Obsidián pochází ze žhavého nitra Země, sopečná činnost jej vynesla na povrch a stejně jako nezkrotná sopka a žhavá láva působí. Zavádí nás do našich vlastních hloubek a vlastního "podsvětí", vynáší je na povrch a činí je vnímatelnými. Tento černý kámen nás konfrontuje s očistným ohněm a světlem neznámých hloubek nevědomí a všech nevyřešených rozporů, jež byly odsunuty do podvědomí. Tak nás spojuje se skrytým světlem, z něhož vznikl veškerý život, a které dál září v nejhlubším nitru všech lidí.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Mysleli si, že za to může ona depresivní šeď a mlha všude kolem. Mysleli si, že jsou to ty tak často omílané změny klimatu. Nikdo z těch, kdo doufal, že zase vyjde slunce, skutečnou pravdu nemohl znát. Nikdo z nich nemohl tušit, že dávno nejde o vědu a o to, co je možné. A že o to nikdy nešlo.
Skupina pěti mužů v tmavém potrhaném oblečení právě seděla u skomírajícího ohně na kraji malého lesíka. O něčem se potichu bavili a dva nebo tři okusovali zbytky pečeného králíka. Ten nejvyšší, nejšpinavější, nejrozcuchanější z nich, ten s krvelačným pohledem, právě polkl poslední sousto a nahlas se zasmál. Odhalil tak velké zažloutlé tesáky. Odhodil ohlodanou kost do zahnědlé trávy a chtěl se připojit k ostatním, kteří už udusávali oheň a připravovali se na cestu. Jejich odpočinek právě skončil a znovu se měli vrátit k práci. Ozvalo se ale slabé křupnutí, které jeho vlčím smyslům nemohlo ujít.
Otočil se za tím zvukem. Odhozená kost byla vejpůl a na jejích zbytcích někdo stál. Dlouhý plášť zašustil na spadaných listech a polámaných větvičkách z blízkých stromů a ozval se povýšený ženský hlas.
"Co tady ještě děláte? Měli jste se objevit hned za mnou."
Šedohřbet se ušklíbl. "Naše kořist, naše věc."
Sotva ale dořekl, žena k němu přiskočila a chytla ho pod krkem. Nebyla z těch, kdo si potrpí na dlouhé dohady.
"Bez mé pomoci byste tu bandu nikdy nechytili," zasyčela.
"Jasně, ale se vší úctou, madam, vy jste je akorát vystrašila a vokázala se až když jsme je měli vobklíčený," ozval se ublíženě jeden z Šedohřbetových kumpánů.
"Ani jste je ještě neviděla," přizvukoval další.
"Viděla nebo ne, všichni zajatí mudláci, zrádci a další odporná chamraď mají hned skončit v Azkabanu! Chcete snad opakovat to fiasko, kdy vám utekl mladý Lynch a vzal s sebou dva z té tlupy, co ho neuhlídala?" pustila krk Šedohřbeta a obrátila se na protestující.
"Ne madam. Ale mysleli jsme, že se nejdřív aspoň najíme. A tady Šedohřbet si chtěl jednu nechat," snaha odvrátit pozornost téhle čarodějky, která vzbuzovala už stejný strach, jako sám lord Voldemort, předčila veškerou touhu po zlatě a násilí, kterou by jim mohla skupina čtyř polapených uprchlíků poskytnout. A obrátit její pozornost na někoho jiného bylo vždy bezpečnější.
"Opravdu?" sežehla jmenovaného pohrdavým pohledem z pod přivřených víček. Teprve teď k zajatcům přistoupila, aby si je lépe prohlédla. Lov na mudláky, kteří se protivili rozkazům odevzdat hůlky, na krvezrádce a hledané čaroděje, kteří stále ještě nevzdali marnou snahu boje proti Pánovi zla, se stal její velkou zálibou. Měla absolutně volnou ruku a mohla si tak ukojit své tyranské choutky. K nelibosti lapků, kteří se jí báli a kterým tak brala odměnu. Většinou i jedinou obživu.
Všichni čtyři zajatci byli pevně svázaní zády k sobě. Teď, když už byl oheň uhašen, šlo jen velmi špatně rozeznat jejich tváře.
"Pojď sem, posviť mi na tu špínu!" houkla na jednoho z lapků.
Samozřejmě ihned přiběhl s rozsvícenou hůlkou v třesoucí se ruce. Mohlo mu být sotva dvacet, nejmladší z téhle bandy, a nepochybně patřil k těm, kteří se přidali do řad pobočníků Pána zla z čirého strachu.
