Turnaround to Blame 15

Nemusíš mi děkovat

"Neříkal jsem vám, že jsem nevinný?" podíval se poměrně spokojeně Zac Thorley na Dona, když byl odváděn ke dveřím.
Ten ale neměl daleko k vražednému pohledu. Na osobu Zaca se mu nepodařilo najít vůbec nic podezřelého a tak ho zkrátka musel propustit na svobodu. Ani on ani kriminalisté nenalezli jediný důkaz, co by ho spojoval s provedeným zabitím. Sebrali ho, když odstraňoval drát ze stromů. Jenže nemohli říct, že ho tam umístil, byl správcem, takže manipulovat s parkem je v jeho kompetencích, a navíc ani nešlo o tentýž drát, jako ten, co oběť popravil, jen umístěný způsobem, co se shodoval s možností udanou kriminalisty. Se Zacem ho nešlo spojit vůbec. Po osmačtyřiceti hodinách musel vyjít z vazby jako nevinný.

Nic neukázala domácí prohlídka ani prohlídka Thorleyových financí. Žádné dráty, žádné nářadí. Žádní svědci. Žádné problémy v zaměstnání, žádné spojení s obětí. A co hůř, totéž se stalo i s Tatem Garnerem.
Zac o něm neřekl víc, než že jsou kolegové, co se spolu už dlouho znají. Měli na něj jeho stížnosti na mládež v parku kvůli ničení zeleně motorovými vozidly, ale takový důkaz byl tak nepřímý, že kamenitá strž je proti němu rovná cesta. Ani u něj se nenašly žádné kontakty na oběť nebo Fultona, žil sám, takže žádné informace o něm samotném, žádné stopy po nastražení pasti nebo po pořízení nepochybně několika metrů drátu.
Ten, kdo ho nastražil, ho musel natáhnout na více místech, to bylo kriminalistům jasné, ale ocitli se v koncích a nedokázali určit, kdo je natáhl. Pokud čin provedl jeden z těchto dvou, měl ho buď velmi dobře promyšlený a připravený, nebo měl pekelné štěstí.
Stává se to u nepříjemného množství případu, ale vždycky je to špatný výsledek.

"Co říkáte nebo ne, na tom nesejde. Ale jestli získáme cokoli, co k vám povede, vězte, že vás s radostí seberu," odpověděl mu detektiv Flack rázně. Byl naštvaný. Ethan Fulton čelil obvinění ze spoluviny na zabití, dvacetiletý kluk, který vlastně spáchal jen přestupek a vjel do parku na čtyřkolce, aby potěšil svou holku, ale skutečného pachatele nenašel. Ten, kdo je doopravdy zodpovědný za smrt Kyry, možná úmyslně zodpovědný, nebude potrestán. Její rodiče se nikdy nedozví, kdo ji zabil nebo proč. Nedostanou svou odplatu a navíc nikdo nedostane jistotu, že na podobné nebezpečné pasti neztratí život.
"Jak byste mohli, já nic neudělal," naposledy se na detektiva podíval, ne příliš přátelsky, a zamířil k přivolanému odvozu.
Don netušil, ke komu nasedá, a bylo mu to jedno. Nechtěl ho mít už ani chvilku na očích.

Zac na tom byl podobně.
"Proč jsi to musel sakra dělat!" obořil se na řidiče auta, Tatea Garnera. Počkal s tím ale až když nastartoval a odjel od budovy policie. Mohl si zavolat taxík, ale potřeboval s Tatem mluvit a zakončit jejich malé tajemství.
"Už jsem ti to vysvětloval! Ti fakani si nic jiného nezaslouží. Nedají pokoj, dokud se nebudou doopravdy bát! Jsem ti vděčný, žes mi pomohl odklidit stopy, ale nemůžu za to, že tě při tom chytili!" oplatil mu Tate dost nervózně. Před policisty dokázal udržet se v klidu, ale ve skutečnosti si posledních několik dní připadal, jako by měl dostat infarkt. Bál se.
"Jasně, jasně, měli se bát tam jezdit, protože neměli vědět, kde všude něco může být. A ráno to sundat, aby nikdo nic nevěděl …" povzdechl si Zac nad absurditou, s jakou mu teď plán zněl, a hlavně nad nebetyčnou krutostí, s jakou se kolega rozhodl klidně připravit o život mladé lidi, aby se zbavil problémů. "Neměl jsem se do toho vůbec plést! Jediný, co jsem udělal bylo, že jsem sundal několik těch tvých pitomých výmyslů! A skoro mě zavřeli jako vraha!"
"Jen klid, Zacu. Nic nemají ani na jednoho z nás. Je to v klidu. Nemůžou nás zavřít. Dokonce ani šéf nic neví a nevyvodí důsledky. A navíc nemůžu za to, že tam ti puberťáci jeli a že se to stalo. Je to jejich vina, ne moje. Měli respektovat značky. Nemůžeme za to. Jen ti fakani a vedení, co mi nevyšlo vstříc. Rozumíš?"
Thorley si jen povzdechl a doufal, že má pravdu. Chtěl to mít za sebou. On nepřispěl ke smrti té mladé dívky, Tate mu řekl až po jejím nálezu, co provedl, ale zadrželi jeho. Ačkoli on by nikdy kvůli pár metrům trávy nepopravoval.
"Prosím tě už o tom nemluv. Jestli má být po všem, budeme dělat, že se nic nestalo. A víš co, už na tebe kašlu. Radši tě neznám. Věčně za tebe jenom žehlím průšvihy, už mám všeho dost. Tohle je nad mý síly. Jen … jen by mě zajímalo, jak


