Malá Natali se okamžitě pro nápad dovolené nadchla a slíbila, že mamince neřekne ani slovo. On sám jí ani slovo nevěřil, ale takový je už úděl upovídaných dětí.
Konečně po dalších deseti minutách zabrala. Pro jistotu počkal ještě pět a když už se neozvalo ani pípnutí, zavřel dveře pokoje a zamířil ještě do pracovny vypnout počítač. Nechtěl dneska práci ani vidět. Když je jeho žena šťastná, že se udobřila a žádný jiný problém není, mohli by si udělat hezký večer.
"Zlatoo?"
V odpověď se ozval prudký výkřik, zvuk rozbíjeného skla a v dalším momentě přibouchnutí okna. Rozběhl se do kuchyně. Za oknem ještě zahlédl sbíhat tmavou postavu po únikovém schodišti. Chtěl se ihned vydat za ní, ale pohled mu doputoval na druhou stranu místnosti.
Patty ležela na zemi, jednou rukou se snažila nahmátnout něco, čím se zapřít, a tou druhou se držela za rukojeť obrovského nože.
"NE! Miláčku … miláčku proboha to ne … Patt, nevytahuj ho!" zabránil jí vytáhnout nůž z hrudi. Klekl si vedle ní a nemohl uvěřit svým očím. Stále v šoku jí zabraňoval hýbat rukama.
"Dony … Do …"
"Pššt, lásko nemluv, to bude ok, jo? Uvidíš budeš v pořádku!" netušil, jak vážné zranění má. Vykašlávala krev, nemohla dýchat ani mluvit. Cítila šílenou bolest. Ale věděl, že nebude v pořádku. Oba věděli, že je zbytečné volat pomoc. Nedorazí. Žádná pomoc není. Třásla se v bolestech a křeči. Smrt byla blízko.
Don ji pevně chytil za ruku.
"Za … zavolám sanitku, Patty, prosím tě vydrž!" odmítla ho pustit. "Chviličku, jenom chviličku …"
"Ne … nepouštěj mě …"
"Potřebuješ pomoc lásko!"
Snažila se trochu nadechnout.
"To je …" poznala jak lže dřív, než něco vyslovil. Cítila, že je pozdě. Tolik toho chtěla udělat a vidět … vidět svou dceru vyrůstat, vystudovat, prožívat s ní všechny radosti i problémy, chtěla do konce života, který neměl přijít tak brzo, usínat a probouzet se vedle Dona, políbit ho, sevřít v náručí, smát se s Natali, snad i pohádat se se svým bratrem a následně nad vším mávnout rukou u skleničky.
Kdyby měla alespoň čas říct mu, jak moc ho má ráda. Kdyby měla čas říct Donovi miluju tě, pohladit Natali po jejích krásných černých vláscích a vidět její zářivý úsměv.
Život z ní ale vyprchával příliš rychle.
Rozplakala se. Věděla, že umírá a už nikdy nic z toho neudělá.
"… miluju tě, D … Dony … a řekni Natt, že …"
"Ne, ne řekneš jí to sama, no tak miláčku prosím, řekneš jí to sama!" zoufale ji přesvědčoval, aby žila. Aby si ukradla ještě minutu nebo dvě, jenom takový nepatrný kousek věčnosti, pro ně dva.
"Já … já umřu!" vydechla. "Řekni jí, že prosím …" viděla jeho odmítavý výraz.
"Neříkej, že umíráš … to není …"
"… řekni jí, že … taky jí mi-miluju …"
"Patty …" slzy jí tekly stejně neútěšně jako krev z rány a ani jeden proud nešel zastavit. Stiskla mu ruku jak nejpevněji mohla v prosbě. "Řeknu."
Přikývla.
Už se nedokázala nadechnout. Ani tak mělce jako ještě před chviličkou. Smrt jí svírala hrdlo a svou ledovou rukou objímala srdce.
