Pro jednoho člověka však byla nejdůležitější ženou na světě. Právě za ním pospíchala. Jakmile jí sdělil, že podepsal revers a může se léčit doma, tedy za předpokladu dodržování přísného odpočinku a opatrnosti, nechtěla už na nic čekat. Auto nechala včera před barem, takže nejdřív se musela vrátit tam. Potom ale jela rovnou do nemocnice.
Mac už na ni čekal připravený k odjezdu. V jeho případě to nebylo snadné, protože měl stále krunýř a musel dávat pozor na každý svůj pohyb, hlavně co se hlavy týkalo.
"Ahoj." vešla do jeho pokoje a usmála se na něj. Mac se okamžitě zvednul, ale hned nasadil bolestivou grimasu, když žebra ublíženě zareagovala na prudký pohyb.
"Ahoj lásko …"
"Opatrně, nemusíš se mi zmrzačit než vůbec dojdeme k autu," měla chuť se zasmát. Na jednu stranu bylo vidět, že ho všechno bolí, ale na tu druhou se to snažil s hrdinskou komičností zakrýt.
"No můžeme klidně jít," vzal tašku, která neobsahovala moc věcí, takže nebyla ani moc těžká. Stejně mu ale činilo potíže ji nést.
"Dej to sem," převzala si ji pro jistotu Sam, druhou rukou chytila Macovu ruku a šli k výtahu.
"Jak se máte? Mluvila už jsi s Donem?"
"Ne ještě ne. Já začínat nebudu. Omluvit by se měl on. A jinak je nám fajn."
"To jsem rád. A uvidíš, že nakonec spolu zas budete vycházet."
"Snad," došli až k autu. Velký kus cesty mlčeli, přeci jen byl Mac více unavený než obvykle a Samantha měla o čem přemýšlet. Najednou se ale Taylor znovu ozval.
"Sam?"
"Hm?"
"Chceš … se mnou vážně mít rodinu? Chceš se mnou být?"
Trochu přibrzdila. Tahle otázka ji překvapila, zdála se trochu nemístná a hlavně dost zvláštní.
"Jistě že chci. Jsme spolu už docela dlouho a kdybych nechtěla, tak si to dítě nenechám. Ty víš, že tě miluju, tak proč se ptáš?"
"Ujišťuju se …"
"Proč?"
Na to už ale neodpověděl. Doví se to brzo. Brzo se doví, že si ji chce vzít. Jen musí nastat ta správná chvíle a taky by měl koupit prstýnek. Určitě to udělá. Doufal, že neodmítne.
A ona rozhodně neměla důvod odmítnout.
Emily se vracela domů z ranního běhu po parku. Potřebovala sprchu a aspoň na chvilku si v klidu sednout do křesla a odpočívat. Trošku přecenila své síly a přehnala to.
Sotva za ní zaklapl zámek dveří, ozval se její mobil.
"Mahoganyová."
"Doufám, že tě nebudím," ozvalo se z druhého konce. Tón, kterým toto hlas pronesl, ale neměl s familiérností obsahu vůbec nic společného. Nepřipouštěl žádné debaty a i kdyby náhodou chtěla odpovědět ano, dával jasně najevo, že ho to nezajímá.
"Ne. Takže další? Kdy a kde informace?"
"Ne další, Emily. Poslední."
"Poslední? Jak … jak to myslíš?" poslední mohlo mít mnoho významů. Mnoho. Mohli ji posílat do důchodu, mohli si být jistí, že ji chytí, předpokládali neúspěch nebo ji hodlali zabít. Doufala v první nejlepší možnost.
"Vždycky jsme tě měli za tu nejlepší. Nasazovali jsme tě na nejtěžší případy, tvá práce byla bezchybná, uznávaná a hlavně velmi dobře odměňovaná. Nečekali jsme, že se takhle zvrtne. Že se pohoršíš."
"Nechápu," neměla z těch jedovatých řečí namazaných medem vůbec dobrý pocit. Začínalo jít do tuhého. A tušila, že jí jde možná o víc.
"Jdou po tobě. Máš v patách policajta. Měl jsem tě i já za lepší, ale očividně nejsi. Zbavíš se toho policajta, co po tobě slídí a potom skončíš. Budeš mít připravenou letenku do Paříže. Na dva týdny i pobyt. Odtud si jdi kam chceš, peníze máš. Mě ani nikoho jiného už nikdy nekontaktuješ a o ničem samozřejmě nevíš. Zabíjení je zajímavé povolání, ale ty, Emily, jdeš do důchodu."
