Nemohla ale přehlédnout a hlavně přeslechnout barda, který seděl na schodech v Pekařské uličce a za doprovodu své harfy zpíval pomalou a smutnou píseň o mladé dívce ztracené mezi draky. Nejprve jen zaujatě poslouchala příjemný, ale zdálo se trochu zasmušilý hlas. Teprve pak jí došlo, jak nebezpečné to může v nynějších časech být. Že by za takový text mohl být bard klidně označený za zrádce.
Když ale projížděla kolem něj, připadalo jí, že by to byla škoda, a to nejen pro jeho očividný talent. Někdo jako on by neměl posedávat na ulicích, ale hrát v síních těch nejhonosnějších hradů. Vlasy měl sice schované pod povytaženou kápí temně rudého pláště, ale bledou pleť mu rozzařovaly záhadné tmavé oči, u nichž nedokázala rozpoznat, zda jsou černé, modré, šedivé nebo úplně jiné. Když k ní i on zvedl pohled a setkal se s jejím, přestal zpívat a věnoval jí stejně záhadný, ne docela veselý úsměv. Byl jednoduše velmi pohledný.
A pak, aniž to čekala, k ní natáhl ruku a podal jí beze slova jednu rudou růži. Na to se znovu usadil, dotkl se strun harfy a rozezněly se tóny další písně. To už ale byla princezna Jaenna Nymeros Martell dál unášená davem a svým černým písečným ořem.
„Velmi nadaný bard,“ pronesla ke svému společníkovi, když se ulice uvolnily natolik, aby mohla jet vedle něj. Ale princ Oberyn, muž ve nejlepších letech, obávaný bojovník a zbožňovaný milovník celého Dorne, se jen lehce usmál.
„Škoda, že jsem nestačila sesednout, mohla jsem ho pozvat, ať se k nám přidá. Bohové vědí, že teta Elia by rozptýlení určitě uvítala.“
„Určitě Elia?“ Oberyn se konečně s úšklebkem podíval na svou nejstarší dceru, která nedávno oslavila šestnáctý den jména. „Určitě ne nějaká jiná dívka hledající rozptýlení v mladých bardech, kteří jí budou šeptat hlouposti o rytířích a sličných dámách?“
„To já nevím, znáš nějakou takovou, otče?“ vrátila mu stejný úšklebek a stejnou mincí. „Ale stejně je škoda plýtvat talent na ulici. V Dorne by už seděl ve Vodních zahradách.“
„Jestli tolik toužíš po jeho zpěvu, jsem si docela jistý, že si cestu do paláce najde. Tenhle ji určitě zná,“ zarazil ji, jako by věděl něco víc, ale nenechal ji ptát se co, protože už se blížili k bráně Rudé bašty, královského paláce v Králově přístavišti. Oni a za nimi se davy prodíral i zbytek jejich doprovodu. Oberynovy osobní stráže, jež nyní patřily i Jaenně, lady Toland, lord Uller, chvála bohům, že ne jeho syn, lord Qorgyle, lady Allyrion a jejich vlastní stráže a služebnictvo. Jaenna si nebyla jistá, zda se do města nerozhodla přijet i další šlechta z Dorne, která snad nechtěla či nemohla být v jejich doprovodu, ale nijak zvlášť se o to ani nezajímala.
„Až dorazíme, necháme se odvést rovnou k Elie, ať nás uvítá kdokoli. Nechci, abychom byli zbytečně na očích králi, rozumíš? Vím, jak se ráda touláš a nebojím se o tebe v Dorne nebo uprostřed Starého města, ale tady se od něj drž dál.“
Jaenna jen kývla a všechny další poznámky si nechala pro sebe. Ještě před odplutím ze Slunečního oštěpu ji otec varoval, aby se při návštěvě své tety, otcovy sestry princezny Elii, držela dál od zbytku královské rodiny, snad s výjimkou prince Rhaegara, a především od krále Aeryse, jemuž se v šuškandách poddaných přezdívalo Šílený král.
„Potom ale nevím, co tu budu celé dny dělat.“
„Nepochybně se nějaká zábava určitě najde. Slyšel jsem o podniku jisté madam Chatayi z Letních ostrovů...“
„Oh, vážně myslíš jen na tohle?“ obrátila Jaenna oči v sloup, protože jí bylo jasné, o jaký podnik, co otce tolik zaujal, půjde. Neměla zrovna ráda, když se takto předváděl. Zdálo se jí, že schválně nedodržovat mravy je jeden z jeho horších zvyků, a provokovat ji stejným způsobem, jakým rád provokoval lordy, jež neměl v oblibě, dle jejího mínění nemusel.
