Praeterita corrigi non possunt 2

Detektiv Yelina Salasová seděla v autě, které uhánělo po silnici mokré od neustálého deště, a cítila nervozitu. Neměla ráda déšť a teď snad do města přišlo období dešťů, když pokračoval už druhý den. A také neměla ráda, když se jí situace vymkla z rukou. Její syn Ray měl ve škole problém s učitelkou, protože se pod vlivem rané puberty rozhodl se spolužákem otestovat její mantinely tolerance pro vyrušování. Akorát to jí nevadilo tolik. S Rayem si to vyřídila, to ano, ale děti zkrátka ve škole někdy provokují a asi se musí připravit na to, že puberta u jejího syna něj úplně jednoduše. To nebylo vážné. Horší byla následná hádka s jejím přítelem. To se jí vymklo z rukou. A ona se pak musela vymknout z jeho. Bylo vážné tohle?
Ještě si vůbec nedokázala ujasnit, co teď.  On odešel a dnes ho zatím neviděla. Ani jeden také neměl zřejmě dost odvahy prolomit ticho a ozvat se. Jenže to nejde odkládat věčně. I kdyby jen kvůli modřině, jež se jí rozlila pod okem.

A teď ji zavolali k případu vraždy na dobře známé adrese jejího švagra. Nejdříve se vyděsila. Pak zjistila, že obětí je nějaká jeho sousedka, že on ji jen našel, a strach vystřídala právě nervozita. Po tak vážném zločinu spáchaném v jeho domě, kousíček od jeho bytu, nebude Horatio v chápavém rozpoložení, zatímco ona nemá nejmenší chuť se k čemukoli, co se včera večer stalo a jemu neujde, vyjadřovat. Však by ani nevěděla, co říct. Byla detektiv. Měla výcvik. Uměla jednat se všemi možnými lidmi. Uměla si poradit. Nebo měla umět. A teď má přiznat, že ve svém vlastním domě to nezvládne? Navíc si i dokázala představit, jak by Horatio reagoval, kdyby zjistil, že to byla hádka s Rickem Stetlerem. S jakýmkoli mužem, samozřejmě, ale se Stetlerem zvlášť.

Nemohla ale nic dělat, když ji dispečer poslal na místo a ona už potvrdila, že dorazí. A jakmile dorazila, všimla si, že není na Horatia sama. Před velkým komplexem, kde se nacházel jak byt jejího švagra tak byt oběti, už stál služební hummer. A když vešla dovnitř, narazila na detektiva Speedla. Dohadoval se s nějakým mužem v baseballové čepici o bezpečnostních kamerách. Jestli je tu mají, dobře pro ně.
Nechala tedy zajištění okolí na něm a pouze když ho míjela, ujistila se, že jde o páté patro. Pak se Speedle zase vrátil k otrávenému správci objektu. Pravděpodobně. Všimla si, že ani on není dnes v nejlepší kondici – pořád ještě se mu úplně nezahojil ret, který se nejspíš setkal s něčí pěstí. Ovšem byla přesvědčena, že k tomuto setkání s pěstí došlo z pochopitelnějších nebo alespoň hrdinnějších pohnutek.

Dalšího kriminalistu, který nejspíš přijel se Speedlem, pak potkala nahoře v inkriminovaném bytě. Natalia Boa Vista se se štětečkem v ruce skláněla ke klice balkonových dveří v obývacím pokoji, kam Yelinu navedl uniformovaný policista hlídající před bytem. Koroner zjevně ještě nepřijel a Boa Vista dosud nemohla začít pracovat v přímém okolí těla kromě pořízení fotografií. Yelinu vzala na vědomí kývnutím a Salasová pokračovala k jediným dalším dveřím v místnosti. Nadechla se a připravila. Ne na spoušť, jaká neodmyslitelně doprovází místa činu, na tu byla po letech praxe zvyklá. Ale nedat Horatiovi šanci… starat se.

