Turnaround to Blame 11

Hrozně úspěšný den

"Cože? Spouštíme to už ode dneška?" nevěřícně jsem uhodila na Brendana, když mě zastavil hned po příchodu do práce.
Začít fungovat jsme měli až od prvního, prvního mělo být až za týden, všechno rozhodně nebylo dodělané a ani jsem neznala své zbylé kolegy. Jenže někdo rozhodl, že to nevadí a začneme už dnes.
"Jo. Coleman chce až všichni dorazí shromáždit nás v hlavní hale, představit nás a zahájit to. Nejspíš hodlá dodělávat detaily za pochodu," odpověděl s pokrčením ramen.
"Nemá rozum. On nebo kdokoli to nařídil. Ale co naděláme, vzhůru do boje, Brade."
"Nojo. A co ty, vypadáš nějak přešle," zeptal se, když jsme se tedy vydali do dané místnosti.
"Ale, jenom … doma jsme měli menší …" přemýšlela jsem nad vhodným slovem.
"Hádku?" tipnul si Brendan.
"Ne, spíš výměnu názorů na výchovu a minulost. Ale to je už v pohodě. Snad," alespoň to tak tedy ještě ráno vypadalo. Eric sice pořád byl trochu uražený, že jsem jeho mínění úplně odsunula stranou, ale když na hřbitově slyšel, jak Matta přesvědčuju, že k nám patří, přešla ho většina zloby. A po slibu, že už všechno takhle důležité budeme nadále řešit společně, nepadlo o předešlém odpoledni ani slovo.
Dokonce ani Matthew se na nic neptal. Vypadalo to, že jednak všechno pochopil a jednak po mně zdědil obrovskou flegmatičnost, takže po několika dotazech v autě už neměl potřebu svého biologického otce dál řešit.
"Mimochodem, viděl jsi už nějaké další kolegy, nebo to pro tebe bude dneska taky premiéra?" zeptala jsem se ještě.
"Nevím, kdo to má být, takže asi premiéra. Snad to nebudou poděsové," usmál se posadil se na můj stůl, za kterým už jsem si sama hověla.

Sotva ale dosedl, ihned zase vyskočil. Po schodech k nám dolů mířil agent Coleman s dvěma dalšími muži v závěsu.
"A, výborně, už jste oba tady. Takže to jsme všichni. Tohle jsou agenti Peni Saito a Gavin Linwood. A tihle dva jsou naši noví agenti, co pracovali v předchozím zdejším útvaru, Brendan Stewart a Danielle Taylorová. Určitě se víc seznámíte později, teď můžu jen dodat, že nikdo tady není úplný nováček v našem forenzním odvětví a proto očekávám jak váš přístup k ostatním, tak především přístup k práci na odpovídající úrovni. A to snad na úvod stačí. Vaše místa si prosím najděte a nenechte se rušit dokončujícími pracemi v budově."
"Rušit při čem? Respektive co je teď na pořadu, budeme přebírat případy FBI v Quanticu?" zeptal se opálený vysoký černovlasý muž, kterého Coleman představil jako Peniho Saita. Podle jména, podoby i dřevěného náramku, co mu vykukoval z pod košile obleku, vypadal, že je odněkud z Havaje.
"Ano, ale primárně se pustíme do aktuálních případů, které FBI převzala po zdejší forenzní kanceláři. Jsem si jistý, že Taylorová a Stewart vás rádi uvedou do obrazu, byly to jejich případy," podíval se na mě a Brada.
"No … jo, jasně. Máme o nich docela přehled," přikývl Brad udiveně nad tou kanonádou, co se na nás rychle sypala.
"Jo a abych nezapomněl, Taylorová je moje zástupkyně, takže pokud mě nebudete moct sehnat, budu mít volno, nebo bude moc práce, obracejte se na ní," mávl na nás ještě a pak se odebral zpátky do svojí kanceláře.
A ostatní se po mně tázavě podívali.

Tedy Brad a ten Saito tázavě, pan Linwood dost podezřívavě.
Ale nedivila jsem se. V celém týmu jsem byla jediná žena. Nutně si musel myslet, že jsem se snažila svou pozici dost různorodě vydobýt.
A navíc to přinášelo další komplikaci. Znala jsem tu jen Brendana a za tu dobu, co jsme kolegové, máme docela přátelský vztah. Což je problém, protože bych k němu mohla mít blíž a být víc na jeho straně a to by ostatním bezpochyby dávalo příčiny buď k hádkám, nenávisti nebo nakonec vyhrocenému napětí v týmu. Zvlášť v případě, že jsme z dvou původně odlišných organizací.
Všichni tu sice máme vzdělání v psychologii, navíc dost dobré, pokud jsme se zvládli dostat k FBI, takže bychom měli vědět, jak se k sobě chovat, ale pořád jsme jen lidé. Takže pro mě vyvstala další povinnost - chovat se ke všem naprosto rovnocenně.