"Nevím o tom, že by na mě někdo přišel, žádné zprávy policie nemá."
"Nejspíš má. Poslíček ti v devět přinese noviny. Tam se dovíš všechno. Zlikviduješ ho, odletíš do Paříže a zmizíš ze světa, rozumíš?"
"Fajn."
"Uděláš to ještě dnes. Není třeba žádná velká příprava, je to jen policajt, jde po tobě a ty teď po něm. Uděláš to dnes, zítra ráno odlétáš. Rozumíš?"
Než stačila říct cokoli dalšího, hovor se přerušil.
Takže konec. Její kariéra nájemného vraha skončila. Může začít kašlat na svou kondici, už si nemusí dávat pozor na každé slovo, podívá se do Paříže...a co dál. S jejími prostředky by se mohla odstěhovat na jakékoli místo na světě a nějakou dobu si docela pohodlně žít. Bude si muset najít normální práci, ale to jí nevadí.
Jenže je tu ještě jedna překážka. Don. Vezme ho do Paříže s sebou. Ostatně, i pro ni je to dovolená, proč by nemohl letět také.
Co bude ale s jejich vztahem potom? On se určitě nebude chtít stěhovat nikam. Má tu práci, rodinu a přátele, ona pro něj zase tolik neznamená. A kdyby se sama vrátila do New Yorku...je zde určité nemalé riziko, ale zatím všechno bezpečně vycházelo … bylo třičtvrtě na devět. Seděla v pohodlném křesle, po kterém po běhu tak toužila, a život se jí měnil před očima.
Má čtrnáct dní v jednom z nejromantičtějších měst světa na to, aby se rozhodla, co bude dělat. Aby buď ukončila svůj vztah s Donem a s ním i celou předchozí existenci, nebo aby vymyslela řešení, díky kterému by mohli zůstat spolu a ona by se stala obyčejným člověkem.
Devět. Přesně jak bylo určeno, před dveřmi zanechal poslíček ranní noviny. Asi po čtyřech minutách dveře otevřela, noviny zvedla a vrátila se ke křeslu.
Uvnitř byla založená bílá obálka. Podobných viděla už dost, aby věděla, co bude obsahovat. Základní údaje, fotku, zvláštní informace nebo požadavky. Se zbytkem si musí poradit sama.
Policisty nikdy neměla jako svou zakázku ráda. Zatím zabila jen jednoho a na jednoho si musela dát pozor. Vždycky ale bylo velmi obtížné je vůbec dostat, natož zahladit po sobě stopy. Proč by tohohle tedy měla zvládnout za jediný den? Vždycky jsou s nimi problémy.
Jejich kolegové vždycky velmi brzy na vraždu přišli a alespoň ze začátku s plnou vervou hledali to "zvrácené zvíře" co jim to provedlo. Jenže ona nebyla zvíře. Byla člověk jako každý jiný. Zabíjení pro ni byla pouze práce a nic jí neubíralo z přání, tužeb, pocitů nebo charakteru. Vražda pro ni znamenala prostě totéž, co pro jiného houska na krámě nebo článek do novin, jakmile své dílo dokončila, vrátila se k obyčejnému životu obyčejné ženy. Zabít byl jen způsob obživy. Ten teď skončil.
Posadila se, noviny odložila na stolek. Chystala se rozlepit poslední zakázku. Nadechla se. Poslední zmařený život. Potom 14 dní v Paříži a rozhodnutí, jestli i její život bude zmařený. Ještě ji napadlo, že alespoň nějaký, ač krátký čas, by v nejhorším případě mohla s Donem vést vztah na dálku. Bude mít šance létat za ním ať se odstěhuje kamkoli. Připadalo jí, že těžší rozhodnutí v životě ještě nemusela udělat.
Člověk se ale mýlí snad každou myšlenkou. Ani tato nebyla jiná.
Roztrhla bílý okraj a vytáhla ven několik listů. Na vrchu ležela fotka otočená lícem dolů. Obálku a informace si položila do klína a do ruky vzala podobiznu její poslední oběti.
Otočila ji a bezmocně zoufale vykřikla.
Žádné komentáře:
Okomentovat