Turnaround to Blame 16

Sněhurka

Ozvalo se rázné zaklepání na dveře.
Mladá černovlasá dívka ve jemně modrých šatech je otevřela a s úsměvem se podívala na ženu za nimi.
Ta ale jen mlčela a oči pod nízko posazeným červeným kšiltem upírala před sebe přímo na dívčino zvědavé hezké tělo. Potom se konečně vzpamatovala.
"Dvě porce z Wang Fu pro slečnu Wingfieldovou," zahlásila a zvedla tašku s dvěmi krabičkami z čínské restaurace.
"Ah, výborně, jste tu brzo. Kolik to dělá?" zeptala se černovláska stále s úsměvem na rtech.

"Moc ráda si vezmu jablíčko," usmála se Sněhurka ve žluté sukýnce na babku s šátkem přes oči. Snad zapomněla, co na ni macecha chystá, snad uvěřila staré žebračce. Ta jí podala to největší a nejčervenější jablko z košíku.
"A co za něj chcete, babičko?"

"10,48," natáhla žena v čepici ruku, přijala peníze, podala černovlásce objednávku a aniž by si přepočítala obdrženou sumu, rychlým krokem vyrazila k východu.

"Nic, děvenko. A jen si kousni. Je moc dobré."
Pak se ozval jen škodolibý smích, když otrávená návnada spadla na zem spolu s bezvládným dívčiným tělem. Její černé vlásky se rozprostřely po podlaze a babice zmizela.

Dívka jen zavrtěla hlavou a zavřela dveře. Pečlivě vybalila a připravila objednané jídlo na prostřený stůl, posadila se a čekala na hosta, který už neměl dorazit.
Čekala čtvrt hodiny, půl, hodinu. Nepomohl telefon a on sám se neukázal. Přinesená směs rychle splnila svůj účel, když se smutná rozhodla dál nečekat.
A pak se ozvala jen dutá rána, jak znehybněné a nemohoucí tělo padalo ze židle na podlahu.

Když se trpaslíci večer vrátili domů, našli Sněhurku mrtvou. Plni smutku ji uložili do skleněné rakve a truchlili.
Jenže ještě ten den jel kolem trpasličí chaloupky vznešený princ. Tam zahlédl bledou, ale nádhernou dívku navždy spát a okamžitě se zamiloval. Trpaslíci mu řekli, že zlá královna ji otrávila a už jí není pomoci, ale princ zatoužil odvézt dívku s sebou. Trpaslíci se své Sněhurky vzdát nechtěli, ale když viděli, jak se princ trápí a jak po ní touží, svolili.
Jenže jeden z princových sluhů byl moc velký nešika a když zvedal spolu s ostatními Sněhurčinu rakev, zakopl.
Rakev poskočila a otrávené sousto jablka vypadlo Sněhurce z hrdla. Zlé královnino kouzlo přestalo působit a ona otevřela oči.
Princ se zaradoval a odvezl si Sněhurku na zámek. Když to zlá královna zjistila, pukla zlobou a Sněhurka žila se svým princem šťastně až do smrti.

Konečně se rozezněl telefon. Možná volal on. Možná se chtěl omluvit nebo vysvětlit, proč nepřišel. Ale už nebyl nikdo, kdo ho mohl zvednout. Sněhurka v modrých šatech zlou královnu neporazila, princ nepřišel a když vyzváněcí melodie jejího mobilu utichla, její srdce zapomnělo bít. Až do smrti.

