"Macu?"
"Ahoj … čekal jsem, že tě tu najdu."
"Zato já tě tu zrovna … nečekala."
"Stello pochop, že ať už uděláš cokoli, teď, když znám pravdu, chci toho nějak využít. Nebudu a nemůžu se chovat, jakoby se nic nedělo."
"Je to … tvůj čas, využij ho jak chceš …" bylo na ní vidět, že je už trochu hysterická.
"Jak je na tom Nick?"
"Ještě se neprobral. Přitom měl už ráno. Prý se nic neděje, jenom si jeho tělo potřebuje odpočinout. Ale já mám strach."
"Určitě se brzy probere. Proč … nejsi u něj?"
"Protože mě tam nechtějí nechat, dokud nebude vzhůru."
"Ale to se přece může stát, potřebuje víc času na zotavení."
"Říkají to tu všichni," přecházela v krátkých intervalech sem tam. "Jenže já prostě nevím jestli tomu mám věřit. Není to přece jenom banální operace, nádor je hodně vážná záležitost, hlavně u tak malého dítěte."
Chviličku pozoroval její chůzi a poslouchal vodopády slov, které lidé vypouštějí, pokoušejí-li sami sebe uklidnit. Potom přistoupil až k ní a pevně jí chytil.
"Nikdo to nezlehčuje, ale podle mě a i podle lékařů není důvod k obavám."
"Ty a lékaři jste ho šest let nevychovávali."
"Ale neznamená to, že bych nechtěl, kdybych o něm věděl," stisk povolil a jeho dlaně sjely po jejích pažích.
Krátce vydechla a prostě mu padla do náruče. Ani chvilku nepřemýšlel a objal ji.
"Bonaserovi?" poklepala mu na rameno nějaká sestra. Stella se ihned odtáhla.
"Ano? Jsem Bonaserová."
"Váš syn se právě probral. Už za ním můžete, ale nerušte ho příliš dlouho," Stelle se ihned rozzářila tvář, chtěla se otočit a vejít do pokoje. Pohledem se ale zastavila na Macových očích.
"Chtěl … bys ho vidět?"
Nečekal, že mu to nabídne. Chtěl. Samozřejmě, že chtěl. Ale nevěděl, jestli dokáže přikývnout.
"Chtěl."
"Pojď tam se mnou.".
"Počkej, přece nemůžu … teď se probral, neví kdo jsem, nezná mě. Nemůžu tam jen tak přijít."
"Ale můžeš … pojď …" prostě ho nekompromisně čapla a odtáhla do pokoje.
S mírnými obavami vešel. Pobledlý klučina, který jinak vypadal skoro stejně jako ten na fotografii, ležel na posteli. Když otevřeli dveře a on spatřil Stellu, snažil se posadit. Ta hned přišla k posteli a zabránila mu v tom.
"Lež, zlato. Musíš odpočívat."
"Mami kde jsem?" byl trochu dezorientovaný, vyklepaný a mimo.
"V nemocnici, byl jsi na té operaci, jak jsem ti říkala. Ale všechno je v pořádku."
"Bolí mě hlava. Říkala jsi, že už nebude."
"Já vím. Teď ještě chvíli. Než se úplně uzdravíš. A potom už nebude."
"Hmm …" chvilku mlčel a rozhlížel se po pokoji, "Kdo to je?" zeptal se, když mu pohled, kterým už prošmejdil každý kout, padl i na Maca. Ten se držel vzadu u dveří a nijak se neprojevoval. Pořád si Nicholase prohlížel s jedinou myšlenkou. Tohle je můj syn. Poslouchal jeho unavený hlas, sledoval jeho pohyby a Stellinu snahu udržet ho v klidu. Mohl do té neúplné rodiny patřit taky. Mohl teď sedět vedle Stelly a nepovažovat to za nic výjimečného.
"To je … jeden můj kamarád. Přišel se na tebe podívat," kývla na něj, aby šel blíž.
"Ahoj."
"Ahoj," řekl prostě Nick.
Přemýšlel, co říct. Jaká první slova ke svému synovi zvolit, aby to nebyla úplná hloupost. Nicholas ho ale předběhl.
"Jak se jmenuješ?"
"Mac."
"Hm, já jsem Nick. Ale cizí mi říkají Nicholas. Mně se to nelíbí."
"Je to … pěkné jméno."
Nicholas pokrčil rameny. "Maminka slíbila, když tu operaci zvládnu, že mi něco koupí," ohlédl se po matce. Jako by si tak zajišťoval, že svůj slib skutečně splní.
"Já vím. Koupím ti masku Jacka Sparrowa," mávla rezignovaně rukou a smířila se s umělými meči a pistolemi, po kterých koukal v každém hračkářství.
