Errare humanum est 5

Eric Delko doběhl do chodby, kde čekal Jaden Wilson před jednou z místností, v níž patrně za zavřenými dveřmi seděla jeho sestra, Jadenova manželka. Oddělení hospodářské kriminality mělo po velké rekonstrukci sice také mnohé skleněné stěny, ale z mléčného skla, takže neviděl dovnitř. Jaden seděl na jednom z křesel venku, ruce opřené o kolena a hlavu skloněnou. Jednou nohou nervózně podupával.
„Tak co se děje? Kde je Rosalyn?“
Jakmile ho Jaden slyšel, zvedl hlavu a potom vyskočil na nohy. Okamžitě začal bezradně a ještě nervózněji rozhazovat rukama.
„Uvnitř. Já já… já nevím, prostě nám najednou přišlo předvolání a teď já nevím, jsme podezřelí nebo co?“
„Z čeho? Uklidni se a zkus mi to vysvětlit. Nebo mi ukaž, co vám přišlo,“ vyzval ho Delko. Došlo mu, že ze svého švagra úplně kloudné slovo nedostane. Byl zděšený a zjevně nevěděl, co se děje. S policií neměl žádné zkušenosti vyjma právě Ericovy práce. Podal mu ale papír s hlavičkou MDPD adresovaný do jeho rukou. Předvolání. Eric ho zběžně prolétl očima.
„Zpronevěra? Chtějí od vás vysvětlení kvůli zpronevěře?“
„Copak já vím?! Prostě to přišlo a… Rosalyn taky! Hele já vím jen to, že jsem nic nezpronevěřil!“
„Dobře, dobře… a řekli ti něco? Nebo Rosalyn?“
„Mám tu čekat, že mě vyslechnou po ní. Ona… ona taky nic neví, tohle musí být nějaký omyl, Ericu. To z nás chtějí udělat zloděje?“
„Počkej, třeba to nebude tak horké,“ napadlo Erica, jak by ho mohl uklidnit, i když sám neměl tušení, o co může jít. Jeho sestra by nikdy nic tak vážného nespáchala. Možná porušení dopravních předpisů, možná nějaké sousedské hádka, dokázala být někdy temperamentní jako on, ale vzít si, co jí nepatří? Pracovala přece v bance, byla zodpovědná a věděla, co si může dovolit. A Jadenovi věřil jeho zmatenost. Ten muž netušil, proč je tu.
„Nepíšou, že jsi podezřelý nebo že tě stíhají. Třeba od tebe jenom chtějí vysvětlení jako od svědka nebo někoho, kdo může něco vědět. Poslali vám předvolání, ne zásahovku, ne?“
Ačkoli jak Eric věděl, tu by asi neposlali tak jako tak. Drobná hospodářská kriminalita zásahovku nepotřebovala, neměli důvod posílat je hned, když nešlo o miliony. Vazba byla v podobných případech výjimečná, zvlášť u jinak bezúhonných občanů jako oni dva. Musela by to být známá firma. Známá třeba tím, že sama se nedostaví a nebude spolupracovat.
„Já nevím, co bychom asi měli vědět oba? Já vážně...“ Jaden si přejel po vlasech, pak zase rozhodil rukama, dal ruce do kapsy a vytáhl je ven.
„A nevzpomínáš si na nic? Cokoli o vašem majetku, nějakou smlouvu, nějaký dražší nákup v poslední době nebo tak? Co splácení hypotéky?“
Jaden se nejdřív zamyslel a pak se zarazil uprostřed pohybu.
„No...“


V tom se ale zavřené dveře otevřely a vyšla z nich Rosalyn. V jedné ruce držela kapesník, druhou si do kabelky strkala jakýsi potištěný papír, z očí jí tekly slzy. Směrem k Jadenovi zamumlala, že to byla jen chyba. A jakmile spatřila Erica, odvrátila se a dosedla do křesla, z kterého předtím vstal Jaden.
Dřív, než stačil kdokoli pronést další slovo, vyšel i detektiv. Vyzval Jadena, aby ho následoval dovnitř. Eric ho ještě zastavil. Detektiva neznal, ale to mu nemohlo bránit.
„Pardon, o co tu jde?“
„A vy jste kdo?“
„Delko, vraždy,“ kývl ke svému odznaku u pasu. „Vyslýchal jste mou sestru, proč?“
„Detektive, jestli tu nejste jako její obhájce, což asi těžko, ať vám to řekne sama. A toho obhájce jí radši sežeňte. Pane Wilsone?“ kývl znovu na Jadena a oba pak zmizeli za neprůhlednými dveřmi.


