Když její poslední vlak odjížděl z newyorského hlavního nádraží, ještě na sobě měla plášť a stála uprostřed laboratoře. S Paulem toho měli moc. Hromadná nehoda a oni se snažili určit, kdo do koho v jakém pořadí narazil pomocí stop pneumatik, laku a odřenin. K tomu museli pracovat i na testech pro ostatní. Ani jeden ještě nebyl hotový.
Jenna už při tom v sobě měla tři své věrné prášky proti bolesti a tak ji spíš než ta začínala zmáhat malátnost a únava. Stejně tak nejspíš i Paula, i když ten se obešel bez chemie.
"Tohle ne, kašlu na to. Jdu domů, nestrávím tu mládí. Ty nejdeš? Moment," zarazil se, "nejsi tu nějak pozdě? To ti ještě něco jede?"
"No už asi ne," musela přiznat.
"A kde budeš spát?"
"O to se nestarej, to je jedno. Ještě tu chvíli budu, potom to tu zamknu. Ty se klidně sbal."
"Já jen, že klidně můžeš přespat u mě," nadhodil ledabyle.
Jenna se zarazila. Proč jí to nabízí?
"To bys mi musel sehnat skafandr."
"Jak chceš," naznačil, že se vzdává, "ale spát tady je docela blbost. Ten gauč v zasedačce je dost tvrdej a jinak jsou tu samý židle," varoval ji, uklidil svou pracovní plochu, sundal si plášť, pověsil ho na věšák a odešel do šatny.
Jenna si stáhla rukavice a opřela se o stůl. Vážně jí tu nabízel přespání u něj doma? To snad najednou projevil zájem o noc s ní? O nic jiného mu určitě nešlo a musel být zvyklý, že ostatní laborantky na to kývou. Je hezký. Opravdu je dost hezký. Ale ona si přece slíbila, že si ho všímat nebude.
A ať je gauč jakýkoli, jí stačit bude. Rozhodně lepší než byt Paula Headleyho. I kdyby měl luxusní apartmá v Hiltonu.
A už se na něj opravdu chtěla natáhnout. Po včerejším příjezdu domů toho moc nenaspala, musela brzy vstávat a dnes tu byla celý den. Potřebovala přestávku. Potřebovala zavřít oči. Věřila, že dnes se jí ani nic nebude zdát, ani se nebude muset snažit na nic před usnutím nemyslet. Byla prostě vyčerpaná.
Ani ji nenapadlo znovu si rukavice natáhnout a pokračovat. Jen zavřela oči.
Že u ní Paul stojí si všimla, až když je znovu otevřela. Lekla se.
"Ty vážně nikam nepůjdeš?" zeptal se jí. Teď na sobě měl triko s potiskem ostnatého drátu, úzké kalhoty a kanady, s kterými snad jednou půjde i do rakve. V ruce držel obnošenou koženou bundu prapodivného tvaru.
Podívala se na něj, pořád stejně unaveným pohledem.
"Proč mě prostě nenecháš být?"
"Teď ti jenom nabízím pomoc," zase to jeho protivné krčení rameny.
"Tvoje pomoc, to … ty … ty to prostě nechápeš, viď? Už to … není to jako dřív," upřeně se mu dívala do očí a chtěla, aby si to uvědomil. Aby to pochopil. Už nechtěla být jeho oběť, s kterou zametá.
Dívala se mu do očí a chtěla … a něco v nich zahlédla. Záblesk, který ji donutil pustit se stolu a přistoupit k němu blíž. Při tom ale cítila, jako by se vzdalovala. A jako by kolem ní nebylo vůbec nic pevného, dokud ji nechytila jeho ruka a nepřitáhla ji ještě blíž.
Sama sebe slyšela, jak říká 'Pust mě', ale zároveň věděla, že to nevyslovila. Vlastně to nechtěla vyslovit.
První ji políbil on. Překvapeně ztuhla a nechala ho, ať ji k sobě tiskne. Cítila, jak se celá napjala a jak jí po krku, zádech i rukách přeběhl mráz.
Potom znovu zavřela oči a zjistila, že vůbec na nic nemyslí. Jen mu to oplatila. Její ruce ho samy objaly kolem krku a těm jeho vůbec nebránila, aby se jí dotýkaly. Hladově ho líbala, najednou chtěla mnohem víc, než to, a když se jeho rty dotkly citlivé kůže jejího krku, skousla si rty, aby neporušila přímo elektřinou nabyté ticho.
Nechala se dotlačit zpátky ke stolu a stáhnout si z ramen plášť. Znovu jeho rty uvěznila ke svým a ani si nevšimla, že ho kousla. Nevšiml si toho ani on. Nedokázali se ani na okamžik oddělit, dokud jim nedošel dech.
Jenna se odtáhla od jeho rozpáleného obličeje a najednou se všemu kolem vrátily jasné a bodavě zřetelné obrysy.
Proboha co to dělá?
Odtáhla se víc a rázně ho od sebe odstrčila. S výrazem, který odmítal uvěřit tomu, co se právě stalo, pak vyběhla i s napůl svlečeným pláštěm z laboratoře pryč.
"Není?"
Velkou část noci, kdy stejně nemohla spát, si pak sama sobě nadávala. Jak tohle mohla dopustit? Jak ho mohla nechat něco takového udělat? On ji sice pořád přitahoval, nemohla si pomoct, je prostě hezký, ale přeci ho nikdy nechtěla nechat, aby ji znovu dostal. Naopak chtěla, aby si prožil to, co ona, chtěla mu vrátit, jak si s ní na střední hrál a jak se k ní choval. Jenže se tak sama chovat nedokázala. A teď, když poznala, že ji chce, a poznala, chtěl ji, je to tak, nedokázala toho využít. Jen utekla, když se to začalo hroutit všechno.
Podívat se zpátky do laboratoře se už neodvážila, i když jí bylo jasné, že musel dávno odejít. Zůstala dlouho v šatně a potom se zavřela v zasedací místnosti. Přesně jak říkal, byl tam trochu tvrdý gauč, ale dal se využít. Naštěstí měla ve svých věcech ve skříňce i několikero náhradního oblečení. Sice s takovou situací přímo nepočítala, ale chtěla mít jistotu, že když se něco stane, bude mít dost svých věcí.
A ráno sešla dolů do kantýny na snídani a koupila si noviny. Měla začít až o něco později, než předchozí den, ale protože už v laboratoři stejně byla, rozhodla se, že si užije chvíli klidu a pustila se do včerejší nehody sama. Také se ale začala bát, jak bude reagovat, co udělá, jestli vůbec něco naznačí a doufala, že raději ne. Nevěděla, co by pak měla udělat. Ale na druhou stranu, pokud nedá najevo vůbec nic a bude se chovat, jako by se nic nestalo, ani tak netušila, co dělat. Ona o tom mluvit nechtěla. Ale chtěla by slyšet, i když si to nepřiznávala ani sama sobě, že se mu to líbilo. Třeba by ji to nakoplo a ona by konečně mohla udělat něco, co mu alespoň trošku vrátí to, co sama zažívala. Nechtěla ho mučit a tvrdě se mstít, i to už měla za sebou, ale musela mu dát najevo, že není snadná oběť pro další trápení, a taky mu měla ukázat, jaké to pro ni bylo, když neposlechl a nenechal ji být.
Jenže když přišel, akorát se zeptal, jestli ji noční směna nevyhodila, pronesl několik nadávek na nějakého laboranta, kterého neznala, že mu nechal spoustu věcí na stole, asi na deset minut odešel s několika papíry v ruce hledat nějakého kriminalistu Hawkese, jemuž se nedovolal, a pak se vrátil, natáhl si rukavice, a o včerejší noci se ani nezmínil.
"Tak co?" zeptala se sama.
"Co co?"
"Jak … ses na dnešek vyspal?"
"Jo, v pohodě. Ten kretén soused někam odjel, takže místo manželskýho řvaní na sebe do rána jsem přes zeď slyšel jak do ní naráží postel. A to se dalo vydržet."
"V pohodě?" to ji okamžitě naštvalo. Ona spát nemohla, užírala se tím, co se stalo, a on spal v pohodě a dělá, jako by se k ní nikdy nepřiblížil ani na metr. Zase pocítila ten prchavý okamžik touhy po jeho žárlení. Nechtěla na něm vidět jistotu.
A tak položila všechno, co zrovna držela v ruce, stáhla si rukavice a rychle vyšla z laboratoře ven. Cestou jen prohodila k Macovi, který mířil dovnitř, rázné "Ahoj." a jeho i Paulovy pohledy ignorovala.
Adam Ross na svém stanovišti nebyl. To jí prozradilo krátké nahlédnutí na audiovizuální. Nedala se ale odradit, dokud cítila nespravedlnost, jež chce vyrovnat, a zamířila k automatům. Když ho nenašla ani tam, otočila se a zkusila zasedačku a kanceláře.
Narazila na něj až vzadu, když o něčem mluvil s kudrnatou kolegyní jejího otce. Počkala, dokud nevyřešili, co měli, a dokud ona nezamířila pryč. Sama pak šla Adamovi naproti.
"Ahoj Jenno," usmál se.
"Ahoj. Hledala jsem tě po celém patře."
"A … co je tak důležitého, žes mě hledala?"
"Víš, jak jsi mě pozval ven … a já ti řekla, že dojíždím a nestíhám a ještě si to rozmyslím …"
Adam přikyvoval a vůbec nevěděl, co čekat.
"Promiň, že jsem tě nechala čekat tak dlouho. Ale jestli to pořád platí, tak klidně dneska bych s tebou ráda někam šla."
"Jasně, že to platí. Tak … až skončím, zastavím se u tebe," vypadal opravdu potěšeně.
"To by bylo fajn, mám toho zase hodně a vůbec nevím, kdy bych skončila já. Tak večer," usmála se na něj také a vrátila se na trasologii. Byla si při tom cestou dobře vědoma, že se na ni Adam dívá.
"Kam jsi tak letěla?"
Když se vrátila k Paulovi, detektiv Taylor už v laboratoři nebyl.
"Ale, chtěla jsem se jen domluvit ještě s Adamem. Večer máme rande," jako by nic se na Paula podívala a čekala, co řekne.
Všimla si, že v jeho pohledu bylo zase něco zvláštního.
"Tak se nepochybně děsně těšíš." pronesl ale navzdory tomu ironicky.
"No jasně," pokusila se o co nejupřímnější tón, ale nebyla si jistá, jestli se opravdu těší. Vlastně si nebyla jistá, jestli jde opravdu o rande. Adam byl vážně fajn a milý, ale tohle byl spíš vzdor, proč teď na jeho nabídku kývla. A neměla ani tušení, jak by to mohlo dopadnout.
Když nad tím tak přemýšlela, vůbec nevypadal jako typ, který se jí líbí. A vůbec nevypadal jako Paul.
Rozhodla se ale necouvnout. Když už sama přišla a sama navrhla, že by si tedy mohli vyrazit, musela to dodržet. Bez ohledu na to, že Paul odešel zase dřív než ona, takže nemohl vidět, když si ji Adam přišel vyzvednout.
"Tak kam půjdem?" zeptala se ho, když převlečená a trochu upravenější vyšla ze šatny, před kterou čekal.
"Myslel jsem, že bychom mohli na něco k pití. Tady kousek je takový docela fajn podnik, zná ho tu spousta lidí, tak by ses aspoň podívala zase na další kousek toho, jak to tu mimopracovně funguje."
"Mají tam nějaké koktejly nebo něco podobného? Zrovna moc nepiju," podívala se na něj, ale vypadala, že jí nabídka vyhovuje.
"Jasně. Taky jsem nemyslel nic … tvrdšího. Můžeme?"
Žádné komentáře:
Okomentovat