Děvka (2009)

Seděla na baru. Dnes před sebou neměla ještě žádnou skleničku. Nechtěla je platit ze svého. Rozhlížela se kolem sebe. Občas se prošla lokálem, sledovala známé tváře, hledala nějaké, které by mohla poznat víc. Zatím nikdo. Měla mírně roztřesené ruce. Téměř k nepoznání. Dnes nevzala ještě ani žádnou dávku. Nebyla životně závislá, ale přesto se dostala do stadia, kdy jí drogy dělaly dobře. Kdy jí držely na nohou. Byla to jedna z mála závislostí, které ještě nepropadla. Návyk na stálý příjem nemalých peněz, na svých nočních toulkách po barech, na sexu. Tomu se dávno obětovala. Kolotoč se točil rychleji a rychleji. Každý večer pár loků alkoholu, povzbuzovadla. Každý večer jiný pokoj, jiná postel, jiný muž. Každý další sešlejší a ošuntělejší.

Dobře věděla, co všechno se může stát. Rozhlížela se okolo. Viděla svět jako za tenkou průhlednou blánou. Království podsvětí, přesný opak toho, čím bývala kdysi. Čím bývala ve dne, než si ve své pravé práci vzala dovolenou na neurčito. Rozhlížela se a viděla kolem potácivé opilce. Ženy nastupující do cizích aut. Kalné oči zfetovaných ztroskotanců. Mizející laskavé odlesky v obličejích zklamaných, zlomených lidí. Prohnané tváře těch, které kdysi pronásledovala. To všechno jako by se jí netýkalo. Seděla mezi tím, teď už dovedla rozpoznat pravý úmysl v každém pohybu, každičkém pohledu. Dovedla odhadnout, co ostatní chtějí. Ale netýkalo se jí to. Shlížela na ně jako královna galerky, jako by ona byla něco víc. Jen proto, že dělá na sebe. Proto, že nepropadla drogám. Proto, že … vlastně nebyla.

Dceru jí nedávno vzal biologický otec. Jeho manželka nesouhlasila. Nakonec ale svolila a velkoryse to dítě přijala mezi své dva malé syny. Rozhodla se netrestat i ji za hloupost matky. Za to, že kolem sebe staví čím dál pevnější zeď, která na ní dřív nebo později musí spadnout.
Tvrdil, že to bude dočasně. Jen co se z hloubky, ve které se topí vyhrabe. Slibovala. Nesčetněkrát slibovala, že dnes už skončí.
Neskončila. Už nešlo vyskočit. Kolotoč se točil příliš rychle na to, aby ho opustila. Věděla, že ve zdraví to už nikdy nepůjde. A ještě den. Nebo dva. A už to nepůjde ani za života.

Hazard. Vzrušení. Hranice zákona v nedohlednu. Nejpevnější cihly vlastního vězení.
Nemusíte jezdit do Las Vegas, Monaka nebo jiných světových kasin, abyste zažili pravý hazard. Pro levné ženy není třeba navštěvovat Jižní Afriku, Bangkog či třeba Prahu. Drogy nepotřebují velmoci jako Brazílie či Emiráty.
Vzrušení. Hazard. Sex.
Věděla, co obnáší život prodejné děvky.

Začalo to náhodou. Nevinně. Nenápadně. Opila se. Po těžkém dni potřebovala vypnout a neodhadla množství. Pila nejdřív sama, pak s jedním mužem.
Skončili v posteli.
Bylo to poměrně rychlé vystřízlivění, ale větší překvapení jí připravily peníze. Už tenkrát neměl problém s tím, vidět v ní prostitutku.
Poprvé. Nebyl to úmysl. Nečekala, že zaplatí.
Přišel další večer, kdy vyrazila ven. Nebyla s v ničem jistá. Chvílemi byla přesvědčená, že to nedokáže. Chtěla couvnout. Musela se přemáhat. Každý dotyk jí přišel odporný. Těžko se uvolňovala. Dlouho ze sebe potom drhla špínu viny.