"sis toho drátu vlastně všimnul?"
Krátce po propuštění Zaca Thorleye skončila i směna na policii a kriminalisté Delko a Messer společně s detektivem Flackem se rozhodli neúspěšný případ zapít. Už neměli každý večer tolik času, co mohli trávit podle svého, jako kdysi, ačkoli nikdy ho neměli moc, a proto byli rádi, když se mohli občas sejí i mimo práci, mimo manželky, přítelkyně a mimo děti.
Ani jeden se o nevydařeném vyšetřování nechtěl bavit, ale Danny neodolal, aby se nezeptal na něco, co mu už dlouho vrtalo hlavou.
"Jak jsem říkal, byli jsme s Natali venku. Hraje Sněhurku ve školním představení a strašně nutně musela cvičit někde, kde to aspoň trochu připomíná les," pokrčil Don rameny a dolil si pivo do sklenice.
"Jo, ale to ses náhodou díval na nebe?"
"No … to ne, šla tam taková blondýnka a houpalo se jí to přímo …" oba jeho společníci v tu chvíli vybuchli smíchy. Potřebovali trochu dobré nálady a setřást neúspěch.
"Jak puberťáci. Přímo nad hlavou jsem chtěl říct. Když prošla pod drátem, všimnul jsem si, že na něm sedí nějaký pták a proti slunci se zalesknul, pak mi došlo, že by to mohla být trefa," dokončil Don dotčeně.
"A byla to trefa? Myslím tu blondýnku, samozřejmě," ušklíbl se Eric.
"Hůř než puberťáci," zavrtěl Don hlavou a chtěl něco dodat, jenže je přerušila servírka. Děvče kolem pětadvaceti se světle rezavými vlasy se sklonilo pro tác s prázdnými lahvemi, přičemž odhalilo poměrně nemalý výstřih své uniformy, a otázalo se, zda si dají další.
"Jo, určitě. Minimálně ještě jednou," usmál se na ni Danny a neušlo mu, že i Don si ji zaujatě prohlédl.
"Dobře," usmála se ona na oplátku, ale Danny si všiml, že ne na něj.
Pak odešla a on pokračoval:

"Byl jsem tam s Natali. A navíc … byla něčím podobná Patty a … já nemám rád, když mi jí něco připomíná. Jo, byla kus, byla blond, měla … měla hodně podobnou postavu … ale … když si pak vzpomenu, že bych jí tím podváděl …"
"Done, ty nějakou potřebuješ. Je to už dost dlouho. Když budeš pořád jenom myslet na ní, zblbneš. A říkám to zrovna já, zrovna o mý sestře," zvážněl trochu Danny. Vypadalo to, že jeho švagr má zase náběh na velké kolo vzpomínek na zavražděnou manželku a tomu hodlal zabránit. Vždycky, když se objevila nějaká žena, která by se mu líbila, začal myslet na Patricii. Začala mu chybět, začal si vyčítat, že se to stalo kvůli němu, že tomu měl zabránit a že dluží své dceři plnou péči a žádné ženské. On se na ni vzpomínat nesnažil. Ale Don? Jakmile měl příležitost, hned mu uniklo 'Patty jednou-' a už nebyl k zastavení.
"A hlavně zase neříkej, že to přehání nebo se ti snaží někoho dohodit. Protože ty vážně nějakou potřebuješ," skočil po nadhozeném tématu Eric a nenechal Dona odporovat.
"No, jasně, vy dva jste v trochu jiný situaci. Pořád na ní nemůžu zapomenout, to nejde, jen tak přepnout na někoho jinýho. Byli jsme spolu tak dlouho, mám s ní dítě, každý den ji vidím v obličeji Natali, myslíte, že se v tom vyžívám? A nemůže to ani být jen tak někdo na pár nocí, musím brát ohled na Natty, ta je pro mě teď nejdůležitější."
"To ti nikdo nebere. Jenže někdy prospěje i těch pár nocí. To potřebuješ taky. Sakra je to už čtyři a půl roku, kolik času budeš ještě potřebovat, než si uvědomíš, že i těch pár nocí je lepší, než nic? Není ti šedesát, abys to zabalil. A hlavně neříkej, že se ti nechce, to už bych fakt nevěřil."

