Post hoc, ergo propter hoc 4

„Time, proč vypadáš tak spokojeně?“ uvítala Natalia svého kolegu ráno, jakmile se oba sešli v laboratoři, kde měli pokračovat s vyhodnocováním důkazů z vraždy Olivie Jacksonové.
„A proč ty vypadáš tak nespokojeně?“ vrátil jí uvítání, protože se nehodlal svěřovat s událostmi předešlého večera. Tedy, pravděpodobně by se mohl svěřit Ericovi, byli už dlouholetí přátelé a ať už byl jediným, kdo tušil, že pro něj detektiv Croftová není jen kolegyní, nebo jen jediným, kdo mu to dokázal říct nahlas, věděl, o co mezi nimi jde. A mohl by vědět, že se to mezi nimi i vyjasnilo a prozatím… no, rozhodně včerejší schůzka není poslední, když Jeanette slíbil, že ji nebude zachraňovat. Zejména, když by mu to mělo zlámat žebra. Boa Vista je však nejnovější přírůstek mezi kriminalisty, do terénu se teprve nedávno rekrutovala z laboratoře, a do Miami se dostala z řad FBI, která ji do laboratoře nasadila jako špeha. Navíc si těžce získávala důvěru svých kolegů už předtím, než se o její minulosti dozvěděli. Nebo alespoň většiny z nich (vzpomněl si znovu na Erica). Ne někdo, s kým potřeboval probírat své soukromí.
„Protože někdo si vesele odešel domů, zatímco já zůstala přesčas, abych identifikovala otisky sebrané v bytu Jacksonových?“
Tim už se nadechl k protestu, ale Natalia ho protestovat nenechala.
„Já vím, nestěžuju si, byla jsem tu dobrovolně a nepotřebovala jsem tě u toho. A taky to dopadlo, jak jsme předpokládali. Všude, včetně balkonových dveří, vstupních dveří a dveří do ložnice jsou otisky Olivie i Gabriela. Na vstupních zvenku je ještě Horatiův, což je logické. Dál otisky dětí – ty jsem ještě porovnat nemohla, nechtějí jim prohlubovat trauma odebíráním vzorků, ale vzhledem k jejich velikosti to lze předpokládat. A taky jsem je našla na skle spolu s otiskem jazyka. Nechápu to, ale děti milujou, když můžou olízat sklo. Moje malá neteř taky pořád líbá svůj odraz kdekoli se namane. A potom neznámé. Kompletně, žádný záznam v databázi. Dost možná širší rodina nebo přátelé.“
„Což opravdu moc průkazné není.“
„Ne. Na vražedné zbrani jsem taky nic nenašla, ten kabel je moc hladký, kulatý a tenký. Jsou tam šmouhy, ne otisky, a nic, kde by se mohly zachytit biologické stopy. A žádné použitelné otisky ze zábradlí, které musel pachatel přelézt, nemáme, protože je smyl déšť.“
„To mi povídej,“ zabručel Tim, když si vzpomněl, jak včerejší déšť omyl i jeho při testování únikové cesty pachatele. Naštěstí to vypadalo, že se počasí začíná umoudřovat. A možná, jen možná se od počasí někteří trochu nakazili.

„Zatím jsem ale přinesl, s čím Gabriela zadrželi. A jeho auto je v garážích, ale nemyslím, že ho musíme prohledávat. S činem nesouvisí. Potom je tu počítač a mobil oběti, ale tohle má vyšší prioritu.“
„Tak do toho,“ prohlásila Natalia a společně s Timem se pustila do telefonu a peněženky Gabriela. Také spolu s ním zadrželi jeho klíče od domu a od auta, ale na nich nebylo co zkoumat. Tim si pro sebe zabral telefon, Natalia peněženku, kde objevila pětašedesát dolarů v hotovosti, kreditní kartu, věrnostní kartu do lokálního supermarketu, věrnostní kartu do knihkupectví, řidičský průkaz, magnetickou kartu, která vypadala jako vstupní čip od dveří – velmi pravděpodobně v místě Gabrielova zaměstnání, to ještě musí prověřit, několik starých účtenek z benziny, supermarketu a obchodu s botami – asi nešlo o přehnaně pečlivého muže, který by je vyhazoval, nebo alespoň uklízel, a nepostradatelnou fotku dětí. Žádnou fotku manželky.
Vše tedy zaevidovala a usedla k počítači, aby si podle natištěného nápisu ověřila svou domněnku, že magnetická karta patří Gabrielovi a používá ji v práci. Stejně si budou muset vyžádat zprávu od zaměstnavatele, budou alespoň vědět kde. Ač neměla za to, že na něj vrhne příliš světla. Moc dobře věděla, jak umí být násilníci navenek spořádaní a jak se jejich kolegové dokáží do krve bít za to, že jsou to neškodní beránci. Skvělí přátelé. Fajn lidé. Její bývalý manžel si dokázal kolem prstu obtočit všechny. Není divu, že jí pak nikdo nevěřil, dokud jí nezlomil ruku.