Teď byl ale čas vybrat otevřené rozpracované případy a začít zase se snahou dokončit je.


"Tati ty mě neposloucháš! Musíš odpovídat!" rozčiloval se dětský hlásek uprostřed Central parku. Natalia Flacková se totiž vehementně snažila naučit slova své role ve školním představení a nepřišlo jí, že by jí otec adekvátně pomáhal.
"To víš, že tě poslouchám. Nechceš si ale třeba sednout na lavičku a hezky mi to přeříkat? A já ti budu moct odpovídat podle papíru," Natali mu totiž věčně někam odbíhala. Jednou utrhnout několik kytek, aby mohla lépe předstírat svou bezstarostnou roli, potom zase schovávat se za kmeny stromů, předvést ustrašenou roli na útěku.
Učitelka ji totiž vybrala jako hlavní postavu do představení o Sněhurce a sedmi trpaslících a Natali se nabídky chopila víc než zodpovědně.
"Ale musíš pořádně!" napomenula zase jeho otce zamračeně.
Don se jen usmál. Miloval chvíle, kdy mohl být jen s ní a když měl dnes volno, rozhodl se vzít ji ven. Central park mu pak přišel nejvhodnější. A jí se nejspíš taky hodně líbil, když se tak rozdováděla a hrála si na Sněhurku.
Ihned ho napadlo, že její matka by na ni byla pyšná. Stejně, jako on. Jenže ona ji už nikdy vidět nemůže. Natali byly teprve tři, když byla Patricia zavražděná. A od té doby to jde s ním a jeho vztahem k ženám z kopce. Snaží se vynahradit dceři péči obou rodičů, snaží se zůstat za dobrého detektiva a snaží se vytlačit to, co po Patty zůstalo a nedovoluje mu začít znovu.
"Ah trpaslíci, zabloudila jsem v lese a … a …" Natali se zamračila, když si nemohla vzpomenout.
"A utíkám?" napověděl jí Don.
"Trpaslíci, zabloudila jsem v lese a utíkám před zlou královnou, nechte mě u sebe!" Natali vyskočila na lavičku a začala znovu přednášet svůj text.
"Ale kdo jsi, krásné děvče?" přečetl Don následující větu.
"Natali Flacková, tatiii," zasmála se a skočila přímo na něj.
"Hele, krásné děvče, potom kdo to tady kazí," ale nezlobil se. Objal svou dcerku a pak ji znovu usadil na lavičku. Natali mu vytrhla z ruky nedlouhý scénář dětské hry a zamyšleně se snažila přelouskat svou další větu. Trvala na tom, že musí sama.

Don si sedl vedle ní a čekal, až se jí to podaří. Zatím se rozhlížel kolem. Dnešní počasí se vydařilo, svítilo slunce, bylo dostatečné teplo, aby se malá Natty mohla prohánět venku jen v tričku, a také aby se kolem vyrojil dostatek stvoření v krátkých sukních a s hlubokými výstřihy.
Právě jedna taková prošla kolem něj. Ne moc vysoká, ale s krásnýma dlouhýma nohama, blondýnka, měla stejný odstín vlasů jako mívala kdysi Patty, div že ne přímo přetékajícím výstřihem a naprosto příšerně kudrnatým pudlem na vodítku. Ten mu ale nebránil, aby se za ní neohlédl a nezůstal na ní chvíli viset očima.
Boky se jí při chůzi ladně pohupovaly, stejně jako svázané vlasy o něco výš. A ještě výš...nad její hlavou, se pohupovalo nějaké ptáče na neviditelné šňůře uprostřed cesty. Jen tak někde, kde rozhodně nemá být nic, na co by se usadilo.
Když si konečně uvědomil, že by mu to mělo být podezřelé, na neznámou blondýnu hned zapomněl.
Zvedl se a s očima upřenýma na spokojeně usazeného ptáka došel až přímo pod něj.

Všiml si, že stojí mezi dvěma stromy na okrajích cesty a když zaostřil nahoru, zahlédl záblesky tenoučkého lanka.
Rozhlédl se kolem sebe. Nikdo ho nepozoroval, alespoň nikdo v bezprostřední blízkosti.
Došel proto nejdřív k jednomu, následně k druhému stromu. A přesně jak tušil, lanko bylo upevněno na nich, takže nešlo o žádný rozvodový systém.

Ihned vzal mobil a vytočil kriminálku. Pokud má štěstí, narazil na neocenitelnou stopu, která by je snad mohla dovést k pachateli vraždy, co se jim nedaří vyřešit.
Musí být ale opatrný. Pokud za tímhle lankem stojí stejný pachatel, jako za tím, co připravilo o hlavu Kyru Addamsovou, nesmí ho vyplašit. Proto se i s Natali ihned přesunul o kousek dál a přikázal místo nenápadně hlídat.
Doufal, že bude úspěšný den.