Don se opět na chvíli odmlčel, když k nim přikvapila tatáž servírka s novou várkou pití. Pořád se příjemně usmívala.
"Očividně nemáš vůbec žádnej problém, když se potřebuješ starat o to, abych měl někoho v posteli, ne?" nalil si po jejím odchodu další sklenici, čímž ostatním zdatně sekundoval. Nepili moc, ale debata se od běžných věcí dostávala k jiným běžným věcem, u kterých bývá i větší žízeň a u kterých pití uvolňuje jazyk. Navíc ze sebe potřebovali dostat nashromážděnou podrážděnost.
"Tak to by ses divil," ušklíbl se Delko, "od nástupu k FBI nemá vůbec na nic čas. Sedí tam v kanceláři od rána do večera a nic, unavená, přepracovaná, bez nálady na cokoli, štve mě to. Vlastně kdyby to takhle mělo zůstat příštích čtyři a půl roku s tím, že občas se 'něco najde', tak teda nevím."
"Koukám, že je dobře, že nešel Mac. Zval jsem ho, ale prý ne," ozval se Danny.
"Jako myslíš, že on by neměl s čím přijít, nebo že by mě zase chtěl přerazit? Já už si celkem zvyknul," mávl rukou Delko. Musel si zvyknout.
"No nediv se, ta tvoje pověst vlastně nikdy nevymizela a kolik jsi měl epizodek, když jsi sem nastoupil? Kdo by se nenaštval, když mu takovej …" Danny chvilku přemýšlel nad správným slovem, "Casanova sbalí dceru? Neříkám, že nebudu jednat jinak."
"Hlavně, že ty jsi vzorňák první kategorie, co?"
"Jenže Lindsay má otce s brokovnicí až v Montaně," zazubil se Danny spokojeně.
"Přestěhovat Maca do Montany … to by byla docela úleva. Zvláště teď. Danny se s ním hádá, on to háže na mě a je ještě protivnější kvůli tomu, co se děje. A v posteli se u nás poslední dobou jenom spí," povzdychl si Eric a pak se zadíval na Dona. "Nedáme si ještě něco? Že bychom ji měli proč zavolat," a šťouchl při tom do Messera. Dobře si totiž všiml, jak se kolega chvilku po servírce díval a potom jejich stížnostem na tchány nevěnoval pozornost.

"Když o tom tak mluvíš …" pochopil Danny, ale než stačil pomoct kolegovi s návnadou pro kamaráda, zazvonil Ericovi mobil. Ten po něm otráveně sáhl do kapsy.

"Musíš přijít hned domů," ozvalo se na druhém konci, sotva hovor přijal, "sousedi nad námi provedli něco s vodou a nateklo nám do bytu. Což je vážně mírný výraz."
"Co? Cože? To si snad … a co oni?" odpověděl, když mu došlo, že doma je momentálně nejspíš postapokalyptický stav. Alespoň podle mého hlasu.
"Nevím, nejsou k zastižení. Voda už je zastavená, ale hned přijď."
"A … vážně to tak spěchá, když nejhorší už se stalo?" nadhodil opatrně. Počítal, že cesta taxíkem mu nějaký čas zabere a odcházet od rozsezené společnosti se mu také příliš nechtělo. Co se mohlo stát se už patrně stalo.
"Neee, jistě, že vůbec ne," já ale měla dojem, že si dělá legraci, nebo právě zblbnul, "jen vezmu June a Matta, pojedem do hotelu a ty si s tím promáčeným bytem dělej, co chceš, až se dostatečně naliješ!"
"Nemusíš hned tak vyjíždět. Jsem na cestě!" oplatil stejnou prudkou mincí. Očividně mu není dopřána pohoda doma ani s přáteli.