Těžké je to ale jen napoprvé.
Napodruhé už věděla, co dělat.
Teď už nemusí pozorovat ostatní a tvořit systém nebo strategii. Zjišťovat, co vlastně dělat a jak to dělat. Začala si budovat kariéru. Jistou pověst. Postavení.

Přitočil se k ní nějaký neznámý, poměrně slušně oblečený, i když budeme kritičtí, pohledný muž. Silně voněl.
Pro ně měla své kouzlo. Jistou přitažlivost. Dokázala vyvolat chtíč. Kdyby vyšla ven, mezi lidi, normální lidi, se kterými se stýkala dřív, možná by o ni sotva zavadili pohledem.
Do tváří, a nejen tam, se jí nesmazatelně vryly známky laciné, ubohé nabídky vlastního těla pro neméně ubohou poptávku.

Část svých výdělků posílala na účet pro dceru. Zbytek si třídila na případy, kdy by drogy musela shánět za své, ačkoli takových případů mnoho nebývalo, a část utrácela pro vlastní potřeby. Moc jich neměla. Trochu jídla, alkohol, nějaké oblečení, maskování identity před náhodným odhalením někoho z minulého života. I na tom jí ale přestávalo záležet. Neměla už pro co žít, pro co se snažit. Klesala hlouběji..hlouběji..a stále nemohla najít dno. Pro odraz? Ne. Aby poznala, zda až ho najde, odrazí se, nebo hluboce vydechne a počká na konec.

Dnes to přehnala. Sjela se tvrdými drogami. K požitkové závislosti se plíživě, nenápadně, ale zato jistě vkrádala materiální. Drogová. Ještě den a spadne do toho. Ještě den. Možná dva. A roztočený kolotoč nikdy živá neopustí.

Sjela se. Nějak se dostala do svého bytu. Ubitá, sotva zavřela dveře, svezla se po nich na zem. Hučelo jí v uších. Svět měla rozmazaný, podivně rozpuštěný a pulsující. Chvílemi se měnil v pouhé barevné fleky. Bála se třeba jen natáhnout ruku, aby jí ta vířivá neskutečnost nevcucla. Jedinou pevnou oporou byly dveře, ke kterým se zoufale tiskla. Pohlédla na své nohy. Vyděsila se, když bledě zářily v tmavém bytě. Přitáhla je blíž k tělu. Začínala jí prostupovat nevolnost. K hučení v uších se přidal nepříjemný tlak po celé hlavě.
Takto schoulená, bez vědomí sama sebe, usnula. I ve spánku jí ale tváře promáčel pláč.

Nikdo se jí už neobtěžoval napravovat. Jen dva lidé, kteří toho byli schopni a kdysi i ochotni o ní věděli. A ty  poslala do háje hned na začátku. Zvolila si sama.
Silou vůle se donutila vstát a dát se do pořádku. Den jí stačil na to, aby se zprovoznila. Včerejší úlet na ní večer už nebyl vidět. Tohle dokázala dobře. Vyrazila opět do ulic. Pozorovala tváře, hodnotila a svým způsobem viděla té mase až do žaludku. Každý člověk je průhledný, když víte, jak se dívat. Ona věděla. Už dávno nad sebou, svými skutky a svým životem nepřemýšlela. Ale pod slupkou, někde hluboko uvnitř, věděla.

Zaplula do dveří baru s ladností padlé labutě. Venku nebyla nic. Jen troska. Uvnitř se změnila na unavenou šelmu, která alespoň předstírá čekání na kořist.
Sedla si na vysokou židli a objednala pití. Hlavu si podepřela loktem, až jí vystoupla napnutá žíla na štíhlém krku. Barman sotva stačil postavit skleničku před ní, když se objevila ochotná ruka, co zaplatila. Ohlédla se a oči jí zableskly.
Tentýž muž, co včera.
Pozorně prozkoumala jeho výraz. Potřeboval dvě věci. Chuť a peníze. Tvrdil, že má ještě třetí.
Věděla, že jestli se teď zvedne a bude ho následovat, spadne. A nebude mít možnost se zvednout. Člověk sám se nikdy nezvedne, když nemá důvod. Ona ho neměla. Ale neměla ani nikoho, kdo by jí ho chtěl poskytnout. Každý se na ni vykašlal, když se ona vykašlala na ně. Rozhodla se sama a co čekala? Že se jí pořád bude někdo snažit pomáhat? Dělalo jí dobře, jak se o ní staral a snažil se jí vytáhnout. A jak ona ho fackovala a srážela, když mu lhala a podváděla. Když viděla, jak se trápí. Pak vše vzdal. Kurva zůstane kurvou. Co slovo, to lež. Nebude vychovávat jejich dítě. Kurva zůstane kurvou.