Diváci, sestávající většinou z rodičů účinkujících, začali hlasitě tleskat. Ke Sněhurce Natalii Flackové a princi se na improvizovaném jevišti připojili i trpaslíci a zlá královna a všichni se nadšeně ukláněli. Natali ještě zamávala otci, který se tyčil nad většinou ostatních, především matek, a s ostatními herci po skončení potlesku utekla do zákulisí v šatně.
Tam ale stejně nevydržela dlouho, protože hned, jak se převlékla, musela zjistit, jak dobře hrála a jestli se to jejímu otci líbilo.
"To víš, že jsi byla úžasná Sněhurka, ta nejlepší," odpověděl jí proto na vzrušenou otázku a přistihl se, že vlastně ani nelže. Ani jednou neudělala na scéně chybu, ani jednou se nepřeřekla.
"A viděls mě, jak jsem se otrávila a upadla?" švitořila dál a poskakovala před ním.
"Ano. Zahrála jsi to krásně. Ale víš doufám, že ve skutečnosti, když někdo sní jed, tak doopravdy zemře?" neodpustil si, protože podobné informace neustále své dceři připomínal a hodlal jí připomínat všechna nebezpečí, která na ni mohou číhat.
"Jo, jasně že vím," vyvrátila oči a krátce se otočila na svou učitelku, která stála přímo za ní a dohlížela, aby si žádné dítě při odchodu nebralo rekvizity a kostýmy domů.
"A myslíš, že to viděla i máma?" zeptala se potom znovu, tentokrát o něco klidněji a tišeji. Donovi neušlo, že žena za ní, slečna Millarová, pokud si dobře pamatoval, si odkašlala.
"Nepochybně. A určitě je na tebe moc pyšná, zlato."

Další odkašlání.
Don proto zvedl k učitelce Millarové hlavu. Byla to mladá, asi třicetiletá žena, která učila ještě s nadšením a dělala pro své školní svěřence hodně.
"Potřebujete ještě něco?" zeptal se jí.
"Vlastně ano. Nechtěla jsem vás poslouchat, ale na tom moc nezáleží, na tohle se Natali ptá často i při jiných příležitostech a já bych si s vámi o ní ráda promluvila."
"O čem? Nemá přece problémy."
"Zatím nemá. Ale vážně, detektive Flacku," vypadala najednou celkem ustaraně, když se podívala na děvčátko, které mávalo na rozloučenou svému divadelnímu princi, "vy nemáte stále čas na konzultaci, ale vzhledem k tomu, jak se poslední dobou vyjadřuje a staví ke své matce a smrti, musím s vámi mluvit. Dnes už ne, mám tu ještě spoustu práce, ale co nejdříve."
Don se trochu znepokojeně kousl do rtu. Od doby, co mu přátelé začali pořád připomínat, že je sám a někdy i někoho dohazovat, myslel na Patty pořád víc. Mohl to snad přenést i na svou dceru? To by bylo to poslední, co mohl chtít. Rozhodl se proto neodkládat dál rozhovor kvůli práci, dal slečně Millarové svou vizitku a nechal Natali, aby ho táhla do auta a na slíbený zmrzlinový pohár na úspěch. Z hlavy už ale otázky okolo Natty a smrti nevyhnal.


Otázky kolem smrti ale ten večer neřešil sám.
"Páni, takhle nenápadné tělo a místo činu jsem už několik měsíců neviděl," prohodil Mac místo pozdravu, když dorazil do bytu Tami Wingfieldové, k Jo Danville.
"To mi povídej. Na první pohled vypadá, jako by uklidila, zasedla k večeři a pak se prostě rozhodla padnout k zemi mrtvá."
"Ne tak docela. Měla tu společnost. Nebo na ni alespoň čekala," kývl k druhé celé porci čínské směsi.
"Možná společnost nedorazila a ona zemřela nudou?" pokusila se Jo o vtip, ale když viděla, že Mac nemá stejně jako několik předchozích týdnů nejlepší náladu, přestala. "Oběť je Tami Wingfieldová. Podle prvních poznatků tu nic není dotčené. Zatím jsem ale stihla jen zkonstatovat prakticky totéž, co vidíš. Ještě čekám na doktora Zaa a pak se do toho pustím," položila fotoaparát, kterým udělala několik prvních snímků celé místnosti.
Patolog Sid Hammerback, na něhož byl většinou spoleh, že přijede opravdu brzo, musel být dnes vystřídám doktorem Evanem Zaem, který se ke kriminálce vrátil po několika letech v nemocnici. Zatím ale nedorazil a vzhledem k nedotčenému tělu nechtěli kriminalisté zničit cokoli, co by jim mohlo pomoct.

