13. září 2013
After 2
Když jsem se probrala, ležela jsem v kanceláři na pohovce. Nade mnou stál táta a Charlie. Oba se tvářili, jako by chtěli něco říct, ale nemohli přijít na to, co.
"Tak já … půjdu … musím ještě něco vyřídit," prohodil Charlie a odešel. Bezpochyby viděl všechno v televizi ještě před jejich návratem a bezpochyby ho ta zpráva také hluboce zasáhla. Ale se mnou ve stejné místnosti být nedokázal. Navíc věděl, že odteď je prozatím znovu šéfem on.
Posadila jsem se. Taylor si sedl vedle.
"Je mi to strašně líto, Danny. Strašně moc."
"Proč tam musel jezdit. Proč zrovna on," šeptala jsem si pro sebe a třásla se. "To je snad proto, že jsem Taylorová!"
"Přece za nic nemůžeš ty. Tahle práce je prostě nebezpečná."
"Jenže podívej se na nás! Máma od nás odešla a pak umřela. A teď Matt! Snad nemůžeme mít štěstí!"
"Danny, zlatíčko takhle na to nemysli," přitáhnul si mě k sobě jako když jsem byla malá a objal mě. "Položil život za dvě malé děti. Už se mu nedalo pomoct."
Plakala jsem. Ať jsem byla sobecká nebo ne, na těch dětech mi nezáleželo. Pro ně obětoval život a svoje vlastní nikdy neuvidí.
"Tati …"
"Ano?"
"Kde je?"
"Na patologii. Ale nechoď za ním, Danny."
Třásla jsem se. "Musím."
"Ne, teď ne. Vezmu tě domů."
Neměla jsem sílu odporovat. Pomohl mi vstát a došli jsme až k autu. Cestou nás sledovaly všechny oči všech policistů a kolegů. Nevěděla jsem, mezi které se už rozšířilo, že jsem byla milenka mrtvého Matthewa Chase a bylo mi to jedno. Teď už nezáleželo na ničem.
Dovezl mě domů a šel se mnou až do bytu.
"Udělám ti kafe."
"Ne tati víš že ho nepiju …"
"Musíš se něčím uklidnit … nechceš nalít panáka?"
"Ne … ani alkohol, ani prášky, ani kafe. Nechci," seděla jsem na židli, hlavu opřenou o ruku a po tvářích mi pořád tekly potoky slz.
"Tak si běž alespoň lehnout."
"Já … já …"
"Běž si lehnout. Prospi se. Víc ti poradit nemůžu, musím se vrátit. Ale kdybys něco potřebovala, hned volej."
Poslechla jsem i když se značnou nevolí. Sotva jsem se dotáhla z kuchyně do postele, natož abych se převlékala. Už jsem nemohla ani brečet, tak jsem prostě ležela na posteli, pozorovala jedno místo a v hlavě měla příšerný chaos myšlenek a zběsilých emocí. Jindy bych asi řekla úplně normální reakce na ztrátu blízké milované osoby, která časem přejde. Smutek, který se časem otupí. Ale teď jsem zapomněla na všechny poučky a všechny naučené psychologické řeči. Takhle velká bolest nemůže nikdy přejít. Na to nemůžu nikdy zapomenout.
Protože věděli, kdo byl pachatel a jak k úmrtí došlo, pohřeb se konal za pouhé dva dny. Celé ty dny jsem v práci byla jen fyzicky, téměř s nikým nepromluvila a většinu pracovní doby trávila v Mattově kanceláři, kde jsem mu pomalu sbírala všechny věci a dávala je do krabic. Nikdo jiný se tam neodvážil vstoupit a nikdo se mi neodvážil nic říct. Zbytek našeho pošramoceného týmu stejně jen sklesle bloudil po chodbách a ostatní, kteří Matta znali, si vyprávěli, jak hrdinsky se zachoval. Neposlouchala jsem je. Naše práce není hrdinství. Nedělá se pro to, aby nás ostatní oslavovali. A já v něm za ty děti, místo kterých se nechal Matt zabít, hrdinu neviděla. Konkrétně naše práce balancuje na umu dostat se do mentality člověka, který stojí před vámi, a využít to k jeho získání, donucení ke spolupráci a vyřešení složité situace. Tohle Matt uměl lépe, než kdokoli jiný. To odpoledne se muselo něco pokazit. Musel udělat chybu, která se mu vymstila. Jak snadné je takovou udělat. A kdo další ji udělá příště? Co když to bude Charlie? Kathleen? Co když ji udělám já? Ne, nemohla jsem to vydržet. Všichni jsme jenom lidé a všichni děláme chyby. A já se nechtěla dívat a čekat, až za ně zaplatí někdo další. Pochopila jsem, že musím z týmu odejít.