Následovala ho. Očekávala stejný pokoj levného hotýlku, co včera. Zavezl ji ale jinam. První dojem nahnala stavba stejný. Zašlá sláva, nikdy nenaplněný sen o bohatství. Prodej pod cenou.
Stejně jako všechno v téhle společnosti. Lidi nevyjímaje.

Věděla, co se může stát. Viděla stovky fotek znásilněných, zmlácených, zavražděných, zohavených prostitutek i obyčejných žen. Věděla to. A věděla, že živá ten kolotoč nedokáže zastavit.
Jeho byt byl ponurý, neútulný. Na pohled ale obývaný se snahou zpříjemnit si život. Už viděla horší.
Drogu jí nabídl hned, jak cvakl zámek dveří. Neodmítla. Včera, co si vzpomínala, si dal sám. Vzpomínala si, že potom prožíval všechno mnohem víc. Jí to bylo jedno. Prožívat nebo neprožívat. Praxi měla v obojím. Nedělalo jí nejmenší potíže předstírat. Žila jednou velkou lží. Jako každá děvka.

Zjistila, že dávka účinkuje neuvěřitelně rychle. Cítila se uvolněně, příjemně. Odlehčená od tíhy světa, jako by jí bylo znova osmnáct. Nechala ho, ať si s ní dělá co chce. Naskakovala jí husí kůže jako poprvé a podvolila se úplně všemu. Rozprouděná krev jí začala uši opět plnit hučením, přes které občas zaslechla jen hrubé vzdechy. Pak už nic. Vlastní vzrušení jí nedovolilo myslet ani cítit. Všechno bylo hrozně zpomalené. Tak pomalé, že už nemohla vydržet. Nedokázala ale vyvinout ani žádnou vlastní aktivitu. Nechávala se unášet na vlnách tak, jak přicházely a odcházely společně s drogovým a sexuálním opojením. Oči měla zavřené. Možná křičela. Napínala se proti němu a neovládala své pohyby. Po nějaké době už nevnímala vůbec nic.

Probrala se.
Stále stejné šero.
Ležela na posteli. Tělo měla těžké a ani se nechtěla pokoušet ho zvednout. Nejspíš byla nahá. Nevnímala to. Droga přestávala účinkovat. Chtěla spát. Vedle ní nebyl nikdo. V celém pokoji nezachytila jediný pohyb.
Přivřela oči.

Věděla, že je pozdě. Až příliš pozdě.
Stříbrný odlesk. Odraz světla od úzké stříbřité plochy.
Jak se přibližoval a procházel ostrůvky obdélníkového světla prosvítajícího skrz zatažené žaluzie, mizel a opět se objevoval.
Věděla, že je konec.
Ležela a nechala ho přibližovat. Čím se asi může bránit. Hodit po něm polštář? Musela se usmát nad absurditou té představy.
Matrace vrzla. Ucítila tíhu těla a jemnou látku bílé košile.

"Promiň."
Čepel jí zastudila na krku.
"Promiň."
Váha druhého těla zmizela. Na zdi zahlédla napřahující se stín.
Bolest.
Napnula své pružné, štíhlé tělo. Rudá krev smáčela všechno jako déšť.
Nůž se jako had hladově zahryzával znovu a znovu do bělostného masa prodávaného na černém trhu.
"Promiň …"
Věděla, že je konec. Peklo přichází.
Ruce zůstaly bezvládně ležet rozhozené na červeno-bílém prostěradle.
Padlí andělé s černými křídly. Rudý déšť krve. Bolest. Žár pekla.
Promiň …