Danny s Donem do práce nešli. Jednak nesměli coby příbuzní na případu pracovat a jednak se museli postarat o Natty, dát do pořádku jejich byt a vůbec pokusit se dát do pořádku sebe.
Don příshal, že jakmile vraha chytí, nikdo mu nezabrání osobně si s ním vyřídit účty.
Dokud nebyly všechny stopy zpracované, nikdo z týmu neodešel domů. Odmítali se smířit se skutečností, že by její smrt mohla zůstat neobjasněná jen proto, že někdo něco přehlédl nebo opomenul.
Měli ale štěstí, když se pachatel dostával na schodiště. Nebo spíš on smůlu. Nepořezal se nožem. Stačila mu jedna jediná přesná rána, která ji připravila o život, a on sám neutrpěl ani škrábnutí. Nebránila se, protože ho do poslední chvíle neviděla. Překvapil ji. Na noži otisky nenašli, jenže když se zapíral o rám, aby oknem opět unikl, odřel si ruku o uvolněnou západku a k ještě větší smůle na to kriminalisté přišli.
Otisky nenašli ani na okně ani na schodech, možná jen několik šlápot v poprašku. Zatímco se DNA pod pečlivým pohledem Stelly zpracovávalo a Delko se snažil aspoň trochu pomoci s ostatními důkazy a zjistit, kdo kdy Patty vyhrožoval, stál Mac u Sida před jedním boxem, z něhož bylo napůl vytažené tělo.
"Neměla šanci," pokýval smutně hlavou patolog. "Nebránila se, nic nečekala a v další chvíli byla prostě odsouzena ke smrti."
"Takže se jí nedalo pomoct."
"Ne. Pachatel dobře věděl co dělá a kam zaútočit."
Taylor přikyvoval. "Žádné stopy tedy nejsou."
"Ne. Vyřiď Donovi, že je mi to moc líto …" přetáhl jí Sid plachtu přes hlavu.
"To je nám všem."
"Máte něco, díky čemu byste toho … člověka … dostali?"
"Snad."
Lindsay v té době znovu jela k Flackovým. Původně si myslela, že dokáže pomoct při vyšetřování, ale nedokázala. Nakonec uznala, že nejlépe udělá, pokud bude se svým manželem a švagrem. Bylo třeba držet s rodinou. A také bylo třeba uklidit jejich kuchyň, nepochybovala, že Don nemůže.
Nemohl ani kdyby chtěl. Celý den uklidňoval Natali a pořád bez úspěchu jí všechno ztěžka vysvětloval.
Danny se nabídl krev umýt. Jenže nakonec zůstal jenom sedět s nenávistným pohledem na kaluž, jako by snad měla utéct sama.
Za normálních okolností by ho Lindsay okamžitě donutila pokračovat v úklidu, ale dnes neřekla ani slovo. Naopak sama se pustila do práce. Až tehdy se Danny zvedl a mlčky pomáhal.
Natali neustále brečela asi ještě půl hodiny. Poté vysílením usnula. Don ji odnesl do postele a vrátil se na sedačku. Ucítil, že mu někdo položil ruku na rameno.
Vůbec nevnímal, že jsou v jejich bytě ještě stále Messerovi.
"Jak je ti?"
"Strašně."
"Máme k němu hodně blízko, neboj."
"Až ho chytíte, tak …"
"Dony, hlavně nedělej žádné hlouposti. Odsoudí ho na hodně dlouho."
"Měl by dostat trest smrti …"
"Tady u nás …" zavrtěla Lindsay hlavou.
"Zabiju ho sám," řekl naprosto pevně a odhodlaně.
"Ale Done … přestaň."
"Zabiju."
"To by Patty nechtěla."
"Jak můžeš sakra vědět, co by chtěla nebo ne!" zařval.
"Promiň …"
"Ne, ty …" a znovu upadl do stavu, kdy neřekl ani slovo. Možná to tak bylo lepší. Nepotřeboval se teď s nikým hádat a ticho bylo nejlepší lék. Nejradši by zůstali sedět a mlčet na věky, ale po nějaké době, nikdo z nich nevěděl ani nechtěl zjišťovat jak dlouhá doba to byla, se ozval ostatní svět. Lindsay přišla krátká zpráva.
"Jedou pro něj."
Don se v tu chvíli vymrštil a byl ihned připraven vyrazit.
"Done zůstaň prosím tady."