"Dony -" poslední miluju tě jí musel odečíst ze rtů, protože už nedokázala říct nic. Stisk ještě mnohem víc zesílil. Díval se jí do očí zalitých pláčem, strachem a nepopsatelnou lítostí. Sám cítil příšernou spalující bezmoc, zoufalství a touhu něco udělat, zabránit nevyhnutelnému.
Najednou sevření povolilo a Pattyina ruka klesla bezvládně na zem.
"Ne! Ne ještě ne, lásko teď ještě ne!"
Zemřela.
Pořád u ní klečel, ač uběhlo několik minut, a nehodlal se smířit s realitou. Hladil ji po neživém hřbetě ruky, jako by doufal, že ho znova chytí, nechtěl ji nechat odejít, naprosto zoufale potřeboval slyšet ještě jednou její hlas, vidět její rozzářený pohled, sdílet její život. Nemohl a nechtěl se smířit s tím, že už tu nikdy nebude. Chtěl zastavit čas, protože věděl, že ji bude muset brzy nadobro opustit, už nikdy ji neuvidí a bál se, že zapomene.
Zastavit čas a navždy zůstat s jejím tělem, aby nikdy nemohl zapomenout jak vypadá a jaká je...byla...ne, nemůže říci byla, to prostě nejde. Uvnitř měl šílené prázdno po srdci, které jí už dávno dal a které teď zemřelo s ní.
V hrobovém tichu se z dětského pokoje ozval vzlyk. Natali spala, ale něco ošklivého se jí nejspíš zdálo. Ten krátký tichý zvuk ho rychle vrátil zpátky, i když stále zůstával v apatii, přes kterou k němu zatím nemohla bolest.
Uvědomil si, že musí něco udělat. Nesmí dopustit, aby tu jen tak seděl do rána a aby Natali, až se vzbudí, všechno viděla. Rád by zůstal a ne do rána, třeba do skonání světa, ale jeho holčička nemá právo přijít o dětství.
Sáhl po telefonu.
Dvě minuty listoval nepřítomně seznamem, dokud konečně nenašel jméno na druhém místě. Čekal, až se na druhém konci ozve volaný člověk.
"Danny …" spolu s vyřčeným slovem ho opustila apatie a přišel plný dopad událostí. Měl vyslovit skutečnost a udělat z ní něco naprosto nepopiratelného. Nadechl se, chvilka a … nic. Nedokázal říct, že je mrtvá. Další nádech a už nedokázal zadržet slzy. Rozplakal se jako malé dítě, ale nestyděl se.
Potřeboval úlevu, protože s každou minutou bude všechno už jen horší.
"Done? Co je? Slyšíme se?"
"Jo …" polkl a snažil se zahnat pláč, aby mohl promluvit. Musel to říct, protože musel už něco udělat. "Patty …"
"Ano? Děje se u vás něco?" nezdál se mu hlas ani chování jeho švagra.
"Ona je m … mrtvá …" další nezadržitelný příval lítosti a šoku.
"CO?!"
"Přijď p … prosím … je mrtvá …" zavěsil, opřel se zády o linku a zůstal sedět na zemi. Pořád se díval na její chladnoucí tělo a čekal, co přijde.
Nejdřív chtěl zazvonit, ale bál se, co se vlastně děje. Nemohl moc dobře pochopit, proč Don řekl, že je mrtvá. To vůbec nedávalo smysl.
Vzal náhradní klíč od jejich bytu, který měl pro případ nouze, odemkl a s Lindsay v patách vešel.
Přivítalo ho hrobové ticho.
"Done?"
Nic, žádná reakce.
"Done, kde jsi?" něco se ozvalo z kuchyně, takže do ní rovnou zamířili.
"PROBOHA NE!" vyjekla Lindsay, Danny zůstal jenom kamenně stát ve dveřích.
"Jak … co … co se tu stalo?"
Don nedokázal odpovědět. Lindsay si k němu klekla a podívala se mu do očí. Odvrátil pohled.
"Dony, co se stalo? Kdo jí to udělal? Můžeš promluvit?" snažila se působit uklidňujícím dojmem, ale byla najednou naprosto rozhozená zvláštním usedavým dutým pocitem.
