"Co je! Myslel jsem, že jsme spolu skončili."
"Proč … proč tohohle člověka!"
"Emily nech těch citových výlevů. Je to jen policajt a zabít ho zase tvá práce. Nikdo důležitý."
"Pro někoho možná je! Co když … ho nezvládnu zabít? Co kdybych zmizela a už se tu nikdy neukázala?"
"Ty ho musíš zlikvidovat. Jestli zítra ráno nebude mrtvý, najdeme si tě. A nezkoušej utíkat, víš, že umíme hledat velmi, velmi důkladně. Jestli nezabiješ ty jeho, budeme muset my odstranit tebe. Jsi příliš velké riziko, které nehodláme podstupovat."
"Jenže-"
"Námitky nejsou přípustné, Emily. Víš, co máš dělat. Tohle číslo přestává existovat. Sbohem!" rázně zavěsil a nejspíš vyndal a zlikvidoval kartu, protože dál nebylo možné se dovolat.
Zůstala sedět jako opařená. Přeci po ní nikdo nemůže chtít, aby tohle udělala! Nikdo nemůže chtít, aby ho zabila, to prostě nejde.
Seděla v křesle a třásla se. Za svůj život udělala spoustu věcí, které ostatní považují za zrůdnosti. Pro ni to však byla práce a jakmile někomu ukončila život a zmizela z dosahu jeho těla, stala se nenápadnou a obyčejnou ženou. Nyní však viděla, jak se jí všechny ty zrůdnosti nalily do krásného života, co měla poslední měsíce, cítila, jak se v nich topí a dusí a nemůže ven, všude kolem ní byly náhle jen trosky toho, co měla a milovala, všechno se převrátilo naruby.
Nikdy nečekala, že její život skončí tak brzy. Ano, její život právě končí. Ona zemře. Buď skutečně, protože v sobě nenajde dostatek síly a otupělosti, aby svou práci dokonala, nebo udělá, co chtějí, ale zemře sama pro sebe. Zemře uvnitř sebe a stane se bezduchou loutkou poháněnou větrem osudu. Věděla, že když splní svůj úkol, už nikdy se na sebe nebude moci podívat, nikdy si neodpustí, čeho všeho byla schopna a hlavně se bude nenávidět a definitivně přijde o duši a jakékoli city.
Jako malá holčička působila na všechny roztomilým dojmem. Bývala takový malý nevinný andílek. Z dětství sice vyrostla, ale něco z něj si uchovala. Možná ten dojem, ten čistý dojem andílka, jehož život se právě vymkl kontrole. Andílka, který spadl z oblaku, ulámal si křídla a musí něco udělat. Buď a nebo.
Musí se rozhodnout. Někdo dnes zemře, ale je jen na ní, kdo to bude. Je jen na ní, kolik odvahy sebere.
S těžkým srdcem zkontrolovala náboje ve své zbrani.
Don Flack seděl u svého stolu a prozatím se, nerušen ani svými kolegy ani jinými osobami, které po něm mohly něco chtít, rozhodoval, jak nejlépe si promluvit s jeho sestrou a Macem. Plánoval je dnes navštívit. Musí se omluvit, vysvětlit, že jednal v rozčilení a nic tak nemyslel. Měl by také ukázat, že jim vztah i dítě upřímně přeje a že bude rád, pokud jeho sestra bude mít rodinu s někým, jako je Mac. A také ho rád přivítá ve svém příbuzenstvu.
Už ale dost přemýšlení. Musí Sam zavolat, že se večer objeví. Doufal, že ho přijme a neodmítne s ním komunikovat. Sáhl po svém mobilu, ale ve stejné chvíli začal zvonit. Na displeji blikalo jméno Emily.
Hovor přijal s potěšením, vždycky rád slyšel jeho milovanou osobu.
"Ahoj," nevědomky se usmíval.
"Ahoj …" její hlas zněl ale plačtivě, "Done já … my …"
"No? Děje se něco? Stalo se ti něco? Zníš dost vyděšeně, kotě."
Kotě, takhle ji oslovoval vždycky, když z ní chtěl něco vymámit.
Tak jo, není vyhnutí. "Dony potřebuju tvojí pomoc."