Yelina seděla ve svém autě na místě řidiče v policejních garážích, přestože motor už dávno zhasnul. Měla by vystoupit, přivolat si výtah, najít Horatia a probrat s ním další postup vyšetřování. Fyzické důkazy se zpracovávaly, ale přestože Gabriel nemluvil a oběť už mluvit nemohla, stále bylo třeba provést několik výslechů. Jenomže se jí nechtělo z auta ven. Nemělo to nic společného s důkazy ani svědky. To se jen ráno ozval Rick. Navrhl, že večer přijde, aby mohli všechno vyřešit. Jeho slovy. Jenže Yelina pořád netušila, jak chce to „všechno“ řešit.

Podívala se do zpětného zrcátka. Modřina jí kolem oka stále ještě viditelně nahrazovala oční stíny, i když už bledla a ona nešetřila korektorem. Nesnažila se ji úplně schovat, stejně ji už každý viděl, ale nechtěla ji ani vystavovat. Nechtěla, aby se někteří dohadovali, zda se jí nepovedla akce, nebo hůř, aby ji litovali. Rick neudělal ani jedno. Nepředstíral, ani se nepřiznával. Neomluvil se. Vůbec nic neřekl. Pravděpodobně to hodlá udělat večer. Akorát, že Yelina, když si konečně dovolila do těch temných míst pochyb zabrousit, si nebyla jistá, jestli o přiznání a omluvy doopravdy stojí. Vždycky, z nemalé části díky své práci, zastávala jednoznačný názor – omluva nemůže zachránit cokoli, co se někdo provedl úmyslně. Zvláště násilí. Možná tak jen zbývalo rozhodnout, jestli tohle… byla jen chyba, Rickova, nebo to patří do kolonky neomluvitelného násilí a chyba to byla její. Že mu na začátku kývla.

Z jejích úvah ji však nakonec zachránilo něco jiného než potřeba se otřepat a jít. Telefon.
„Detektive Salasová, Speedle. Máme problém, podle časové osy a dalších důkazů nemohl Gabriel tu vraždu spáchat.“
Yelina si tuto novinku nevyslechla zrovna s potěšením. Překvapila ji. Asi i trochu frustrovala.
„Všechno na něj ukazovalo.“
„Jo, ale časově to objektivně nesedí, ověřili jsme si to. Musíme ho znovu vyslechnout a dostat z něj, o co u nich doma sakra šlo. Horatio slyšel jejich typickou manželskou hádku, ale zjevně nebyla s manželem.“
„A on už to ví?“
„Ano, volal jsem mu,“ potvrdil Tim. Horatio se od něj tuhle novinku komplikující případ dozvěděl jako první a nebyl vůbec nadšený, že od začátku zavedl vyšetřování špatným směrem, nechal se unést dojmy a z prosté logiky označil za vraha Gabriela. „Mám ale pořád pár otázek a jako svědek, když už ne podezřelý, bude muset říct víc.“
Yelina tedy konečně vystoupila a zamířila k výtahu. Podle toho, co detektiv Speedle tvrdil, musí Gabriela Jacksona propustit na svobodu. Což ale neznamená, že ho také okamžitě nevyslechne jako svědka. Dosud pouze popíral svou vinu. Měl tedy pravdu, ale musí si konečně rozvázat jazyk. Na další zdržování nebo výmluvy jí došla trpělivost.

