Nemo iudex sine actore 1

Pršelo. Stejně, jako předchozí dva dny, i dnes se z oblohy řítila jedna obrovská kapka vody za druhou, až tvořily hustý studený řetěz bičující zemi pod jejíma nohama. Nikdo ale nehlásil příchod hurikánu ani jiné tropické bouře, prostě bylo jen ošklivě. Všude kolem bylo mokro a šedo. Lezavo. A nepříjemný chlad, tak netypický pro jižní Floridu, se do ní zabodával, i když ho přes oblečení neměla a nemohla cítit. Vnímala ho jinak. Vnímala ho jako stísněnost, depresi a bezmoc. A možná víc v ní samé než kolem. A déšť a zima to jen umocňovaly. Vyplavovaly na povrch.

Neběžela. Nikdy, když to nebylo naprosto nutné, jako třeba v případech dobíhání tramvaje nebo k zapomenutému hrnci na sporáku, neutíkala. Zvlášť, když by to znamenalo prodírat se mezi ostatními chodci a když měla na nohou boty, které by ji za takovou nečekanou námahu odměnily bolestí. Navíc už stejně nasávaly vlhkost z chodníku, a tak to bylo zbytečné. Kdyby dnes oblékla kalhoty, nepochybně by je měla úplně stejně urousané. To jí na dešti vadilo nejvíc. Své vlasy a ramena ochránila, ale zbytek oblečení vypadal, jako by deštník zapomněla doma.

Přesto ale pospíchala.

Stejnou cestou ve stejný čas se stejným cílem jako každý pracovní den. Ve čtyři skončí, dostane se domů, dohlédne na povinnosti dětí a pak už bude dělat jen vše proto, aby zbytek večera proběhl dobře. Aby byl tak ideální, jak být má. A tak to má zůstat každý den, každý týden, celý její život, jako to zůstávalo v ostatních normálních rodinách. Věděla to, věděla, že selhávají, ale kdyby si to neustále připomínala, asi by tomu nedokázala čelit tak dobře, jako když na budoucnost nemyslí. Dnes se ani nezdržovala cestou do obchodu, aby neprodlužovala nepříjemnou učvachtanou chůzi. Nic se přece nemohlo stát. K večeři vytáhne rýži, k snídani budou tousty. Nikdo nebude mít důvod k nespokojenosti. Alespoň doufala. Měla už dost dnů a večerů, které nevyšly. Vadila jí nespokojenost ostatních, nechtěla být ta, co selhává. Nesnášela selhání. Nemohla být ta, co se neumí postarat o rodinu.

Kolem ní projelo auto. Ne příliš rychle, ale přesto na ni dopadla sprška vody z kaluže, přes kterou se přehnalo. Znovu si pomyslela, že kdyby měla kalhoty, už by musela prát. Ale takhle to odnesly jen punčochy, které musela kvůli oku na palci stejně vyhodit. Ani tak neměla potřebu v duchu nadávat bezohlednému řidiči a jen toužila být už doma.

Kdyby měla auto, vůbec by si s ničím podobným nemusela lámat hlavu. A ani by nemusela hlídat jízdní řády. Jenže auto teď vlastnili jen jedno a to používal její manžel. Neodsuzovala ho. Prostě přijala, že ho potřeboval víc než ona. Alespoň někdy. Jenže stejně by jí ulehčilo. Navíc dlouho neřídila a měla by si to asi zase procvičit. Průkaz si nechala vystavit ještě jako svobodná, tehdy občas jezdila s autem rodičů, ale pak se vdala a příležitostí k řízení měla ještě méně. Z počátku vlastně všude jezdili s jejím manželem společně a potom už neměl čas půjčovat jí vůz. Věděla, že je to tak nějakou dobu se vším. Nemá čas ani půjčovat jí sebe. Nepostřehla, kdy se to přehouplo a kdy k tomu došlo. Muselo se to stát rychle. Tak rychle, že si nebyla schopná vzpomenout. A nebo jen nebyla schopná postřehnout, že to na ni číhalo od začátku.

Trochu se to obrátilo, když se narodilo první dítě. Holčička. A o čtyři roky později ještě chlapec. I tehdy se situace mezi nimi, která ze stagnace začala klesat, trochu změnila a přišlo zase období, jaké si pamatovala po svatbě. Užívala si toho, jak jsou zase ukázkoví. Pořád se na ty dva chodil dívat, sledoval, jak si jeho malá dcera hraje se svým bratrem, ještě dávno nerozumným miminem, uměl a chtěl je pohladit.

A ji.