I Eric Delko a Calleigh Duquesne začali nový pracovní den s jasným plánem. Čekal na ně vzkaz, že pitva Martina Sauberse je hotová a mohou si vyzvednout pitevní zprávu. Setkali se proto u pitevního stolu, na němž leželo zpola přikryté tělo hromotluka Sauberse s typickým Y vyšitým na hrudníku po dokončené pitvě, u nějž stála vždy připravená patoložka Woodsová. Mohli si nechat zprávu jen poslat, ale protože stejně čekali, až clewistonská policie vymámí – nebo možná také ne – z Martinovy matky jeho aktuální adresu, a protože nebyl nikdo, kdo by nerad navštěvoval doktorku Woodsovou i přes její pochmurné království mrtvých na patologii, dali přednost osobnímu setkání.
„Ahoj Alexx,“ pozdravila ji Calleigh. „Prosím, řekni, že se něco užitečného dozvíme alespoň od pana Sauberse, když z jeho věcí se to nepodařilo.“
„Ráda bych, zlato, ale obávám se, že vám nepomůže ani on,“ odpověděla jí patoložka svým typickým mateřským tónem. Vlastní děti sice měla už v pubertě, ale ona se s mateřským přístupem musela snad narodit a přistupovala tak ke všem. Ke kolegům i mrtvým, kteří se jí dostali na stůl. Až na pár výjimečných případů hodným i zlým.

„Kulku jsem vám z něj už posílala. Pochází z jediné rány. Střela mu vstoupila do těla zepředu skrze čelo nad levým okem, vnikla do mozku a zůstala uvnitř. Podle všeho se střelbě nebránil, ani jí nepředcházela rvačka. Alespoň po žádné nemá na rukou ani jinde na těle stopy. Veškeré poranění kůže nastalo až post mortem, patrně v souvislosti s dvoudenním pobytem v otevřeném prostoru za nepříznivých povětrnostních podmínek. A samozřejmě za přispění ptáků.“
Odnesly to zejména oči, to věděli všichni. Jednak všichni viděli jeho zřízený, slepý obličej, a jednak bylo logické, že se ptáci nejprve zaměřují na ty nejměkčí části.
„Podle toho, co je to za místo, tam ale on a vrah nemohli skončit náhodou. Musel to být někdo, s kým se měl setkat. Musel mít důvod tam jet. A kdo pak vytáhl zbraň… a nečekaně ho zastřelil,“ přemýšlel Eric nahlas.
„Je to možné. Střelen byl z větší vzdálenosti než dva metry a zemřel prakticky okamžitě. Což také odpovídá na otázku příčiny smrti, protože jinak byl v celkem obvyklém stavu na muže v jeho letech s jeho životním stylem. Tedy, našla jsem stopy po dvou starých zlomeninách, ale ta žebra se mu zahojila už dávno. Netrpěl žádnou zjevnou nemocí, byl ovšem silný kuřák, takže by brzy začal, a jeho tetování si můžete prověřit, ale nepřipadá mi jako znak gangu,“ kývla Alexx k Martinově levé paži pokryté od ramene k lokti kresbami.
„Takže kromě té díry nad očima vlastně úplně normální bývalý vězeň,“ shrnul výsledek pitvy Eric.
„Mrzí mě, že vám nepomůžu víc,“ potvrdila mu závěr Alexx a podala mu složku s detailní zprávou. I když ne o moc detailnější. Zkrátka, jestliže mezi Martinem Saubersem a jeho vrahem došlo ke konfliktu, obešel se bez přímého násilí, nebo se k sobě ani nepřiblížili, a nebo byla pistole až příliš nečekaný účastník jejich schůzky. Tak jako tak, oba kriminalisté stejně věděli, že stěžejní bude přijít na to, o jakou schůzku šlo. Muselo jít o schůzku – kdo by jinak sjížděl autem k opuštěnému kamenitému násepu, kde není vůbec nic včetně výhledu. Rozhodně bylo takové zjištění důležitější než nenápomocný stav Martinova těla.
„Co se dá dělat. Jeanette snad bude mít větší štěstí s jeho adresou, tam bychom mohli zjistit víc. Děkujeme Alexx,“ rozloučila se Calleigh a patoložka je s tím, aby detektiva Croftovou pozdravovali, vyprovodila ven.