Dřív, než stačila přivolat výtah z třetího patra, alespoň podle displeje ovládacího panelu, rozjel se dolů sám. A nakonec z něj vystoupil Horatio, klíčky od jeho služebního hummeru v ruce.
„Ah. Tak prý už jsi slyšel novinky o té vraždě,“ přivítala ho rovnou pracovně.
„Ano. Doufám, že když jsem všechny poslal nejdřív za Gabrielem, nedal jsem skutečnému vrahovi šanci se lépe schovat. Ale znělo to jako každá jiná hádka a takových už jsem z jejich bytu slyšel spoustu.“
„Jako náhoda to taky moc nevypadá, takže s výčitkami ještě počkej. Kam vůbec jedeš?“ kývla ke klíčům v jeho ruce.
„S Natalií vyslechneme děti. Jsou u prarodičů a sociální odbor jim poslal psychologa, nemá smysl čekat déle. Timovi jsem řekl, ať se ještě jednou vrátí do bytu. Možná neuškodí, když tam Gabriela po propuštění odvezete a uvidíte, co prozradí přímo na místě.“
Timovi vlastně řekl jen to, ať se pokusí v bytě ještě jednou projít všechna místa, kam se mohl vrah dostat a něco po sobě zanechat. Konfrontovat Gabirela s místem činu ho napadlo až teď. Skutečně to nevypadalo jako náhoda, a pokud může Gabriel vraha znát, šok z místa, sice dávno bez těla jeho manželky a bez zvláštních stop po vraždě samotné, avšak viditelně zpracovaného policií, by ho mohl na něco navést.
„Takže na tom pracuješ dál. Rick chtěl, aby ses případu pro jistotu vzdal.“
Horatio se podíval na svou švagrovou. Fakticky bývalou švagrovou, ale na tom tak docela nesešlo. Na modřinu stále se modrající kolem jejího oka. S každým dalším odhaleným střípkem informací o případu se mu v hlavě točilo víc a víc verzí, víc otázek a větší potřeba udělat cokoli, aby alespoň některé zodpověděl. A protože byli na začátku, zbývalo vyzkoušet hromadu věcí. Vzdát se vyšetřování z čistě formálních důvodů, aniž by to vlastně bylo nutné, teď nepřipadalo v úvahu. Už vůbec ne kvůli Rickovi Stetlerovi. Jestli někdo potřebuje vymáchat v případu zapleteném do domácího násilí, neměl lepšího adepta. Jenže nepřišel na žádný slušný způsob, jak vyjádřit, co si myslí. Zejména o tom, co si Rick může.
„Rick chce spoustu věcí,“ prohlásil jen proto, kývl na Yelinu a pokračoval ke stání s jeho hummerem. Mezitím stihl přijet výtah ještě jednou, teď s kriminalistkou Boa Vistou, jež Horatia následovala, a Yelina se tedy konečně vydala opačným směrem, do útrob policejní budovy.


Horatio si zatím během cesty k manželům Douglasovým, rodičům Olivie Jacksonové, nechal shrnout dosavadní postup v případu. Ne, že by ho sám neznal. Jen si chtěl být jistý, že mu neutekly žádné detaily, a také chtěl znát názor své podřízené. Zejména proto, že ona neměla s Jacksonovými nic společného a byť se on snažil veškeré své předsudky zahnat, ona ohledně nich přece jen neměla žádné. S potěšením si také všiml, že jí slepá ulička, do níž se ukvapeně vydali, nijak nezarazila, a že stejně jako on má na mysli několik dalších jiných cest, kterými se vydat. Prozatím se však vydali na vůbec nejméně příjemnou.

Po nedlouhé jízdě zaparkoval svůj hummer před domem obehnaným bílou zdí a několika palmami. Jeho obyvatelé zjevně nepatřili k chudé vrstvě a jeho to nepřekvapovalo. Když mu tuto adresu sdělila psycholožka ze sociálního odboru, s níž se nyní měli setkat a která dostala na starost děti Jacksonových (jakmile po telefonátu učitelky španělštiny zjistili, kde děti jsou, instruovala Yelina poručíka Bernsteina, aby za ní dojel, přivolal i sociální odbor, našel další nejbližší příbuzné a informoval je), ověřil si ji. Zjistil přitom, že paní Kayla Douglasová je soudkyně pro věci rodinněprávní pro okres Dade a její manžel Jeremiah působí jako jeden z přednášejících na ekonomické fakultě Miami Dade College a vydal několik odborných publikací. Nepřekvapovalo ho to ani s ohledem na materiální stránku života jejich dcery, protože Jacksonovi, potažmo on, nebydlí v levné čtvrti, jejich byt je k tomu mnohem větší než jeho, a podle toho, co viděl při prohlídce místa činu, neměli hluboko do kapsy ani s jeho vybavením. Fakt, že jejich děti nakonec našli na soukromé hodině cizích jazyků, už do všeho nepřekvapivě zapadal.

