"Grissome?" ozval se v tu chvíli celkem překvapený hlas kriminalisty Stokese.
"Ah … no tak já asi zase hned půjdu."
"Ne, počkej."
Za Nickem se objevila Sara. Neřekla nic, ale upřeně sledovala nového návštěvníka. Nick na ni omluvně pohlédl, vyšel ven a přivřel dveře.
"Grissome … nikam nechoď. Já už jsem na odchodu."
"No, já vám tu nebudu překážet," vážně chtěl odejít.
"Grisi," chytil ho za rameno, "jdi za ní. Ona … promluv si s ní, prosím. Potřebuje to."
"Má přece tebe."
"Nemá. Ona nechce mě, celou dobu jde o tebe. Jdi za ní," řekl dost důrazně, otevřel zase dveře, za kterými už nikdo nebyl, a sám pomalu odcházel.
Gilovi nezbývalo nic jiného, než vejít. Zavřel za sebou.
"Nicky?" ozvalo se z další místnosti. Šel zkoprněle za tím hlasem.
"Nick odešel …"
Sara se bleskovou rychlostí zvedla a udělala krok zpátky. Gil stál na místě.
"Prý … se mnou potřebuješ mluvit …" mluvil nejistě.
"To … kdo to tvrdil?"
"Nick."
Roztřeseně se nadechla a pohled upřela na podlahu. Bylo znát, že brečela.
"Hmm … o čem jsi … chtěla mluvit?"
"J-jjá … A-asi se už po kriminálce … rozneslo, že … no, asi pár lidí ví, že jsem … těhotná?"
"Asi ví … jak je ti?"
"Popravdě? Nic moc …"
"To je mi líto …"
Nervozně si upravovala vlasy.
"No … ono jde právě o tohle …" nevěděla, co má vlastně říct.
"To dítě je … moje?" vypravil ze sebe a šel o něco blíž.
Pohled měla pořád zarytý do podlahy. Nebyla schopná se na Gila podívat.
"S Nickem jsem se snažila … nějak zapomenout. Věděla jsem, že mezi kolegy by neměl být žádný vztah … bohužel Nick je taky kolega … ale ty jsi šéf … to je ještě horší. Ale nic … nic jsem s ním neměla … i když si každý myslí, že to dítě je jeho …" už skoro brečela. Cítila na sobě jeho spalující pohled a nemohla ho opětovat. Doslova ji přikoval na místě.
"Je moje?"
Neznatelně přikyvovala. "Je," šeptla.
Mlčel.
Nehýbal se.
"Jsi si jistá?"
"Gile tímhle si jsem stoprocentně jistá."
"A co Nick?" mluvil v krátkých větách s dlouhými přestávkami. Možná jí nechtěl věřit. Jako by jí dával prostor, aby mluvila sama. Aby nějak vysvětlila, proč utekla, proč se děje tohle, proč se tak chová, proč se svět zbláznil.
Ona buď nenacházela slova, nebo neměla jak to vysvětlit. Nebo nic vysvětlovat nechtěla. Šetřila slovy stejně jako on.
Věděla, že on není ten špatný, naopak, je jí ona. Ale neprosila se ho, aby přišel. Nechtěla mu nic vysvětlovat ani se omlouvat nebo co vlastně chtěl slyšet. Věděla, že udělala chybu, ale nechtěla ji napravovat.
"Nick je … fajn kluk a skvělej kamarád. Ale nic víc. Už jsem ti to říkala."
"Co budeš dělat?"
"Budu … co budu …? Do téhle chvíle jsem chtěla prostě žít."
"S Nickem."
Pravděpodobně jí právě došla trpělivost. "Přestaň už do toho tahat Nicka. Ten s námi nemá nic společného. Je to kamarád, nic víc. Na něm teď nezáleží."
Jakmile takhle spustila, ozval se v něm opět ublížený paličatý tón.
"Fajn."
"Fajn. Jo fajn … Gile … neprosila jsem tě, abys sem přišel …"
"Takže zase půjdu."
"Jo asi to bude nejlepší."
"Fajn."
"Fajn."
Otočil se a vyšel z místnosti. Propletl se bytem k hlavním dveřím. Ona šla celou dobu za ním. Když dveře otevřel, naposledy se na ni podíval.
Vypadala smutně. Lítostivě. A v očích jí vyčetl, že chce něco říct. Ale mlčela.
"Hm … uvidíme se-v práci," chvatně se rozloučil.
Zámek cvakl, výhled do prázdné temné chodby domu zakryla dřevěná deska s malým kukátkem a když dozněly poslední kroky, celý prostor se ponořil do ticha.
