In cauda venenum 7

Detektiv Jeanette Croftová seděla ve služebním autě a snažila se prorazit ranní dopravní špičkou do cíle. Když si včera clewistonská policie vzpomněla, že je žádala o spolupráci, a paní Irma Saubersová sice možná zlomila nad svým synem hůl natolik, že mu odmítla posílat peníze, ale přehled o něm si stále udržovala, získala konečně miamskou adresu Martina Sauberse. Nebo ji zlomila a Martin jen nevzdal svou snahu a žádal od matky pomoc dál? Na tom nezáleželo. Pokud to nakonec není jen stará informace a Jeanette na místě nenajde jen nekonfliktní postarší pár nových nájemců, jenž se naprosto zhrozí, až přede dveřmi uvidí policii, takže se ještě měsíc budou ujišťovat, že je s nimi opravdu vše v pořádku. Protože majitele bytu se jí nepodařilo zastihnout. Mohla jen doufat, že ho seženou Calleigh a Eric, aby se nemuseli dovnitř dostat násilím. Každopádně měla adresu. Přišel jí dokonce celý řádný protokol o výpovědi paní Suabersové, v němž stručně prohlásila lítost nad smrtí svého syna, ale také, že ho už spoustu let osobně neviděla a zase tak moc ji to nepřekvapuje, takže ho mohla spolu s dožádáním vzít a nechat vydat povolení k prohlídce bytu. Nebyl důvod, proč by ji nepovolili. Mezitím dala vědět i kriminalistům, kam zamířit, a teď, když měla povolení v ruce, rozjela se za nimi sama.


Cesta měla být rychlá. A k něčemu, jak doufala. Martin Saubers byl zjevně obyčejný kriminálník, zloděj a podvodník a zabít ho mohl kdokoli od nějakého gangu přes starého známo po mstícího se zoufalce. Mohlo jít o cokoli od hádky přes obchod po podvod. A ač neschvalovala zabíjení, nemohla litovat, že svět o takového přišel. Ani jeho vlastní matka s ním nechtěla mít nic společného, nikdo ho nepostrádal, on sám během pobytů v cele a výletů k soudu neměl mnoho času přispět společnosti. Na druhou stranu ho mohl zabít někdo ještě horší. Někdo, kdo to může udělat znovu. Kdo je ozbrojený. Toho musí najít. Proto doufala, že jim Martin zanechal nějaká vodítka. Většinou je nechávají. Oběti i vrazi. Vlastně je docela těžké svůj život skrýt úplně. To už se naučila. Stejně jako, že minulost a soukromí se rádo vynořuje i tehdy, když nejde o zločin. Ale na to nechtěla myslet. Nemyslet na Olivera Whiterse se donutila už tehdy, kdy s ním všechno skončilo a ona si myslela, že už ho neuvidí. Teď se nutila, aby jeho nečekaná smrt nepřinášela žádné další vzpomínky, zvlášť, když ke vzpomínání neměla důvod. Nebylo jich zase tolik hezkých. Smrt nedělá lidi lepšími. Jen mrtvými. A navíc tu byl Tim. Jejich poslední schůzka byla příjemná. Nebo… ne poslední. Rozhodně nemohla být poslední. I on by rád, aby nebyla poslední. Oba by se tedy po tom kolotoči posledních týdnů měli začít chovat jako dospělí. Během dne se mu musí ozvat a vymyslet další. Začít konečně něco normálně.

Jenže to už si uvědomila, že asi dvě minuty civí na zadní okno auta před ní a vůbec se za tu dobu nepohnula. A že i na ni se lepí řádná kolona. Stáhla proto okénko a vyklonila se ven ve snaze zahlédnout, co se děje. Proč všichni zastavili. Nebyla jediná, hlav z vozů vpředu trčelo víc, a nezahlédla nic. Úsek před ní byl rovný a nějaká překážka se objevila zjevně přímo na silnici, kam nedohlédla. S povzdechem se proto zase stáhla dovnitř a zabubnovala prsty do volantu. Bylo ráno. Vyrazila ráno, aby se vyhnula nejhoršímu provozu. A bylo to k ničemu, protože nějaký idiot vepředu se rozhodl zdržovat. Navíc ani nešlo o pohotovost, která by ji opravňovala zapnout majáčky a donutit kolonu udělat jí místo.
Když se další minuty táhnoucí se skoro jako hodiny nikdo stále nepohnul a vzduch protínalo jen častější a častější houkání, vystoupila. V tu chvíli si všimla, že jejím směrem míří strážník, jenž se zastavuje u každého auta a něco oznamuje řidičům.
„Madam, nastupte prosím zase zpátky do vozu-“ pak si všiml, že ukazuje na její policejní auto a lépe si Jeanette prohlédl.
„Bohužel tam máme nehodu a než to vyčistíme, jsou oba pruhy neprůjezdné. Pustil bych vás, ale vážně se neprotlačíte. Radím se otočit, detektive.“
Jeanette tedy kývla a s frustrovaným mumláním zase nastoupila.
„Nějakej blb neumí řídit, nabije si čumák a já teď mám objíždět půl města?!“