"Určitě ale musíme zabalit to jídlo. Nemá žádné zranění, dá se tedy předpokládat i otrava. Navíc podívej," Mac si klekl na koberec kousek od hlavy oběti a posvítil baterkou na vlhkou skvrnu pod jejími rty, "sliny. Když dopadla na zem, ještě žila. Ale nevypadá to, že se hýbala."
"Mohlo jít o sebevraždu?" prohodila Jo, když nafotila jídlo na stole a poté ho balila k převozu do laboratoře.
"Ještě jsem se nesetkal se sebevrahem, který si dá jed do večeře," zavrtěl Mac hlavou, "Kdo ji vůbec našel?" vzhledem ke druhé nedotčené porci se před nimi okamžitě otevírala spousta možností.
"Její sestra. Prý neočekávaně přijela do města a když Tami nebrala telefon, přijela osobně," skočil jim do hovoru detektiv, který na místo přijel před nimi a už stihl dotyčnou vyslechnout.
"Jak se dostala dovnitř?"
"Má náhradní klíče. Stejně, jako oběť měla její klíče. Když si odemkla a viděla ji, hned prý zjistila, že už nežije. Přesněji dle jejích slov - Tami vypadala mrtvá na první pohled a když necítila tep, volala 911. Nikdo další tu ale nebyl a neviděla nikoho ani kolem."
"Dobře, díky. Budeme ji ještě potřebovat na stanici kvůli otiskům," s tím Mac detektiva propustil po jeho další práci a pomohl Jo sbalit důkazní materiál ze stolu. Poté konečně dorazil i patolog a směna vlastně teprve začala.


Ačkoli o několik kilometrů dál v nově federální budově už měla dávno končit.
"Co tu ještě děláš?" nejmladší člen oddělení zahlédl z jedné z kanceláří světlo a šel se podívat, kdo se rozhodl nocovat v práci.
Byla jsem to já. I po několika týdnech práce ještě zbývala spousta administrativy, kterou mi nařídil jako své zástupkyni šéf, a já se nemohla dohadovat, protože jak jsme si s Ericem slíbili, našli jsme dům. A termín stěhování se blížil a já v něm potřebovala co nejvíc volna.
"Třídil jsi někdy ponožky? Dokud to za tebe nedělala tvoje snoubenka?" zvedla jsem k němu hlavu v pomalém unaveném gestu.
"Občas, když mi je pračka nesežrala," zasmál se, "proč?"
"Tohle je totéž. Prostě hledáš, které dvě složky k sobě párují a ty dáš k sobě. Všechny nevyřešené vraždy severovýchodního pobřeží, co se dostaly FBI na stůl."
Naštěstí jen vraždy. Nedovedla jsem si představit, že bych měla třídit veškeré nevyřešené trestné činy. Je ale pravda, že krom vražd, opakovaného zneužívání, sadistických opakovaných útoků a únosů forenzní oddělení FBI nedělá prakticky nic. Dokonce byli tak laskaví, že rozpracované případy, které mají v práci jejich další týmy, jako drogy, pašování, zbraně, si nechali pro sebe.
"A neměli by to mít roztříděný, vedený v databázi a … hotový?" pozvedl tázavě jedno obočí.
"To samozřejmě měli, ale ukázalo se, že komunikace není jejich silnou stránkou a navíc to po přestěhování nějaký matlal v archivu dokonale smíchal," povzdechla jsem si.
"No nepárali se s tím, co?"
"Kdo, FBI? Jsme teď součástí BAU, takže proč bychom to neprotřídili sami. Výslovně to uložili agentu Colemanovi," pokrčila jsem rameny.