Měl hrozně zvláštní ruce. Pevné, jemné, vždy teplé, ale nikdy se nepotící. Potit se mu začaly vždycky až když ho za ně příliš dlouho držela. Ale uměly být i roztřesené, odtažité a studené. Jenže ne svou kůží. A nepamatovala si, že by takové byly i v těch dobách. Po svatbě a po narození dětí. Nikdy.

Teď už ale bylo i synovi pět a období euforie vyprchalo. Dávno.

Zastavila se při vzpomínkách na jednotlivé etapy spokojenosti, na ukázkový život bez problémů a hlavně na ty ruce, které byly tak teplé a milé.

Bezděky si přejela po rameni. Ucítila pod svou dlaní chladnou látku posetou vsáklými kapkami vody a pod ní přecitlivělou kůži, ale nevšímala si toho. Už zase byly jen studené. Odtažité a studené.

Jenže to jí zase vyhnalo všechen sentiment z hlavy a nahradilo ho rozčilením. Proč to tak vůbec musí být? Vždyť ona neudělala vůbec nic špatně. Nedělá nic špatně. Není to její vina! Nikdy mu nedala příčinu…!

Volnou rukou si otřela vodu z tváře a zavadila při tom o odřený nos. Hojící se zranění sice umně skrýval make-up, ale stejně to bolelo. A ani to přitom nebylo její vina! Ona se snažila!

Rázně přidala do kroku, až konečně vběhla do druhého vchodu v bytovém komplexu hned za parkem, u něhož zastavoval autobus. Ideální místo pro děti, ideální místo pro spokojené rodiny a i pro jednotlivce, kteří na to měli. Ač to nebyla zrovna luxusní čtvrť. Jen prostornější. Přivolala si výtah a stále plná vzteku na tu nespravedlnost, že nic není její vina, že se snaží a dělá pro svou rodinu všechno, a přesto to nestačí a její manžel je dalek ocenění nebo vlastní snahy. To ji rozčílilo vždycky, jenže co mohla doopravdy udělat? Jak by to ona mohla ještě změnit? Jak by mohla změnit jeho? Zkusila to před třemi dny a k čemu víc to vedlo než k odřenému nosu?

Alespoň, že děti zatím neměly být doma - obě chodily každé úterý a čtvrtek do jazykového kurzu. A on nejspíš taky ne. Měla by mít tedy dost času dát se trochu do pořádku a znovu se pokusit o návrat ke starým časům, i když asi marně. Vystoupila proto z výtahu v pátém patře, zamířila ke dveřím na pravé straně chodby a cestou vytahovala z kabelky klíče. Tedy než zjistila, že je odemčeno.

Poručík Horatio Caine byl výjimečně doma už v takto časné odpoledne, ale neznamená to, že se práce pro dnešek zbavil brzy. I teď seděl u svého počítače a snažil se dopsat další z výkazů, které na jeho bedra nakládala rozbujelá byrokracie prorůstající celou justicí. Nebyla to jeho oblíbená součást kriminalistické praxe a nebylo to ani, pro co se přidal k policii. Papírování se však vyhnout nemohl, a tak si alespoň užíval možnosti pracovat v tichu a klidu, jež v tuto dobu obvykle v komplexu, kde bydlel, vládlo, s výhledem na udržovaný park, který mu nabízelo velké okno v jeho pracovně a obývacím pokoji dohromady, a snažil se ho co nejrychleji dohnat. Vždycky byl s administrativou trochu pozadu. Jeho podřízené zajímaly jen případy, na kterých pracovali, což plně schvaloval, jeho nadřízené zase jen tabulky a politika, což na jednu stranu chápal, a nikoho nezajímalo, jak to on jako vedoucí kriminální laboratoře skloubí dohromady. Nebo jestli to vůbec rozumně skloubit jde.

Zrovna uložil a zavřel vyplněný elektronický pdf formulář a rozhodl se trochu protáhnout záda. Postavil se k oknu a sledoval, jak v parku dole, kam ze čtvrtého patra dobře viděl, uhání velký pes, táhne za sebou vodítko a asi tři metry za ním zběsile kluše děvče, jíž se patrně vytrhnul a rozhodl se užít si nenadálé svobody. Moc dlouho mu to ale nemohlo vydržet, protože celý park byl stejně obehnaný plotem, aby bylo pro děti bezpečné si v něm hrát, a děvče v neustálém dešti nepochybně brzy ztratí trpělivost na jeho hry. Usmál se. Měl rád, když mohl sledovat každodenní pohodu nerušenou žádnými vážnými problémy. Jen z bytu nad sebou najednou zaslechl dupání.