„Že nebude patřit k žádnému gangu, si myslím taky. Ani jeden z jeho minulých trestných činů se netýkal organizovaného zločinu,“ nadhodil Eric, když opustil i se svou kolegyní márnici.
„To nemusí znamenat mnoho. A ani nám to moc nezužuje možnosti. Zkusíme nejdřív doprobrat všechny jeho záznamy. Někdy nějakou oběť, které by to za to stálo, nebo kumpána mít musel.“
„Nebo taky ne, ale souhlasím, kolik nám jich ještě zbývá prověřit, pě-“ v půlce věty však Erica přerušila vyzváněcí melodie jeho mobilu. Někdo volal na jeho soukromé číslo.


„Poslouchej, ta vražda se stala ve čtvrt na pět plus mínus pár minut, že?“ ozval se najednou Tim, který seděl u počítače, na nějž napojil mobil Gabriela Jacksona.
„Hm. Podle Horatia ano. Spíš mínus.“
„Gabrielovi prakticky hned po ní volal nějaký Zach. Zvláštní náhoda. Mluvili spolu necelou minutu.“
Natalia zvedla hlavu od svých vlastních záznamů a podívala se na Tima.
„Myslíš, že se mu mohl v návalu emocí svěřit?“
„Nebo o tom ten Zach věděl předem, a proto mu volal  ve správnou chvíli.“
Natalia zaváhala.
„Jako že to spolu naplánovali? Já ti nevím, Time. Tohle je typický zločin z vášně. Hádka, která se vymkla z rukou. Plánovaná vražda vypadá úplně jinak. Ale… stáhni to číslo, rozhodně si ověříme, o čem tak brzy po vraždě mluvili.“
Tim také na chvíli zapřemýšlel. Rozhlédl se po stolech, po seznamu od služby, která ubytovávala pana Jacksona v cele a po všem, co s Natalií už stihli rozebrat.
„Na druhou stranu, zabil manželku, zpanikařil, měl jen chvilku na útěk, protože za dveřmi měl policajta. Tak to vidíme. A přitom si vzal všechny doklady, mobil, dokonce klíče od bytu, i když lezl balkonem? Vždyť je vůbec nepotřeboval. Při neplánovaném útěku v takovém stresu bych… asi byl rád, kdyby mě napadlo popadnout klíče od auta a ujet. On to posbíral v několika vteřinách všechno.“
„Jenže s sebou neměl žádné kufry ani nic, co by napovídalo připravené únikové cestě. Leda už by své věci předem uložil v nějaké skrýši a mířil tam. Což mi… upřímně připadá čím dál víc přitažené za vlasy,“ zavrtěla hlavou Natalia. „Třeba měl ty věci v autě a zapomněl je tam po příjezdu z práce.“
Ani Timovi se nezdálo pravděpodobné, že Gabriel plánoval nějaký důkladný útěk, ovšem stejně tak se mu nezdálo pravděpodobné, že si v autě nechal mobil a svazek klíčů, když dorazil domů. Jenže vlastně i naopak, že vše chladnokrevně a metodicky pobral a teprve poté vylezl balkonem, jestliže měla být vražda pouhou eskalací hádky.
„Našla jsi alespoň něco dalšího?“
„Jo, nejspíš kartu pro vstup do budovy, kde pracuje. Můžeme si rovnou ověřit, jestli v té práci byl, a začít sestavovat časovou osu. Najdi mi prosím, jak daleko je sídlo společnosti LTS Network od jejich bytu. Zavolám jim.“