Jako první si samozřejmě všimla mrtvého těla ženy, možná v jejím věku. Vypadala… obyčejně. Tedy vypadala by, kdyby její oči, úplně rudé a bez života, nezíraly do neznáma, a kdyby kolem krku neměla jasnou rýhu a jako nějaký bizarní náhrdelník černý kabel. Někdo ho utáhl tak silně, až se jí zaryl hluboko do kůže, a Yelina věřila, že kdyby byl tenčí, tak jí krk prořízne. Tohle škrcení nemuselo trvat vůbec dlouho, aby bylo fatální.
„Ahoj Horatio,“ oslovila ho proto a hned energicky pokračovala. „Tak co se tu stalo? Prý jsi našel oběť. Co mi k ní můžeš říct?“
I Horatio na ni upíral pohled. Dokázala si představit, proč. Musí zažívat pocit obrovské bezmoci, když dojde k něčemu podobnému tak blízko a on tomu nemůže nijak zabránit.
„Že jsem tomu mohl zabránit, kdybych se nenechal zastavit. Chtěl jsem jí pomoct, ale...“
„O čem to mluvíš?“
„Olivia Jacksonová,“ začal Horatio znovu. „Žila v tomhle bytě se svým manželem Gabrielem a dvěma dětmi.“
„Víme, kde jsou?“ přerušila ho Salasová. To poslední, co by teď scházelo, bylo, aby se sem vřítily nic netušící děti. A protože už se schylovalo k večeru, určitě se měly brzy objevit.
„Zatím ne, musíš je najít. Sežeň nějaké další příbuzné, prověř okolní školy, jsou ještě malé, někdo je musí mít na starost. A-“ konečně vzhlédl od mrtvé k Yelině.
„Yelino, co se stalo?“
Okamžitě se k němu natočila zdravou stranou obličeje.
„Nic, jen… malé nedorozumění. Nech… nech to být.“
„Někdo tě uhodil?“
„Na tom nezáleží, nech to být,“ odbyla ho, ale věděla, že mu to ani nemusí potvrzovat. Co jiného asi udělá monokl? Špunt od šampusu?
„Můžeme prosím pokračovat? Co dalšího můžeš říct? Budeme to muset i sepsat, ale prozatím.“
Horatio chvíli mlčel a propaloval ji pohledem.
„Oba jsem znal od vidění. Mockrát jsem je ale přes strop slyšel hádat se. Křičet. Slyšel jsem rány, padající nábytek, možná víc. Nezřídka. A i dnes, těsně předtím, než jsem zavolal do práce. Další hádka, další rány. Možná ještě hlasitější. Pak jsem ji slyšel vykřiknout. Ale očividně mu stačilo těch pár vteřin, než jsem sem doběhl.“
„Takže myslíš, že to byl její manžel?“
„V případě svědecké výpovědi bych neměl uvádět, co si myslím, ale ten, s kým se hádala, byl muž, se svým mužem se takto hádala často, a na dveřích nejsou známky násilného vniknutí. Navíc už jsem ji viděl v nepěkném stavu. Nabídl jsem jí pomoc...“
Znovu se odmlčel. Yelinu polilo horko. Tohle vůbec nebyl dobrý den. Žádný jiný případ nemohl přijít méně vhod. Proč ji jen nenapadla nějaká vhodná výmluva? Proč musela přijmout hovor a nechat se sem poslat? Už se chystala něco dodat, znovu zaměřit jejich pozornost na neosobní fakta, pryč od nepříjemných pocitů, když Horatio její pokus přerušil.
„Řekla mi ale, ať to nechám být.“

Dřív, než stihla vymyslet nějakou reakci, nějakou jinou, než že měla zůstat doma, vešel do ložnice detektiv Speedle.
„Právě se ohlásila hlídka. Zadrželi muže, kterého jsi jim popsal. Podle dokladů to je Gabriel Jackson. Nebyl odsud daleko.“
Horatio přikývl. Doufal v to. Gabriel měl na útěk jen několik vteřin, jen tu chvíli, než Horatio vyběhl do jejich bytu. A musel si útěk zkomplikovat cestou přes otevřený balkon, protože kdyby projel výtahem, slyšel by ho. Nemohl se tedy dostat daleko, a i když Horatio neměl čas pustit se za ním, dokud neprohlédl celý byt, aby se ujistil, že je skutečně pryč, a dokud neověřil, že Olivia nežije, připojil k ohlášení zločinu rovnou i údaje o podezřelém. S velice přesným popisem, neboť policistům a i do laboratoře také ihned odeslal Gabrielovu fotku – vyfotil svým mobilem jednu z několika visících v obýváku na stěně v dřevěných rámečcích. Byl na nich s Olivií a s dětmi a vypadal docela spokojeně. Všichni na nich vypadali spokojeně a nepochybně se snažili, aby jim to svět uvěřil. Aby jim to uvěřil i Horatio. Neměl je v tom představení nechávat. Neměl se nechat odbýt.
„A taky dorazila Alexx, už se budeme moct pustit do těla.“
„Děkuji, Time. Dokonči to tady s Natalií prosím. My si pojedeme promluvit s panem Jacksonem,“