"Nevím … utekl oknem, já … už nemohl víc … umírala mi …"
"Kde je Natty?"
"Spí."
"Dobře … Danny," podívala se na svého manžela. Ten se opíral o zeď a leskly se mu oči vztekem a obrovskou lítostí, která se začala drát na povrch. "Vezmi ho odsud, prosím," sama byla scénou před sebou velmi zasažena, viděla ale, že je jediná, kdo ještě dokáže udělat, co je nutné. Danny se ani nehnul.
"Lásko, vezmi prosím Dona vedle."
Chvíli trvalo, než pochopil její žádost, další chvíli, než se Flack zvednul a odešel z donucení o pár kroků dál. Lindsay okamžitě zavolala Macovi. Neměla jinou možnost, než připravit o klid i zbytek týmu a oddělení. Nedokázala zůstat sama s tělem své švagrové a kamarádky, proto se přidala k Flackovi a Messerovi, kteří se nedostali dál než zpět ke dveřím. Don něco potichu říkal Dannymu, ale neslyšela co.
"Už sem jedou," polkla neposedné slzy.
"Kdo?" podíval se na ni nechápavě Danny.
"Mac se Stellou. A dají vědět Ericovi. Postarají se o ní, Done pojď pryč …"
"Nemůžu jí nechat samotnou."
"Neboj, zůstanu s ní dokud nepřijedou. Ty … dej si panáka, nebo si vezmi něco na uklidnění …" věděla, že ona to také bude potřebovat. On ale zavrtěl hlavou.
"Musíš, kamaráde. Musíš," povzdechl si Messer a odvedl ho vedle. Lindsay čekala, dokud nedorazili ostatní. Neměla už ale sílu ustát jejich zdrcené pohledy znovu a znovu dokud nepřijdou postupně všichni, takže se zavřela v obývacím pokoji. Musí tu zůstat do rána, protože někdo bude muset vysvětlit Natty, co se stalo a že maminku už nikdy neuvidí. Někdo jí musí vysvětlit, co znamená být mrtvý.
Mac nedovolil dvěma zbývajícím, aby se Patty vůbec dotkli. Do příjezdu patologa u ní držel pomyslnou stráž a sám se ujal ohledání. Stella šla pro jistotu na čerstvý mrazivý vzduch prohledat únikové schodiště, Delko zkoušel štěstí s otisky na okně a fotil stopy v kuchyni. Mac opatrně vytáhl nůž z těla jeho podřízené. Další kolegyně, která musela zemřít. Další člověk, kterého měl rád, musel jít.
Už pomalu svítalo, takže se vším pospíchali. Museli ji odvézt dřív, než se malá probudí. Mac jel se zajištěnými stopami rovnou na kriminálku. Stella se k němu brzy přidala a Danny odmítl svou sestru opustit, tedy jel s nimi. Eric si přivlastnil další hroznou povinnost, oznámit to mě a připravit mě, abych mohla případně pomoct s Natali. A Lindsay s Donem čekali, až se probudí.
Seděli v obýváku a skoro nemluvili. Don měl na oblečení stopy krve, ale odmítal se jít převléct. Lindsay ho nenutila. Nenutila ho ani nic říkat.
Ozvaly se drobné krůčky a potom otevírané dveře dětského pokoje. Následně dveře do ložnice a když Natali rodiče nenašla, objevila se v obýváku.
"Ahoj tati," potom si všimla Lindsay a čekala, že jí vysvětlí, proč tu je. Když se tak nestalo, pokračovala. "Kde je mamka?"
Don otevřel pusu, aby jí odpověděl, ale nevypravil ze sebe nic.
"Kde je?"
"Ona … víš Natali, tvojí maminku ošklivě bodli nožem. A ona … umřela …"
Výraz děvčátka se zachmuřil. "A to je v nemocnici? Pojedeme za ní?" absolutně nechápala.
"Miláčku nepojedeme. Nikdy už za ní nepojedeme."
Nikdy neviděla svého otce takhle mluvit a už vůbec ne brečet.
