Odi et amo 3

Horatio se na stanici svezl spolu s Yelinou. Ta se celou cestu snažila udržet téma u mrtvé Olivie a také přes telefon úkolovala svého kolegu, aby jí zjistil Oliviiny příbuzné, školu jejích dětí a další instituce, kam chodí, a poslal pro ně policistu, až je najde. Což se nakonec vyřešilo skoro samo, protože se znovu ozval Tim, že na Oliviin mobil právě volal kdosi, koho měla v kontaktech uloženého jako paní Reyesovou. A jakmile jí Yelina ze svého služebního mobilu zavolala nazpátek, protože Tim nechtěl riskovat a zvedat telefony mrtvých, ukázalo se, že je to soukromá lektorka a shání Olivii, protože si nepřijela pro děti po konci hodin španělštiny.

Na stanici pak oba zamířili přímo k výslechové místnosti, kam měli každou chvíli přivést Gabriela Jacksona, který si na ně počkal v cele. Cestu jim ale zastoupil někdo další.
„Horatio, na moment.“
Poručík Caine se obrátil na Ricka Stetlera a sjel ho rychlým pohledem. Rick mu pohled oplatil, krátce očima zalétl i k Yelině a pak zpět k němu. Yelina se na něj nepodívala vůbec.
„Erm… počkám na tebe.“
Pak spěšně zamířila chodbou dál. Horatio naprosto jasně věděl, proč. Nebylo tajemstvím, že právě Rick se rozhodl, že Yelina nemůže po jeho bratrovi Raymondovi truchlit věčně, a kdo ví, co ji vedlo k souhlasu. A teď se na něj ani nepodívala, ošila se, když přišel, nehodlala s ním promluvit a raději odešla. I s nepřehlédnutelnou modřinou. Horatio opět pociťoval ten nepříjemný konflikt mezi prací, pravomocemi, obavami a teď i rodinou. Už Ray během jejich manželství udělal pár věcí, jaké mu mohl vyčítat – a vyčítal. Nikdy na ni však nevztáhl ruku. To po vlastní zkušenosti z dětství nehodlal dopustit. Stetler ale takové dětství jako oni neměl. A zjevně si dovolil… víc. Podle Horatia by mu měl někdo ukázat hranice.
Rick ovšem nic z toho nevnímal. Nebo možná vnímal, ale věřil, že si teď Horatio nedovolí zasáhnout. Což ve službě doopravdy nemohl.
„Ten případ vraždy ve vašem domě?“ ujistil se proto jen Rick, kam oba detektivové míří.
„Je tu podezřelý, musíme ho vyslechnout.“
„Slyšel jsem. Manžel oběti.“
„To jsi slyšel správně.“
„O tom s tebou potřebuji mluvit. Bylo by lepší, kdybys ho nevyslýchal. Vlastně by bylo lepší, kdyby ses neúčastnil případu.“
„Co tím myslíš? Jsem jen nepřímý svědek a našel jsem mrtvou. To není pro policistu nic neobvyklého, aby to znamenalo střet zájmů nebo pozice. Nic mě z vyšetřování přece nevylučuje.“

To byla pravda. Je mnoho případů, kdy důkaz o zločinu najdou až policisté. Nebo pokud oběť ještě stihne volat o pomoc, často jsou i přímí svědci její smrti. A následně ji vyšetřují, takže Horatio příliš nechápal, kam Stetler míří.
„Samozřejmě, že formálně ti nic nebrání, ale co z toho asi udělá obhájce toho manžela? Když spustí, jak jsi jako jejich soused znal oběť i jeho, nejsi objektivní, hrají v tom roli tvé osobní sympatie a sousedské vztahy a že sis mezi nimi vybral stranu. To je u vyšetřovatele nepřípustné. A dokážeš si představit, co by to udělalo s porotou, pokud ho nakonec obžalují?“
„Ricku… ovšem, že jsem si vybral stranu. Stranu oběti, jako vždycky. Tu zastávám, protože chci prokázat, kdo ji zabil. Ať už to byl kdokoli, Gabriel Jackson nebo ne,“ zavrtěl Horatio hlavou. I když s tím, co dnes odpoledne sám slyšel a viděl, si jen těžko dokázal představit jinou verzi. Tudíž Gabriela šetřit nehodlal. Nenáviděl násilníky. Všechny. „Ale chápu tě. Asi nejsi moc rád, že se hodlám zabývat domácím násilím ve svém okolí, viď?“
Opět probodl Stetlera pohledem, tentokrát nepokrytě pohrdavým, a zamířil za Yelinou. Uvědomoval si však, že by jeho blízkost k rodině Jacksonových opravdu mohla věci zkomplikovat a nahrát do karet protřelému obhájci, a proto ji nakonec za Gabrielem poslal samotnou. Pro teď by to mohlo stačit. Gabriel zatím nepotřeboval advokáta, a pokud bude v místnosti sám jen s Yelinou bez další známé tváře, mohl by být méně opatrný.