Kriminalisté Delko a Duquesneová zatím podobný problém neměli. Na místo stačili dorazit dřív, když byla cesta bez problémů průjezdná. Jenže bez Jeanette nemohli vstoupit dovnitř, a tak čekali před nepříliš vysokou a nepříliš udržovanou budovou, v níž se nacházelo několik bytů pronajatých většinou těm, jež si nemohli či nechtěli dovolit nic lepšího. Už po cestě spolu jako obvykle stihli probrat základní body případu a nejnovější postup. Jenž… nebyl valný. O Saubersovi stále nevěděli nic zásadního, Calleigh se pouze podařilo sepsat pár jmen jeho bývalých dlouhodobých spoluvězňů, ale kontaktovat je by zatím bylo předčasné. Účtenka z benzinky pak nevedla vůbec nikam, protože tam Sauberse nikdo neznal jako pravidelného zákazníka a jediné, co jim mohli ukázat, byl záznam, jak asi dvě hodiny před odhadovaným časem smrti tankuje a odjíždí. Pak se Calleigh konečně odhodlala píchnout do důvodu, proč Eric včera na takovou dobu zmizel a proč si potom od Horatia vyžádal na zbytek dne volno. Ericovi se nejdřív nechtělo s ničím svěřovat. Sám celou událost vnímal tak trochu jako ponižující. Na jeho sestru se přece jen teď dívají jako na zločince a jeho postavení celou situaci vlastně jen zhoršuje. Nakonec ale Calleigh shrnul, co se podle Rosalyn stalo s chybným převodem peněz a exekucí.

„Takže banka trvá na tom, že tohle byl úmyslný zločin a vy… teď taháte za kratší konec.“ shrnula to pak Calleigh.
„Hm. Zkoušel jsem mluvit s její vedoucí, ale jakmile zjistila proč, ani mě nepustila ke slovu, že o probíhajícím vyšetřování nebude nic říkat. Ale samozřejmě to neudělala schválně. Moje sestra by neudělala nic takového! Navíc není hloupá, vždyť tohle je naprosto neutajitelný!“ rozčiloval se Eric. Myslel si, že si vztek vybil už včera poté, co se s ním Rosalynina nadřízená odmítla vůbec bavit, ale jakmile se o všem rozpovídal, znovu v něm začal bublat. Navíc jí nemohl doopravdy nic vyčítat. O otevřeném případu se nejde vybavovat s kdekým a dost možná to ani nebylo její rozhodnutí, jako spíš pokyn dalšího nadřízeného.
„Já ti věřím. Všichni jsme lidé a děláme chyby. No… my bychom neměli, ale to je o něčem jiném. Vždyť o ty peníze nepřijdou.“
„Jenže jí to nevěří. Myslí si, že je chtěla použít na dluh. Tak hloupě!“
„Pak jí to musí dokázat.“
„Řeknou, že má dluhy a zoufale se jich potřebovala zbavit. Je to velká banka, Calleigh, víš dobře, jaká esa si můžou zaplatit k zastupování. Sama se z toho nikdy nevyseká. A na pořádného obhájce nemá. Já bych jí půjčil, ale… nejsem na tom o moc líp. Byl by z toho další dluh a kdo by chtěl vzít případ na dluh. Přitom se musí bránit, tohle by byla minimálně podmínka a práce v bankovnictví? S podmínkou? Za zpronevěru? Byla by ráda, kdyby jí nechali roznášet kafe!“
„Já vím, Ericu, chápu-“
Calleigh se o snažila uklidnit, ale Eric se nenechal zastavit. Měl o svou sestru strach a dobře věděl, jak se může proces zvrtnout.
„Ten veřejný obhájce, kterého jí přidělili, není moc dobrý. A banka? Ta udělá všechno, aby ji dostala! A co ta exekuce? Musí nějak donutit exekutora, ať ty peníze vydá, ne, a to ten obhájce dělat nebude...“
„Ericu, to stačí, klid,“ Calleigh ho konečně zarazila, když mu stiskla rameno. „Řeknu svému otci. Co se dal konečně dohromady, je zpátky v dobré bitevní formě.“
Kenwall Duquesne, docela dobrý obhájce, se vždycky až moc věnoval práci, proto se mu rozpadlo manželství s Calleighinou matkou. Ale také se začal věnovat alkoholu, proto se mu začala rozpadat i kariéra, a teprve domnění, že někoho přejel pod vlivem, ho nalomilo natolik, aby Calleigh poslechl a léčil se. A zdálo se, že je zpátky na cestě nahoru.
„Řekla bys mu, jestli by se toho nechtěl ujmout?“
„Ne, řeknu mu, ať se toho ujme. A přesvědčím ho, ať účtuje rozumně. Za to, jak jsem mu já pomáhala z jeho průšvihů.“
„Calleigh, to po tobě přece nemůžu...“
Calleigh ho ale znovu zarazila a vytáhla telefon. Záležitost považovala za uzavřenou a nechtěla ho nechat začít odmítat. „Zavolám Jeanette, co se děje, už by tu přece měla být.“