Zatímco Tim usedl zpátky ke svému počítači a otevřel google mapy, Natalia popadla svůj služební telefon a vytočila číslo napsané jako kontakt na společnost LTS Network Inc. Trvalo déle, než by se jí líbilo, než spojovatelku přesvědčila, aby ji přepojila na někoho, kdo je schopen prověřit a sdělit docházku zaměstnanců. Zatímco čekala, Tim na ni houkl, že „půl hodiny mimo špičku“. To ale Natalii vůbec nepotěšilo. Jak se totiž dozvěděla za dalších úmorných několik minut, kdy musela znovu přesvědčovat asistentku účetní s přístupem k záznamům zaměstnanců, že  jí údaje sdělí tak jako tak a čekat na soudní příkaz je zbytečné a přináší to komplikace všem – včetně jí, podle elektronické evidence zaznamenávané prostřednictvím čipů u dveří opustil Gabriel Jackson budovu v 15:42.
„Time, ještě mi to sice pošlou písemně, ale… jsi si jistý, že neexistuje žádná kratší cesta k Jacksonovým? Nějaká, kterou by zvládl rychleji?“ Natalia zavěsila a podívala se na svého kolegu.
„Sotva. Může zkusit jiné ulice, ale pod půl hodiny se nedostane. Navíc odpoledne kolem čtvrté a páté, to je všude narváno. Kdyby nikde nestál na světlech a provoz byl minimální, možná by to projel za pětadvacet minut. Pokud by ještě k tomu překračoval rychlost.“
„Pak máme problém.“
Tim zvědavě pozvedl obočí a kývnutím pobídl Natalii, aby pokračovala. Nesnášel, když měli problém. Měl rád jasné případy, kdy svědkové, důkazy a jejich závěry tvořily jednoznačný řetězec, jenž vedl před porotu a pak do vězení.
„Tahle karta,“ Natalia zvedla modrou magnetickou kartu, již našla v Gabrielově peněžence, „naposledy otevřela dveře sídla LTS Network v 15:42. Gabriel ji měl u sebe, což znamená, že v 15:42 byl půl hodiny, ale s největší pravděpodobností o něco víc, od bytu.“
Určitě to bylo víc. Čas, než došel k autu a dostal se z garáží na silnici, potom proplétání se dopravou, semafory, kolony, nízká rychlost typická pro odpolední průjezd městem.
„Takže pokud Olivia zemřela chvilku po čtvrté a ve čtvrt na pět už byla jistě mrtvá… Gabriel mohl v té době přinejlepším teprve přijet. Nemohl ji stihnout zabít a ještě ujet tam, kde ho zadrželi. To se nedá stihnout, ne s jeho autem a na téhle trase. Sakra, nejspíš ho chytili ještě pořád na cestě z práce. Mysleli jsme si automaticky, že když se často hádali, že i teď to byl on, ale ten chlap to odpoledne vůbec nebyl doma!“


Eric hovor přijal hned, jak zjistil, kdo mu volá. Protože jim nezbývalo než čekat, zda najdou miamskou adresu Martina Sauberse, zbývalo dost času na cokoli „neodkladného“, co se jeho švagr rozhodl řešit zrovna teď. Měl celkem tři starší sestry a už si zvykl, že ho nikdy nepřestanou považovat za jejich malého bratříčka, kterému můžou a musí mluvit do života, k čemuž občas nutí i své protějšky. Nebo naopak, minimálně manžel Rosalyn, jeho nejstarší sestry, se občas ozval, když se objevil problém – protože naopak, na malého bratříčka se přece nemůžou zlobit, a když nesebral on dost odvahy si o problému se svou temperamentní manželkou promluvit, poslal Erica. Nestávalo se to často. A ne, že by to Ericovi tolik vadilo. Prostě si zvykl.
„Ahoj.“
Ale Jaden Wilson nezněl, jako by mu chtěl vyřídit radu do života od Rosalyn, nebo ho požádat, ať jí promluví do duše. Hned jeho pozdrav zněl nervozně. Zdálo se mu, že Jaden paniaří.
„Ericu, musíš okamžitě přijít, nevím, o co jde, ale asi jsme v maléru, vážně tomu vůbec nerozumím...“
„Moment, počkej. Nadechni se, mluv jasně. V jakém maléru? Kde jsi?“
Když pak Eric vyslechl odpověď, krátce se podíval na Calleigh, zvednutou rukou zarazil otázku, která se jí už drala přes rty, a prudce vyrazil k výtahu.