"Tak ty máš rád piráty?" došel Mac konečně k posteli.
"Jo. Já už mám tu masku vybranou víš? I s figurkama. Má takový …"
Pomalu se osměloval. Už nebylo tak těžké něco říct a malému zřejmě vůbec nevadilo, že se právě probral, točí se mu hlava a není mu nejlíp. Hlavně, že někdo poslouchal jeho dětské vyprávění a že s ním mluví někdo nový. Byl doslova ve svém živlu.
"Sheldone … padla. Pokud nepomůžou testy DNA, budem v tomhle nicneříkajícím pitvání pokračovat zítra."
"Asi jo. Mac už se stejně nevrátí a ani ty brýle ani ten otisk nejsou k ničemu," protáhl se Hawkes.
"Nevíš, jestli už Lindsay končila?"
"Když jsem procházel naposled chodbou, měla kabelku a šla k výtahu. Proč?"
"Budu jí muset pozvat na večeři … obě dvě … tak trošku …"
"Aha … tys včera neřek kam jdeš a přišel na mol co?" zasmál se. "Tak to něco sám uvař. To pomůže. Ať si užije i Lucy."
"Myslíš otravu jídlem?" zakřenil se na oplátku Danny.
"To za ty roky už zvládneš. Měj se."
Don se chystal zvednout a také odejít domů. Při tom ale zahlédl Jess, jak s kabelkou přes rameno a uspěchaným výrazem opouští budovu. Mělo by mu to být jedno. Věděl kam jde.
Pokud se nejde domů prospat, o čemž pochyboval, bude v baru. Podle Sam je tam skoro denně. Samantha tam sice není dlouho, ale nepochyboval, že takhle to vede od dovolené. Přesně jak říkal šéf. Přesně jak začala chodit pozdě. Přesně jak se začala tak zvláštně chovat.
Nemířil tam úmyslně, kvůli ní. Včera promluvil se Sam s bídou dvě věty, dnes to šel napravit.
"Tak co si dáš? Nebo víš co? Neříkej, vím, co piješ," a za chvíli před něj postavila sklenici.
"Díky."
"Proč tak skleslej?"
"Ale … nech to být. Koukám, že ti to tu jde."
"Jo, líbí se mi tu. Hele není to doufám kvůli tý … ze včera?"
"Proč by mělo být?"
"Já vim, kdo to je. Vim, že je od vás. A tys jí včera celou dobu pozoroval a pak se o ní skoro porval. Takže by to určitě kvůli ní být nemělo, že?"
"Jak víš, že je detektiv?"
"Ehm … bráško to bych nechala být. Chceš dolejt?" zeptala se, když viděla, že má prázdnou sklenici. Ani vlastně nevnímal, co pije. Hlavně že to bylo rychle v něm.
"Jasně. A až to vypiju, tak taky."
Sam musela každou chvíli odbíhat k dalším a dalším zákazníkům, ale Don si také nechával pilně dolévat. Asi už hodinu.
"Máš jí tady," pohodila Sam bradou ke dveřím, když měla opět chvilku volno a stála na opačné straně pultu proti Flackovi.
Ten se ohlédl. Jess měla stejné šaty jako včera, sebevědomě došla k baru a objednala si. Pak se od něj i s drinkem v ruce odlepila a chtěla zaplout do davu. Jak to nejspíš dělá každý večer. Vyhlíží ty, kteří by mohli mít nadité peněženky.
Flack se zvedl.
"Done … nech ji být. Dopij to a radši jeď domů."
"Ne Sam! Hele někdo si chce objednat," odbyl sestru a šel pořád za Angell.
"Jess?"
Otočila se. "Done? Co tu zase děláš?"
"Jdu se bavit."
"Aha. Tak příjemnou zábavu," možná ne na první, ale na další důkladnější pohled jasně poznala, že pil trochu nad svou míru.
"Zábavu s tebou."
"Cože? Jdi radši domů, trochu jsi přebral, nezdá se ti?"
"Ne nezdá. Prachy mám a chci se s tebou bavit. Nebo dneska mnou pohrdneš?"
"Done… ty přece tohle neděláš."
"Prostě tě chci. A to je všechno."
Chvíli se na něj dívala bez hnutí.
"No dobře. Kam mě vezmeš?"
"Ke mně. Námitky?"
"Vůbec ne," nalepila se na něj a nechala ho zavolat taxík. Měla určité pochybnosti o tom, co vlastně dělá. Poprvé od … od poprvé měla pochybnosti. A to právě proto, že tohohle znala. Znala ho natolik dobře, až jí bylo jasné, že on nechce. A odváží jí jen z jakéhosi vnitřního hecu.
Tady nikdy nebyla. U něj v bytě. Teď za nimi zaklaply dveře.
Flack si sotva sundal sako a Jess ho hned strčila do nejbližšího křesla. Sedla si mu na klín a pomalu rozepínala košili. Netrvalo moc dlouho, a válela se na zemi.
Bylo mu úplně jedno, co dělá. Prsty kroužil podél lemu hlubokého výstřihu šatů na jejích zádech. Chtěl jí je nějak sundat, ale nedávala mu příležitost. Dlaněmi přejížděla po jeho nahé hrudi, jazykem škádlila rty. U nikoho nedělala tohle, u nikoho to nebylo tak důvěrné. Jen s ním.
Když se dostala s polibky zpestřenými drobnými kousanci k uším, zašeptala nějaká slova, která absolutně nevnímal. Nepotřeboval nic slyšet a nad ničím přemýšlet. Konečně se mu povedlo rozepnout přezku, která držela celý horní díl šatů.
Ale křeslo bylo pro dva až moc nepohodlné. Oba ve stejnou chvíli napadlo totéž. Zvedl se spolu s Jess. Ta nechala své nepotřebné šaty sklouznout na zem a Don je směroval do ložnice.
Za chvíli ležel na posteli a pár okamžiků si ji jen prohlížel. Jí to bylo jedno. Takovým pohledem si ji prohlížela už spousta chlapů. I když žádný z nich neměl tak krásné oči. Žádný nevyzařoval víc, než obyčejný chtíč. Žádný nebyl jako on. Možná pro ty oči, možná pro vlastní zadostiučinění, se rozhodla, že na tuhle noc detektiv Flack nikdy nezapomene.
Dona opouštěly velmi rychle všechny účinky alkoholu. Nemohl myslet, nemohl se soustředit. Nenechala ho vnímat víc, než sebe.
"Jess?" stále leželi nazí vedle sebe v Donově posteli. Noc byla už dost pokročilá. Angell se na břiše nadzvedla na znamení, že poslouchá.
"Proč to děláš?" upřeně se díval do stropu a nervozně čekal na odpověď. Peněz přeci nemá málo. Nemusí šlapat.
"Protože mě to prostě baví," pokrčila rameny.
Ozval se vzdech. "Víš sama dobře, že je to trestný. A hlavně nebezpečný. Co když ti někdo ublíží?" zněl smutně, až zoufale.
"Nesnaž se nic napravovat. Prosím nesnaž. Mě to baví, já to chci. Ale proč to děláš ty? Proč mi platíš, proč si mě kupuješ, když mě nechceš?"
Chvíle mlčení. "Ale já tě chci," zaznělo. "Chci tě … ale ne takhle. Ne jako … Jess já … já toho nenechám. Nemůžu sledovat, jak se ničíš. Jak mě odmítáš … jak já po tobě toužím, ale ty mě nikdy nebudeš milovat."
"Done …" natáhla se nad něj a políbila ho na nos. "Najdi si nějakou pořádnou ženskou. Ne mě."
"Nevzdám se. Mám o tebe strach a miluju tě," proč ten nejpotlačovanější cit vždycky nejvíc zintenzivní? Proč chce nejvíc to, co nemůže mít a nedokáže zapomenout?
"Podívej, můžeš mě mít. Ale nemiluješ mě. Můžu s tebou spát, ale nemůžu s tebou být. Tak to prostě je," zvedla se a začala po bytě shánět oblečení. Její nynější počínání vypadalo lhostejně a ledabyle.
Pospíchala. Dostala strach. Bavil ji tento život, bavil ji sex, bavilo ji užívat si. Co ji ale od včera urputně začalo hryzat je, jak ubližuje Flackovi. Nechtěla se vzdávat bezstarostnosti a peněz. Nutila se ignorovat ho. Jenže teď na ní vyrukuje s láskou. Jen tak jí oznámí miluju tě.
Ne, závazky nebyly pro ní. Proč prostě nemohl usnout a ona jít? O kolik by bylo všechno snazší.
Byla oblečená za pár minut. Z ložnice neslyšela žádný pohyb, nic.
Potichu si stoupla do dveří.
Nespal. Určitě nespal. Ale ani se na ni neotočil a zřejmě odmítal cokoli říct.
Nepochybovala, že kdyby byla trochu jiná situace, byl by teď naprosto spokojený. A ne zklamaný a zoufalý. Kupuje si jí proto, že jinak ji mít nemůže. Protože ví, že ona mu nechce patřit. Nechce s ním nic mít.
Pozorovala ho lítostivě asi další minutu. Nic. Žádná reakce.
Poslední pohled.
Pak odešla.
Žádné komentáře:
Okomentovat