Nic z toho však situaci neulehčovalo. Pořád sem přijel proto, aby čelil rodičům truchlícím po zavražděné dceři, dětem truchlícím po zavražděné matce, lidem, kteří už nepochybně po Gabrielově zatčení směřovali svůj neuhasitelný žal a vztek vůči svému zeti a otci, a aby jim oznámil, že tento nyní nenáviděný muž je vlastně nevinný. A jestli neví, kdo jiný to mohl udělat. Jenže musel. Věděl, co slyšel. Nevěděl už koho, ano, ale slyšel potyčku. Velmi osobní potyčku, podle všech důkazů. Také věděl, že obdobné potyčky probíhaly mezi Olivií a Gabrielem v minulosti, tím si byl jistý. Leda by to vždy byl dotyčný vrah, možná Oliviin milenec, ale na tom se mu něco nezdálo. Sám ji kdysi potkal s výmluvnou modřinou. Kdyby s ní takto zacházel její milenec další dobu, proč by ho ještě někdy pustila domů a proč by její manžel nezasáhl? Ne, taková verze nedávala smysl. Doufal proto, že trochu světla do věci vnese právě Oliviina rodina. Zejména děti, i když jim třeba nikdo otevřeně nic nepřizná, bývají velice vnímavé.

Sotva se Natalia dotkla zvonku instalovaného u pevné brány z tmavého dřeva, ozval se v domácím telefonu mužský hlas:
„Kdo zvonil?“
„Detektiv Boa Vista a poručík Caine, Miami Dade PD. Potřebujeme si promluvit s Douglasovými.“
Chvíli zůstalo ticho.
„To toho ještě nebylo dost? Je tu psycholožka kvůli dětem, jsou vyřízený. Co chcete ještě vy?“
„Pane Douglasi, je nutné, abychom řádně vyšetřili smrt vaší dcery, a k tomu potřebujeme vaši pomoc. Chápu, že je to čerstvé a nepříjemné, ale neradi bych to ještě víc protahovali.“
Na to opět zavládlo ticho. Pak se Jeremiah asi rozhodl, že i on chce mít vše rychle za sebou, a pustil je dál. Když pak došli po krátké příjezdové cestě k proskleným vchodovým dveřím, vyšla jim naproti neformálně oblečená žena, podezřele mladá na to, aby byla paní Douglasová.
„Detektivové, Leah Robertsová ze sociálního odboru, dorazila jsem před půl hodinou, ujistit se, že děti jsou schopné vypovídat. Ale jak jsme se domluvili, odehraje se to tady. Chlapec plně nechápe, co se stalo, i když samozřejmě vnímá rozpoložení všech kolem a intelektuálně ví, že je jeho matka po smrti, takže je komunikativní. Na druhou stranu je mu pět, jeho výpověď má omezenou hodnotu. Děvče je na tom hůř, ale zatím se nedostala do fáze, kdy ji realita plně zasáhne. Všechno je na ni příliš čerstvé a chaotické, svou ztrátu zatím neprožila emotivně. Takže si s ní můžeme krátce promluvit. I jejich prarodiče požadují, abychom je dlouho netrápili.“

