Pak si ale všimla, kdo stojí ve dveřích.
Isaac měl svěšená ramena, v rukách žmoulal rukáv svetru a tvářil se nejistě, čímž se snažil zabránit tomu, aby se tvářil nešťastně. Zůstala zaraženě stát jen v prádle a dlouhém triku v půlce schodiště.
„Derek ho vyhodil z bytu,“ oznámil jí Scott trochu vyčítavě.
„To je jedno. Já půjdu jinam,“ zamumlal Isaac a vyhýbal se jejímu pohledu ještě důkladněji než Scottovu.
„Kam? Copak máš kam?“
„Něco najdu, nech to být.“
Isaac začal couvat ze dveří. Nevypadal jako vlkodlak. Nevypadl jako beta. Spíš jako kluk, který dostal pár facek, protože zapomněl, že je přítěž. A Jenně připadalo, že do té role vklouzl snadno. Jako by ji velmi dobře znal. Okamžitě se za svůj výbuch zastyděla. Když už zvoní zrovna tady, určitě nemá kam jinam jít. A ona ho nemohla poslat do parku na lavičku. Když nemá alfa rozum, musí se o betu postarat někdo jiný. Byla zvyklá, že to v Paulově smečce dělala ona. Buď to, nebo sjela Paula jako zlobivé štěně. Alfa má odpovědnost a alespoň v určitých záležitostech si to musel uvědomit.
„Ne, počkej. Nemyslela jsem to vážně.“
Sešla několik posledních schodů a připojila se k nim.
„Pojď. Co se stalo?
Všichni tři se usadili v kuchyni. Isaac zarýval pohled do stolu a neměl se k mluvení. Podle Jenny ho tak nezřídil Derek. Do téhle vystrašené formy ho někdo natloukl už dávno. Takhle účinně to umí rodiče.
„Scotte, uvař mu čaj. Nebo kafe. Nebo co chceš. Co on chce, ne ty, brácha,“ rozkázala pak. „A ty mluv. Proč to udělal?“
Scott se bez přemýšlení zvedl a zapnul rychlovarnou konvici.
„Prostě… řekl, že už to nefunguje. Že s Corou se tam nevejdeme a je toho moc.“
„Co? Jeho byt je jak náš barák!“ podivil se Scott. Byl si jistý, že tři lidé by se tam pohodlně vešli. Isaac nebyl náročný. Doma mu nikdy nedovolil mít požadavky.
„Ptal jsem se ho, co jsem udělal. Chtěl jsem, ať mi to vysvětlí, ale jenom po mně hodil sklenici. Přinutil mě poslechnout. Fakt se choval jako ještě větší blbec než normálně. Tak jsem šel. Doufal jsem, že...“
„Jasně, že tu můžeš zůstat, když nemáš kam jít,“ zareagovala Jenna dřív než její bratr. Neměli moc místa a s tím nedokázala nic udělat. Přispívat na jídlo případně i pro něj však neměla problém. Isaac i proti své vůli vypadal, že se mu okamžitě ulevilo.
„Díky. Já… to nechápu.“
„Víš, možná… Haleové sice umí být šílení, ale nemyslím si, že by to udělal jen tak. Nejsou šílení… takhle. S Danny nám došlo, že po něm Deucalion mohl chtít, aby zabil své bety a přidal se k nim. On to taky udělal. Třeba… to tak má za bezpečnější,“ navrhla Jenna.
„Někdo s nimi už musí něco udělat. Ale když jsou tak zatraceně silní… jak jsi dneska dostala dvojčata od sebe?“
„Jak jsem řekla Scottovi. Žila jsem se smečkou. S vlkodlaky to umím.“
Jenna pokrčila rameny. Nebyla to celá pravda, ale mohla by stačit. „A pak… nešli po mně a on se tam objevil v tu samou chvíli. Chtěli vás. Tebe, když sis začal. Musíš si teď dávat pozor.“
Pak se zvedla.
„A někdo taky musí spát na gauči. Nemáme dost postelí a já se mojí nevzdávám.“
„Gauč bohatě stačí...“ ozval se Isaac. Ale Jenna se rozhodla chopit příležitosti. Isaac třeba nechrápe. A jestli jo, nemůže to být horší.
„No to teda ne. Nehodí se, aby host dostal gauč, že, Scotte? Budeš hlídat tady v přízemí.“
Pak rychle vyběhla nahoru a hodila svému bratrovi přes zábradlí polštář a peřinu. Scott se nezmohl na slovo. Asi by si měl připadat zrazeně, že jeho sestra si radši do pokoje nastěhuje cizího vlkodlaka než jeho. Jako by snad chrápal nebo co!
Ovšem Jenna nepřemýšlela nad tím, jak moc je Isaac cizí. Vlastně moc nemyslela vůbec. Hlavně proto, že když konečně ulehla do postele, se pár vteřin znovu snažila tentokrát i před Isaacem skrýt další nepříjemné skřípění v hlavě. Buď se jí to povedlo, nebo se Isaac neodvážil zeptat, proč je najednou napjatá a tak zběsile dýchá. Jistě, Derek, dvojčata a smečka byl problém. Byly to alfy. Ačkoli dosud nikoho nezabily, každý říkal, že vražedné. Ale pak ještě něco, co vraždilo doopravdy. Rituálně. Po druidsku, jak objevili Stiles a ostatní. A co právě zabilo pana Harrise.
Následné ráno bylo podle očekávání chaotické a Jenna si všimla, že Isaacovi zase stouplo sebevědomí. Měl kde spát, měl co jíst, nikdo na něj neřval a jestli byl dřív zvyklý na svěšená ramena a bytí rohožkou, určitě to pro něj znamenalo dost. Tudíž se mu do očí znovu vrátil lesk. A domů poslední McCall.