„Ale kdepak. Doufám, že se najde i někdo, s kým bych si mohl změřit síly.“
„Jistě. Postel a pak bitevní pole. Nebo bitevní pole a pak postel-“
„-Ukaž jim Dornský způsob,“ dořekli společně. Jaenna nikdy nebyla vyloženě přitahovaná k aktivitám, jež její otec miloval, snad kromě tréninku s mečem a oštěpem, stále ještě byla panna, a také se jí příčilo, že je Dorne v ostatních království známo právě takto přehnaně. Všichni takoví nebyli. Mimoděk si vzpomněla na jednu z mnoha zastávek po cestě, kdy se jí lord Uller opět zeptal, zda by nechtěla Pekloles poctít svou přítomností a zpestřit den jeho synovi. A kdy Jaenna téměř stihla odmítnout, ovšem do řeči jí skočila lady Toland, která rázně prohlásila, že pokud bude každá mladá dívka myslet jen na muže a potěšení jejich těl, nebude to k ničemu dobré. Však oni sami na to myslí víc než dost. Musela se znovu usmát. Na druhou stranu Dorne, ať se na něj dívala jak chtěla, bylo prostě horkokrevné a nevyhýbalo se potěšení jako ostatní království, a ona to nikomu ze svých druhů nezazlívala. I Obaru, Nymeriu a Tyene jako své sestry milovala, ač byly výsledkem právě mnoha záletů otce po celém světě a ani jedna z nich, na rozdíl od ní, nepocházela z manželského svazku.
Možná to tak nakonec bylo lepší, pomyslela si. Alespoň se nemusela bát, že se zopakuje osud její matky, která zemřela a zanechala tak mladého prince, jenž se s ní prý z náhlého popudu a bezstarostnosti, již si jako mladší (a bláznivější) bratr mohl dovolit, oženil, s malým dítětem na krku. A už i předtím jí zdraví nedovolovalo svou dceru vídat a cestovat z Lysu do Dorne. Někdy kvůli tomu dokonce pochybovala, jestli jí otec řekl pravdu a vážně se v době svého exilu usadil v Lysu, kde se bezhlavě oženil s místní šlechtičnou. Protože matku viděla naposledy jako velmi malé děvčátko a jediné, co si z ní pamatovala, byla příjemná tvář, stříbrozlaté vlasy a jasně fialové oči, přičemž lysénské domy rozkoše jsou proslulé prostitutkami se vzhledem Staré Valyrie. Ale on i Doran ji vždy ujišťovali, že je to tak. Říkali jí, že kdyby nebyla Oberynovou právoplatnou dědičkou, která nemohla zůstat se svou matkou, nedovolila by její babička svému nezdárnému synovi tak časný návrat domů z pouhé starosti o ni. A i když věděla, že princezna Loreza nikdy neprotestovala proti Oberynovým bastardům, stejně jako Doran, protože je stejně jako zbytek Dorne nevidí podřadné a opovrženíhodné, chápala, že kvůli písečnému hadovi by spor, který ho do exilu dostal, nezkoušela znovu rozdmýchávat.
Pak už oba konečně projeli bránou, kde je uvítal zrzavý muž oděný v tunice a plášti s bílým a červeným griffem.
„Princi Oberyne, princezno Jeanno, vítejte v Králově přístavišti. Doufám, že jste měli pohodlnou cestu.“
„Ne horší, než obvykle. Léto na Dornském moři je celkem poklidné. Jeanno, představuji ti lorda Conningtona, pobočník krále,“ Oberyn sesedl ze svého koně, zdvořile podal ruku své dceři, která ho následovala, a představil jí prvního obyvatele hlavního města, s kterým doopravdy promluvila.
„Přišel nás uvítat sám pobočník krále? To je čest,“ usmála se na něj a nechala ho, aby jí zdvořile políbil ruku.
„Bohužel se obávám, že ne taková, jakou by si zasloužila rodina princezny Elii. Ale princ Rhaegar je právě mimo palác a princezna sama je stále ještě příliš slabá, tak tento úkol připadl mně. Prosím, následujte mě, ukážu vám vaše komnaty. O Vaše krajany se postará služebnictvo. Všichni jsou vřele vítání.“
Jaenna se podívala na otce, ale z jeho výrazu nedokázala nic vyčíst. Jí samotné připadalo, že tento lord Connington není z jejich příjezdu tak nadšený, jak se tváří, alespoň podle jeho tónu, jenž sice byl zdvořilý, ale nezakryl určitý chlad a odstup. Pomyslela si, že to je možná jen přemírou práce, jakou musí nepochybně pobočník Šíleného krále trpět, a kterou mu teď narušila královská návštěva. A jakmile lord Connington kývl na muže kolem něj a vrátil se do paláce, vešla do chladných chodeb za ním.
Žádné komentáře:
Okomentovat