„Tak jak?“ zeptala se Duquesneová, když se potichu vplížila do garáží, aby si jí Eric, který vylézal z odtaženého auta Martina Sauberse, nevšiml. Takže sebou trochu trhl leknutím.
„Co myslíš?“ zeptal se jí Delko na oplátku. Měl dojem, že po tom, co viděli na místě činu, je výsledek docela jasný. Co nevybrakovali zloději, spláchl déšť. A když pachatel nenechal za stěračem vzkaz se jménem a adresou, znamenalo to pro ně ne nevýznamnou brzdu. Na rozdíl od té v autě, jež podle Delkova mínění nutně potřebovala seřídit. Pokud by s ním tedy ještě někdy někdo měl jezdit, o čemž pochyboval. Stejně jako desítky jiných, skončí na policejním parkovišti, odkud po uplynutí archivační lhůty absolvuje svou poslední cestu na vrakoviště.
„Nemám ráda, když pracujeme s prázdnou.“
„Jenže v autě fakt nezůstalo nic cenného. Ani pro nás. Mám sice spoustu otisků, ale ani ty nebudou cenné. Většina bude oběti a nejspíš taky všech zlodějů, kteří s vraždou nic nemají a auto vyluxovali před námi. Jediný důvod, proč tam stálo, byl, že klíčky měla oběť u sebe a šacovat mrtvolu se jim nechtělo. Jenže krom klíčků u těla další věci nejsou, takže buď nevezl nic, co by nám pomohlo, nebo to ukradli.“
„Tos nenašel ani drobeček?“ v telefon nebo peněženku doufat nemůže, to Calleigh věděla, ale jakýkoli relikt Martinova života by jim pomohl.
„Doklady mu nechali a v kastlíku ležela krabička s náboji. Uvidí se, jestli do registrované zbraně. Ale zbraň žádná. A pak jsem taky našel obaly od fast foodu s těmi tvými drobečky, lahev s vodou, hadr a náhradní žárovku.“
„No, že se nestravoval zrovna zdravě je nám na nic a jemu už taky.“
Eric přikývl.
„Snad jen účtenka z benziny, dva dny stará. Ale to bychom měli extra kliku, kdyby ho tam někdo znal.“
„Takže doufejme v pozitivní výsledky kompletní pitvy,“ povzdechla si Calleigh a zavrtěla svou blonďatou hlavou. „Ta kulka z jeho těla totiž nepatří k žádné zbrani, kterou můžeme spojit se zločinem. Databáze mlčí.“

„Asi jdu právě včas, když vidím ty bezradné obličeje,“ ozvalo se za nimi veselé zvolání.
„Jestli se chceš přidat k hromadnému zoufalství, tak naprosto určitě, Croftová.“
„Naopak, Delko,“ usmála se Jeanette na oba kriminalisty a podala jim složku, kterou právě dala dohromady. „Máme tu opis z rejstříku trestů pana Sauberse. Když k tomu přidáš stručný popis skutků, je to veselé čtení na dobrou noc. Je tu i pár záznamů o trestech odnětí svobody, tak jsem se podívala, kde je vykonával. A z jedné věznice jsem vytáhla, že před propuštěním dvakrát napsal matce, aby mu poslala peníze do nového začátku.“
„Ten první dopis asi pošta jenom neztratila, co?“ konstatovala Calleigh.
„Ne, žádné mu nikdy nepřišly. Ani odpověď. Ale mám její adresu. S trochou štěstí bude pořád aktuální. Žije v Clewistonu, což je trošku z ruky, takže jsem poslala dožádání, ať ji zjistí a vyptají se, co dělá její synáček v Miami a kde tu bydlí. Nechtěla mu pomoct, milující matka asi nebude, tak si třeba naopak pustí si pusu na špacír.“
„Teda Croftová, klobouk dolů,“ usmál se Eric. I Calleigh trochu pookřála, protože ač mohlo být toto vodítko také pekelně tenké, zatím někam vedlo. A stále tu byl i onen opis. „Prozatím se mrkneme, jestli se pachatel nemohl mihnout v jeho předchozích průšvizích. Třeba některý není úplně uzavřený.“


