod tím jeho fotka. Světle hnědé vlasy, hnědé oči, spokojený úsměv, co už neexistuje. Nic víc ani nebylo potřeba. Stejně nebylo co dál vyjadřovat. Neřekli o něm nic skutečného na pohřbu, nemohli to udělat ani na místě jeho posledního odpočinku. Vzpomínám si, jak jsem v duchu vedla svou vlastní řeč, úplně odlišnou od té oficiální, a končící slovy: Chybíš mi. A už to nebude bez tebe fajn.
Tehdy jsem to tak cítila.

"A kdo to byl?" malý Matt sjel pohledem ze mě, která jsem pečlivě položila lilie k náhrobku, k fotce.
"Jmenoval se Matthew Chase."
"On se jmenuje jako já!" vykřikl prcek obdivně.
"Spíš se jmenuješ ty jako on. Víš, Matty, někdy se stane, že …" nejdřív jsem trochu váhala jak přesně začít, aby chápal, "že rodiče, kterým se narodilo dítě, s ním nemůžou být, protože zemřou. A to se stalo nám. Matthew Chase měl být tvůj tatínek. Jenže umřel dřív, než tě poznal. A pak přišel Eric a rozhodl se, že tvůj tatínek bude on," vydechla jsem, trochu úlevou, že je to konečně venku a ne úplně složitou cestou.
"Já mám dva?"
"Ne, to přímo ne. Tenhle, co tady leží pochovaný, je tvůj biologický táta, byl se mnou, než ses narodil, když jsi ještě byl malé miminko ve mně. Ale potom zemřel. Takže už není a místo něj je tvůj táta Eric. Rozumíš tomu?"
Matthew se chvíli zamračeně díval na čerstvé květiny.
"Takže mám dva. Jeden je mrtvý a teď mám druhýho …" pak ještě chvilku přemýšlivě okusoval spodní ret, "Proč je mrtvý? On nás nechtěl?"
"Tak to není, on nás chtěl, ale měl moc nebezpečnou práci a stalo se něco ošklivého, ublížil mu jeden zlý a bláznivý člověk."
"A táta nás chce? Ten … druhý …" zeptal se ještě, když už se zdálo, že všemu rozumí.
"Broučku," klekla jsem si do zelené trávy, "Eric nás … tebe určitě chce. Má tě moc rád, oba tě máme moc rádi a Eric je pořád tvůj táta. Od narození je to tvůj táta, záleží mu na tobě a chce s tebou být, stejně jako já. Jsem hrozně šťastná, že mám vás dva a on je šťastný, že může mít tebe. A to se nezmění, ano? Prostě … Eric je teď tvůj táta, my ho chceme a potřebujeme a on nás. Nezáleží na tom, že původně tu měl být někdo jiný, miláčku, už není. Jen jsem chtěla, abys o něm věděl, ale aby sis zůstal jistý, že … naše rodina zůstáváme já, ty a táta Eric."
Uhnula jsem pak pohledem, protože jsem si uvědomila, že Ericovi na tom možná právě začalo záležet. Odmítl tu důležitou roli skutečného otce tady sehrát, což zatím nikdy neudělal. Ale přeci nemůže žárlit na mrtvého, nemůže si myslet, že mu Matta odcizím, ale nemůže ani chtít úplně vyškrtnout svého předchůdce z historie. Může pociťovat nejistotu, ale nemůže se přece cítit ohrožený. Jenže asi cítí.

Když Matt nic neodpověděl všimla jsem si, že se tázavě dívá na někoho za mnou.

Na Erica, který mu souhlasně přikyvoval. Který nás v tom nakonec vážně nenechal. Nebo možná jen jeho. Ale doufám, že i on pochopil, jak vážně všechno myslím.