Gimliho příběh (2014)

„To jste na sebe s elfy byli vždycky takoví? Vždycky... jste byli proti sobě?“ usadil se Pipin na měkké a příjemně vyhlížející louce, kde společenstvo udělalo při svém putování přestávku, proti trpaslíkovi Gimlimu. Zrovna totiž za sebou měli další chvíli ne úplně přátelského pošťuchování mezi ním a elfem Legolasem a když ani jeden z hobitů nechápal, proč se musí neustále hádat, vysvětlil jim Boromir, syn správce královské říše Gondoru, že elfové a trpaslíci spolu vedou odjakživa kruté spory a jejich rasy se nenávidí.

„Vždycky, co pamatuju já, můj otec, můj děd a jeho děd. Žádní elfové zavrtaní ve svých čárech nikdy nepochopí trpaslíka a nikdy nepoznají krásu jeho říše. Navíc se k nám mnohokrát obrátili zády, když jsme je prosili o pomoc. A tak žádný špičatý ucho nikdy nestane v našem království a žádný špičatý ucho nebude přítel trpaslíka. Ani tohle!“ kývl krátce hlavou k Legolasovi opřenému o strom na okraji louky. Nevypadal ale, že by ho Gimliho slova jakkoli vyvedla z míry, tvářil se mírně a nezúčastněně, i když určitě poslouchal.
„Ale copak nikdy žádný trpaslík a elf, v úplně celé historii, se spolu nepřátelili? Nikdy spolu nemluvili? Vždyť i mezi největšími nepřáteli... třeba u nás doma, rodina Smrkovských jsou ti nejhorší hobiti, jaké znám, ale mladý Hugo Smrkovský-“ podivoval se teď zase Smíšek, ale Gimli ho přerušil.
„Co je mezi elfy a trpaslíky nemůžete chápat, chlapíci. Je to dlouhé a hluboké nepřátelství a nic ho po všem, co elfové udělali, nemůže zlomit. Neříkám, že trpaslíci jsou úplně bez viny, ale zrada, jakou se na nás dopustili, všechno ještě zhoršila,“ pokýval Gimli moudře hlavou, i když všechno, o čem povídal, slyšel jen z druhé ruky od svých rodičů a ztrátu a znovudobytí Ereboru měl jen jako pohádku, která se od jeho starého domova odehrála tak daleko, jako by se snad vůbec nestala. Jenže stala a sahala dál, než jen k drakovi a uloupenému pokladu.

„Ale vypráví se o jedné elfské čarodějce, která se tvářila jinak, než ostatní elfi.“
„Vážně? Vyprávěj nám o ní!“ žadonil Pipin, který měl od malička rád všechny příběhy, a příběhy o tvorech, které ani neznal, a tak pro něj byly úplně nové, zvlášť.
„Prý to byla velká čarodějka, která se jako jediná elfka ukázala při bitvě s drakem a skřetím vojskem. A byla tak mocná, že pobláznila a očarovala samotného budoucího trpasličího krále Kiliho a pak, když v bitvě padl, znovu ho přivedla mezi živé. Jenže potom zmizela, král už ji nikdy neviděl a jak ji nemohl dostat z hlavy, už se nikdy ani neoženil. A na tom je vidět, že z žádnýho špičatýho ucha nekouká vůbec nic dobrýho.“
„A jak vypadala?“
„Jaká bitva s drakem?“
„Jak tohle všechno víš?“
„Je to skutečná čarodějka?“ střídali se v naléhání a otázkách Pipin se Smíškem dál a vyprávění zaujalo i ostatní členy společenstva, takže Gimli pochopil, že se z něj jen tak nevyvlékne a bude muset vypovědět vše, co mu otec Glóin pověděl, když se pro něj a další příbuzné vrátil z Ereboru a Kili, jediný trpaslík z Pavézova rodu, který krutou bitvu přežil, se stal mladým králem dobyté říše.

