Stala se před týdnem a Don, který byl opět jedním z vyšetřujících detektivů, měl opět myšlenky úplně někde jinde. Emily totiž zmizela na další služební cestu.
V průběhu celého měsíce se někdy stalo, že najednou na večer zmizela a další den dělala, jako by se nic nestalo. Vždycky tvrdila, že má příliš práce.
Občas ho napadla nereálná myšlenka, kterou ihned zavrhl. Emily určitě se svým šéfem nic nemá, přece by ho nepodváděla, když jejich vztah trvá tak krátkou dobu. Jednoduše by ho pustila k vodě. Možná by si měl o její práci zjistit víc.
"Dony co je?" ozvalo se vedle něj.
"Co by bylo?"
"Proč se tak mračíš?"
"Přemýšlím."
"O čem?"
"O práci. A taky trochu o nás."
"O nás?" zeptala se trochu zaraženě.
"Jo. Třeba co míváš občas tak naléhavého na práci, že beze slova předem všechno zrušíš."
"Víš, že to jsou interní informace veřejnosti nepřístupné. Ale neboj, zítra si odbydu ještě pár hodin a potom … hmm … myslíš, že by ti dali v práci dovolenou?"
"Šéf sice při slově dovolená nadskakuje, ale mám na ni nárok. Proč?"
"Protože od pozítří mám týden volno. Mohli bychom si třeba někam vyjet."
"To zní dobře."
"Jo. Relax někde daleko od tohohle uspěchanýho města."
Tenhle rozhovor proběhl ve čtvrtek večer.
Den na to, v pátek, seděli znovu u Emily doma.
"Vyřídil sis dovolenou?"
"Jo. Dupnul jsem si a od soboty mám volno. Řekneš mi už, co plánuješ?"
"Napadlo mě, že bychom se mohli někam podívat."
"No to už jsi říkala, ale kam?"
"Západní pobřeží?" pokrčila neurčitě rameny.
"Kalifornie?" očekával nějaké o dost bližší místo.
"Jo. Nelíbí se ti?"
"Lí-líbí. Ale … je to daleko a ne zadarmo …"
"Klid, o to se vůbec nestarej. Prostě si uděláme dovolenou v nějakém krásném hotýlku u moře, žádný starosti, pohoda. Hm?"
"Nechceš to doufám celý platit."
"Done! To nech plavat, já mám peněz dost! Tak líbí se ti to, nebo mě necháš jet samotnou?" zadívala se smutným prosebným pohledem.
"Ale nenechám," polibek. "Kdy odjíždíme?"
"Zítra. Pokud možno. A Dony?" teď už trochu pobaveně.
"Hm?"
"Umíš surfovat?"
"Proč?" reagoval docela vyděšeně.
"Umíš?"
"Ne, tak proč?"
"Uvidíš," zasmála se. "A víš co bys měl nejlíp ještě dneska? Měl by sis sbalit."
Mac mířil domů. Byla sobota večer, New York už pohltila tma a před chvílí se rozsvítila světla.
Měl štěstí, že sehnal byt v domě, který poskytoval i podzemní garáž, protože kolem nebylo s autem absolutně k hnutí natož zaparkování.
Sehnal, tedy nyní už sehnali. On a jeho přítelkyně.
Zaparkoval, vystoupil a zamkl auto. Dnes měli jít na večeři, kde s ním chtěla o něčem mluvit.
Těšil se, vždycky se těšil, když spolu mohli nějakou dobu být, protože i když spolu bydleli, kvůli jeho práci a trochu i její práci mnoho společných chvil nenašli.
Zamířil ke schodům z garáže do přízemí.
Najednou s ním někdo bez jakéhokoli varování hodil proti zdi. Po nárazu se prudce otočil na útočníka a sáhl po pistoli. Zároveň vyrazil proti postavě, která stála už těsně před ním, pěstí. Jenže než stačil vytáhnout pistoli z pouzdra a zaútočit, objevil se po straně další muž a sebral mu ji. Potom do něj strčil a Mac narazil do třetího neznámého. Zatím vše nasvědčovalo tomu, že posledního.
"Co chcete?" zeptal se ostře. Věděl, že dávat najevo strach je stejná chyba, jako působit statečně a nebojácně.
"Vědět, jestli se cítíš pořád jako nepřemožitelnej fízl co může všechno i bez týhle hračky!" hodil druhý muž Taylorovu pistoli někam z jejich dosahu.