Konkrétně Melissa, jíž se Jenna ocitla tváří v tvář, když vyšla z pokoje a Isaac chvilku po ní.
„...proč spí Scott na gauči a vy dva nahoře spolu?“
„Každý jsme spali na vlastní posteli, jenom ve stejném pokoji,“ protočila Jenna oči.
„A proč jste spali každý na vlastní posteli ve stejném pokoji?“
„...takže jsme měli spát spolu?“ zeptala se Jenna matky. Právě tehdy si všimla, že Isaac už není na zhroucení, ale docela dobře se baví. A samozřejmě se přihnal i Scott, aby okamžitě vysvětlil, co se děje. Melissa ale po noční službě rozhodně nic víc slyšet nepotřebovala.
„Víte co, já už se neptám. Jenom mi řekněte, jestli se zase hodlá objevit někdo se šípy nebo drápy, a ty zkus nebýt těhotná,“ a zavřela za sebou dveře vlastní ložnice. Potřebovala si jen dát sprchu a potom se po dlouhém pracovním dni prospat.
Scott se ze dveří, jež se zavřely za jeho matkou, podíval na Jennu a Isaaca.
„Co, máš taky nějaký komentář? My víme co děláme,“ Jenna poplácala Isaaca po rameni a rozběhla se ke koupelně dřív, než jí ji někdo z těch dvou zabere první. Nebyla si úplně jistá, co do ní vjelo. Po tom, co se stalo s Paulem, strávila několik týdnů zavřená před světem a v tu chvíli měla za to že se teprve na konci puberty naprosto vyřídila pro zbytek života. Chtěla na něj zapomenout, zkoušela to, ale potom se na veškerá předsevzetí vykašlala. Bylo jí jasné, že v Beacon Hills na něj jako na Halea zapomene těžko, a další instinkt tak byl všechno raději potlačit. Byl možná právě tohle výsledek? Fáze, kdy to vypadá, že potlačování funguje, a ona se ji snaží tak moc udržet, že flirtuje s jinými? Možná. Rozhodně také nestála o lítost. Tvářit se depresivně by přitom nic jiného než lítost nepřineslo. A samozřejmě netrvalo dlouho, aby po jejím příjezdu zase začala téct krev a skřípat drápy, zatímco ona se ocitne příliš blízko centra dění už jen proto, že v něm byl její bratr, takže měla dost jiných myšlenek než jen utápění se v New Orleans.
Přes dveře koupelny jen zaslechla, jak Scott říká Isaacovi, ať nechá jeho sestru na pokoji, protože si teď vůbec nezaslouží problémy s vlkodlakem nebo vůbec kýmkoli. To od něj bylo… bratrské? Jen si myslela, že horší problémy jí Isaac sotva přinese. I pokud ho dnes odveze do školy, kde… bude sledovat, jak i ostatní zjistí, co se stalo s jejich učitelem.
Danny také měla dost své práce. Zbytek předchozího dne se chtěla snažit zjistit víc o tom záhadném darachovi, ale o druidech mnoho poznámek neměla a navíc se do nich ani nepustila. Jako vždy se nejdřív pokoušela srovnat, co se vlastně děje, vytáhnout zásadní body, najít vzor a směr a až potom důkazy. Občas tak pracovala trochu jako šerifův syn, ale vyhovovalo jí to. Hlavně se stejně nemohla pořádně soustředit. Byla si jistá, že ji poznal. Dokonce ji možná mohl vidět. Netušila, zda se jeho stav nějak výrazně změnil, ale sama mu tehdy pomohla zachránit částečně alespoň jeho vlčí zrak. To bylo naposledy, kdy se mu pokusila pomoct. Naposledy, kdy mohla. Kdyby věděla, co udělá potom… kdyby bylo na nic. Pomohla mu, on dal dohromady šílenou smečku alf, vrátil se a hledá víc. Nebezpečně blízko Scotta a Jenny.
Dnes jí o moc víc prostoru nedávaly zase povinnosti. Odpoledne si měla vyzvednout z veteriny kočku, ale do té doby ji čekalo několik pacientů v Eichenově domě. Třeba jako Lori. Docela nešťastný případ. Devětadvacetiletá žena mentálně zaseklá asi v osmi letech a některé její záchvaty ji posílaly ještě hlouběji. Nestalo se tak kvůli ničemu souvisejícímu s její identitou. Zkrátka vývojová vada, jakých se po světě najdou miliony. Mohla by být docela šťastná v nějakém pěkném ústavu. Její rodina by si ho mohla dovolit. Jenomže při svých záchvatech vzteku nedokázala na uzdě udržet svou nadpřirozenou stránku, s níž se narodila, tak skončila v Eichenově domě. Který má do pěkného ústavu daleko a Danny to od začátku vadilo, jenže co s tím mohla dělat. Vždycky byli rádi, když získali dlouhodobého zaměstnance nebo pár tisíc z rozpočtu. Nemohli se spoléhat na příspěvky od rodin pacientů, ty by nikdy nepokryly všechny nezbytné výdaje. Natož ty zbytné. Mnoho z nich ani žádnou rodinu nemělo, nebo se jich vzdala kvůli jejich postižení, kvůli zločinům, jež je tam dostaly,… nebo i hůř. Loriina rodina přispěla. Na začátku. Aby ústav v tichosti předstíral, že s nimi nemá nic společného.