„Tak kam jsme se zatím dostali? Prosím řekni mi, že ne k další, úplně nové verzi.“
Horatio vešel do laboratoře, kde seděla Natalia Boa Vista a ke služebnímu počítači měla připevněný pevný disk z notebooku Olivie Jacksonové. Tim zatím ještě nedorazil, ale ona už pečlivě prohlížela jeho obsah. Snad měl pravdu. Snad kousek pravdy odhalí její virtuální záznamy.
„No, uvnitř jsem nenašla nic podezřelého. Má uloženou hroznou spoustu fotek, myslím, že pokud to bude nutné, může je prohlédnout někdo z audiovizuálního, ale vypadají jen jako fotky dětí z výletů a podobně, nic zvláštního. Očekávám, že to samé bude v jejím mobilu, k němu jsem se ještě nedostala. Potom nějakou hudbu, pár e-publikací, samá beletrie, ale jinak notebook používala hlavně kvůli přístupu na internet. Podle historie samozřejmě sociální sítě.“
„Něco zajímavého tam?“
„Její profily se dají shrnout jako americká matka, ale jednu velice zajímavou věc jsem našla.“
Horatio čekal, co řekne dál. Nezkoušel odhadovat. Díky jeho zkušenostem by ho už nepřekvapilo, ani kdyby byla členkou Mossadu v utajení. Ač pravda, pak by ho překvapilo, že ji vrah zlikvidoval tak snadno.
„Má v kontaktech Zacha Hayese.“
„Těžko zhodnotit, jak moc je to obvyklé, když ji zjevně považoval za čarodějnici, ale stále je to přítel jejího manžela. Znali se.“
„Ale už asi lze považovat za neobvyklé, že si s přítelem manžela, který tě zjevně nemá rád, často píšeš. Víš, tehdy mě napadlo, co asi teď tebe. Od začátku nám připadá divné, že by v tom figuroval milenec, ale nikdy jsme tu možnost úplně nezavrhli.“
„Naznačuješ, že byli milenci?“
Nebylo to rozhodně nemožné. Horatio zdaleka netrávil doma dost času na to, aby měl přehled, kdo dochází do okolních bytů. Ani scénář, jak si znuděná manželka začne románek s nejlepším přítelem svého manžela, nebyl výjimečný. Spíš už dávno jedno velké klišé. Ovšem že by se to pan Hayes snažil zakrýt pomluvami? A kdo pak byl vrahem, když Gabriel ne, tedy se nedá pracovat se scénářem, jak manžel přijde domů a načapá je inflagranti? Milenec sám? Proč?

„Naopak. Zdá se, že Gabriel ve svých výpovědích tak docela nelhal. Vyžádáme si historii jejích konverzací se Zachem z facebooku, ale podle vzájemných komentářů… co že o ní podle detektiva Salasové Zach prohlásil?“
„Nechutná tyranka,“ Horatio si ta slova dobře pamatoval. Zejména jak kontrastovala se slovy Oliviiných rodičů.
„Přesně. Nadávala mu, doporučovala mu, ať se někam zamkne a nevystrkuje nos, jeden vzkaz, který nejspíš zapomněla smazat, mu dokonce doporučoval, ať se zabije.“
„To jsou velmi vážné útoky na to, aby byly bezdůvodné, Natalie.“
A v žádném případě nenaznačují milenecký podtón. Na druhou stranu, možná motiv?
Natalia přikývla. „Však nejspíš nebyly.“
Pak natočila monitor, aby si mohl Horatio některé ze zpráv a komentářů schovaných z velké části na veřejnosti nepřístupné části profilu Olivie prohlédnout. Působily dost nenávistně. A většina z nich končila slovem buzerante.