Detektiv Jeanette Croftová zatím seděla u svého stolu a čekala, až se neskutečně zpomalený systém usmyslí konečně vyslyšet její příkaz a zobrazit jí opis z trestního rejstříku pana Martina Sauberse. Zjistit, kdo je tenhle dočasný obyvatel boxu na patologii, nedalo příliš práce, protože pro policejní databázi nebyl neznámý. Nepotřebovali tak ani osobní identifikaci a Jeanette ostatně neočekávala, že by se k tomu někdo hrnul. Tenhle muž asi příliš lidem chybět nebude. Vypadal na klasický prototyp zlého hocha. Vysoký, svalnatý, potetovaný, bez rodiny, a kdyby si mohla tipnout, i bez blízkých přátel, zato se sítí „známých“. Také bez hodnotného majetku kromě jednoho priusu, jedné registrované zbraně a kdo ví, zda nějakých neregistrovaných. Taková možnost tu rozhodně byla. Jeho nejvýznamnějším majetkem stejně byly samozřejmě záznamy o předchozí násilné trestné činnosti, takže veterán, jaký se o sebe zřejmě uměl postarat. Nebo měl umět. Protože ho někdo zastřelil. A jelikož takový člověk má kromě „známých“ nepochybně i nepřátele, mohl by to být někdo z nich. Potud nic nevšedního. A rutinní prověrka bude pokračovat i dál, pokud se počítač konečně umoudří a vpustí ji do systému. Ne že by neměla dostatečné oprávnění, jen vybavení. Jejich oddělení přestávalo držet krok s čím dál  větší počítačovou zátěží a občas se kvůli zahlcení interní sítě systém trochu zasekl.

Hůře by ale dopadlo, kdyby jí počítač ani neměl, co dát. Respektive kdyby Saubersova vražda nijak nesouvisela s jeho zaznamenaným životem. Odehrála se před dvěma dny sice na veřejném, jenže zastrčeném místě, svědci k ní neexistovali, snad jen pár místních racků, oběť na místo přijela vlastním autem, které nyní prohledával kriminalista Eric Delko, ale už bez autorádia, dvou zadních pneumatik a nejspíš všeho cenného, co v něm nebo u těla zůstalo, jako třeba mobilu a případně Suaberovy zbraně, od čehož mu, jak bývá dobrým zvykem u nestřeženého majetku, někdo během oněch dvou dnů ochotně odlehčil, takže jim nejspíš nebude k ničemu, a to je vlastně všechno, co na místě činu kvůli vytrvalému dešti po oběti i pachateli našli. Takže pokud Sauberse někdo odstřelil z jiného důvodu, než na co ji mohl navést rejstřík, zůstalo by vše viset pouze na kulce, již doktorka Alexx Woodsová vytáhla z jeho těla. A ta, jak všichni dobře věděli, nemusela vést vůbec nikam.

Pro teď tedy Jeanette čekala a doufala v pozitivní výsledek. Byl to první den, kdy ji po tom fiasku s vyšetřování vraždy Olivera Whiterse, z níž ji v jednu chvíli podezřívali, opět pustili do práce. A i když ji zcela očistili a vlastně ani nikdy formálně nevedli jako podezřelou, Rick Stetler z interního oddělení se moc neradoval, že se vrací zpátky. Přičemž zahanbeně uznávala, že z takových deseti procent snad  mohou být jeho obavy oprávněné. Už proto, jak se zachovala v začátku vyšetřování a co všechno do poslední chvíle zamlčovala. Zkrátka to nezvládla. A neodnesla to jen několika dny mimo službu, nepříjemným výslechem a pohledy kolegů, které ji doprovázely i dnes a které se silou vůle snažila ignorovat. Celý ten případ ji násilím donutil obrátit se zpátky ke krátké kapitole jejího života s Oliverem jako hlavní i zápornou postavou, a pak hned, bez varování čelit nové, do které ji zatáhl Tim Speedle, když se jeho snaha jí pomoct nějak… zvrtla. Hlavně proto, že ona o jeho pomoc nestála.