"Ani náhodou. Toho parchanta chci dostat do rukou, aspoň na pět minut!" byl už skoro u dveří
"Donalde Flacku ani se nehneš!" zakřičela Lindsay. "Myslíš, že někdo chce, aby sis přidělával další problémy? Vůbec nic jsem ti říkat neměla. A ty taky nic neprovedeš! Danny udělej taky něco!"
"Linds nech ho jít. Jedu taky," zvedal se pomalu i Messer.
"Děláš si legraci?"
"Ne. Jestli chceš, zůstaň tady s Natali, ale my jedeme. Ten parchant musí dostat co si zaslouží a chci se přesvědčit na vlastní oči, že dostane. Chci slyšet proč to udělal! Chci vidět jestli …" ústa se mu zkřivila zadržovaným vztekem a slzami, "jestli toho lituje, prostě tam musím!"
Nechápala je. Možná ani nechtěla chápat, ale nemohla jim ani bránit. Danny byl příliš umíněný a Don nešťastný.
"Nedělejte nic, čeho byste litovali," namítla chabě a oba zmizeli za dveřmi.
Stáli za sklem už asi dobrou čtvrt hodinu a muž před nimi se stále odmítal přiznat. Měli důkazy, měli jeho DNA, měli jeho záznam, věděli, že díky Pattyině práci strávil několik let za mřížemi, takže měli i motiv. Ale on mlčel a mlčel.
Činilo mu jakési zvrácené potěšení, když viděl horečnatou snahu detektiva Taylora a Delka donutit ho k výpovědi, marné pokusy detektiva Bonaserové přednést mu nezvratné důkazy a nepochyboval, že za poloprůhledným sklem stojí další, možná i manžel té kriminalistické potvůrky, které se elegantně zbavil. Určitě prokázal dobrodiní více lidem, které dostala do basy. Nenáviděl ji. Ten její vítězoslavný a uspokojený pohled, když ho nechávala odvézt z této místnosti před čtyřmi lety i když ještě ani nebyla plnohodnotný kriminalista, viděl jasně dodnes. Ta holka byla šťastná, že ho zavřela. A on byl nyní neméně.
Když jí zarýval nůž hlouběji a hlouběji do těla, cítil jak se otevírá krvavá rána a slyšel její výkřik, poslední v celém životě, cítil doslova orgasmus zadostiučinění. Nádhernou moc nad životem a smrtí, nezastavitelnou moc, v tu chvíli dokázal cokoliv. Jenže nemusel, stačilo mu vidět, jak se hroutí k zemi bez šance na záchranu. Stihl i zmizet dřív, než ho ta vzteklá, skoro dvoumetrová hora jménem Donald Flack, chytila. Nepochybně škoda toho jejich prcka, o kterém se tu také zmínili, děti by měli být dětmi dokud je to možné a nic by je o nevinnost nemělo připravovat. On sám měl osmiletou dceru. S pobytem ve vězení se mu hodně odcizila a už navždycky bude potomkem bestie. Taky o nevinnost přišla. Však oni se s tím smíří, děti umí odpouštět víc než dospělí a hlavně ještě spoustu věcí zapomenou.
Svět sám o sobě taky zapomíná. Zapomene jak na ni tak na něj. Ovšem to by se o jeho činu musel někdy dovědět. Musel...
"Fajn, zabil jsem ji. Zabil a udělalo mi to moc dobře. Zvláštní jak může ženská chlapa uspokojit a vůbec s ním přitom nespat."
Následovala chvíle ticha. Ani rozpačitého ani překvapeného. Pouze znechuceného na nejvyšší možnou míru.
"Proč. Kvůli třem letům v kriminále jste zabil mladou matku?"
"Ne. Zabil jsem jedno kolečko ve velký mašině, která si říká bezpečnostní systém. Ale nic není dokonalé."
Slyšeli prásknout vedlejší dveře a rozzuřené hlasy, které se rychle blížily. Stella se okamžitě zvedla a pospíchala zakročit dřív, než Danny s Donem vtrhnou dovnitř.
"Ani trochu svého činu nelitujete?" zeptal se s opovržením Mac.
"Ne," stručná a výstižná odpověď. Na důkaz svých slov přivřel spokojeně víčka a čekal, na jakou pitomost se ho zeptají dál. Ani jeden už ale neměl chuť se s někým jako on zabývat.
"Odveďte ho už! A připravte!"
"Jenom klid Taylore, připravenej jsem, vím, jak to v base chodí."
Mac se poprvé samolibě usmál. "Myslíte? Vaše nevadská příslušnost ale tvrdí opak. Za tak závažný trestný čin vás necháme deportovat do nevadské věznice. A tam platí jiné zákony."