Světlo dopadlo do tváře postaršímu neoholenému muži s vodnatýma modrýma očima. Působil uštvaně, ale tvářil se vzdorovitě. Nepochybovala, že kdyby nebyli kouzlem přinuceni mlčet, odvážil by se všechny napadat do posledního dechu.
Popošla doleva následovaná světlem. Před ní se nyní krčila malá uplakaná dívka. Skoro ještě dítě. Kdyby nebyla přivázaná ke zbylým třem, asi by se ani neudržela na nohou.
"Jsou tihle dva na seznamu?" štěkla na lapky. Ani jednu tvář si nedokázala vybavit.
"Jo, mudlovští šmejdi. Pak jedna členka řádu a jeden uprchlík," přečetl Šedohřbet pergamen, který nosil každý lapka jako největší svátost. Seznam těch, kteří jim mohli dopomoct ke zlatu.
"Mudláci," uchechtla se a věnovala dítěti mimořádně ošklivý pohled. Hned se znovu tiše rozplakalo.
Sotva ale přistoupila k další zadržené, udělala krok zpátky a bláznivě se rozchechtala. Její smích byl řezavý a místo veselí vzbuzoval o to větší strach.
"Nymfadora! To je úlovek za všechno zlato!" zaječela potěšeně. Na tato slova všichni lapkové okamžitě zbystřili. "Oddělte ji!"
Pouta v mžiku povolila a Dora se sesypala na kolena.
"Tahle se ti snad líbí? Vlkodlaci mají vážně zvláštní vkus," zakrákala posměšně na lapky.
"Tahle špína?" ohradil se Šedohřbet a nakrčil uraženě nos.
"Máš pravdu. Mně se taky nelíbí. Krvezrádce. Nymfadora Lupinová. Jak se má ten vlkodlak? A co váš malý mutantík? Dostat hlavu téhle skvrny naší rodiny toužím už dlouho a teď tě tu mám jako na podnose!" prudce švihla hůlkou a rozvázala Doře jazyk.
"Bellatrix," vydechla zmučeně.
"Vidíš mě taky tak ráda, neteřinko?" s šíleným výrazem na ni mířila hůlkou. Kletba, po které její zvrácené srdce toužilo už dlouho, se přímo hmatatelně formovala. Bellatrix milovala dlouhé mučení svých obětí, ale teď netoužila po ničem jiném, než ji konečně zničit.
"Jaké krásné rodinné setkání. Škoda, že je poslední. AVADA KEDAVRA!"
Všichni zajatci sebou trhli. Tušili, že je čeká stejný osud, ale pohled do Nymfadořiných očí, které náhle ztratily veškerý život a ve světle hůlky se jen prázdně zaleskly, pohled na její zoufalým překvapením pootevřené rty a na její hroutící se neživé tělo je vyděsil ještě víc.
Tělo dopadlo na zem, k nohám poslední zajatkyně. Bellatrixina chladnokrevnost ji připravila o poslední zbytky barvy ve tvářích a když se na ni podívala, podlamovala se jí kolena.
"Jak se jmenuješ?" donutila ji zvednout hlavu proti světlu.
"Roxanne … Rosenthalová …" vykoktala, že jí sotva bylo slyšet.
"Ty jsi ale čistokrevná," začala si ji prohlížet bedlivěji. Její rodina jí nebyla neznámá, ale patřila k těm, co uměli dělat problémy. K těm, co se nepřidali na jejich stranu a ukrývali se, aby mohli zůstat nedotčeni.
Dívka byla v obličeji smrtelně bledá, ale pohledné rysy to nezničilo. Měla modrošedé oči a dlouhé rovně světle hnědé vlasy. Ty teď byly zcuchané a plné jehličí. Svetr, stejně jako zbytek oblečení, měla potrhaný a někde dokonce přišla o většinu rukávu. Vypadala, že je na útěku už nějakou dobu. Na rukou a levé tváři jí krvácely šrámy.
Ale Bellatrix jako by to neviděla. Soustředěně pozorovala její tvář a vítězoslavný úsměv se měnil na potěšeně překvapený. Přesně jako vždy, když před sebou měla nový úkol.
"Odvažte ji. Ostatní do Azkabanu! Ale s tebou mám jiný plán," o mrtvé tělo vlastní neteře už nejevila žádný zájem.
"Ale tuhle jsem chtěl pro sebe!" zavrčel Šedohřbet.
Bellatrix znovu švihla hůlkou, ozvalo se prásknutí a Šedohřbeta smetla síla kouzla k zemi.
"Ostatní do Azkabanu. Tahle je má!" procedila mezi zuby, surově ji chytla za paži až se dlouhé nehty zaryly do kůže a s tichým lupnutím je obě přemístila.
Žádné komentáře:
Okomentovat