Tim Speedle měl naopak pocit, že i přes nevelké množství vodítek mají směr poměrně jasný. Horatio slyšel, jak se oběť pohádala se svým manželem, a během několika minut byla zabita, zatímco manžel utíkal z bytu. Pro obžalobu však potřebovali víc přímých důkazů, a tak spolu s kolegyní Boa Vistou stále ještě zůstával v bytovém komplexu, kde k vraždě došlo. Konkrétně právě vylezl po požárním schodišti, které se táhlo podél balkonů, až do pátého patra. Opačným směrem tuto cestu musel absolvovat těsně po vraždě Gabriel Jackson, protože jak už Tim zjistil, cesta výtahem by byla delší, nepřeslechnutelná a nejspíš by vrazil přímo do Horatia. Únikovým východem se ale během chvilky mohl téměř přímo z ložnice dostat do vnitrobloku, a zatímco Horatio prohledával byt nahoře a pokoušel se vzkřísit mrtvou Olivii, pohodlně doběhnout k autu a odjet. Tim si ostatně právě ověřil, že tato cesta není vůbec komplikovaná, pokud dotyčný dokáže alespoň přelézt balkonové zábradlí na vedlejší žebřík. Napadlo ho, jak hloupá bezpečnostní slabina taková úprava je, a jak je zvláštní, jestli to ani Horatiovi nevadí. Ale na druhou stranu, Horatiův byt balkon nemá a jestliže je vnitroblok pro cizí lidi zamčený a ostatní obyvatelé se nechávají ukolébat dojmem zaplaceného bezpečí, protože netuší, jak je to ve skutečnosti…

Třeba jako ty slavné kamery. Hned po příchodu si Tím všiml kamery u vchodu a dále u výtahu. Nechal si proto sehnat správce objektu a chtěl, aby mu poskytl záznamy. Správce, nesympatický chlapík v baseballové čepici, nejdřív tvrdohlavě požadoval povolení, až nakonec přiznal, že kamery tam sice jsou, ale nefungují, leda jako makety. Správa domu prý nemá dostatek prostředků na opravu nebo zakoupení nového systému a on to samozřejmě ze svého platit nebude. Prý podívejte se na ně, mají na to koupit si velkej byt, ale přispět nějakou tu stovku na společné prostory už je nenapadne. Tim mu odporovat nehodlal, jen přišel o jednoduchý důkaz. Doufal proto, že Natalia, která zpracovávala samotný byt, byla úspěšnější. Ovšem docela marně.