Pokud ale Lori nechytla tantrum, byla naprosto neškodnou… fyzicky ženou, psychicky dívkou, která sice mohla opouštět svůj pokoj a trávit čas ve společenské místnosti spolu s ostatními schopnými občas si oddechnout od svých čtyř stěn v kolektivu, ale raději zůstávala uvnitř. Nutno říct, že takových pacientů momentálně stejně v Eichenově domě nezůstávalo moc. Lori, Jason, pan Morris, když se choval slušně, a Meredith. Ostatní vrazi pod zámkem, nebo… zvířata. Není důvod našlapovat kolem toho po špičkách. Danny si jen nemyslela, že chovat se k nim jen jako ke zvířatům a nechat je žít v téměř zvířecích podmínkách bylo správné. Však proč by se měl kdokoli pokusit změnit, pokud ho všichni kolem mají za zvíře?
„Co to skládáš, Lori?“
Byla to jen běžná kontrola. Pokud mohla, raději mluvila s těmi, kdo se s ní setkali dobrovolně, v jejich pokojích. V jejich prostředí. Kde se cítili bezpečněji než v její kanceláři.
„Vlaštovku,“ odpověděla jí… dívka. I když tak vůbec nevypadala, stačilo, aby promluvila, a každý hned poznal dítě uvnitř.
„Jak ti to jde?“
Lori chvíli neodpovídala. Pokud jí cokoli nešlo, začala se obvykle vztekat až k dalšímu neovladatelnému záchvatu.
„Vím, co se stalo s panem Hayesem. Slyšela jsem ho.“
„Oh. Vážně? Nebo jsi slyšela o tom mluvit ostatní?“
Lori mohla jen sotva zaslechnout Hayesovu rvačku sám se sebou přes všechno bezpečnostní obložení pokojů a vzdálenost mezi nimi. Naopak ale tahle událost určitě posloužila pro mnoho drbů mezi personálem i pacienty.
„No jo. Vy vždycky vidíte, když neříkám pravdu, že jo? Stejně ale vidím, co si myslíte.“
„Tak to mě zajímá, Lori. Netušila jsem, že umíš číst myšlenky.“
„Všichni si myslíte, že jsem cvok.“
Takže znovu. Jako tak často i u mnoha jiných. Chvíle přesvědčování, že si nesmí říkat cvok, jen potřebuje pomoc, pracovat na sobě, soustředit se. Nebo ti, jež spáchali všechny ty zločiny, přiznat si, co se stalo a proč. Odpovědět ano by znamenalo konec rozhovoru. Většinou navždy. A potom se z ní snažit dostat, jak se dnes cítí, jestli ji něco rozčílilo, jestli má co potřebuje a posunout se dál. Nebývaly to moc dlouhé debaty. Vždycky jen čekala, než jí Lori odvypráví ty samé drobnosti aktuálního dne. Nepotřebovala terapii, potřebovala by dospět, což se nikdy nestane.
„A myslíte si, že jsem hezká?“
Danny otázka chytila nepřipravenou. Tohle Lori nikdy nezajímalo. Většinou chtěla voskovky nebo hračky. Měla ráda jednoduché hlavolamy. Ač byla hezká dívka. Pokud by se pořádně učesala. Nebo dokud se jí někdo nepodíval do očí.
„Myslím, že bys byla ještě hezčí, kdyby sis přestala malovat po rukou.“
„On si myslí, že jsem hezká. Líbí se mu se na mě dívat.“
„Hm… Kdo se na tebe dívá?“
Tohle se jí už rozhodně nelíbilo. Všichni zdejší zaměstnanci byli důkladně připraveni na práci s nadpřirozenými bytostmi stejně jako s psychicky nemocnými. Zejména jejich zřízenci zrovna nejsou lidé, s nimiž by se ráda setkávala mimo tuhle budovu, ani hlavní lékař nebyl její oblíbenec, jenže oni potřebovali trochu jinou sortu zaměstnanců než obvyklý ústav. Však jejich nepříjemná stránka často spíš směřovala k tomu, že pro pacienty neměli žádné pochopení, že je občas nenáviděli, že odmítli udělat víc než své základní povinnosti. Ne že by si jich všímali nad jejich rámec. Takže kdo? Mohl by to být Jason? Dostal se do puberty. Mohlo by být třeba zarazit mu vycházky?
„Pan Schrader. Má mě rád.“
„Kdy se na tebe díval? Kde?“
Ale Lori už nic konkrétního neodpověděla. Pokračovala v překládání papíru a opakovala, že ji má rád.
„Kdyby se na tebe zase díval, chci, abys mi to řekla, ano?“
Schrader? Ten zřízenec? Měla za to, že jsou pro něj pacienti spíš podřadný póvl a že někdo selhal, když ho učil o mytí vlasů. Nerada s ním mluvila. Určitě nebyl ženatý a zda má přítelkyni Danny nevěděla. Společensky rozhodně nezářil. Mohl začít zneužívat své pozice a kompenzovat si to?
Když však s Loriiným tvrzením došla za doktorem Fenrisem, podle nařízení nahlásit cokoli vybočujícího z normálu, dočkalo se jí ne tak překvapivé odpovědi.