Nejdřív si nechtěla připadat neschopně, a potom, když se s případem začalo nepříjemně odhalovat i její soukromí, nechtěla, aby ho viděl. Zrovna on. Většinu svých kolegů, alespoň tedy kriminalisty, s nimiž pravidelně pracovala, měla ráda. Jako přátele. Tim byl… zvláštní případ. Jen měla vždycky milion důvodů, proč s tím nic neudělat, zejména její ne moc velké štěstí na vztahy, jak ostatně prokázal i Oliver, nebo fakt, že jsou kolegové. A přestože se k sobě chovali velice přátelsky, možná občas i flirtovali, Jeanette se zrovna dvakrát nesnažila zjistit, zda si pocit, že by o ni stejně nestál, nakonec jen nenamlouvá. Raději. Bylo to tak jednodušší, když si stále opakovala tolik důvodů, proč ne. No a pak se to zvrtlo.

V kolotoči vyšetřování Oliverovy vraždy se ukázalo, že namlouvá, jenomže podezření a vůbec samotná Oliverova smrt, když s ním nějakou dobu před tím měla krátký románek, načež žádala o zákaz přiblížení, tedy už kvůli němu si prožila emotivní zmatek, na ní bylo moc. Ocitla se ve spirále chyb a bezradnosti, kam pro ni ze všech lidí sáhl právě Tim, který se nejspíš nakazil a sám začal dělat hlouposti, jako třeba nechat se zmlátit v baru, a ze všech proč ne udělali proč ne? A teď nevěděla, co s tím. Jakmile od ní Tim následující ráno odešel a ona se vrátila do reality, připlazily se zpátky původní důvody proč ne spolu s novými. Jako že se to stalo kvůli vínu, kvůli tomu, jak byla ze všeho unavená a potřebovala uniknout, jak už nechtěla pořád dokola vysvětlovat, že nechce ničí lítost ani záchranu, a vůbec, že ke kolotoči vyšetřování se v posledních dnech přidala i horská dráha pro ni a Speedla, a když se spolu několikrát hlasitě pohádali, jedna společná noc nemusí být hned víc, než další z vrcholů před sešupem. Odtamtud pak nebylo daleko k prohlášení, jak potřebuje trochu víc času na rozmyšlenou, a vlastně se proto až do jejího nástupu do práce neviděli.

Na druhou stranu stačilo, aby ho potkala na velitelství při návratu z výjezdu za mrtvým panem Saubersem, zatímco on se stříbrným kriminalistickým kufříkem v ruce mířil ke služebnímu hummeru, stačilo, aby se na ni usmál, a v tu chvíli ji napadlo, proč zase váhá. Taková už ale asi je. Příliš váhavá, příliš nerozhodná, příliš opatrná, příliš vyčítavá. Když počítač konečně načetl požadovaný dokument, napadlo ji, že ho nejspíš neměla pouštět dovnitř, když přišel se smutnýma očima a rozbitým rtem. A nebo ho neměla nechat jít?


Gabriel Jackson, strnule usazený na lavici přišroubované k podlaze, jako byly všechny v zadržovacích celách, žádné pochyby o tom, co teď, jako detektivové Salasová a Croftová, rozhodně necítil. Cítil se… prázdně. Věděl, proč je tady. A možná čekal, že se mu uleví. Že z něj spadne něco, co ho roky tížilo. Nebo naopak, že propadne hysterii nad tím, kam to nechal dojít. Ale necítil nic. A nebo všechno a jeho duše se pod tím náporem prostě přetížila. Zkratovala. A někam zmizela. Bylo pozdě. Když mu oznámili, že si ho vyšetřovatelé předvolali k výslechu, a poté ho trochu ostřeji pobídli, protože se nejprve nezvedl a moc dobře nevnímal, co po něm chtějí, uvědomil si to s konečnou platností. Neměl to nechat zajít až sem. Hned na začátku měl udělat všechno jinak. Ale je pozdě.