„Jo, je to skutečná čarodějka. Vyprávěl mi o tom táta, stalo se to, když šel s Thorinem Pavézou, Kilim, Filim a osmi dalšími dobýt zpátky naše království. Byl tam i Gandalf, zeptej se ho, určitě ti to potvrdí taky.“
„Gandalfe, vy jste taky bojoval s drakem?“ vyskočil vzrušeně Pipin a podíval se na starého čaroděje, který seděl na převráceném kmeni stromu a kouřil dýmku.
„To rozhodně ne. Tohoto dobrodružství se mi nedostalo, dorazil jsem k Hoře, až když byl drak mrtvý. Ale znám někoho jiného, kdo Šmaka viděl.“
„Vážně? Kdo?“ hltal ho netrpělivě očima Pipin a Smíšek mu přizvukoval. Gandalf se však jen usmál a kývl hlavou ke třetímu hobitovi, Frodovi.
„No... Bilbo mi o tom nikdy moc nevyprávěl,“ pokrčil ten rameny a měl pravdu. Putování k Osamělé hoře, bitva svedená na jejím úpatí a poklad, který Bilbo Pytlík při tom našel, byla část života, s níž se svému oblíbenému synovci stále nedokázal svěřit.
„Nu, ale byl tam. Spolu se mnou a společenstvím trpaslíků, mezi nimiž, jak řekl, byl Gimliho otec Glóin, se vydal získat zpátky strašlivým drakem Šmakem uloupený poklad a zabrané království Erebor. A musím přiznat, že i když jsem to byl já, kdo ho popíchl, aby se přidal, stále mě překvapuje, co všechno dokázal.“
„A opravdu tam byla elfí čarodějka?“
„Na to, můj milý Smíšku, se musíš už zeptat Gimliho. Pokud si správně vzpomínám, a jako čaroděj, pro nějž od té doby neuplynulo víc, než pouhá chvíle, bych si vzpomínat měl, oddělil jsem se od výpravy dříve, než k Hoře dorazily armády.“

Všichni, kteří se příběhu nezúčastnili nebo ho dosud neznali, tedy obrátili hlavy zase ke Gimlimu. A ten začal vyprávět.
„Když mí příbuzní na začátku cesty odešli z vašeho Kraje, čaroděj je zavedl do Roklinky. Měli mapu k tajným dveřím Ereboru, ale neuměli ji přečíst. Elrond byl jediný, kdo to mohl dokázat.“
„Ten Elrond, co vyléčil Froda?“ ujistil se Smíšek.
„Přesně ten. Zůstali tam nějakou dobu a tehdy ji Kili potkal. Prý to byla krásná elfka, pro toho, komu se snad elfové můžou líbit. A někteří říkají, že když byla noc, tak celá zářila jako samotný měsíc. Ale kdo ví, jestli to nejsou jen povídačky. Ostatní si toho taky vůbec nevšimli. Drželi se od elfů dál, plánovali cestu, a bavili se, dokud je ještě nebezpečí nedostihlo. A vůbec nevěděli, že se náš budoucí král někdy ztratí a jako ten nejpošetilejší blázen poslouchá očarované řeči. Už tam ho musela dostat do svých sítí, ale mohl se ještě vyléčit, když z Roklinky odešli a pokračovali dál,“ zakončil první část příběhu o putování za drakem a tvářil se tak pochmurně, jako by mluvil o jedné z nejhorších událostí, o jaké slyšel.
Gandalf zatím jen pobaveně bafal z dýmky, protože on si tehdy na rozdíl od trpaslíků dobře všiml večerních procházek Kiliho a Artëwin, půlelfky z Lothlórienu, a i toho, jak náhle vzkvétá něco dosud neviděného. Zato Legolas, stále opřený ve stínu stromů, poslouchal a díval se do dálky skrývající minulost. I on znal víc, než Gimli, a hlavně věděl, jak to bylo doopravdy. A jeho srdce to nikdy nepřestalo tížit.

„Takže se potkali znovu, když se nevyléčil?“ pobídl Pipin Gimliho k dalšímu vyprávění.
„Potkali. Na další cestě výprava přemohla mnoho nepřátel a dostali se přes mnoho bitev až do Temného hvozdu. Aby se dostali k Jezernímu městu a k Hoře, museli ho projít, ale to se jim nepodařilo.“
„Po tom všem se ztratili v lese?“ zeptal se dost nevěřícně mladý Sam Křepelka, čtvrtý a poslední hobit společenstva.
„Ztratit se v lese? Žádný trpaslík se jen tak neztratí v lese!“ rozhořčil se Gimli. „Král lesní říše elfů nikdy nebyl s trpaslíky za dobře. Říká se o něm, že je na poklady vysazený stejně, jako každý trpaslík, a netoužil po ničem jiném, než si z našeho bohatství vzít i pro sebe. A tak, když mí příbuzní tehdy došli k jeho království, všechny zajal a uvěznil.“
„Proč to udělal?“ skočil mu do řeči Smíšek.
„Protože Thorin mu nechtěl poklad odevzdat. Takoví jsou elfi, pane Smíšku.“
„Slyšel jsem, že má ve své říši obrovské poklady,“ zapojil se poprvé do hovoru i Boromir, syn Denethora, správce Gondorské říše.
„Poklady lesní říše nikdy nedosáhnou velikosti lidských, protože většina elfů vidí bohatství jinde, než ve zlatě a stříbře,“ odpověděl mu teď Legolas. Věděl velmi dobře, že jeho otec nemile tíhne ke kráse a hodnotě věcí, ale chápal jeho tehdejší nechuť k pomoci trpaslíkům a sám pocítil nelibost k pomlouvavým řečem.
„Ale náš poklad chtěl,“ odporoval mu Gimli a znovu se vrátil k otcovým vzpomínkám.
„Naštěstí se ale váš příbuzný Bilbo Pytlík ukázal jako dobrý pomocník, sám se nějak strážím vyhnul a pomohl všem k útěku. A pak už mohli projít Jezerním městem, posledním městem před Horou, a najít svůj cíl.“
„A utkat se s drakem!“ předběhl nedočkavě události Pipin.