"Aha! Takže logicky to děláš zase ty. Někdo by ho měl už konečně nahlásit. Třeba by ho vyhodili. Stejně mu platí za nic. Ještě jsem ho neviděl dělat něco, co má."
"A dosadí sem jiného, ještě horšího. Nějakého neurotického pedanta se sklony k hysterii," ušklíbla jsem se. Jediné šéfovo štěstí bylo, že jsme nedělali znaleckou činnost a posudky pro soud, ale jen pro policii. Prakticky jsme sami vyšetřovali, nezajišťovali jsme posudky při řízení. Kdyby ano, díky němu bychom nepochybně klesli v žebříčku znalců hodně hluboko.
"Třeba by ale dělal svou práci," pokrčil Brendan rameny, "stejně bys ale měla být šéf ty. Nahlásit Colemana a nahradit ho. Stejně to většinou děláš."
"To nejde, Brade, to snad víš. Tvrdě tu pracujeme všichni, nejen já."
"Proč by ne? Zastupuješ ho, všichni tě tu berou, i ten náfuka Linwood. A zvládáš to," trval si na svém.
"Jo, proto tu neustále tvrdnu. To už bych svého syna nevídala vůbec. To jednak a navíc, když Colemana nahlásím, budou si všichni myslet, že jdu po jeho místě. O dvacet let mladší, než on. Prakticky nezkušená. V téhle profesi!"
"Tak ho nahlásí někdo jiný," pronesl Brendan rezolutně.
"A kdo? Ty chceš mít problémy? Nebo snad to udělá ten nafoukaný límeček, pro který jsme póvl? Kathleen by to dávno udělala, ale tu už nemáme," ne, nechtěla jsem to. Dělala jsem za něj veškerou administrativu a všechny interní záležitosti, on se věnoval pouze profilování, ale velká část byla jen dočasná, než plně rozjedeme provoz, a nemohla jsem riskovat.

"Nojo, ale vždyť to není fér vůči nikomu z nás. A tobě hlavně."
"Hele, Brade, to mi pochlebuješ, protože bys nakonec rád šéfoval sám, nebo se mi snažíš vlichotit, abych se stala šéfkou a tys měl dobrou pozici?" musela jsem se usmát.
"Nebylo by to špatný … ale stejně, to musíš vidět taky, že to není fér."
"Vy za něj práci neděláte. A když tady je, tak mi aspoň ulehčí ohledně probíhajících případů, na jeho místě bych všechno dělala sama pořád. A já … mám jen několik málo let praxe. Sice je fakt, že se poměrně úzce zaměřujeme na victiomologii, profilování a kriminologickou psychologii, a to jenom pro policii, ale stejně je to zoufale málo na to, abych mohla někoho vést," byla to pravda.

Práce forenzního psychologa znamená ohromné množství znalostí z mnoha oborů psychologie, které musí mít, navíc samozřejmě musí pracovat sám na sobě, aby se nenechal zmanipulovat a nedělal chyby, co dělají ostatní. Jeho případy se ho nesměly dotknout, nesměl na sobě nikdy nechat nic znát, musel dokázat jasně oddělit svůj život od práce, aby zabránil projekci a především k tomu, aby mohl svou práci zodpovědně, dobře a objektivně vykonávat, potřeboval zkušenosti. Já byla v tomhle ohledu začátečník, o trochu pokročilejší, než Brendan, jen jsme předtím měli výborného šéfa, co nás dokázal připravit jak nejlépe dovedl, oba nás náš obor neskutečně bavil a federálové si s personálními předpoklady příliš hlavu nelámali. Navíc jako zástupkyni si mě Coleman vybral jen proto, že byl na ženské, a v našem týmu jiná nebyla. I to jsem dobře věděla.

"Stejně. Chtěl bych ti nějak pomoct."
"No tak na. U stejných a souvisejících složky na sebe a sepnout," vzala jsem půlku štosu dokumentů přede mnou a posunula je k němu.