"Copak, problémy v ráji?" ušklíbl se Danny za sklenicí.
"Teď spíš v modré laguně. Jestli k nám tak za hodinku bude dispečer někoho posílat, buďte v klidu. Buď jsem zabil sousedy, nebo mě zabila vzteklá přítelkyně."
"Jasně, nač se vzrušovat," opáčil Don.
Eric se po něm podíval, pak se zvedl, přehodil si přes ramena bundu a s účtem se odebral k baru zaplatit svou část útraty. Shodou okolností narazil na jejich obsluhu.
"Vaši přátelé ještě zůstávají?" zeptala se, když si odmítl nechat vrátit několik přebývajících centů.
"Jo. A ten černovlasý si urrrrčitě ještě bude chtít objednat," mrkl na servírku. Ona se jen usmála, doufal, že jeho narážku pochopila.
Cestou k východu se ještě zastavil u Messera a Flacka.
"Tak zatím, pánové. Jo a ne aby tě napadlo za chvíli tu zrzku odbýt, Flacku. A nemusíš mi děkovat."
Na Donův překvapený výraz smíšený s chutí bolestivě ho nakopnout odpověděl škodolibě pobaveným smíchem.

Venku ho ale přešel. Předem se obával toho, co teď díky sousedům najde. Dříve byli pouze příčinou oblíbené každotýdenní noční kratochvíle jejich dvou pater zvané 'bušení na dveře', popřípadě náhražkou občasného rádiového vysílání programu 'peprné hádky Ameriky'. Navíc od doby, co si několikrát přišel Eric stěžovat s odznakem, výrazně od obtěžování upustili.
Jenže teď buď nechali všechny kohoutky dokořán a odjeli, nebo u nich prasklo potrubí, zkrátka teď byli zodpovědní za promáčení jeho vlastního bytu. Vlastně se Danny nedivil, že je tak naštvaná.


Já sotva položila telefon, pokusila jsem se vzít mop a vysušit alespoň podlahy. Všude začínalo být nepříjemně vlhko. Nakonec jsem ale stejně skončila u obyčejného hadru a ručníků.
Hrozba, že odjedu do hotelu, byla celkem lichá, ale účinná. June dnes vzala Matta na nějaký program pro děti související s Americkou divokou přírodou a já je vyzvedávala. Takže jsme všichni hned viděli, v jakém stavu se byt nachází. Když jsem se nemohla dozvonit a dobouchat na naše oblíbené sousedy, vytáhla jsem správce a donutila ho zavřít v domě vodu, než se uvolil odemknout náhradním klíčem jejich byt a zavřít jim hlavní přívod. Samozřejmě doma vůbec nebyli.
Potom jsem odvezla June a Matta k otci, kde musí zůstat alespoň přes noc. Nebyl to takový problém, táta se od doby našeho společného bydlení nestěhoval, tak mu zůstal volný pokoj po mně. Sice se na svou druhou dceru díval poměrně rozpačitě, ale nakonec i June se uvolila vzájemnou rozpačitost překousnout. A Mattovi stačilo jen poslechnout si pár akordů na kytaru a pustit si pohádku.
Pak jsem se vrátila domů a teprve tehdy volala Ericovi. Nicméně věřil, že bych byla schopná objednat si hotel a nechat celou pohromu na něm, a brzy přijel.

Teď jsem už jen klečela na zemi a apaticky a ne příliš efektivně vysoušela vodu z dlaždic v koupelně.
Byla jsem unavená. Celý den jsem zase věnovala práci a přesčas administrativě, běhala jsem po domě a snažila se dohnat správce nebo kohokoli kompetentního, musela jsem narychlo dostat Matta k tátovi, uprosit ho, aby se o něj postaral, přendat od zasažených zdí všechny choulostivé věci, které by mohly navlhnout a jednalo by se o jejich konec, a pak mě vytočil i Ericův přístup.
Když jsem viděla horní byt, bylo to ještě horší. Ti v něm měli skutečnou potopu. Ale přesto nám provlhnul strop a zdi v koupelně a v kuchyni a voda se nám nalila do umyvadla, dřezu, přetekla je a pokračovala na podlahu. A on se ptal, jestli to spěchá!

Zrovna, když jsem se snažila počítat, kolik bude stát oprava a o kolik výhodnější by bylo kývnout na některý z domů, které jsem si přes obědy prohlížela v inzerci, odemkly se dveře.
"Danny?"
Nic. Neozvala jsem se. Když je toho na mě moc a já už nevím co dřív, prostě vypnu, neodpovídám, dělám, že neexistuju, dokud se znovu nenadechnu. Mohl tak nabýt dojmu, že jsem uskutečnila hrozbu, ale pak určitě zaslechl zvuk tekoucí vody a zamířil přímo do koupelny.
Vyždímala jsem nasáklý hadr do kbelíku a naprosto nezúčastněně ho hodila zpátky na podlahu.
Eric, když cestou viděl mokré skvrny na zdi v kuchyni a louže vody po celé lince, pociťoval vzrůstající naštvanost a touhu přinutit viníky, aby uklidili sami. Pak ale stoupl na práh koupelny a pobaveně se usmál.
Asi jsem opravdu vypadala naštvaně a rezignovaně a vzhledem k jeho stavu strašně vtipně a ani ho nepozdravila.