Když Jeanette konečně dorazila na adresu Martina Sauberse a vysvětlila kriminalistům, co ji tak zdrželo, vstoupili všichni do zašlé budovy. Tam na ně už čekal nevraživý majitel, jenž Saubersovi byt pronajímal. Kriminalisté ho zastihli těsně před odchodem a přinutili ho spolu s nimi čekat na detektiva Croftovou. Stihl jim proto naštvaně už dvakrát vysvětlit, že pokud si to nerozmyslí do deseti minut, odjíždí – a jestli mu pak vyrazí dveře, jak mu Calleigh s naprostým klidem odvětila, tak si je zaplatí. Nicméně na detektiva Croftovou počkal, shánět nové dveře bez ohledu na finance se mu nakonec asi nechtělo, a pak pustil trojici do bytu. Když je chtěl následovat, Jeanette ho zarazila.
„To je v pořádku. Dál si kriminalisté poradí sami. Až skončíme, dveře zapečetíme a dáme vám vědět, kdy můžete byt vyklidit a kam můžete poslat věci pana Sauberse.“
Ačkoli s tím, jak se majitel jen na poslední chvíli zastavil, aby ji neposlal do háje, tušila, že s tím se vůbec nebude obtěžovat. V minutě, kdy mu byt předají zpátky k užívání, z něj nejspíš všechno cizí prostě vyhodí. Ale zůstal stát.
„Pak už fakt odjíždim. Všechny škody, co tu uděláte, zaplatíte!“
„Moment, ještě si určitě můžete najít čas na pár otázek,“ přerušila ho ještě Jeanette. Dočkala se dalšího vražedného pohledu, ale nakonec přisvědčil. A kriminalisté se konečně mohli pustit do práce.

Zjistili, že jde o dost malý byt se sporadickým vybavením. Uvnitř nebyla žádná předsíň, vstupovalo se rovnou do kuchyně, kde stál sporák, který Martin Saubers buďto čistil nebo nepoužíval, mikrovlnka, lednice prázdná až na pět plechovek s pivem, mléko a zbytek salámu, několik skříněk s nádobím pro jednoho a židle u pultu vedle dřezu. Očividně to nebyl žádný labužník ani kuchtík a usoudil, že kuchyňský stůl je pro něj zbytečný. Ve vedlejší místnosti, kam vstoupila Calleigh, zatímco Eric se podíval do koupelny, poslední místnosti v bytě, stála neustlaná postel, televize, křeslo se zaschlými skvrnami, na konferenčním stolku další, tentokrát otevřená plechovka s pivem, nevysypaný popelník a krabička cigaret. Calleigh si dál všimla i šatní skříně, poloprázdné. Ani za oblečení pan Saubers zjevně nechtěl moc utrácet. Ovšem vedle ní objevila i sejf. Jen bohužel otevřený a prázdný – tedy spíš v něm zůstal jen kufřík na zbraň, o níž tušili, že ji měl u sebe v době smrti, takže ji to nepřekvapilo. K její radosti u něj ale leželo ještě něco. Něco konečně hodnotného. Smartphone, který se okamžitě zapnul a očividně nebyl nijak zabezpečený.