Dnes odpoledne je pohřeb. Po něm si vezmu volno na zbytek týdne a pak dám výpověď. Odejdu ze služby.
Bloudila jsem po chodbách stanice. Všichni se na mě zvláštně dívali a ty pohledy už nešly vydržet. Místo stanice jsem se rozhodla pro chodby kriminálky. Byly o něco méně rušné, procházelo tam víc známých lidí a cítila jsem se tam příjemněji. Jinde jsem být nemohla. Kdybych šla domů nebo ven, byla bych strašně sama.
Vyjela jsem do patra, kde měl otec kancelář. Nemířila jsem za žádným určitým cílem, jen chodila sem tam. A pozorovala ostatní při práci. Pracovali stejně jako vždycky. Nic je nevytrhlo z obvyklých činností a povinností. Žádná smrt je nemohla rozrušit, protože nebyla jejich. Měla bych k tomu asi přistupovat také tak fatalisticky. Vždyť je to jediná skutečná jistota v životě.
Pomalu jsem zahlédla všechny. Patt v laboratoři nad mikroskopem, Stellu u stolu nad fotkami, Dannyho a technika Rosse za počítačem, Lindsay, jak pohazovala rukama u telefonního hovoru a dokonce i Erica, který se zřejmě právě dnes vrátil z dovolené. A nakonec tátu. Jako jediný si mě všiml a pokusil se povzbudivě usmát přes sklo jeho kanceláře. Zamávala jsem na něj a šla dál. Jako jediný mě viděl a jako jediný z týmu jde na pohřeb Matta. Ostatní ho téměř neznali. Byla jsem ráda, nechtěla jsem tam další známé, on, Charlie, Kathleen a Brendan mi stačili. Pohledy na jejich zdrcené, smutné tváře budou nahrazovat stovky jiných se zdvořilou účastí. I to na mě bude moc.
Tak jo a je to tady. Na newyorském hřbitově, mezi ostatními hroby, stojí spousta lidí. Nad jedním vykopaným je položená rakev překrytá americkou vlajkou. Spousta lidí v černém s vážnými výrazy. Ne každý přišel z důvodu rozloučení. Většina z nich považovala sovu účast jako nutnou formální záležitost a také se podle toho chovali. Ti, co stáli nejblíže, vypadali smutně a nešťastně, některým z tváří kapaly slzy. Zvláště při pohledu na Mattovu matku přepadl každého pocit neštěstí. Ti další zůstávali v tichosti a vlastních myšlenkách a lidé na konci, upjatí účastníci bez hlubšího zájmu, se mezi sebou tlumeně bavili a diskutovali.
Vzduchem se nesla čestná salva, stejně falešná a formální jako celá tahle ceremonie. Stála jsem vedle mého otce. Neplakala jsem. Stála jsem se vztyčenou hlavou a pohledem nezlomně upřeným na rakev. Jednou se to přece stane každému. Nemá smysl truchlit nad nevyhnutelným osudem jako nad neštěstím. Je to prostě život. A že byla tahle smrt nespravedlivá a zbytečná? Z mého pohledu ano. A z pohledů mnoha dalších také. Ale v mínění někoho jiného třeba ne.
Neposlouchala jsem, kdo co nad Mattovou rakví říká. Mohli ho stokrát prohlašovat za hrdinu, zachránce, statečného člověka, který se nebál ani těžkých případů, mohli o něm tvrdit, jak to byl skvělý šéf a kolega. Ale on nebyl hrdina. Nebyl hrdina, nebyl statečný zachránce a nenahraditelný člen oddělení. Byl to jen obyčejný člověk, co měl svou práci, kterou vykonával rád, měl mít svou rodinu a jeho kouzlo bylo právě v tom, že byl tak obyčejný a svůj. Tohle ale nikdo z nich neřekl. Ani se k tomu nechystal a mně to začalo štvát. Začali mi vadit všichni kolem, takže jsem se sebrala a před zraky přítomných odešla ze hřbitova.
Táta se mě nesnažil zadržet. Dneska mě chápal možná víc, než kdy dřív.
Na to, že byl srpen, byla poměrně velká zima. Ale i přes ní jsem ze sebe u brány sundala černý kabát, odemkla svoje auto a naštvaně sedla na sedadlo spolujezdce. Kabát jsem mrskla někam za sebe a bylo mi jedno, kde přistane.
"Ann, ty nezůstaneš do konce?"
"Patty? Co tu děláš?"
"Čekám na Dona. Nesnáším pohřby, ale on sem chtěl. A potom máme ještě někam zajet, tak jsem tu s ním," objevila se přede mnou známá tvář.