"Danny?"
Ani teď jsem nereagovala, jen zavrtěním hlavou.
"Notak," přišel trochu blíž. Na umyvadle dosud stálo trochu vody. Setřel ji prstem a cáknul na mě.
Otočila jsem na něj hlavu, výhružně zúžila pohled, zvedla jeden nacucaný ručník a hodila ho po něm. Chytil ho, ale přesto se mu po košili rozlila velká mokrá a studená skvrna. Podíval se na ni, potom zvedl hlavu a rázně mi můj hod vrátil.
Mokrý ručník mě pleskl přes vlasy, několik pramínků vody mi steklo až za tričko, a dopadl do vany.
"Ty jsi blbej …" ujelo mi, aniž bych to myslela opravdu vážně.
"Jo, proto jsem tady a s tebou," ušklíbl se znovu. Nejspíš, aby mě donutil přestat se tvářit jako bez ducha.
"No tak to bys mi mohl trochu pomoct," sice jsem se očividně nepřetrhla, protože jsem se ještě nedostala z fáze, kdy stále nemůžu zabrat, ale aspoň jsem zareagovala. A pořád v mém hlase neslyšel nic zlého, vyčítavého ani protivného.
"Myslíš jako s házením ručníků?" zvedl další ve své rozmařilé náladě, opět nasáklý spoustou vody, a za chvilku už jsem měla velkou studenou mokrou stopu na kalhotách já.
"Ne, Delko, ale když o tom tak mluvíš …" rozmáchla jsem se a další voda se rozlévala po zbylých suchých plochách jeho košile. A samozřejmě i po všem ostatním, na co dopadla. Ale na tom už nezáleželo, protože minimálně vlhké bylo skoro vše. Další ručník mi pak vyždímal za krk, takže se mi k tělu okamžitě začala lepit ledová látka.
Sundala jsem si proto rychle tričko a dřív, než dopadlo na podlahu, chytil mě kolem pasu.
"Studíš! A cítím pivo!" ohradila jsem se hned.
"To ti nikdy nevadilo," odpověděl prostě a když jsem si tolik stěžovala na chlad, pokusil se dostat dolů i moje kalhoty.
"Ale dneska jsem navíc unavená a přepracovaná, vážně …"
"No právě, musíš se odreagovat," pokusil se říct naprosto vážně. Nevyšlo to a tak mě na důraz svého sdělení radši začal líbat a vysadil na pračku v rohu koupelny. Já se navzdory únavě nebránila. Vůbec ničím dalším jsme se nebránili, nezdržovali a nerozptylovali. Byli jsme oba naštvaní, oba zděšení představou úklidu a dalších prací v bytě a taky jsme oba už moc dlouho jen pracovali a neměli čas trochu vypnout a užít si. Spíš tedy já, ale i tak to frustrovalo oba. A Eric by nedokázal vydržet ještě déle.

"To měla být omluva za ten telefon?" zeptala jsem se, když jsem na sebe potom natáhla župan. Abych se mohla vysprchovat, musela bych dávat na stranu všechno z vany a upravit sprchu a na to jsem v tu chvíli sílu neměla. Tak jsem se jen opřela o dveře.
"Nee, žádná omluva. Já myslel, že to bylo tvoje vynahrazení toho, že na mě nemáš čas," pokrčil rameny.
"Fajn … ty na to nespěcháš … dneska už to teda ale uklízet nebudu. Já ne. A vůbec se mi nechce ani nikdy v budoucnu. Ke všemu nedostatku času ještě tohle a … kdo ví kdy ti to zase někdy vynahradím," oplatila jsem mu stejné gesto a vyšla konečně z koupelny, kterou jsem už nechtěla dál vidět.
"Mmm …" zamručel při představě další abstinence celkem nelibě, "měli bychom se na tenhle byt konečně vykašlat."
"Jo. Už jsem se na pár domů dívala, je to čím dál reálnější, ale ještě-" souhlasila jsem. Už bylo na čase.
"Tak už. Prostě něco vyberem. Taky mám několik favoritů. Neměl jsem čas se podívat ve skutečnosti, ale musíme ho sebrat. Jinak budem muset strhávat omítku a malovat!"