„Máš něco?“ nakoukl Eric do ložnice, když zjistil, že v koupelně nic užitečného nenajde. Dva ručníky, kartáček, zrcadlo pověšené na zdi nad umyvadlem a ne zrovna pečlivě uklizená vana Martinovi k životu stačily. A i když odebral vzorky z výlevek, nečekal žádné výsledky. Ostatně to nebylo místo činu. Nebo alespoň ne takového, který vyšetřovali.
„Další důkaz, že vlastnil zbraň. Zamykal ji do sejfu, což je správně, jen mě to v jeho případě dost překvapilo. A buďto měl dva mobily a jeden mu ukradli, nebo ho před cestou kamkoli, kam měl namířeno, nechal doma, protože jsem ho tu našla taky. Jinak je bezpečné odhadnout, že tu žil sám. Pokud tu vůbec doopravdy „žil“, zdá se mi, že sem chodil spíš jen přespat.“
Tedy alespoň nenašla žádné dámské věci nebo vůbec cokoli, co by mohlo být cizí, žádné fotky, obrázky, poznámky, dokonce ani postel nenesla stopy žádné jiné aktivity kromě spaní a vůbec celý byt nenesl stopy žádného zločinu. Dokonce ani tak „banálního“ jako přechovávání ilegálních drog.
„S tím souhlasím,“ přidala se k nim Jeanette. „Podle majitele bytu s ním nikdy nebyly problémy, nikdo si na něj nestěžoval, ale taky ho tu nikdy nepotkával, ani nikoho dalšího, kdo by za ním chodil. Vždycky platil včas, takže se o to, jestli tu doopravdy žije, nikdo nestaral. Ještě obejdu okolní byty, ale když tu majitel žije taky, nečekám jiné zprávy.“
„Dobrý nápad. Myslíš, že se snažil po sobě zanechat co nejméně? Že třeba bydlel ještě někde jinde?“
„Spíš… si myslím, že se nesnažil vůbec. Neustále mezi vězením a svobodou, třeba se mu nevyplatilo něco vlastnit. A pochybuji, že pokud žil takhle, měl by dost prostředků na ještě jeden byt.“
„Snad budeme mít štěstí s telefonem. Vypadá to, jako by ho tam položil, vzal zbraň z kufříku a odešel. Možná mu někdo volal, aby přišel na místo činu, a on ho tu zapomněl.“
„Prohledejte ho,“ Jeanette se taková teorie zdála velmi reálná. „Já obejdu ty byty a podívám se na ten seznam vytipovaných spoluvězňů, cos mi poslala.“ 


Horatio mezitím nechal Natalii, ať prohlédne i Oliviin mobilní telefon, a sám se rozhodl zajistit povolení nutné pro získání historie chatu Olivie a Zacha Hayese. Nebývalo to totiž snadné. Mnozí soudci se nechtěli obtěžovat s porozuměním novým technologiím a bez dostatečného důkazu to vnímali jako bezdůvodné porušování listovních tajemství, a když už přesvědčili soudce, internetové společnosti se většinou zkoušely bránit, protože pro ně nebylo pozitivní, pokud se rozneslo, že poskytují data policii. Tím se ovšem Horatio nechtěl nechat odradit. Uměl být přesvědčivý.

Když pak došel až k recepci, všiml si, že na chodbě proti sobě stojí Yelina a Rick Stetler. Vypadalo to, že se dohadují. Horatio ani nepotřeboval slyšet jejich slova, tušil, o čem. Rick nikdy nebyl typ, který by přiznal chybu. Nebo svou vinu. Nebylo přitom pochyb, že na čemkoli, co se mezi ním a Yelinou dělo, vinu má. Rozhodně měl vinu na modřině, která stále ještě nevybledla, a Horatio ho za to nenáviděl. Nenáviděl každého, kdo řešil konflikty tímto způsobem. Kdo ve vztahu používal násilí. Kdo byl tak slabý, že se musel spoléhat na pěsti. A nesnášel i, když jen musel stát stranou a přihlížet. Pochopil už ale, že Yelina jeho pomoc nechce. Ani nepotřebuje. Navíc, jak se k nim blížil, slyšel, že je jejich konverzace u konce. Tiše, ale zřetelně.
„Nehodlám se k tomu vracet. Ne zítra, ne nikdy. Myslela jsem to naprosto vážně. A jestli jsi čekal, že na veřejnosti změním názor a ušetříš si scénu… nejsem ta, komu by ublížila. Horatio,“ kývla, když si svého švagra všimla, zvedla balík, pro který si původně přišla, ať už v něm bylo cokoli, a zamířila pryč. Působila sebevědomě. Pohled měla tvrdý a rozhodný. Už nehodlala podlehnout žádnému přesvědčování. Byl za to rád.
„Horatio,“ obrátil se na něj i Rick a všiml si, že se Horatio usmívá.
„Vidím, že jste vyřešili své spory.“
Rick si ho chvíli měřil pohledem.
„Možná by prospělo, kdyby ses víc než o to zajímal o svůj tým. Nebo se ti ještě nedonesla novinka o tvém podřízeném? Nemá v poslední době nějak moc problémů?“
„O čem to mluvíš, Ricku?“
„Speedle je v nemocnici.“