Věděla, že Mattyho nějaká zahrada vůbec nezajímá. Květiny ho nezajímají, čerstvý vzduch ho nezajímá, nezajímá ho nic kromě techniky a jeho hraček, které může rozebírat a skládat. No jistě, poslední dobou ho taky začínají zajímat hodiny strávené se Starkem. Neřekne to, ale vždycky, když přijde, je na něm vidět, že je živější. A v době, kdy oni mají jet za ním, bývá netrpělivý. Tedy nejspíš netrpělivý. Neumí moc dobře vyjadřovat, co cítí. A lepší už to nejspíš nebude. To oni se musí naučit všechno na něm rozpoznat.
Trochu ji to mrzelo, ji nevnímal vůbec, jako by pro něj neexistovala. A jeho otec jen o trochu víc. Ale Tony Stark, který se objevil nedávno, je pro něj celý lidský svět.
Možná je to dobře. Určitě je to dobře. Naučí se víc, než kdyby nekomunikoval skoro s nikým. A i když Tonyho moc v lásce neměla, nic ze svých negativních vlastností na něj nemohl přenést. Matt měl vlastnosti své, naprosto jiné, než ostatní, naprosto jiné hodnoty a naprosto jiný život. Ale mohl ho naučit aspoň to, co ho bavilo.
Ale čerstvý vzduch taky potřebuje, takže ho prostě vytáhla na zahradu. Sama se divila, že Tony udržuje tak velkou zahradu s tolika květinami. Vždyť on je taky spíš zapálený technický playboy, ne? Technický určitě. Playboy …… slyšela, jak se kolem něj ženy motají. Navíc viděla, kolik má sourozenců.
Ale každopádně ta zahrada byla nádherná. Pruhy lilií, orchideje, růže, fontánky, lavičky … zrovna kolem jednoho záhonu s růžemi procházeli. Květy byly narůžovělé, světle oranžové a bílé.
Matt po nich koukal, ale nevěděla, jestli viděl růže, nebo něco, co mu připomínají. Nejspíš ho ale na nich něco hodně zaujalo, protože se zastavil a zkoumal je blíž.
Najednou do jednoho z keříků sáhl.
"Matte, tohle se nedělá," výtky neměly žádný smysl, tak ho chtěla prostě otočit a stáhnout jeho ruku. On ale mezitím stihl utrhnout čistě bílý květ.
"Tohle ale vážně nesmíš, ničit kytičky!" otočila ho konečně k sobě. Viděla, že má na hřbetu ruky škrábanec od trnu. Chtěla vzít kapesník a setřít několik kapek krve, které z něj vytekly. Matt ani nehlesl.
Ale udělal něco jiného.
Vytrhl se z jejího sevření, natáhl ručičku až k ní a podával jí bílý kvítek.
"Matty … ty … ty mě vidíš? Ty víš, že …" neschopna dalšího slova si od něj vzala růži. Poprvé jí dal najevo, že o ní ví. Poprvé ji vzal sám od sebe na vědomí. Poprvé se jí vůbec sám dotkl. Poprvé po tolika měsících terapií.
"Děkuju, Matty …" šťastně se usmála. Šťastněji, než kdy dřív. Chtěla ho pohladit po tváři, ale něco ji v tu chvíli zasáhlo.
Něco jí proletělo do hrudi a vyrazilo dech.
Klesla na kolena.
Každou vteřinou se stupňovala bolest, kterou to způsobovalo, a cítila, jak jí po oblečení stékají potoky krve.
Umírá.
Matt před ní stál, nehýbal se a nejspíš vůbec netušil, že se něco děje. Ona ho ale přestávala vidět. Chtěla mu říct, ať se schová. Chtěla ho dostat do bezpečí. Ale nemohla. Pomalu se sunula k zemi, ruce si tiskla ke krvácející ráně a ztrácela vědomí.
Začínala zase vnímat své okolí.
Uvědomovala si, že na něčem leží, a že může dýchat. Snažila se vzpomenout, co se stalo, věděla ale jen, že byla s Mattem na zahradě.
Matt! Kde je?
Otevřela oči. Ale nebyla tam. Ani on. Ležela na posteli v nějaké bílé místnosti, kterou neznala. Zkusila se pohnout. Šlo to bez problémů.
Vstala a rozhlížela se. Nic nepoznávala.
Pak její zrak padl na dveře a na někoho, kdo v nich stál.
"No skvělý, konečně. Zabrat postel a tak dlouho spát?"
"Kdo jste? A kde jsme?"
"A nechcete se mi nejdřív představit vy? Říkali, že přijdete, ale neřekli, kdo to bude. I když … zrzavé vlasy to má, zelené oči taky, no to budete vy."
"Cože? Já … Danielle Taylorová, ale …" jak mohli říkat, že přijde? Copak ona někam přišla? Ona vůbec nic netuší!
"Colter Stevens. A kde jsme? No tak to nevím. V nějaké kapsli nejspíš. Myslím, že tohle je všechno imaginární. Ale jestli chcete vědět, kde jste vy, tak vy jste asi v pěknym loji."
"Co?" nějak nechápala nic od jeho jména dál.
"Nejspíš budete skoro mrtvá."
"Mrtvá? Ale jak bych mohla, jsem tady, hýbu se, dýchám, jsem v pořádku! Chci vědět, kde jsem a kde je můj syn!"
"Taky bych rád zpátky svoje dcery, ale bohužel. Jsme tak trochu na pokraji smrti a armáda nás zneužívá, víte? Nějak jsme se jim zalíbili, takže nás napojili na nějakou další nebetyčnou blbost, co vymýšlí, a tohle nám promítají do mozku."
"Ale jak … jak by se ke mně dostali! Já byla na zahradě se svým synem! Poprvé mě začal vnímat, je to autista, potřebuje mě!"
"Klidněte se. Tady ničeho nedosáhnete. Já mám tři dcery a taky je jim to jedno. A nejspíš se muselo něco stát, něco vás muselo téměř zabít. To je jasný, ne?"
"Tak proč nejsem mrtvá? Nebo v nemocnici … co dělám tady?"
"V nějaké nemocnici asi budete. Vaše tělo. Sem dostali váš mozek. Teda spíš vaši mysl. Přes počítač. Chtějí nás využívat. Chtějí nás dostávat do mozků obětí a vyšetřovat tak jejich smrt. A je jim jedno, že nám zničili životy."
"Ale to je absurdní!"
"Už jsem to několikrát zažil, madam. Není to absurdní. Ale je to to nejhorší, co vás může potkat. Za chvíli nás určitě kontaktuje Goodwinová. To je taková jedna pošahaná kapitánka. A klidně poslouchejte, co vám naslibuje. Prý, že když budeme spolupracovat, tak nás vártí k nám, ale díky jejímu ještě pošahanějšímu šéfovi si buďte jistá, že svý rodiny už nejspíš neuvidíme."
Žádné komentáře:
Okomentovat