Horatio přikývl a plně s Leah Robertsovou souhlasil.
„Detektiv Boa Vista jim ještě musí odebrat otisky, pokud je to možné, ale jinak s nimi nechci mluvit o vraždě. Jen o jejich rodině.“
„Odebrat otisky? K čemu?“
„Bohužel, jde o nezbytně nutný postup pro řádné zpracování místa činu. Ukázalo se, že zatím nevíme, kdo je pachatel.“
„Oh…“ Leah vypadala překvapeně. „Já s nimi o tomhle pro jistotu nemluvila, když jste mi volali kvůli výslechu, ale… obávám se, že prarodiče jim o zatčení otce řekli. Podle toho, co naznačovali, ho neměli zrovna v oblibě.“
„Možná tak bude nejlepší, když to s nimi proberu a dáme vám prostor věnovat se dětem,“ navrhla Natalia. Stejně jako Horatia nepřekvapil dům Douglasových, ji nepřekvapilo, že se pro ně Gabriel nyní stal nepřítelem číslo jedna… a že se zase našla rodina z vyšší společnosti, která nesouhlasila se svobodným rozhodnutím jejich dítěte o vlastním životě. Někdy mohly být postoje rodičů vůči protějškům jejich dětí oprávněné. Někdy to byly jen nesmyslné předsudky. Natalia měla za to, že v každém případě by si měli svou omylnost uvědomovat. Ostatně, její manžel s jejími rodiči vycházel skvěle. Omotal si je kolem prstu jako všechny ostatní a od Gabriela se moc nelišil. S dostatkem času by se nakonec moc nelišil ani od pravého vraha.
„To je dobrý nápad. Slečno Robertsová, zaveďte mě prosím k dětem. Natalie, odveď prarodiče do kuchyně a zjistit od nich co můžeš,“ rozdal Horatio pokyny a všichni vešli do domu.

Tentokrát to byl Horatio, kdo se ujal představování, a také okamžitě oběma přítomným dospělým, unaveně vypadajícímu Jeremiahovi i striktně působící Kayle, oznámil, že si přeje promluvit si s dětmi, zatímco jim se bude věnovat jeho kolegyně, která jim vezme otisky prstů, stejně jako později dětem. Proti čemuž začali stejně jako slečna Robertsová ihned protestovat a nechápali, proč by je měl někdo obtěžovat. Toho hajzla už přece mají. Horatio proto zopakoval, že dotyčný hajzl podle všeho vraždu spáchat nemohl, proto potřebují prověřit všechny okolnosti.
„Jak to myslíte, nemohl? Zavřeli jste ho přece,“ ohradil se hned nevěřícně pan Douglas.
„Byl jedním z podezřelých. Později se ukázalo, že v kritické době vůbec nemohl být doma,“ potvrdil jim Horatio.
„Takže ho pustíte?“
Horatio přikývl a Natalia už se chystala něco říct, ale paní Douglasová jí nedala šanci.
„Prostě ho necháte jen tak jít? Nakráčet si zpátky do bytu? Necháte toho úchyla vzít si děti? Děti mu nikdy zpátky nesvěříme, rozumíte?“
„Kaylo, jestli to neudělal, nemůžou ho dál zadržovat, to přece víš. Jestli říkají, že to neudělal…“ Jeremiah svou manželku zarazil, než začala nabírat na obrátkách. Přesto se stačila nebezpečně napnout a její obličej jako by se nemohl rozhodnout, jestli zrudnout nebo zesinat. Horatiovi připadala poznámka slečny Robertsové, jak nemají Gabriela zrovna v oblibě, trestuhodně nedostatečná.
„Myslela jsem tím… nikdy jsme nesouhlasili, ať si ho bere. Není to dobrý otec, není to dobrý manžel, není to dobrý člověk, je… byl vždycky… divný. Měli jste přece důvod, proč jste ho zatkli! Takovému člověku děti svěřit nemůžeme. Postarám se, aby je svěřili nám do pěstounské péče, bude jim u nás lépe. Už jim u nás je lépe! Udělali jsme chybu, že jsme jí to nerozmluvili. Možná ji nezabil, jak říkáte, ale prsty v tom měl.“
Horatio na to už neřekl. Na jednu stranu souhlasil. V tuhle chvíli, přestože se Gabriel vrátí domů, není rozumné dávat mu děti zpět. Stále neví, kdo byl vrahem, ani jakou roli mohl v případu hrát, tlak prarodičů by jim jen ublížil. Na druhou to byl jejich otec a on netušil, jaký s nimi má vztah. Jestli je opravdu špatný. Bohužel, paní soudkyně Douglasová nepochybně bude mít mezi svými kolegy větší zastání.

Tentokrát už se ale chopila příležitosti Natalia a požádala Douglasovy, aby s ní odešli do kuchyně, kde zajistí potřebný materiál a zeptá se na pár věcí. Zejména na jejich dceru a Gabriela. Po výbuchu Kayly doufala, že jí ujede víc. Třeba, proč byl Gabriel divný. Úchyl? Proč byla svatba Jacksonových chyba.