„To je to přerostlé dítě, že. Stěžoval si ještě někdo? Nachytala jste ho někdy při něčem? Máme něco důvěryhodnějšího než někoho, kdo si nedokáže realisticky přebrat, co se děje?“
„Ne, doktore, jen jsem považovala za nutné to nahlásit.“
„Tak jste to nahlásila. Nečekáte doufám, že vyhodím zřízence na základě vágní zmínky dítěte s velkou fantazií? Přijďte, až budete mít něco konkrétního. Neříkám, že Schrader vyvolává na pohled důvěru, ale to ani Lori. Naposledy se vztekala, když v knihovně nenašla knížku, kterou četla stokrát, a která vůbec neexistuje. Řekněte mi radši, co jste zjistila o Hayesových motivech.“
Danny nečekala okamžitý trest pro Schradera. Nebo opatření. Vlastně tu zřízencům procházelo docela hodně, protože nikdy nemohli sehnat nové. Ani nečekala, že by Lori ihned uvěřil. Nebyla hloupá. Věděla, co si dokáží děti, ať už v jakémkoli těle, vymyslet. Nebo zvláštně vyložit. Ignorovat to ale nehodlala.
„Vlkodlak ve městě,“ odpověděla vágně, ale v podstatě pravdivě. I když si už nebyla úplně jistá, zda zvířata tak pobláznil náhlý příliv síly několika alf, nebo v tom měl prsty i onen darach. „Podle všeho silná alfa.“
„Tohle město je zatracená Mekka vlkodlaků.“
„Nemělo by se to opakovat. Nepokračují žádné útoky zvířat, zdá se, že si všichni zvykli. A Hayes byl citlivý na podněty.“
Fenris přikývl.
„Dám vám jednu radu. Sice nevím, co žene zrovna… váš druh,“ neodpustil si jako vždy poznámku na její čarodějnictví, „ale jestli po všem vždycky skočíte tak vážně, nakonec se zblázníte sama. A to jsou čisté zkušenosti.“
Tuhle radu znala velmi dobře od první chvíle. Zapomeňte na pomáhání komukoli, pokud jste v koncích sami. A věřila, že ji myslel upřímně. Nemuseli se mít rádi, ovšem každý schopný zaměstnanec byl pro Fenrise důležitý. Jenom se jí zdálo, že se jí někdy řídí až moc. Podle jejího názoru se víc klonil k bachaři než k lékaři. Navíc tu bylo mnohem víc než jen mrtvý Hayes a Lori.
Cestou domů například vyzvedla Lynx od doktora Deatona. Kočka se tvářila poněkud nerudně a vůbec se jí nelíbil límec kolem hlavy, který jí měl zabránit vytrhat si stehy z packy. Na tu se ještě nějakou dobu nebude moci postavit a to ji nečinilo o nic spokojenější. Ani Danny, pokud to znamenalo nutnost tohohle přerostlého mainského tygra všude nosit. Navíc se s límcem nevešla do přepravky, a tak se usadila rovnou na sedadle spolujezdce a zamračeně se rozhlížela po městě, dokud nedojely nejprve do školy pro Matta – Danielle ho stále odmítala nechat venku samotného, do jeslí pro Auroru a pak před Daniellin dům. Tam si stejně jako její panička všimla dvou postav posedávajících na schodech před terasou. Jenna. A pro jednou to nebyl Scott. Jen druhá půlka jejich sotva kdy rozlučného dua.
„Co vy dva tady?“
„Nemohli jsme se dostat dovnitř. Teda jako mohli jsme se dostat dovnitř, myslím aspoň na lavici na terase, nesnažili jsme se tam vloupat samozřejmě, ale mně se tam nechtělo zrovna moc zůstat, a Jenna říkala, že je to zvláštní bezpečnostní opatření. Asi to nejujetější, co jsem kdy viděl. Cítil. Něco. Jé, ten tygr už je doma? Vypadá jako martini. Tygrini.“
Stiles vstal a díval se, jak Danny z auta vytahuje Lynx. Zkusil ji i pohladit, ale Lynx na něj zasyčela, jako by přesně pochopila, že ji urazil.
„A proč jste se chtěli dostat dovnitř?“
„Chceme zjistit co půjde o darachovi.“
Danny z auta pustila i děti, jež se okamžitě rozběhly k domovním dveřím, a rozhlédla se po ulici. Na místě, kde v noci hádala keř nebo postavu, neviděla nic. Dnes odpoledne ji nikdo nesledoval?
„Dobrý nápad. Ještě jsem sama neměla čas si nic ověřovat. Mimochodem ten profesor-“
„Už jsem mu to říkala. Je hrozně… je to netaktní, ale je hrozně otravný, že to pokaždý slyším. Horší než migréna.“
„Je to otravný,“ souhlasila Danny s Jennou a vpustila oba do domu. Tentokrát se Stiles necítil stísněně a neustále připravený k útěku. Vstoupil s jejím svolením, a tak na něj její bezpečnostní kouzlo nefungovalo. Oba se usadili v kuchyni, Lynx na její právoplatné opěrce u gauče, Danny z trezoru v pracovně vytáhla bestiář i grimoár a s žuchnutím je před ně položila na stůl.
„Wow. Tohle jsem ještě nikdy neviděl, to je kniha kouzel, encyklopedie magie nebo JAU!“
Stiles se natáhl po grimoáru, ale když ho chtěl otevřít, ucítil na prstech prudkou bolest a okamžitě ho zase pustil.
„...tys říkala Derekovi pravdu!“
„Jasně. Říkala jsem, že vás to spálí. Ruku pod vodu.“
Jenna jen protočila oči a grimoár otevřela sama. U ní žádný problém nenastal.
„Takže jí mám jenom koukat přes rameno, když se toho může dotknout jenom tvoje rodina?“ protestoval Stiles. Takhle si hledání nepředstavoval. Takhle to neuměl. Potřeboval freneticky listovat knihami nebo webovými stránkami, dokud ho něco netrkne.