To nebylo zrovna neobvyklé. Pokud věděl, měla sousední rodina dvě děti, takže hlavně večer tam bylo občas docela živo. Nikdy si nestěžoval, proč? Děti by měly být živé a dovádět. Akorát někdy tam bylo živo i v pozdějších hodinách, kdy už mívají po večerce. Nevěděl, jestli se hádají před nimi, nebo si vybírají večery, kdy děti nejsou doma. Ani nikdy nerozeznal slova, která mezi jejich rodiči padala, takže netušil, co se mezi nimi děje. Ale z intenzity, četnosti a někdy i doprovodného rámusu si dokázal udělat jasný závěr, že ať je to cokoli, je jejich manželství hluboce v nepořádku.

Pak zaslechl ženský hlas. Opět nerozuměl slovům, ale měl za to, že se střídá ženský a mužský hlas - Olivie a Gabriela Jacksonových, jak věděl z jejich jmenovky i několika zřídkavých krátkých setkání před domem.

Bouchnutí, jako by něco spadlo na zem. Nebo tam bylo odhozeno. Také ne poprvé. Mohla to být jen židle, do které někdo naštvaně kopl. Nebo ne. Hádky asi zkrátka jsou součástí života. Ovšem hádky doprovázené zvuky ran nedokázal snést bez povšimnutí. Nemohl tvrdit, že nechápe, jak můžou něčemu takovému lidé vystavovat sami sebe a především své děti. Chápal to dobře, protože i on sám musel před mnoha a mnoha lety zakročit. Když už ne proto, aby mohl svou matku před otcem zachránit, alespoň aby ji pomstil a vysvobodil sebe a svého bratra. Ale pro ty, kteří se takových činů a kažení nevinných životů dopouštěli, neměl žádný soucit. Pro ty, kteří kromě zvýšení hlasu dokážou také vztáhnout ruku. Pro svého otce. Pro to, co se mohlo odehrávat i u Jacksonových. Zvlášť, když doopravdy pomoct bývá nejtěžší právě v těch nejhorších případech.

A tady pomoc ani nikdy nikdo nevolal. Olivia ji dokonce odmítla, když už jednou nedokázal předstírat, že se není třeba vměšovat do cizích životů a že nic neslyší, vyšel do jejich patra a zazvonil. Gabriel, jindy určitě naprosto obyčejný muž, teď s přísně staženými rty a napjatým pohledem, který mu otevřel, odmítl o čemkoli mluvit a trval na tom, že se u nich nic zvláštního neděje. Olivia, jindy nepochybně naprosto obyčejná žena, jakých je mimo turistická centra a miamské pláže plno, teď se zarudlým obličejem a rozčepýřenými vlasy, ho žádala, ať to nechá být. Možná se i trochu vyděsila, když zjistila, že je policista. A za takové situace, kdy nikdo nic nepřizná a nikdo nikoho neobviní, nemohl udělat víc.

Pak další bouchnutí. Další nakopnutá židle? Nebo ne?

Výkřik. Ženský.

Pak ještě jeden.

A pak ticho.

Jestliže hádky Jacksonových byly něco, do čeho Horatio neměl právo se plést, jak mu i sama Olivia Jacksonová naznačila, teď se to změnilo. Ten výkřik nezněl jako zuřivá nadávka. Působil vyděšeně. Až příliš vyděšeně a příliš naléhavě. Sáhl proto po své zbrani, protože po letech u policie si už ani nedokázal představit žádnou nevlastnit, a bez dalšího přemýšlení vyběhl na chodbu. Ignoroval výtah, který stál podle panelu až v přízemí, a rozběhl se místo toho po schodišti, i když bylo na opačném konci chodby. Nahoře v pátém patře potom pospíchal ke dveřím, od kterých naposledy odcházel s neodbytným pocitem, že se sem jednou stejně takto vrátí. S odznakem a zbraní v pohotovosti.

Vzal za kliku. Dveře zůstaly odemčené.

Opatrně do nich strčil.

„Olivie?“

Překročil práh připravený zasáhnout případného útočníka. Zastavit ho dřív, než dokoná, co začal před mnoha měsíci, možná už dokonce lety. Udělat cokoli v jeho silách, aby znovu nepřišel pozdě. Aby znovu nezbývalo nic než jen pomsta.

Prošel malou předsíní a v rychlosti nahlédl do obývacího pokoje napravo. Prázdný.

„Gabrieli?“

Nikdo neodpověděl. Jen zvuk deště a závan větru skrz otevřené balkonové dveře. Rychle proto zkontroloval i balkon. Také prázdný.

Z pokoje vedly otevřené dveře do hlavní ložnice.

Rozhodně ani tohle nebylo, proč se přidal k policii.