Den byl ale hrozný.
Znovu jsme od začátku probírali naše staré známé případy, co nejvíc hoří a až do večera se snažili sestavit nějakou stupnici důležitosti a možnosti posunout se. Samozřejmě i s tím, že co nejdřív musíme probrat i nově přiřazené věci, především tedy pohřešované oběti a nevyřešené vícenásobné či sériové vraždy.
Kdyby bylo prostředí alespoň o trochu přátelštější, hned by se mi to dělalo lépe. Ale agent Linwood se rozhodl nepůsobit jinak, než profesionálně. A profesionalita u agenta kovaného v FBI většinou znamená jen nepříjemnost nebo aroganci.
Vlastně jsem se ani nedivila, že nemá potřebu s námi vycházet a že všichni si udržujeme určitý odstup. Jen by se to snad mohlo změnit.

Když jsem se tedy nakonec dostala z BAU, rozhodla jsem se zajít ještě do nemocnice. Ne, že by mě celodenní společnost nových kolegů připravila o nervy a já potřebovala odbornou pomoc, ale chtěla jsem navštívit Jadu.
Věděla jsem, že už je vzhůru a je jí o něco lépe. A protože ji napadli během hlídání u nás, chtěla jsem s ní mluvit co nejdřív.

"Ahoj Jadu, tak jak ti je?" vešla jsem proto s úsměvem do jejího pokoje. Jadu ležela v posteli, stále velmi bledá, ale četla si nějakou knihu položenou na pojízdném stolku, aby ji neopírala o poraněné břicho. Dobrá zpráva.
"Ahoj, paní Taylorová."
Došla jsem až k její posteli a pomohla jí odsunout stolek. "Jak se cítíš? Je to zlé?"
"Už ne, bolí to, ale prý se to hojí. Možná půjdu za pár dní do domácího léčení."
"To jsem ráda. Víš, je mi líto, že se ti to stalo, zvlášť právě když jsi hlídala Matta, ale … odešla jsi … přímo uprostřed dne. Proč?"
"Já se moc omlouvám, vím, že jsem to neměla dělat, ale on spal a já myslela, že se hned vrátím, opravdu. Neměl si ničeho všimnout a určitě to pro něj nemělo být nebezpečné," snažila se mě přesvědčit okamžitě. Neudělala to poprvé a bála se dalších problémů.
"Naštěstí nebylo, duchapřítomně mi zavolal a hned jsem jela domů. Ale prosím tě proč jsi od něj někdy odcházela nakupovat? Co nemohlo počkat, až budeš mít po hlídání?" bylo mi jí líto, ale také jsem chtěla vysvětlení. Věděla jsem, že už vše pravděpodobně řekla kriminalistům, ale ti mi nemohli nic prozradit.
"Nezlobte se, paní Taylorová, chodila jsem si občas koupit cigarety. U vás doma jsem vážně nikdy nekouřila, ale cestou domů jsem si potřebovala ulevit a nestíhala bych to všechno najednou. Měla jsem to řešit jinak, ale kdybych věděla, že se tohle stane … já … já už nikdy nebudu kouřit! Když si … uvědomím, že to bylo jenom kvůli mojí hloupý chuti na nikotin …" přiznávala se pomalu.
"Jadu … na to už nemysli, odnesla jsi to víc, než dost. Ale to bude v pořádku, jo? Nemysli na to proč jsi kam šla. Mattovi nic není a ty budeš taky v pořádku. Toho člověka chytí. Určitě. A všechno bude zase jako dřív," uklidňovala jsem ji. Nemám ráda cigarety, kouř a vůbec nerada vidím kuřáky, zvláště mezi mladými. A je fakt, že jsme to měli vědět, když se před tímhle snažím Matta důsledně chránit, ale vyčítat jí něco už bylo zbytečné. Trest přišel až příliš velký.
"Jo, to … asi ano, ale … dál už ho nemůžu hlídat," vydechla po chvilce a upřeně se zadívala na svou pokrývku.
"To ti nevyčítám, Jadu. Dokonce to chápu. Chápu, že už se nechceš vracet do míst, kde se to stalo."
"To máte pravdu. Nechci to místo už nikdy vidět. A bojím se, že … tam bude znovu. Takže už pro vás nemůžu pracovat," kroutila hlavou a stále se na mě nedívala.
"Dobře. Nějak se to pokusíme zvládnout, myslím, že to půjde. Důležité je, aby ty ses cítila dobře a pořádně se uzdravila," nemohla jsem jí říct: Bez tebe to půjde taky, máme novou chůvu. Nemohla jsem jí teď říct, že je postradatelná, takže se nic neděje. Ale touhle její výpovědí se vlastně vyřešil možný problém, že ji June bez jejího vědomí nahradila.
Navíc jsme se stejně rozhodli konečně najít pořádný dům a přestěhovat se, takže změny jsou tak jako tak nevyhnutelné.