Opřela se o zeď vedle dveří a sjela podél ní na zem. Zoufalým gestem si objala kolena, položila na ně bradu a začala znovu brečet.
Člověk si může stokrát slibovat, zakazovat nebo přísahat žádné slzy, ale brečet bude vždycky. A nejvíc kvůli tomu, kvůli čemu si je zakazoval.
Dobře věděla, že od dnešní noci už s Nickem nebude moci být nikdy víc, než jen kamarádka. Vlastně nikdy ani nebyla, ale on měl marnou naději a hráli si na to, že je. A s Grissomem? Je šéf. A jejich vztah je prostě nepřípustný. Musí na něj přestat myslet, nebo nepřestane nikdy. Musela ho opustit, bylo to tak správné. Oni spolu nemůžou být, nemůžou ohrožovat jejich kariéru, laboratoř, nemůžou ohrožovat tým.
Proč se za správné nesobecké skutky platí takovou bolestí? Není to spravedlivé, vůbec to není spravedlivé.
A to dítě. Všechno zkomplikovalo. Bez něj by bylo rozhodování a hlavně splnění svého rozhodnutí mnohem snazší.
Seděla u té zdi hrozně dlouho, pořád objímala kolena a dlouho plakala. Nakonec na tom samém místě, zabalená do starého vytahaného svetru, usnula. Chtěla být s ním a vychovávat jejich dítě, ale nemohla. Milovala ho, ale nesměla milovat.
Druhý den přišla do práce se sotva znatelnými kruhy pod očima a trochu rozklepaným hlasem. Sedla si do zasedačky a čekala. Přibližně do hodiny se objevili všichni, ale jak rychle přišli, tak rychle byli rozděleni na případy a se svým vybavením zase zmizeli do aut a poté na místa činů. Jen ona tam zůstávala stále sedět. Nebyla schopná nic vyšetřovat, ale nemohla ani zůstat doma. Pořád musela myslet na Grissoma a Rosse. Nikdo, krom Grissoma nevěděl, co jí Ross udělal. A ona sama nevěděla, kvůli komu se trápí víc. Kdyby to dítě nebylo, měla by všechno mnohem snazší. Ale připravit se o něj nenechá. Patrně s ním zůstane sama, to ano, ale nechá si ho. Nikdo už jí nebude do života mluvit a zasahovat. Právě téměř dospěla k rozhodnutí, že se po porodu odstěhuje někam, kde bude klid a kde za ní nedosáhne minulost, ale těsně než si myšlenku přesně zformulovala, znovu se otevřely dveře.
"Saro?"
"Gile co je?"
"Možná bys měla vědět, že Chapman se přiznal úplně ke všemu. I k tomu, co udělal tobě."
"Cože? Proč? Proč mi to …"
Grissom pokrčil rameny. Jeho důvody neznal, ale domníval se, že chtěl Saru jen pořádně ponížit. Alespoň nějaké zadostiučinění před svým trestem získat.
Ruce měla položené na stole, sepjaté a ještě více roztřesené. Gil si sedl vedle ní.
"Mrzí mě to."
"Tebe nemá co mrzet," řekla rádoby tvrdým hlasem, ale v jejím podání zněl spíš lítostivě.
"Má. Mrzí mě toho hodně, protože …" chytil ji za ledové ruce a pevně držel ve svých dlaních, "mrzí mě všechno od chvíle, kdy jsem tě vzal k sobě. Ne kvůli tomuhle, ale kvůli tomu co jsem udělal … nebo spíš neudělal …"
"Grissome?" ozvalo se napůl unaveně a napůl rozvztekaně z chodby. Potom vešla plešatá hlava následována zbytkem Ecklieho těla. "Doneslo se mi, že je Sidleová těhotná. Tak ona je těhotná a ty se tu s ní klidně cukruješ? Doufám aspoň, že to dítě není tvoje."
"Conrade já pevně doufám, že je."
"Zbláznil ses? Tenhle váš vztah není možný! Ve vaší pozici není přípustný žádný vztah. Tímhle stylem můžete leda tak přijít oba o místo."
"Víš Ecklie," promluvila konečně i Sara, "já o to místo klidně přijdu. Nezáleží mi na něm, vůbec mi na něm nezáleží, víc mi záleží na Grissomovi a na našem dítěti. Ale to ty asi nikdy nepochopíš."
Nepochopí to tak, jak to konečně pochopila ona. Nepochopí, že pokud skutečně miluje, nezáleží na žádné kariéře a žádných předsudcích. Nepochopí tak, jak pochopila ona, že lásce nemá smysl odporovat, protože žádný cit se, na rozdíl od lidí, nikdy nevzdává.
Žádné komentáře:
Okomentovat