"Jakou pomoc?"
"Potřebuju, abys hned přijel, pokud možno opravdu hned," zněla už nanejvýš zoufale.
"Dobře, ale kam? Jsi v pořádku?"
"Moc ne … prosím přijeď, já … víš kde je to staré kino v ulici, co bydlím, že?"
"Ano, stalo se tam něco?"
"To … přijeď tam, budu na tebe čekat před ním. Potřebuju tvojí pomoc …" ve starém, tam by neměli být lidé, ne teď ráno. Moc jich tady nebydlí a většina ještě spí nebo je v práci. A i kdyby ji někdo viděl, stejně tu tím okamžikem skončí.
Zavěsila.
Don se okamžitě zvedl, vzal klíče od auta a nahlásil výjezd k anonymnímu telefonátu. Potom už na nic nečekal a rozjel se za ní.
"Emily? Tak co se děje?" vystoupil z auta a opatrně vešel do budovy. Čekala na něj hned ve vstupní hale a viděl, že je tu sama a nevypadala raněná. Jen měla tváře promáčené od slz. Nechápal to.
Ona ho jen silně objala a políbila. Potom se mu podívala uslzeným pohledem do krásných modrých očí.
Jak má asi tohle rozhodnout! Když ho nechá naživu, najdou ji a zabijou ji. A pokud ho zabije … jaké to je, dívat se osobě, kterou miluje, na smrtelnou ránu, kterou způsobila? A nejde ani o to, že ona miluje jeho, ale o to, že on miluje ji a že jí věří.
Stále čekal, co řekne. Čekal na vysvětlení, proč ho sem vytáhla, ale ona mu ho nemohla jen tak dát. Rozhodovala se, co udělá, nebo co aspoň řekne. Sbírala odvahu. Ale sebere jí dost na to, aby obrátila hlaveň proti svojí lásce a zároveň bude tak zbabělá, že si zachová vlastní život, ač plný výčitek a zklamání, nebo se rozhodne pokusit se ho uchránit a zbavit sama sebe trápení? Taky je to jedna možnost, ulehčit to všem a zabít sebe. Stejně nebude moci žít s pocitem, že zabila člověka, kterého milovala. Jenže v tom případě připraví Dona místo o život o někoho, do koho se sám zamiloval. Může ho nechat žít s vědomím, že miloval vražedkyni? Někoho, koho již ze svého životního přesvědčení, díky kterým se stal detektivem, musí nenávidět? Nechá ho žít s obrazem své smrti a hrozbou jeho?
"Em? Lásko co s tebou je?" zeptal se s naléhavou starostí. Pevně sevřela jeho ruku, jako by se bála, že v další chvíli uteče.
"Tak teď už mě děsíš … promluv."
"Done já …"
"Ano?" vybízel ji opatrně k pokračování.
Zhluboka se nadechla. "Jsem vrah."
"Prosím?" zarazil se.
"Jsem vrah. To já jsem ten člověk, který se nechává najímat na vraždy, to mě nemůžete už tak dlouho dopadnout, to já jsem zodpovědná za všechny ty mrtvé a já jsem ta, kdo teď má …" nedořekla. Nedokázala mu přiznat, že má zabít i jeho.
"Ne … ne to není pravda …" strnule se na ni díval a když mu došel plný význam jejích slov, jejího chování, všech podezření a hlavně slz, které jí v tenkých zoufalých pramíncích stékaly po tvářích, začal kroutit hlavou, jako by tak mohl skutečnost změnit a hlavně ji odmítal přijmout. "Ty přece ne … to nemůže být pravda …"
"Je … Dony je mi to hrozně líto, já … mám … teď musím …" vytáhla zbraň.
Chvilku trvalo, než mu došlo, co chce udělat. "Po … polož to. Emily polož to!"
"Nemůžu … musím to udělat, nebo to udělá někdo jiný. Done miluju tě, strašně tě miluju, ale musím!" odjistila pistoli.
"Ne! …" jeho výkřik však vyzněl naprosto zbytečně, následován jediným přesným výstřelem. Prostě je konec. Smiř se s tím.
Žádné komentáře:
Okomentovat