"Hm," jasně že je tu s Donem. Jasně že se svým manželem!
"Co se … já vím, že to byl tvůj šéf, je mi líto, co se stalo, ale vypadáš …"
"Jako bych se nemohla rozhodnout, jestli začít křičet nebo brečet? Jo to teda nemůžu."
"Jak to?"
"Je spousta věcí, co nevíš."
"Chtěla bys mi je říct?"
"Tady ne. A ty pak někam jedeš."
"Víš co? Kašlu na to, nechám vzkaz Donovi, ať jede sám. Nechceš hodit domů?"
"Třeba," bylo mi to skutečně úplně jedno. Patt si sedla za volant, já jí podala klíče a skutečně zamířila cestou k mému bytu. Trvala dlouho, protože provoz byl naprosto standardní, takže hustý. Na každou otázku, kterou položila jsem jí odpověděla, že až potom. Necítila jsem se na vyprávění, kdy jedna z nás zírá na silnici a druhá z okna.
"No povídej," seděli jsme už na gauči v mém obýváku a já stále mlčela.
"Začni třeba tím nejpodstatnějším, co nevím," pokrčila Patt rameny.
"Fajn. Matthew nebyl jenom můj šéf nebo kolega."
"A sakra … proč jsi nic neřekla dřív?"
"Protože to nevěděl skoro nikdo. A nechtěli jsme riskovat," vztahy mezi zaměstnanci FBI v jedné skupině a na jednom pracovišti nebyly vůbec žádoucí, a to i v případě, že se jednalo o nepřímou složku FBI.
"Jak dlouho jste spolu byli?"
"Asi půl roku. Možná o trochu víc."
"To není málo."
"Ne to ne. Ten den, kdy ho zabili, jsem s ním měla jet na místo i já. Nevzal mě. Nikdy mě nebral k ničemu víc nebezpečnýmu."
"To ho chápu. Měl o tebe starost. Miloval tě."
"Tohle ale nebylo nebezpečné. Nevzal mě tam, protože jsem mu asi tak pět minut před odjezdem řekla, že jsem těhotná."
"Ty … čekáš …"
"Hm," sice jsem neměla ráda, pokud se při rozhovoru jeho účastníci dívají všude možně, jen ne na sebe, ale přesto jsem upřeně sledovala dění za oknem. Nevnímala jsem z něj nic, ale nemohla jsem pohled vrátit na ni.
"V kolikátém jsi?"
"Začátek druhého."
"Necháš si ho?"
"Patt tohleto vážně …" trochu hystericky jsem se zasmála, "tohle vážně teď nevím."
"Co budeš dělat?"
"Odejdu ze služby. Odejdu od policie. A uvidíme."
"Ty chceš … myslíš, že je to dobrý nápad, odcházet?"
"Já tam nevydržím! Všichni kolem ho znali, teď už možná všichni ví, co jsem s ním měla a za chvíli se všichni doví, že čekám dítě! A potom ty pohledy, otázky, ani náhodou! A navíc co když příště zase někoho zabijou? Co když pojedu k zásahu a zabijou i mě?"
"Nerozčiluj se. Dobře, možná bude lepší odejít. Ale rozhodně nemysli na to, že by někoho zabíjeli. Nemysli na to. Potřebuješ si odpočinout. Dej si -"
"No? Co si mám dát, co, když nic nemůžu!"
"Možná bys měla zajít za doktorem a -"
"Nejdu nikam. Žádný prášky mi nejsou k užitku a co se týče psychiky, na tu jsem doktor pokud vím já."
"Potom bys asi měla i vědět, co teď udělat."
"Jo. Teď si vezmu volno a sepíšu výpověď. A začnu si hledat něco v nemocnici. Na soukromou praxi teď nemám."
"To určitě chceš?"
"Taky můžu udělat spoustu jiných věcí!"
Vypadala jsem určitě vytočeně, protože Patty se po chvilce zvedla. "Už tě tady nebudu rozptylovat, stejně musím jít. Nic nezkoušej a dej na sebe pozor jo?" přehodila si přes ramena bundu a odešla. Strach měla ale pořád. Hlavně po mojí poslední větě a nevěděla, kdo jiný by se mnou mohl chvíli být, kdo by se mnou mohl promluvit. Musel by to být někdo blízký, ale věděla, že Taylor teď čas nemá. Ona pohořela a komu jinému by ještě mohla důvěřovat? Potom ji jedno jméno napadlo. Když vystoupila z výtahu, vytáhla z kabelky mobil a vytočila jedno číslo.
"Haló, Ericu?"
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat