Bezhlavě
"Čau Done, tak jak se má Natali?" pozdravil svého švagra kriminalista Danny Messer, jakmile v pozdních večerních hodinách dorazil na místo činu, tedy do Central Parku.
"Pozítří jí sundají sádru, nemůže se dočkat," odpověděl tázaný s odevzdaným výrazem. Jeho dcera měla díky svým neposedným genům už tři týdny ruku v sádře, a protože její matka byla už čtyři roky po smrti, neměl to ani teď o nic jednodušší.
"Nojo, celá ty, viď," ušklíbl se Danny.
"Tahle ale celá rozhodně není," kývl Flack k zemi a už se soustředil pouze na spáchaný zločin, před kterým právě stáli.
"Víš, čí je to hlava?" zeptal se zkusmo jeho kolega.
"Ne, nějak u sebe neměla doklady."
Oba se teď dívali na uťatou hlavu patřící neznámé mladé blonďaté dívce, ležící na okraji cesty uprostřed parku.
"Ha ha, to bylo vtipný," poznamenal Danny, ale dál poslouchal detektivův popis situace.
"Nahlásil ji nějaký bezdomovec, co ji našel. Prý tady něco leželo, tak k tomu došel a našel tenhle neuvěřitelnej hnus - jeho vlastní slova. Tvrdí, že se ničeho nedotknul. Mí lidé pročesávají okolí, ale zatím se nenašlo žádné tělo, ani krev, ani nic podobného."
"Takže jí tu někdo … popravil, odklidil zbytek, nechal tu hlavu a zmizel? Proč by to dělal? Nevypadá, že by sem odněkud vypadla," divil se Danny. Vraždy v Central Parku nebyly nijak neobvyklé, ale pokud někdo rozkouskoval tělo a nechával po sobě jen jeho části, většinou to z jeho zkušenosti neudělal naposledy.
Don pokrčil rameny. "To nevim. Žádní svědci nejsou, jen ten bezdomovec, co je nám k ničemu. Až budeš mít dokumentaci, dej mi vědět, podívám se do pohřešovaných," s těmito slovy nechal kriminalistu pracovat.
"Aha, ale na vtipy nemám náladu," bylo to první, co jsem odpověděla.
"Není to vtip. Já … chápu, že mi nevěříte, ale je to pravda a … taky to můžu dokázat," dívka přede dveřmi sebou nejistě vrtěla a zjevně ani jí nebyla nastalá situace příjemná.
"Jak? A … nebo proč jste se vůbec teď objevila? Ne dřív, ne později, nikdy, teď? Nikdy ani zmínka a najednou jsem vaše sestra?" vážně jsem nevěděla, co si myslet, a únava zahrála své.
June počítala s tím, že jí nikdo neuvěří, a proto byla připravená. Jen odhodlání ji opouštělo.
"Pokud bych … jestli můžu … no … všechno vám vysvětlím. I proč teď a proč nic nevíte. A mám tu s sebou důkazy."
Ustoupila jsem, aby mohla projít dál. Bylo to zvláštní, nechtělo se mi věřit. Moje matka odešla, když mi bylo sedm. Zemřela o tři roky později. Pokud té dívce nebylo alespoň třiadvacet, na což nevypadala, nemohla být moje sestra.
"Prosím, sedněte si," rozsvítila jsem a ukázala na prázdnou sedačku. Eric stál opřený o dveře do ložnice a zřejmě čekal, co se bude dít.
Dívka se posadila, odložila kabelku a začala z ní vytahovat desky.
"Tady, mám tu rodný list," vytáhla zohýbaný papír, "a taky výpisy z účtu a potvrzení banky o odesílateli peněz, já nelžu, paní Taylorová, nemám k tomu důvod …" obojí mi podala.
Podívala jsem se na rozložené dokumenty. Na všech stálo jedno shodné jméno. Jméno, které jsem nečekala. Mac Taylor.
"Hledala jsem … no, ty peníze chodí odsud, z New Yorku, tak jsem se dostala až sem. Moc Maců Taylorů tu nežije a od matky vím, že je od policie. U banky jsem si potom nechala vystavit potvrzení, že mi peníze chodí z jeho účtu a dál … to nebylo moc těžké. Akorát jsem … náhodou narazila na vás a … bála jsem se jít hned za ním …"
"To … to je … ale proč mi to nikdy …" neuvěřitelné. Můj otec, detektiv Taylor, má nepřiznané dítě? Má dceru, o které nikdo nic neví?
"Já se s ním nejspíš taky nikdy neměla vidět. Asi to tak s mámou chtěli. Neměla jsem existovat pro vás a vy pro mě, jen mi posílal každý měsíc peníze. A pokud mi pořád nevěříte," podotkla, když se podívala do mého ohromeného obličeje, "klidně si můžete udělat testy, uvidíte, že je to pravda."
"A proč jste tedy přišla, když jsme se neměli nikdy setkat?"
To je ta těžší část, pomyslela si. "Musela jsem odejít od mojí matky. Ona totiž … neschvalovala to a já jí v tomhle nemohla poslechnout. Doufala jsem, že by mi mohl nějak … pomoct alespoň on …"
"Neschvalovala co?" ale začínalo mi docházet, že vítr vane od nějakého velkého průšvihu.
"Víte je mi jen sedmnáct a … čekám dítě. Nemám kam jít, matka chtěla, ať ho dám pryč, ale to nemůžu. Nemůžu ho zabít," dosud mluvila váhavě, ale teď zrázněla a zjistěla.
"Vy jste … moment. Moment," zvedla jsem se z křesla, v kterém jsem seděla, a začala přecházet po místnosti. "Vy jste moje sestra. Je vám sedmnáct, čekáte dítě a nemáte kde bydlet a nejspíš ani peníze, že?"
"Danny, uklidni se," Eric zřejmě pojal podezření, že bych mohla vybuchnout, a tak ihned přispěchal a chytil mě.
"Ne, počkej, počkej, je to pravda?"
June na pohovce přikývla.
"Fajn," vzala jsem mobil a bez ohledu na denní či pracovní dobu vytočila číslo mého otce.
Nestačil ani promluvit, protože hned, jak hovor přijal, jsem spustila já, jinak úplně klidná a vyrovnaná osoba: "Já mám sestru? Tati tys mi zatajil, že já mám sestru? Že máš ještě jedno dítě?"
Chvilka rozpačitého ticha na jedné a napětí na druhé straně.
"Jak to víš?"
"Sedí u mě v obýváku s rodným listem a výpisem o tvých alimentech!"
Než odpověděl, zaslechl, jak se někde na pozadí ozvalo "Nekřič, vzbudíš Matta.".
"Ona je u tebe? Ona přišla za tebou?"
"Ano. Přišla za mnou a já o ničem neměla ani tušení! Jak mi to vysvětlíš?" opravdu jsem zuřila. Ještě dopoledne jsem měla plnou hlavu FBI, potom jsem pořád jen přendavala složky a důkazy a přemýšlela, jestli mě k nim přijmou, a teď se po sedmnácti letech objevila má sestra, má těhotná sestra, a on má úplně nejapné otázky.
"Já … přijedu tam. Hned teď."
"Ne! Hned teď ne! Já už mám dneska dost. Zítra. Sejdeme se a ty to všechno vysvětlíš, nám oběma," položila jsem to a prudce vydechla.
"Tak já … radši půjdu," ozvala se nesměle June.
"A kam?" to už se zeptal Eric. Já se na ně jenom dívala.
"Mám ještě zaplacený motel. Už je pozdě," nemohla naplno říct, že nechce být někde, kde není vítána, a že si její nová sestra asi potřebuje odpočinout.
"Můžete mi tu nechat nějaký kontakt? Zítra si ještě pořádně promluvíme," uklidnila jsem svůj hlas a zeptala se co nejklidněji.
June napsala na okraj novin své telefonní číslo a odešla.
Eric se na mě podíval, jako by čekal, že něco řeknu, bouchnu, něco udělám, začnu nadávat, začnu brečet nebo cokoli jiného. Ale já jen stála na stejném místě a nedokázala chytit ani jednu myšlenku ze všech, co mi divoce vířily hlavou.
Žádné komentáře:
Okomentovat