„To byl tvůj vyšetřovací pokus, nebo jsi mě chtěl vyděsit?“ řekla mu ještě dřív, než stačil promluvit. Sice k němu stála zády, ale pak si všiml zrcadla za otevřenými dveřmi do ložnice, takže ho musela vidět, jak sám leze přes zábradlí.
„Ani jedno, obojí. Co máme?“
„Nepřekvapivě hromadu otisků. Stoprocentně oběti, manžela a dětí. Což za chvíli zjistíme, prý už děti našli. Ten hovor, co jsi nechtěl přijmout, byla jejich učitelka. Asi tu budou i nějaké cizí, ale primárně cizí nehledáme a soustředila jsem se hlavně na kliky a to, s čím se mohlo hýbat v době vraždy. Jestli to měl být Gabriel-“
„Cizí ani nemusíme hledat, stejně to nebude stačit, protože jeho otisky se tu předpokládají všude,“ dokončil Tim. Tohle mu bylo jasné, s takovým argumentem by vyrukoval i začínající obhájce.
„Dál máme vražednou zbraň. Kabel od nabíječky telefonu. Bohužel, hladký a úzký kabel s největší pravděpodobností neposkytne ani otisky, ani DNA. Navíc je to zase věc, s kterou mohl Gabriel snadno manipulovat bez souvislosti s vraždou. Ale to uvidíme až u nás, zůstal jí kolem krku, takže s ho s ní Alexx odvezla na patologii.“
„Plus ten telefon a laptop oběti. I to je divoká karta pro formu, ale třeba mu to prokáže domácí násilí.“
„Laptop? Myslíš, že oběť domácího násilí si po večerech googluje rady, jak uklidnit manžela, kurzy sebeobrany nebo něco takovýho? Domácí násilí mu prokážou její zranění. Že ji uškrtil. A Horatio, který slyšel jejich hádky. Když násilník někomu úspěšně ničí život tak dlouho, všichni to akorát krejou, nezůstávají stopy jako historie prohlížeče nebo deník!“
„Tak… promiň, jenom musím počítat se vším,“ Tim hned couvl a moc nechápal, proč se Natalia tak rozčílila. Domácí násilí je pro všechny trochu ošemetné téma, žádný z jeho kolegů takové případy nemají v oblibě. On tedy určitě. Násilníky nebo cvoky, kteří prostě nemohli dát tomu druhému pokoj. Jako ten mrtvý, kvůli němuž si Jeanette Croftová zkoušela zařídit zákaz přiblížení, skončila mezi podezřelými, prošla si nepříjemnými věcmi a on udělal pár nesmyslných hloupostí… Jeanette však byla samostatná kapitola. Ne vhodná pro přemýšlení uprostřed práce. Ale takový výbuch nebyl potřeba. Neměl tušení, co ji tak popudilo.
„Promiň, jsem už asi přepracovaná.“
„Pojedeme odsud. Stejně nemá smysl zkoušet hledat něco víc. Máme vražednou zbraň, máme únikovou cestu, máme verzi, máme podezřelého, máme svědky,“ odpočítával, „a kdyby bylo nejhůř, máme pořád i místo činu. Gabriel se sem jen tak nepodívá a děti nejspíš taky ne.“


Gabriel o tom ostatně nepochyboval. Sice neměl v nejmenším úmyslu nechat se za Oliviinu smrt zavřít, ale tušil, že i kdyby se mu podařilo svůj osud zvrátit, jen tak ho nepustí. Nechal se proto klidně usadit na jednu stranu stolu ve výslechové místnosti, přičemž na druhé už seděl detektiv. Žena s dlouhými kudrnatými vlasy, s diktafonem a připraveným zápisníkem. A také, jak si ihned všiml, s modřinou kolem oka. No jistě. Tady žádnou důvěru nezíská. Ostatně, tolik mu to nevadilo. Zatím. Nevěděl, co by měl říct. Od chvíle, kdy ho zadrželi, nad tím nedokázal jasně uvažovat. Jakmile se pokusil dát dohromady jakýkoli příběh, všechny představy mu akorát začaly zmateně vířit hlavou. Také mu bylo jasné, že bude potřebovat právníka a že mluvit o tom, co se stalo, by nikam nevedlo. Nikdo by ho nepochopil a čím víc by řekl, tím hůře by to dopadlo. Potopil by úplně všechno. Navíc ani mluvit nechtěl. Nemohl. Cítil, jak z něj jen pomalu odeznívá šok, do kterého dnes odpoledne tak náhle upadl, kvůli kterému si jen matně vzpomínal, jak ho zatýkají, a sotva byl schopný vnímat, když na něj někdo promluvil. Nebo si uspořádat myšlenky. Na Olivii, na to, že je mrtvá, na to, co se nemělo stát.

„Můžete mi říct vaše celé jméno a adresu?“ zahájila detektiv Salasová výslech. Tedy zatím spíš podání vysvětlení. Dokud nebyly připravené a sepsané všechny podstatné skutečnosti pro státního návladního, nemohli po něm chtít souhlas s Gabrielovým stíháním. I tak ho už ale jako obviněného prakticky vnímala. A věděla, že v tom není sama. Horatio stál za jednosměrným zrcadlem, korunní svědek, ten nejdůvěryhodnější, jakého mohli mít, a možná nakonec měl pravdu, že bez jeho přítomnosti se Gabriel nebude tolik hlídat. Jen pořád tak úplně nesetřásla nepříjemný pocit ze setkání s Rickem v Horatiově přítomnosti a na pozadí právě tohoto případu. Věděla, že tohle si potřebuje vyřídit sama, a to až bude připravená. Ať už to bude znamenat cokoli. Nepotřebovala ničí zásah. Nepotřebovala zachraňovat. Nepotřebovala předhazovat cizí osudy. Jenže Horatio byl zvláště od Raymondovy smrti… prostě Horatio.
Pokusila se to alespoň co nejvíc potlačit a soustředit se na muže před sebou. Na muže, jenž vypadal pořád stejně obyčejně jako na fotkách v jeho bytě… jen s poněkud mrtvýma očima. A jenž zjevně taky neuměl moc dobře zvládnout konflikt bez násilí a tentokrát ho dotáhl až k vraždě.

„Gabriel Milton Jackson,“ odpověděl jí muž odevzdaně a mechanicky doplnil i svou adresu a datum narození, přestože to už znala. Musel jen všechno formálně potvrdit.
„Jistě víte, proč jste tady,“ nadhodila opět. Oba samozřejmě věděli, že ví a že by nic nezkazila, pokud by se zeptala přímo, ale chtěla mu dát prostor vyjádřit se nejdřív svými slovy.
Přikývl. Pak chvíli nic neříkal.
„Olivie je mrtvá.“
A ticho. Dál svou řeč nerozvíjel, dál na ni zíral mrtvýma očima, které už všechno vzdaly, a dál vypadal tak obyčejně, seschle. Jako by ona vražda vytáhla všechen zbývající život i z něj.
„Můžete mi k její smrti nebo k dnešnímu dni něco říct?“
„Není to moje vina.“
Yelina nebyla tak úplně překvapená. I v případě pachatelů chycených téměř při činu existuje možnost, že budou zapírat, a jeho nikdo přímo neviděl. Třeba na to spoléhal. Chtěl vyšetřování prodlužovat.
„Potom mi jistě můžete vysvětlit, kde jste byl v době její smrti, to jest kolem dnešní čtvrté odpoledne, a proč svědci v době její smrti, to jest kolem dnešní čtvrté odpoledne, slyšeli, jak se s ní doma hádáte,“ pokusila se mu tedy dát ještě jednu šanci urychlit to všem, když ho lze s vraždou tak jasně spojit. Ale Gabriel se ani teď vzdát nehodlal. Což bylo opravdu zvláštní. Navenek totiž působil… naprosto odevzdaně. Jako pachatel, jaký už je připravený se přiznat. Ale možná je jen dobrý herec. Manipulátor. Takoví jako on bývají. Nebo jen nepočítal, že to taky může přehnat a skončit v poutech.
„Já to nebyl. Nezabil jsem ji.“
„Takže se ti svědci pletou? Pokud jste ji nezabil, kde jste byl dnes kolem čtvrté hodiny?“
Jestliže chtěl zapírat, musel přece přijít se svou verzí. Jenže zase jen ticho.
V hlavě měl tak prázdno, jak prázdný se cítil celý. Nedokázal to vysvětlit. Nedokázal o tom mluvit. Ne teď, ne hned.
„Pryč. Měl bych mít advokáta.“
„Ovšem, ale zatím vás nestíháme, máte šanci podat vaše vysvětlení, než přijdeme znovu se zpracovanými důkazy a na řádný výslech.“
„Jo. Měl bych mít advokáta.“
Od té chvíle už neřekl nic. Yelina nevěděla, zda jen nedokáže narychlo vymyslet žádné alibi, když tvrdí, že v bytě nebyl a svou ženu nezavraždil, nebo zda mu došlo, že by to nepomohlo, ale nedostala z něj už ani slovo.
Když si tolik přál advokáta, nechala ho tedy odvést zpět do cely, kde na něj mohl čekat. Zatímco ona si počká na zpracování důkazů z místa činu a sepíše Horatiovu výpověď, aby státní návladní co nejdřív odsouhlasil trestní stíhání a ona se do Gabriela mohla opřít víc. Za Olivii i za všechny ostatní, které to neudělaly, dokud nebylo pozdě. Ač jí neušel ten paradox, jak jen u cizích přesně věděla, co se mělo stát a co kdo neměl dopustit. Napadlo ji, že nejlepší bude vyřídit všechno papírování a pak zamířit přímo domů. Ještě připravená nebyla.


Podobný nápad měl i Tim, když spolu s Natalií odvezl všechny shromážděné důkazy do laboratoře. Natalia se rozhodla prověřit posbírané otisky a vražedný kabel, jen aby zítra měli jasno, na co se zaměřit, ale Tim už se do ničeho pouštět nechtěl. Gabriela zadrželi teprve dnes, takže stále mají čas, než ho státní návladní bude muset obvinit nebo pustit, a neviděl smysl v dalším únavně dlouhém přesčasu stráveném u Oliviina počítače a mobilu. Navíc, když konečně přestalo pršet. Vyzvedl si proto v šatně bundu a helmu, ač byla pravda, že někdy na ni zapomínal a klidně se na své motorce rozjel domů bez ní. Dnes si vzpomněl. A nejen na to. Vlastně se mu nechtělo jít zrovna domů, věděl naprosto přesně, co chce. Docela jistě. Obzvláště dnes. Přejel si prsty po rtu, který už nebyl oteklý, ale ani pořádně zahojený. Ta rvačka byla pitomost, důvod ale ne. Bez ohledu na to, jak moc se to dřív snažil popírat, nebo i přesvědčovat sám sebe. Akorát na takové rozhodnutí nebyl sám a kdo se měl sakra vyznat v tom, co může „potřebuju trochu času“ vůbec doopravdy znamenat? Ani Delko se v tom nevyzná, ať se předvádí jak chce. Jestli to ovšem znamená ne, radši by to věděl s jistotou.

Proto, když si všiml, že v šatně není sám, s helmou pořád v ruce přistoupil k Jeanette, která zrovna zavírala svou skříňku. Zřejmě se také chystala k odchodu.
„Vyrážíš domů?“
„Vidím, že ty taky. A pro jednou zodpovědně,“ kývla k jeho helmě. Tim na to protočil oči.
„To víš, někdo by už měl začít.“
Jeanette se nadechla. Jakmile se ukázal, zase v mžiku zahodila pochyby, stejně jako když se setkali odpoledne. Takhle to nemůže nechat věčně. Položila Timovi ruce na jeho paže. Nevěděla, jestli ji tu takhle přepadl schválně, ale zkrátka, pokud by chtěla stále chtěla váhat, co dál, nejde to, když tu stojí. Už jeho přítomnost v ní zase vyvolávala vlnu touhy nenechat ho jít. Když protočil oči, provokoval, nebo se usmál. Cítila, jak se zase nechává unést emocemi, jež jí říkají ano, někdo by vážně měl. Proto mu bez velkého přemýšlení odpověděla.
„Asi… co to probrat někde venku?“
„Večeře?“ trochu překvapeně a trochu potěšeně navrhl.
A tak kývla. Tim zase odložil helmu a společně odešli do jedné nedaleké restaurace, kterou dobře znal a kde by si mohli nerušeně promluvit. Protože jestli mají začít se zodpovědností, bude to potřeba. Na rozdíl od jeho motorky a jejího auta, jelikož jak si Jeanette byla jistá, bez vína jí ani emoce nedají dost odvahy a ona by mohla zase hloupě couvnout. A na to už nebyl čas.

Také si objednala víno hned, jak se usadili. Ze slušnosti nebo ze skutečné chuti i Tim.
„Slyšela jsem, že pracuješ na zajímavém případu.“
„Ano? Tak schválně, v jakou verzi už to stihlo zmutovat?“ ušklíbl se Tim. S klepy mezi detektivy a kriminalisty měl své zkušenosti.
„Do ničeho vážného, jen že u toho byl Horatio a jde o jeho sousedy.“
Nebo alespoň to byla nejstřízlivější verze, jaké Jeanette mohla věřit. Další, jako že k vraždě došlo u Horatia doma, nebo že byl přímo Horatio podezřelým... na to by všichni ve skutečnosti reagovali jinak. Zejména Stetler. Ten přece rád leckoho potopí. Stačí jen náznakem štrejchnout o opačnou stranu zákona.
„Jde, ale přímo u toho nebyl. Jen je slyšel. Jinak to snad nebude nic složitého. Ostatně máme prvotřídního svědka.“
„Jen ať se to trochu protáhne. Líbí se mi, když se pozornost zase pro změnu upoutá na někoho jiného.“
„Stetler ti nedal pokoj?“
„Hned první den? Znáš ho. Ale o něm bych se radši nebavila.“
Tim sklopil oči ke stolu, zamyšleně se kousl do rtu, okamžitě toho zase nechal a pevně rty sevřel, když si uvědomil, že to pořád ještě trochu bolí.

„Jsi kvůli tomu pořád naštvaná?“
Teď se pro změnu do stolu zadívala Jeanette.
„Kdybych byla doopravdy naštvaná, ani bych tě nepustila do bytu.“
Ačkoli upřímně… poté, co k ní přijel po dopadení pravého vraha Olivera Whiterse, alespoň jednoho z nich, když už nedokázali usvědčit oba, rozhodně nebyla v nejlepším stavu a dala mu to najevo. Uvědomila si, že to pro něj muselo být vážné, když se nenechal odehnat. A teď, když ji vzal na večeři, poté, co spolu od toho dne vlastně skoro nemluvili. Ona by rozhodně neměla takovou trpělivost snášet své vlastní výlevy a pak čekání, jestli ho třeba i po jedné společné noci nepošle do háje. Vlastně by se tam poslala sama, být na Timově místě. Tak proč, když byl pořád tady, když neměla žádný… reálný důvod, když i během… flirtu, víc to nebylo, s Oliverem nechtěla doopravdy Olivera a možná si až idealizovala někoho jiného, proč ho nutí tu trpělivost mít?
„Jo? Měl jsem už pocit… že… že potřebuješ čas, je… jiný způsob, jak říct ne.“
Podíval se na ni, přivřenýma očima, trochu zamračený. Jeanette mu v tu chvíli chtěla říct, jaký je trouba. Ale je to její chyba. To ona se chovala jako hlupák.
„Potřebovala jsem ho. Nejenom kvůli práci a Stelterovi. Asi… já...“ nevěděla, jak pokračovat. Nejraději by nepokračovala vůbec, jenomže pokud si opravdu měli konečně vyjasnit, co mezi nimi je, a hlavně, co bude, potřebovala, aby to pochopil.
„Štvalo mě, že ses mě během toho případu a i v tom baru pořád pokoušel… zachraňovat, aniž by bylo třeba. Pak když jsem to vážně potřebovala, najednou to nešlo. A...“
„Ten výslech mě mrzí. Měl jsem udělat víc,“ skočil jí Tim do řeči.
„Nakonec jsi mě zbavil podezření, ne?“ připomněla mu, kdo našel záznam, jak odjíždí od místa činu ještě před Oliverovou smrtí.
„A to spadá do kategorie, kdy to nebylo třeba, nebo kdy to nešlo?“

Jeanette si povzdechla. A když se podívala na Speedla, zdálo se jí, že pod očekáváním a trochou nejistoty, co nakonec udělá, se nad jejími rozpaky přece jen i usmíval.
„Kategorie, co jsi udělal. Ale na tom nezáleží. Prostě...“ nadechla se a rozhodla se začít znovu. „To byla jen další věc. Víš, jak to dopadlo s Oliverem. A nemyslím jeho smrt. Očividně ani nebyl první, to bych tady neseděla a vlastně bych ani nikdy nebyla zapletená do případu, dobré konce nebývají dočasné. A my,“ řekla nakonec ono slovo, o němž dlouho netušila, zda ho bude moci použít, „asi jsem nechtěla, aby špatný přišel i v případě, kdy by mě to tak mrzelo.“
„Možná… je lepší nemyslet na konec.“
Já vím, že ty to neděláš, Speedle, řekla si Jeanette v duchu. Kriminalista byl skvělý, ale jinak neřešil, co by se mohlo stát. Ne tak, jako ona. Proto třeba zapomínal svou helmu, nebo proto už jednou musel čelit následkům selhání nevyčištěné zbraně. Jenže ona se vážně bála, že udělá to samé, nezůstanou jen u kolegů a všechno se pokazí tak, až nakonec nebudou moci být ani kolegové. Tak neriskovala. Její babička tomu říkávala věčné prokletí nerozhodných. Teď po ní chce, ať ho zlomí?
„Alespoň mě už nezachraňuj, když to nepotřebuju. Nebo… když ti to má zlámat žebra.“