„Grimoáru ani to ne. Jenom pokrevně spřízněné ženy. Tahle kletba se k němu váže od začátku, uvalila ji první autorka. To aby se nedostal do rukou jiným než našim čarodějkám. Vždycky ho dědí dcery.“
„Moment, ale co kdybys dceru neměla?“ zeptal se Stiles, zatímco si chladil prsty pod proudem studené vody z kohoutku.
„Tak zůstane Melisse a Jenně.“
„Co kdyby Melissa dceru neměla?“
„Nějaké sestřenici nebo jiné příbuzné. Máme za hranicemi strýce a mamá má sestřenice.“
„A co kdyby nikdo ve vaší rodině neměl dceru?“
„Stilesi, proč vždycky vymýšlíš ty nejkomplikovanější scénáře?“
Stiles pokrčil rameny a nechal Danny, ať z lékárničky vyndá mast na spáleniny.
„Pak se dá provést rituál pokrevního spříznění a předali bychom ho jiné čarodějce, když tě to tak moc zajímá. Můžeš se pustit do toho druhého, ten ti neublíží, je přímo můj. Kolik mám udělat k večeři chilaquiles?“
Jenna zamumlala, že ona si radši objedná pizzu, ale Stiles okamžitě zavětřil a na spálenou ruku zapomněl.
„To jako přímo domácí… hm… mexický… jídlo? Jako domácí domácí?“
„Ne, jako to co sem spadlo z Marsu. Chceš zůstat na večeři? Dávám jen hodně málo chilli a přidávám zeleninu.“
„Kde všichni berete čas se učit vařit? To bych potřeboval taky. Mexickou kuchyni třeba. Aby táta pořád nejedl to samý, hlavně fast food nebo mražený zbytky. Měl by mít pravidelný příjem energie, když je šerif. Dokud je šerif. Pokud nenajdeme něco k darachovi a nezjistíme, kdo to je, tak by taky dlouho být nemusel. To nemůžu dovolit. Ovšem jíst by musel samozřejmě i potom.“
Od smrti Stilesovy matky to bylo s údržbou domácnosti Stilinských komplikované, a zvláště v době, kdy se šerif Stilinsky konečně rozhodl věnovat se raději svému synovi než flašce, se Stiles snažil o svého otce postarat. Jeho kuchařské umění ovšem nedosahovalo stejného rozsahu jako jeho detektivní práce v nadpřirozeném světě.
„Takže to beru jako hodně, aby zbylo i na šerifa.“
A s tím ho poslala zpátky k Jenně, aby ji frustrovaně popoháněl k rychlejšímu otáčení stránek grimoáru. Pak mu ovšem cinknul telefon.
„Ehm… Scott se právě setkal s tím Deucalionem, když byl za Allison,“ ohlásil Stiles do prostoru a Jenna se podívala na Danny. „Sakra, alfy bydlí nad Argentovými? To určitě nebude náhoda, neříkej mi, že neví, kdo Argentovi jsou! Ale… je prý v pořádku. Sakra. Proč se tohle město muselo úplně zbláznit?“
Nikomu z nich se tahle novinka nelíbila. A to jim Scott samozřejmě neřekl to nejdůležitější. Že Derekova smečka a Cora plánují útok… a on sám se chce s Deucalionem setkat ještě jednou, aby se pokusil jejich rozpory ukončit. Natož aby věděli, jak špatně to celé skončí.
Proto Stiles s Jennou strávili nad grimoárem a pak večeří docela dlouhou dobu. Kupodivu se nepohádali, a i když Jenna musela Stilese několikrát brzdit v jeho divokých teoriích, zvládli spolupracovat. Jen ještě, kdyby byl i výsledek tak příjemný.
„Takže jsme dohledali, že jmelí se nemusí nutně používat jako jed.“
„Dává to smysl, nemyslíš? Když prochází tvým systémem, tak tě doslova otravuje. Ale když ho použiješ pro kouzelný rituál, místo jedu vypouští magii. Temnou magii v tomhle případě.“
Jenně to smysl rozhodně dávalo. Rostliny k magii patří.
„Takže se místo doslovného jedu používá jako metaforický jed. Ale zabije tě stejně. Pokud tě dřív nepodřízne cvok, co ti ho podstrčil. Nezdá se mi to jako velkej rozdíl. Aspoň ale víme, že i když jsme našli vysvětlení ke jmelí a i zmínky o lidských obětech, v grimoáru není nic, co by je spojovalo. Žádné přímo druidské návody. Upřímně, kdybych tě neviděl hroutit se přímo přede mnou, když ty vraždy někdo prováděl kdo ví kde, byla bys jinak mezi mými prvními podezřelými. Bez urážky, jen logická úvaha.“
„Já to celkem chápu,“ pokrčila Danny rameny nad Stilesovým přiznáním. „Uměla bych nějaký takový rituál provést. Tedy kdybych se rozhodla přejít na temnou stranu. Ale musel by za to stát.“
„Tomuhle… nedruidovi za to očividně stojí. Jenže jak zjistíme, kdo to je, když nevíme, za co? Když obětuješ lidi, nebo když je kdykoli někdo obětoval, tak je obětoval někomu nebo něčemu a výměnou za něco. Za sílu? Ale sílu k čemu? Grrr tohle je frustrující! Nemůžeme prostě nahodit nějakej… kouzlolokátor?“
Danny se zasmála. „Kéž by byla magie tak jednoduchá. Kouzlem můžu něco najít, jen když vím, co hledám. A za dalších podmínek. Prozatím pořád zůstává u našeho závěru s Deatonem. Je to buďto někdo nový, a že poslední dobou do města přijelo až nepříjemně moc kandidátů, a nebo někdo, kdo se nedávno zásadně proměnil, a takových tu taky není málo. V neposlední řadě někdo, kdo potřebuje ublížit nebo se mstít, což… je dohromady zatím celá nadpřirozená komunita Beacon Hills.“
Stiles si povzdechl.