Muž absolutně ztratil barvu.
"Bude vás soudit nevadský soud. A ten vám dá injekci," vítězoslavně se nadechl a pozoroval, jak se dotyčnému podlamují nohy div, že ho strážník nemusí táhnout po podlaze. S tímhle nepočítal.
Jestli někomu dovědět se o smrti blízkého člověka přišlo jako nejtěžší chvíle v životě, nebyl dosud na jeho pohřbu. Myslela jsem si, že teď už všechno zvládnu. Mattův pohřeb přebolel, z oznámení o Pattyině smrti jsem se taky dostala.
Teď jsem stála mezi náhrobky vedle spousty dalších lidí a věděla, že nezvládnu. Bylo strašně těžké dívat se na její rakev a na tváře kolem. Všechny vyjadřovaly hlubokou ztrátu, na spoustě z nich se leskly slzy a rakev, kterou spouštěli do země, jako by mi spouštěli na srdce.
Stála jsem mezi Ericem a otcem, vedle něj a za námi zbytek kriminálky. Před námi Lindsay, Danny, jeho rodiče a Don. Bylo mi jich líto. Strašně líto. O to víc, když pro ně nebyla jiná pomoc, než čas. Lucy ani Natali tu nebyly. Sam se uvolila obě pár hodin pohlídat. Bylo to rozhodně lepší řešení než přitěžovat už tak zničeným rodičům. S Mattym byla doma jedna má známá.
Všude ležela spousta květin a věnců. Dva z nich, ty zdaleka největší, měly stuhu se stříbrným nápisem, který bolel nejen osobu, kterou byl podepsaný. Věnec darovaný malou dcerou a milujícím manželem je poslední zvrácená tečka absolutní nespravedlnosti.
Křečovitě jsem držela kytici bílých lilií, dokud rakev nedosedla na dno. Utichly tklivé tóny a slyšet byl pouze ženský pláč, nejspíš její matky. Lindsay měla hlavu zabořenou do Dannyho ramene a přísahala bych, že jsem zaslechla tichý vzlyk, který nemohl patřit nikomu jinému, než Donovi.
Pomalu, jako by zapomněl chodit, stoupl na okraj čerstvě vykopané jámy. Upustil rudé růže, které dosud svíral v dlani a ty tiše dopadly na světlou dřevěnou desku, navždy skrývající jeho lásku.
Potom odešel. Nesnesl žádný další pohled, nedokázal se rozloučit, ani tady ani jinde. Potřeboval být chvíli sám a pokusit se smířit s tímto místem a skutečností.
Následovali ho další a další a všichni pomalu opouštěli hřbitov. Nasedali do svých aut a považovali toto jejich gesto za dostatečné poslední rozloučení. Někteří z nich ještě před odjezdem vyjádřili Donovi nebo Messerovým soustrast, ale byla to stejně prázdná slova jako na Mattově nebo jakémkoli jiném pohřbu. Ani je pořádně nevnímal. Stál tragicky sám opřený o své auto. Myslím, že vůbec nevnímal svoje okolí.
Za pět minut byli pryč skoro všichni. Ještě jednou ho krátce objala Lindsay, Danny si s ním vyměnil pohled plný toho největšího porozumění a odjeli i oni.
Vytrhla jsem se Ericovi a zamířila k němu.
"Ann, dá se tohle někdy zvládnout?" zeptal se pohnutým hlasem s pohledem upřeným někam pryč. Říká se, že oči odráží lidskou duši. Pokud to byla pravda, byla jeho duše ledová. Ledová, nešťastná a topila se v modrém proudu, který nedokázal usměrnit.
"Dá. To víš že dá … nesmíš tomu propadnout …"
"Mám pocit, že … nikdy nemůžu zapomenout a pořád to bude … stejně bolet …"
"Potřebuješ čas …" rozechvěle jsem se nadechla a zavřela oči. Jeden druhého jsme nutili k pláči a zároveň k jeho potlačení.
"Čas nezmění nic na tom, že je pryč!"
"Done …" objala jsem ho. Čas ji sice nevrátí, ale vyléčí. Pokud člověk nepropadne smutku, nezačne dělat hlouposti a vydrží, tak vyléčí. Začátek je nejhorší. Záleží na něm všechno, proto jsem mu do kapsy vsunula krabičku s několika antidepresivy. Bude je možná potřebovat, ale víc bude potřebovat podporu. Ode všech.
"Je pryč …"
"Není, Done nikdy tě neopustí … Zůstane s tebou pořád … ve tvém srdci …"
Žádné komentáře:
Okomentovat