„Eh, jo, utkat se s drakem,“ přikývl trochu zdráhavě Gimli. Byla totiž pravda, že o pravém utkání se s drakem nemohla být řeč a trpaslíci samotní nestvůru sotva zahlédli. Jediní, kdo se s ním kdysi utkali, byli Thorin a Balin, a to ještě v dávných dobách, kdy Šmak do Ereboru přiletěl. „Trpaslíci ho tehdy vypudili z hory a nad městem ho jeden lučištník trefil na nekryté místo a drak padl.“
„Jak to udělali?“
„Zatracení hobiti, jestli mě budete pořád přerušovat, už vám nic neřeknu!“
„Promiň, Gimli. Ale my ten příběh nikdy neslyšeli a nikdy jsme neviděli žádného draka!“
„Je hodně věcí, co jste nikdy neviděli, půlčíci,“ zabručel znovu Boromir, „a hodně z nich uvidíte. Ale draci už nejsou. Jsou jiné zrůdy. Horší. Nazghúlové, přízraky, skřeti,“ zmáčkl v pěsti pár suchých větviček a rozdrtil je.
„Nazghúly už jsme viděli. Bylo to hrozné,“ vzpomněl si Frodo na setkání na hranicích Kraje a poté U Skákavého poníka, kde jim Aragorn konečně vysvětlil, co je pronásleduje.

„Jsou děsiví. Ale skřeti umí být ještě horší. Těch jsou totiž hromady a když jdou do bitvy, neštítí se ničeho. A i tam se objevili.
Trpaslíci s Bilbem draka vyprovokovali a on vylétl z hory. A když konečně padl, Thorin se rozhodl ujmout vlády nad ztraceným královstvím. Jenže lidé v Jezerním městě utrpěli mnoho zlých ztrát a vinili z nich trpaslíky, takže chtěli, ať jim zaplatí škody. A Thranduil samozřejmě ihned zjistil, co se stalo, a vznesl i svoje požadavky. Ale copak si ti blázni myslí, že trpasličí poklad může skončit v lidských rukách? Nebo snad elfích? Nemohli jsme za draka, ani za to, co udělal. A chtěli jsme obnovit království, co by pomohlo všechny ty blázny vyzvednout z bídy. Ale napadlo je to? Ne,“ odplivl si znechuceně. „Chtěli jen zlato, zlato, zlato! A Thorin s družinou se zavřeli v hoře, aby si ho nevzali násilím. Bylo jich moc málo, než aby mohli uhájit takové bohatství, a i když poslal pro naši armádu, musel čekat několik dní, než dorazí. No a v tu chvíli, moji milí hobiti, dorazilo i elfí vojsko s jejich čarodějkou.“
„Ona byla i v armádě?“ neudržel se Pipin ani přes výhružku.
„Obvykle elfí ženy ve vojsku nejsou. Ale některé, zvláště ty poloviční, mají umanutou hlavu,“ vysvětlil mu Aragorn, který též věděl, o kom jeho společník mluví.
„Tahle tedy měla! Zůstala prý celou dobu v elfím táboře, a když se král pokoušel s Thorinem vyjednávat, byla s ním. Ale dělala i horší věci. Bifur se prý jednou uprostřed noci probudil hladem – protože jak elfi a lidé z města obléhali horu, trpaslíci si ani nemohli opatřit zásoby – a všiml si, že se král Kili, i když tehdy samozřejmě ještě nebyl král, jen králův synovec, krade ven. Šel opatrně za ním a stranou, úplně ve tmě na úpatí plném kamenů, co je schovávaly, je viděl. Viděl, jak ho čarodějka pořád víc a víc svazuje svými čáry, a jak Kili není schopný se od ní odtrhnout. Uplácela ho jídlem a pletla mu hlavu a on s ní trávil celé noci. Když se potom Bifur svěřil Filimu, to byl Kiliho bratr, protože se o něj bál, dozvěděl se, že to trvá už několik dní. Blázni. Měli ho přivázat řetězem v hoře, dokud z něj kouzlo nevyprchá, tak je to. Ale neudělali to. Dřív, než se dohodli, ten váš zatrolený příbuzný Bilbo, co jim tolikrát pomohl, ukradl Arcikam a šel za jejich zády vyjednávat s elfi. A v tu ránu dorazili i skřeti a nikdo neměl čas myslet na magii a jednoho trpaslíka. Museli se spojit všichni trpaslíci, elfi a lidi dohromady, aby porazili tu odpornou bandu žluklých fretek ze severu a vybojovali slavnou bitvu pěti armád.“
„Kdo všechno tam bojoval?“ zeptal se vykulenýma očima Smíšek a doslova visel na Gimliho rtech.
„Copak si sedíš na uších? Trpaslíci v hoře a ti, co jim přišli na pomoc, lidi a elfí bojovníci proti skřetům.“
Smíšek chvilku přemýšlel, pak se zamračil a řekl: „Gimli... ale to jsou jenom čtyři...“
Gimli se nadechl k dalšímu láteření, pak sám v duchu přelétl počet armád a zůstal zaraženě sedět. Ozval se jen Gandalfův smích.