„Nemáš barevný papíry a nějakou desku?“
Stiles potom zmizel i se svou improvizovanou nástěnkou, ale Jenna zůstala přes noc. Další den jeli hráči lakrosu na meziměstský zápas, a protože v týmu hráli jak Scott tak Isaac, Jenna neměla náladu poslouchat jejich plány a strategie hry. Navíc absolutně odmítala v sobotu vstávat brzy jen proto, že oni hned ráno odjížděli. Netušila, v jakém byli stavu. Netušila, co se stalo v opuštěném nákupním centru nedaleko, kde se střetly smečky.
Raději souhlasila, že dopoledne pohlídá Matta a Auroru, zatímco Danny potřebovala zaskočit do Eichenova domu a vyřídit pár záležitostí. Nebylo to nic těžkého. Matt se stále zapovězeným chozením ven bez doprovodu, což považoval za neskutečnou křivdu, když vůbec nic neprovedl, se znovu nechal uplatit počítačem. Není to pro něj nejlepší aktivita, zato nejsnazší. Navíc, vlkodlak si těžko zkazí oči zíráním do monitoru. Aurora se zase vrhla do svého koutku s domkem pro panenky a malým dětským stolečkem. Jenna si všimla, že nad ním visí jakýsi druh orchidejí a vzhledem k tomu, jak neochotně Aurora své oblíbené místo opouštěla, napadlo ji, jestli na ni nemají nějaký vliv. A jestli to Danny neudělala schválně. Jenna samotná se rozhodla pokračovat v průzkumu o všech možných kouzlech a nadpřirozených událostech, a zcela se do nich ponořila, dokud jí Aurora nepřišla ukázat svůj obrázek.
„No moc hezký. Kdo to je?“ zeptala se, protože několik postav z klacíků, divokými vlasy a obrovskýma očima neměla šanci identifikovat. Akorát tušila, když dvěma největším Aurora přisoudila rudou čmáranici a černý chomáč vlny, což zdálky odpovídalo její matce a tetě.
„My. Mami, teta,“ potvrdila její domněnky, „já, Matty,“ ukázala na dvě nejmenší postavičky, jednu s černýma a jednu se zelenýma očima, „ty,“ postavička, která vypadala, jako by ji Aurora malovala nadvakrát přes sebe, protože neměla gumu, „a Scotty,“ a zakončila to postavičkou s velkýma rudýma očima. Jenna se na obrázek chvíli dívala. Ne že by dětské kresby byly realistickým uměním, ale na tomhle rozhodně něco nehrálo.
„Ten se ti povedl. Akorát Scott má tmavé oči. Někdy zlaté,“ připustila ještě.
„Já vím co má za oči.“
„Jo, jako teta Melissa.“
„Scotty má červené!“ Aurora se zamračila.
„Ty jsi je viděla?“
„Jo! Má červené!“
„Dobře, tak červené. Tak co kdybys teď namalovala ještě jeden a pak oba vystavíme na lednici?“ Jenna se s ní nehodlala hádat. Děti si někdy určitě uměly usmyslet že je tráva fialová a hádat se o to až k slzám. Na trávníku. Ovšem Scott a rudé oči? To znělo příliš… specificky. Scott… a alfa? Měla jen hodně podivnou fantazii, nebo… se to mohlo stát?
Pak jí ale do úvah skočil i její druhý svěřenec. V náručí nesl pořád stejně naštvaně se tvářící Lynx. Byl div, že ji vůbec udržel.
„Ehm… na příjezdový cestě někdo stojí a Lynx se začala zběsile drápat po dveřích. Ještě nemá moc chodit. A není to ten Scottův praštěnej kamarád, co tu byl včera. Někdo dospělej.“
V tu chvíli Jennu napadly jen dva scénáře. Ani jeden se jí pranic nezamlouval.
Danny opravdu původně jela do Eichenova domu. Udělat rychlou inventuru své kanceláře. Kolega, s nímž ji sdílela, před dvěma dny odjel za nemocným otcem, a doktor Fenris striktně trval na tom, aby každý k pevnému datu vždy odevzdával žádosti o doplnění kancelářských i zdravotnických pomůcek, které měl každý z doktorů u sebe. Danny na to předchozí den zapomněla a vážně se jí nechtělo improvizovat až do dalšího měsíce. Potom ale vyrazila dál. Z důvodu, jímž si nebyla úplně jistá. Ani nad ním nemohla dlouho dumat. Měla jen dvě možnosti. Váhat nebo jednat. Přemýšlet, dokud to nevzdá, nebo bezhlavě jít. Tak to bylo vždycky.
Zaparkovala a zkusila vejít do patrového domu, jehož adresu vyloudila od Jenny. Ta ji naštěstí znala, vyzvídat od Scotta se nechtěla pokoušet. Vchod byl ale zamčený. Svítila na ni chromovaná klávesnice na zdi vedle dveří. Potřebovala vstupní kód. Zaklela. Pak se podívala na zvonky, pečlivě se vyhnula zvonku označenému Argent a zvolila si jakousi paní Petersonovou. Snad je doma. Potřebovala, aby sešla dolů. Přes intekrom ji rozhodně nepřesvědčí, ať jí prozradí správný kód.
„Ano, prosím, kdo je to?“ ozval se postarší hlas. Tím lépe, pomyslela si Danny.