"Ha, teď už si nedovolíš do někoho se pustit bez bouchačky a tý tvý dračice za zády, co!" odstrčil třetí muž Taylora od sebe znovu doprostřed malého kruhu mezi nimi. "Nedovolíš si mlátit nevinnýho!"
"Nikdy jsem nevstáhl na nevinného ruku!"
"Tak jsme asi měli vlčí mlhu!"
"Nevím o čem mluvíte."
"Prej znásilnění! Adrian nikoho neznásilnil! A vy jste ho šoupli do basy a předtím ještě pěkně zřídili!"
Pomalu si vzpomínal o jaký případ vlastně jde. Jenže ten muž skutečně byl vinen.
"Dostal co mu patřilo."
"Hej, to by se mělo praktikovat častějc. Každej by měl dostat co mu patří!" rozmáchl se a udeřil pěstí do obličeje.
Mac se ihned začal bránit, chytil ho za ruku, zakroutil s ní a velkou silou ho od sebe odstrčil.
Nepočítali s tím, že se umí prát, ale stále byli tři a on sám.
Jakmile jednoho dostal k zemi, zbylí dva se na něj sesypali a už mu nedali šanci. Bylo jim jedno kam kopnou nebo udeří, bylo jim jedno, jestli ho zabijí.
Když se opět na okamžik dostal na nohy, ač přilepený u zdi, ohnal se po jednom z mužů. Ucítil zásah, respektive ucítil jeho zuby na své pěsti a následně krev.
Zuřivost s jakou se do něj pustili po téhle odvetě byla absolutně nečekaná.
Možná minutu se ještě dokázal bránit. Ale oni nebyli žádní feťáci co si přišli vybít vztek, dostali ho znovu na zem a jemu nezbývalo než si chránit hlavu a břicho a doufat, že je brzy omrzí.
Neměl možnost něco udělat, cítil, jak mu prasklo žebro, možná ne jedno, proud krve z nosu i z roztrženého obočí, třeštila mu hlava, zvedal se žaludek, o bolesti nemluvě. A útok neustával.
Jestli ho chtějí ubít k smrti, nemají daleko.
Nezáleželo jim na něm, buď přežije nebo zemře, každopádně jejich pomstu musí cítit.
Kus od nich parkovalo další auto. Nevšímali si ho. Byla tma, oni měli tmavé oblečení a jejich oběť o pomoc nekřičela. Nejspíš už stejně ani nemohla.
Řidič auta vystoupil a na něco šlápl. Sehnul se a poznal pistoli. Potom zaregistroval nějaké prudké pohyby.
"Co se tady děje!"
Útočníci se zarazili.
"Volám policii!"
Po těchto slovech se dali na zběsilý útěk. Neměli takový strach, ale neměli ani proč riskovat vězení. Onen muž se šel podívat odkud utíkají a co prováděli.
Na zemi našel zbědovaného Taylora.
"Proboha detektive?" poznal svého souseda, který bydlel ob jeden byt. Nereagoval.
Muž, dlouholetý podnikový ekonom, neměl nejmenší tušení, jak zjistit životní funkce nebo poskytnout první pomoc. Jediná rozumná pomoc v tuhle chvíli mu připadala záchranka a policie.
Nebýval rád poslem špatných zpráv. Jistě, táhlo mu bezmála na šedesát a pokud šlo o jakoukoli zprávu, dokázal ji obratem transformovat na užitečný sousedský drb. Teď ale neměl v plánu jít zazvonit na svou známou, aby ten zážitek poslala dál a klidně si podle svého okolnosti upravila. Měl namířeno k detektivovým dveřím, jelikož cítil jako svou morální povinnost oznámit s příslušně zúčastněným obličejem všechno Taylorově mladé přítelkyni. (Kdyby byl mladší, ach jak by mu ji záviděl.) A nepochyboval, že pro ni bude poslem více než jen špatných zpráv.
Počkal, až přivolaná sanita odveze detektiva pryč. Vypadal strašně pošramoceně a určitě nebyl při vědomí.
Policii řekl, co mohl. Nebylo toho moc. Ještě chvilku pozoroval, jak po garážích pobíhají divně se tvářící bytosti s velkými kufříky a v rukavicích, které zavolal policista, a konečně šel za, dle jeho mínění tou chudinkou, slečnou přítelkyní.
Žádné komentáře:
Okomentovat