"Jak to?"
"Natty, tvoje maminka umřela. To znamená," Lindsay si ji posadila na klín a rozhodla se vysvětlit jí všechno sama, "znamená to, že … že už jí neuvidíš … odešla do nebe víš? Už tady není."
"A … proč? Proč odešla? Ona nás neměla ráda?" měla na kahánku, ale stejně všemu úplně nerozuměla.
"Ale ne, ona nás měla moc ráda. A hlavně tebe broučku. Jenže musela jít. Jednou to pochopíš."
"Tati … proč musela! Já jí chciii …" naplno se rozbrečela.
"Já jí taky chci …" polkl. Natali se vyškubla své tetě a přeběhla k němu.
"Tak proč odešla."
"Protože jí zabili," hlesl a zvedl svou dceru do náruče. "Vzali nám ji, víš. A už s námi nikdy nebude. Už nám ji nikdo nevrátí."
Tíha, která na něm ležela se ještě zvětšila. Cítil, že Natali má spoustu dalších otázek a chce pochopit, co se stalo, jenže nemůže. A on ani nikdo jiný jí to nemůže vysvětlit. Bude se muset spokojit s vědomím, že je její maminka v nebi a už ji neuvidí. S tím vědomím se musí spokojit nakonec i on, ale upřímně záviděl dceři její dětskou nevinnost, díky které si tolik věcí neuvědomuje. Jeho budou navíc do konce života pronásledovat obrazy jejích posledních minut a neskutečné bezmoci s kterou musel přihlížet, jak pomalu umírá.
Probudila jsem se celkem brzy ráno.Tuhle noc po několikáté, protože Matty vyžadoval jídlo především v noci a celý den prospal. Tak to bylo i v nemocnici. Před několika hodinami, kdy se probral naposledy, jsem Erica v bytě nenašla. Pouze vzkaz, že musel k neodkladnému případu. Nezkoušela jsem mu volat, až se vrátí, vysvětlí, co se dělo.
Zkontrolovala jsem Matta. Naprosto klidně spinkal. Už jsem se nechtěla vracet do postele, takže jsem si vzala župan a zamířila do kuchyně.
Všimla jsem si, že Eric sedí v křesle zády ke dveřím. Nechala jsem tedy varnou konvici konvicí a šla k němu.
"Ericu?" neotočil se, jen zabručel, že slyší. Sedla jsem si na opěrku.
"Co to bylo za neodkladný případ, když jsi musel odjet tak dlouho mimo směnu?"
"Vražda."
Položila jsem mu ruce na ramena. "Je tam přece druhý tým, taky zvládnou vraždu vyšetřit. Měl by ses prospat."
"Vražda Patty."
Ztuhla jsem. A … asi se přeslechla.
"P … Patty?"
Přikývl.
Zůstala jsem sedět, ruce pořád položené na jeho ramenou, vůbec se nepohla.
"Věděls to?"
"Věděl …"
"Proč jsi mi nic neřekl!"
"Zlato nechtěl jsem tě budit. Teď bys měla být v klidu, chtěl jsem, ať se alespoň ještě vyspíš …"
"Ale ona … byla moje … jak to že zrovna ona …" pomalu jsem si stoupla. Nechtěla jsem před ním brečet. Taky si stoupnul.
"Nevím … nevíme skoro nic …"
"Vždyť přece … to není fér … ona ne …" podlamovala se mi kolena. Ona … proč ona, proč chtěl někdo zabít ji, proč někdo připravil rodinu o manželku a matku, proč zničil několik životů najednou, proč vždycky ten, kdo si to vůbec nezaslouží!
Eric mě pohotově zachytil a posadil na sedačku.
"Není to fér, jenže už to nejde vzít zpátky …" sedl si vedle a já ho silně objala, jinak bych se asi složila. Věděl to a držel mě v náruči. Nejdřív přítel, potom nejlepší kamarádka. Kdo příště? Kdo … "Nikdy už mě nepouštěj prosím …"
Žádné komentáře:
Okomentovat