„Pardon, nerada ruším, ale našla jsem tu před vaším domem válet dopis na jméno Chris Argent. Nevidím tu nikde schránku a od Argentových nikdo neodpovídá, nemohla byste ho vyzvednout a nechat jim ho alespoň někde uvnitř? Má razítko policejní stanice, vypadá důležitě.“
Danny nasadila naivní, starostlivý, velmi ženský hlas, a rychle si vymyslela scénář, který starou paní Petersonovou snadno zaujme.
„Hned budu dole, drahá.“
A jakmile došla dolů a otevřela dveře, Danny, svírající místo dopisu hrst jemného prášku, foukla. Ve chvíli, kdy prášek dopadl paní Petersonové do očí, stará žena zavrávorala, začala se hroutit a Danny jí pomohla usadit se na podlahu. Teď už nepotřebovala, aby si cokoli pamatovala. Což nebude, jakmile se za pár minut probudí. Tenhle trik používala na koleji na recepční a ochranku kampusu tak často, že by ho zvládla připravit i se zavázanýma očima. Nastoupila pak do výtahu a vyjela do posledního patra. Jejich zvonek nebyl nijak označený, stejně jako dveře. Ale celé patro zabíral jen jediný byt. Právě k němu zamířila. Na rozdíl od vchodových dveří bylo odemčeno.
„Aha, Jenna McCallová, že? Nebo když budeme důslední, Haleová.“
Dotyčný muž na příjezdové cestě vypadal podrážděně, když se ve dveřích objevila Jenna. Nepochybně nechtěl mluvit nebo cokoli jiného s ní. Ale z jeho reakce pochopila, kdo to je. Legálně se Haleová nejmenovala, nebyli tehdy plnoletí a neměli zájem prosit soud, ať jim dovolí svatbu. Navíc by to určitě nedovolil její otec. Ale pro smečku a pro zbytek komunity to nebylo potřeba, když se spojili jinak. Vnímali ji tak. Tehdy a tam. V Beacon Hills to téměř nikdo nevěděl.
„Když budeme důslední. Ne že by na tom už záleželo. Nebo to má být rodinná návštěva? Peter Hale, že?“ Paul jí o něm pár věcí řekl. Nepochybovala, že Derek zase jemu o ní.
„Musím uznat, žes svým vrcholným kouskem do rodiny docela zapadla. Sice si mohl vybrat líp, ale pořád je v závěsu za Derekovým výběrem. Chci mluvit s tvou tetou.“
„Aha?“ Jenna mu to nehodlala ulehčit. Jednak věděla, že si její tetu zrovna neoblíbil, když mu bodla oměj, a jednak ji právě urazil, když ji přirovnal ke Kate Argent. I o ní a Derekovi jí Paul řekl. Peter proto vyrazil zpět ke schodům na terasu, kde se frustrovaně zastavil.
„Můžeš zrušit tenhle nesmysl a zavolat ji sem?“
Jenna také došla až ke schodům, takže stála jen kousek nad ním. Ale dělilo je ochranné kouzlo. To ho hodně rozčilovalo. Objevilo se něco, co nemohl překonat.
„Já to kouzlo nevypustila, takže ho nemůžu zrušit.“
„Tak kde sakra je?“ zavrčel už natolik naštvaně, že to na moment znělo téměř nelidsky, a praštil rukou do neviditelné bariéry. Ne, byl rozzuřený kvůli něčemu dalšímu. Vypadalo to vážně. Ne jako bezpečná návštěva. Oba také slyšeli, jak se za Jennou otevřely dveře a ven vyšla Aurora.
„Pryč. A ty jdi taky.“
Peter se ale podíval na Auroru zvědavě vykukující zpoza Jenny.
„Když to neví ona, co kdybys mi ty prozradila, kde máš maminku?“
„Řekla jsem jdi!“ Jenna zavrčela taky. Nelidsky. A Peter bezděčně udělal pár kroků vzad, než se na ni překvapeně podíval elektricky modrýma vlkodlačíma očima.
„Ty...“
Nemohl uvěřit tomu, co najednou vidí. Ani se mu to nelíbilo. Na tohle neměla právo! Zastavil se a tentokrát byl jeho vztek víc než jen frustrace. Pořád nebyl při plné síle, i tak ale vytasil drápy. Zkoušela proti němu použít to, co jim ukradla? Co ukradla jemu?!
„Něco bych ti nabídl, ale… kuchyně mi teď dělá trochu problémy,“ ozvalo se proti Danielle, když vešla do odemčeného bytu. Vlastně nevěděla, co a hlavně koho čekat, a kdyby se nad tím víc zamyslela, nadávala by si za neopatrnost. Tenhle hlas ovšem znala. Kdysi. Teď pro ni znamenal stejné neznámo jako pro všechny.
„Věděl jsi, že jsem tady.“
Deucalion pouze kývl. Stál v nemalé hale opřený o bílou hůl.
„Nechal jsi mě sledovat.“
„Všimla sis?“
Teď kývla Danielle. Nehodlala zmiňovat, jak to jako první věděla Aurora.
„Pak Ennis neodvedl moc dobrou práci. Zajímalo mě, jestli jsi zůstala ve městě.“
Pomalu se k ní blížil. Věděl přesně, kde stojí, vůbec nepotřeboval svou hůl. Danny se ale nepohnula. Nepřišla sem, aby hned zase utekla. Přišla, aby... Chtěla jen něco udělat. Cokoli. Nečekat jako Melissa, až se věci vyřeší nebo zhroutí. Vyhrožovat? Varovat? Nahlas by to znělo směšně. Tváří v tvář zase nepravděpodobně. Přesvědčit se?