„Přilétli i orli, mistře Smělmíre. To byla pátá armáda. Vskutku netradiční, pravda, ale velice nám tehdy pomohla.“
„Vy jste tam taky bojoval? Už jste u toho byl?“
„I když ti můžu připadat jako opotřebený stařec, mé schopnosti vládnout mečem a mou holí nejsou tak malé, jak by leckdo předpokládal.“
„Páni, nikdy mě ani nenapadlo, že pan Bilbo bojoval s drakem a skřety v trpasličím království. Nikdy o tom nemluvil a všichni si mysleli, že ta jeho slavná výprava byla jenom velký podfuk,“ uznale pokýval hlavou Sam a přemýšlel, co všechno ještě o starém pánovi neví.
„Kdepak, byla nebezpečnější, než si umíš představit. A bitva byla zlá. Mnoho statečných bojovníků padlo na všech stranách, než se jim podařilo skřety udolat. A byli mezi nimi i Thorin, Fili a Kili. Trpaslíci už si začali zoufat, protože tím přišli o celou královskou rodinu. Ale pak Kiliho tělo zmizelo. Viděli, jak ho probodla skřetí čepel, ale prostě zmizelo a on se objevil po několika dnech úplně zdravý. A vykládal, že ho zachránila ta čarodějka. Že ho svými kouzly přivedla zpět a vyléčila mu rány. A pak zešílel úplně.“
„Zešílel? Ale není dobře, že ho zachránila?“
„Kdo ví, co vůbec udělala. Určitě to nebylo nic tak moc dobrého, když zešílel. Pořád mluvil o tom, že ji musí najít. Protože když se prý konečně uzdravil, ona odjela. Byl docela pomatený. Myslel si, že ho snad má ráda a těžko se učil vládnout a starat o co měl. Vůbec se nesoustředil, myslel jenom na ni a jak jsem říkal, dokonce se neoženil. Ani ho nenapadlo najít si pořádnou královnu a mít děti, kterým jednoho dne předá říši. Přes den bloumal po chodbách nebo hledal drahokam, co by nejlépe vystihl její krásu, a v noci, místo odpočinku, sledoval měsíc. Hrůza. Ona se ale nikdy neukázala a nikdy už o ní neslyšel. Nikdo z trpaslíků. Ale to je dobře, přátelé,“ dodal okamžitě, „kdo ví, co se všechno mohlo stát.“

„A jak se vůbec ta čarodějka jmenuje?“ zeptal se Smíšek, protože žádnou elfku dosud nepoznal. I v Elrondově domě v Roklince byli samí muži, a tak ho zajímalo, jak mohou jejich jména znít.
„Artëwin,“ odpověděl mu ale místo Gimliho Legolas společně s Aragornem.
„Jak to víte?“
Legolas se jen usmál a Aragorn očima pobídl pobaveného Gandalfa.
„Půlelfka Artëwin, dcera Galadrielina, dědička Arathornova, má mnoho různých jmen. A není to tak dlouho, co Thranduil ještě plánoval, že se stane budoucí paní Temného hvozdu. Pokud ale vím, její srdce od jisté doby bloudí v úplně jiných končinách.“

Po tomto posledním střípku příběhu zavládlo ticho. Hobiti se snažili poskládat si všechno, co slyšeli, a Gimli zíral s otevřenou pusou a neskrývaným překvapením z Legolase na Aragorna. Právě hrubě pomluvil sestru právoplatného gondorského krále a zaslíbenou dědice Lesní říše, kteří stojí před ním. Jediné, na co dokázal myslet, bylo, že měl zůstat radši zticha.