„A pořád tak odvážná? Už dlouho jsem neslyšel něčí srdce bít tak klidně a beze strachu.“
„Měla bych se snad bát? Tebe? Nebo ostatních?“ mimoděk rychle přehlédla halu. Nikdo jiný v ní nestál. Rozum by jí měl strach napovídat. Ať už jí mohl ublížit nebo ne. Zbytku smečky rozhodně nic nebránilo.
„Náhodou jsi mě zastihla doma samotného. S ostatními má právě práci naše emisarka.“
„Takže jste si našli i emisara. Někdo dost šílený a nebo jen neměla jinou možnost?“
Deucalion pokrčil rameny. „Nebyl to velký výběr, bereme, co se nabízí. S tebou by se nemohla rovnat.“
„Jsem čarodějka, to víš. Nikdo se s tím nemůže rovnat.“ Ale čarodějka také nebyla emisar. To věděl stejně dobře. Takže proto jí sem dovolil přijít? Ty odemčené dveře určitě nebyly náhoda, věděl, že je to ona. Chtěl ji tu.
„Každý může mít roli, jakou si zvolí. Následovat pravidla jen proto, že platila dlouho, není k ničemu. Stejně jako následovat alfu, která není k ničemu. Nenapadlo tě to?“
Danny… o tom byla přesvědčená. Od chvíle, kdy zabil svou smečku, od chvíle, kdy začali bláznit upíři, kdy si řekla, že nezáleží, jakou nálepku bude mít. Svět byl mnohem větší než její rodina a coven, větší než zvyky. Ano, bylo na čase ho vzít na vědomí. Možností jak, existovala spousta.
„Tvoje schopnosti s naší smečkou by zajistily velkou moc.“
V tom měl pravdu. Čím silnější smečka, tím víc moci se dostalo i na emisara. Pokud se jí chopil. Nebo pokud mu v tom nedokázali zabránit.
„Nabízíš mi místo, které jsem nevzala ani před lety. Teď i prodat se temnotě. Kvůli moci.“
„To je poněkud nadnesené. Nazval bych to osvobozením.“
„Ne pro mě. Musela bych to udělat.“ Vzdát se vlastních zásad, vzdát se světla, vzdát se svědomí. Nic by ji potom nedrželo od používání těch nejhorších kouzel. Od monstrozity. Už ne čarodějka, skoro démon. Neměla by hranice. Společně by neměli hranice.
„Všichni jsme museli učinit oběti.“
Byl to skoro konverzační tón. Skoro lehce zvědavý. Jako by mu na tom nezáleželo, jako by to nic neznamenalo.
„To má být vážná nabídka? Víš, že to neudělám.“
Deucalion naklonil hlavu. Přes jeho brýle neviděla, zda se na ni dívá vlčíma očima, nebo jen ví, že je tam.
„Dřív jsi chtěla moc. Naučit se co nejvíc. Dokázat co nejvíc.“
„Změnila jsem se. Oba jsme se změnili. Proč ses vůbec vrátil? Derek Hale? Jsou i mnohem silnější alfy.“ Derekova malá smečka ho rozhodně nedostávala na vrchol.
„Řekněme, že v tomhle městě cítím potenciál. Tvoje rodina například ho vždycky měla hodně.“
Pak se usmál, vztáhl ruku a jemně ji přiměl podívat se mu do očí za brýlemi. Ani tehdy se nebála. Dokonce jí neprojel v minulosti tolik známý záchvěv. Nebo ho spíš spolkla propast mezi nimi, kterou jeho slova jen prohloubila.
„Tedy tvoje...“
Jenna z něj vůbec nespouštěla oči, jež pro něj dostaly jasně rudý nádech, a vlastní rukou, kolem níž si všiml mihotání obrysů vlčích drápů, odrazila tu jeho. Dřív, než stačil zaútočit znovu, ho chytila pod krkem stejně jako dvojčata. Cítil z ní víc než jen hrubou sílu.
„Tohle nepatřilo ani jemu! A tys to nemohla jen tak ukrást a převzít!“
„V tom se pleteš. Síla nečeká. Nebyl nejstarší, ale postavil smečku. Velkou. S každou betou silnější. Moc alfy Haleů byla jeho. A my se spojili. Jedna duše. Víš, co to znamená. Co cítí on, cítím já. Co mám já, má on. Nic jsem mu neukradla. Ani ne tak, jako ty Lauře. Alfa ve mně je pořád on. A každý další Hale před ním. Vyřídím, žes tu byl.“
S tím šokovaného Petera pustila na zem a zamířila zpět do domu.
Danielle ho popadla za zápěstí ruky, kterou ji držel. Rozlil se v ní chlad. Co cítil on? Neměla tušení. Začala pochybovat, že může cítit cokoli. Zabil své vlastní bety. Zabíjel dál. A jestli snad mohl chtít vzít i Mattovu sílu, když smečka byla jako rodina a rodina tak pro vlkodlaka jako smečka… je ještě malý, žádnou sílu nemá… má potenciál? Proto to mělo zůstat tajemstvím. Jí nemohl ublížit. Jejich spojení bylo příliš silné, ani teď by jí nemohl zarýt drápy do kůže, proto se nepotřebovala bát. Tuhle linii nedokázali překročit ani jako alfa alf a ona jako čarodějka na jakéhokoli straně. Jenže jen tuhle, jen mezi nimi. A jestli hodlá vyhrožovat jinou...
„Dotkneš se ho… ty nebo tví vlkodlaci… jeho, Scotta nebo Jenny, a já najdu způsob, jak to spojení zlomit. A s ním tvůj vaz.“
Žádné komentáře:
Okomentovat